Loňský advent byl hodně zvláštní. Mám tohle období moc ráda,
ale vloni nebyl na užívání čas. S úplně nejčerstvějším řidičákem jsem
trávila dost času ve vypůjčených autech na cestě mezi Prahou a Táborem. Za
babičkou do nemocnice na LDN. V listopadu jí náhodně objevili nádor plic a
bohužel vše rychle spělo ke smutnému konci. Babička moc toužila jít domů a nám
všem bylo jasné, že už nepůjde. Všechno to bylo hrozně smutné, jak už to bývá.
Ale všechno zlé... Sedávala jsem u její postele a držela ji za ruku, která byla
většinou upatlaná od jogurtu nebo čokolády. Babička se mi zmenšovala před
očima. A povídaly jsme si. Častěji vyprávěla ona. O své milované mamince z
Ruska, o tatínkovi legionáři, který si ji našel ve vlaku na transsibiřské
magistrále, o sestrách, o mém dědovi... A hlavně jsme si vždycky několikrát
řekly, že se máme rády. Úplně normálně, zcela samozřejmě.
Někde je to běžná věc. Nic zajímavého. V naší rodině se
nikdy takové věci moc neříkaly. Je to vždycky spojené s velkým strachem z takové
té podivné trapnosti. Často mi to bylo líto, ale ani já to moc neumím. Při
povídání s babičkou to bylo ale to nejdůležitější a nejpřirozenější.
Jediná, ale největší pomoc. Někdy je zdánlivé málo prostě nejvíc na světě.
