Hotelová snídaně

Ten nej důvod, proč je fajn občas si zaplatit za penzion se snídaní, je právě ta snídaně. Vlastně je mi trochu buřt, jestli je matrace měkká nebo tvrdá, pokud neobsahuje blechy nebo štěnice. Jestli je záchod na pokoji nebo společný na chodbě. Ale ty bláho, snídaně formou bufetu je nejvíc!!!

Takovou tu echt hotelovou jsem poprvé a pak ještě několikrát zažila díky konferencím. Ty se totiž v našem spinálkovém případě odehrávají v hotelech, kde se můžeme rovnou ubytovat. Zpravidla. A naštěstí jeden z benefitů našeho pracovního působiště je, že se tam opravdu můžeme ubytovat a zaměstnavatel nám to zaplatí. Jinak bych se taky do čtyřhvězdy nikdy nedostala, že 🙂

Jelikož jsem ranní ptáče, před snídaní jsem v hotelu vzhůru vždycky dostatečně dlouhou dobu (páč je až od osmi 😯), aby mě do jídelny poháněl významný hlad. Což je dobře, protože se mi pak vejde do břicha od každého malý vzorek a zejména veškeré druhy zeleniny a ovoce. Chápejte, nemusíte okrajovat celý ananas a pak ho aspoň půlku sníst! Stejně tak žlutý meloun! Vajíčka za mě někdo umíchá nebo osmaží, … Ojojooooj, to je prostě vrchol blaha, moje wellness!!!

Takhle nějak jsem si to malovala i když jsme poprvé vyrazili na snídani v penzionu i s dětma. Dneska už jsem na dobré cestě přijmout skutečnost, že to je úplně jiný gastronomický i sociální zážitek, takže ho můžu zkusit popsat bez pláče a drásání srdce.

Takže za prvé. Naše děti jsou úplně stejná ranní ptáčata, mají ráno úplně stejný hlad, ale snáší to ještě hůř než já. Moudré webináře tvrdí, že mají nezralou nervovou soustavu. Budiž, ale ty dvě ranní hodiny se někdy vyvíjení poměrně divoce co se týče emocí třech členů naší čtyřčlenné party. Od 7.50 obvykle děti vybíhají k jídelně na kontrolu, lepí se na zamčené dveře a vykřikují různé tradiční věty typu “mamííííí, kdy už otevřooooouuu???”

Já mezitím oblíkám Vítka, hledám mu brčko na pití a postrkuju ho vpřed ve snaze všechno urychlit a děti pochytat. Zpravidla tím dosáhnu jen tichých negativních emocí u Vítka a rozhodně nikoho nepochytám ani neuklidním.

Po startovním výstřelu v podobě odemčení dveří děti vyrážejí z bloků směrem ke snídaňovému bufetu. Oba dva současně vybírají svoje oblíbené pochutiny na opačném konci nabídky už dlouho předtím, než za nimi dobíhám já. Rozárka vybírá naštěstí vidličkou, Jakub nadšeně rukama. Jsou to slušně vychované děti, takže se ptají na všechno, co si chtějí dát. Samozřejmě v jeden okamžik mluví oba. Vlastně celou dobu mluví souvisle oba. Současně i žádají o pomoc. Nandat šunku Jakubovi a zároveň natočit pití Rozárce, … Postupně to všechno odneseme ke stolu, kde trpělivě čeká Vítek. Třikrát si vyberou jiné místo na sezení, já ještě donesu pečivo, sedám si k nim, abych oběma najednou dle požadavků během vteřiny namazala rohlíky máslem. Sakra, nevzala jsem nože. Tak jdu znova, děti zatím okusujou suché rohlíky. Kape mi slina z koutku, aspoň oblizuju mazací nůž od másla. Jedí, hurá! “Mamííí, já nemám vidličku!!!”

“A fakt jí potřebuješ?”

“Jooooo!”

Teď je na řadě Vítek. Toho už se ani neptám, většinou už dobře odhadnu chuťové preference. Postupně to všechno donesu, jídlo, pití, podám brčko, podám vidličku. Ještě dojdu pro ubrousky, všichni už jsou něčím zmatlaní. Ideálně ještě upadne Vítkovi vidlička.

Už nemám kapacitu cokoli odpružit a rychle se ženu pro svoje jídlo. Nandám, odnosím, dám louhovat čaj,... už se kolem jídla nemotám s žádnými hosty, celý penzion už pomalu dojídá, tak mám na to klid. Vítězoslavně usedám ke stolu, když v tom….

“Mamíííí, můžu si ještě dát džus?” “Mamííí, můžu si dát křupinky s mlíkem?” “Mamíííí, namažeš mi ještě kousek rohlíku?” Ještě třikrát někoho doprovodím k bufetu, protože nandavání většiny požadovaných věcí je pro mě lepší alespoň dozorovat. Mezitím zvednu ubrousek, brčko, vidličku, … a sedám si.

“Mamíííí, já potřebuju kadit. Potřebuju s tebou.” Velmi neochotně se zvedám od stolu, na cestu si beru do ruky studenou nožičku párku a ploužím se k záchodu.

Pak znovu usedám k jídlu, všechno původně teplé je už studené. “Zuzi, prosím tě, než klesneš, doneseš mi ještě křupky s mlíkem? Hodně mlíka.” Děti odcházejí od stolu a během minuty se vrací zpět. Nesou pexeso, knížku, nebo cokoli dalšího, co by opravdu, ale opravdu hned teď potřebovaly dělat se mnou. S TÁTOU NE! “Zuzi, nakloníš mi misku, prosím?”

Bráním si těžce vydobytou snídani a životní prostor, ale už se blíží vzestup glykemie, brzy začne ustupovat nervozita a schopnost validovat emoce se mi na chvíli vrátí.

Jo, jít po rodičovské zpátky do práce už bylo fakt potřeba. Sice je to záhul jako prase, ale můžu jet na konferenci a tam zažít u snídaně hodinu koncentrovaného štěstí 🙂

Dovolená na zotavenou

Mám ráda kopce. Potřebuju je vidět, jít nebo drápat se na ně, rozhlížet se z nich. S dětmi a s Vítkem je to o trochu větší výzva, ale rozhodně se toho nehodlám vzdát. Jediné, co mi opravdu háže klacky pod nohy, je ubytování. Najít v Čechách bezbariérový penzion, který bude fakt bezbariérový, to není jako práce s buzolou, děti. To je výzva pro hledače úrovně master. Samozřejmě by člověk mohl prodat ledvinu a objíždět hotely, co mají více hvězd. Tam je totiž všude výtah (stejně jako koberce na chodbách, btw). Ovšem taky je to přeci jen o fous jinší atmosféra, než ta, kterou bych na naší dovču ráda. Takže máme na naší oblíbené Šumavě celé dva penziony, kam můžeme jet sami bez kamarádů, abych to já zvládla a Vítek se tam mohl trochu svobodně pohybovat.

Letos jsme teda vyrazili zas na Šumavu do osvědčeného a plánovali jsme recyklovat loňské výlety. Protože mně se ty výlety líbí, Vítkovi nejspíš taky a děti si jen občas vzpomenou na nějaký kus, který už loni absolvovaly a naštěstí to je vždy spojené s velkým nadšením, že to byl loni přeci moc krásný výlet 🙂

Moje naivní představa ještě v zimě byla, že Jakuba naučím do léta jezdit na kole a už budeme moct jet na výletě na kole všichni. Ovšem naplánujte si s dětmi něco :) Jakub se celé jaro pohyboval v otázkách kola na dvou extrémech - buď byl přesvědčen, že na kole už jezdit umí a můžeme rovnou vyrazit. Nebo se na kole učit nechtěl, že až bude starší, tak to na něj přijde samo a rovnou to prostě bude umět. Všechny mé pokusy selhaly, já jsem to v podstatě přijala (ehmmmm, no….) a na poslední chvíli jsem koupila novou sedačku na kolo, protože stará dětská sedačka už nejde přidělat na mé nové kolo. Den před odjezdem Jakub prohlásil, že se rozhodně chce učit jezdit na kole na Šumavě. No, když to propásnu, taky moje šance může přijít, až mu bude patnáct, a to se mi už za ním bude hůř běhat 🙂

Takže balím celou rodinu na týden na Šumavu a nakládám i kola. Sice netuším, kde tam budu Jakuba učit jezdit, ale třeba budu mít kliku.

Balit nás na týden, to je skoro jako polární výprava. Na Šumavu. Člověk musí být připraven na všechno počasí. Navíc jak známo, naše termíny dovolené zpravidla nepřitahují teploty vyšší než 20 st. Šumava je krom deště taky plná potůčků, jezírek a tak je potřeba alespoň pro Jakuba balit všechno nejméně dvakrát, kdyby se nááááááhodou namočil…. K tomu přibalit vše na Vítkův záchod (ano, i do bezba penzionu je potřeba sebou vzít kempovací křesílko z Decathlonu s vyříznutou dírou na kadění, kyblík pod to křesílko, podložky do postele, výbavu na výměnu epicystostomie, …. prostě pár drobností).

Když to všechno dotáhnu do garáže, nastává čas na kola. Nosič dozadu na auto na kouli a tři kola do garáže. Jakubovo malé kolo se mi nedaří přidělat na nosič. Vejde se do kufru, tak snad mi to vyjde. Pak Vítkův motor a závaží na něj. Jako jo, 2x 2 kila se zdají být detail, ale vlastně už mě skoro zabíjí je naložit. Pak nastupuje Vítek a děti a jako zlatý hřeb programu se snažím do kufru poskládat naprosto tvarově nekompatibilní vozejk, motor a Jakubovo kolo. Když dosednu na sedačku, mám chuť si jít spíš rovnou lehnout do postele a ne řídit 2 h na Šumavu. Oukej, jdem na to, vstříc dobrodružství!

Cestou zjišťujeme, že dorazíme v úplně nešikovnou dobu - málo času na výlet, ale moc času do večeře a děti nám budou skákat po hlavách. Vítek přichází s geniálním plánem. Ve Vimperku je dopravní hřiště, kde bychom mohli zkusit posadit Jakuba na kolo. Značky, namalovaná silnice a fakt, že je to TA Šumava, kde se chtěl učit, dělají své a daří se nám Jakuba na kolo nacpat. A světe div se, začíná ho to bavit a poprvé zvládne jet pár metrů sám! To bychom měli, láska ke kolu už snad pomalu doutná.

Plány skládáme podle předpovědi počasí. Takže začínáme zostra. První den má být pěkně, bez deště, nakládám všem kola a razíme na Kvildu. Jakubovi se naštěstí líbí na nové sedačce vepředu na kole, takže spoko vyjíždíme k prameni Vltavy. Jsou tam davy, ale to neva. Jediný, co mi trochu va, jsou ty kecy některých turistů na elektrokolech, že se tam chudáci vydrápali a nic, vůbec nic tam není. Jen studánka. Kdyby to věděli… tak s těma se tam příští rok nepotkáme, dobrý 🙂

Kousek zkoušíme jet směrem na Bučinu, ale štěrková cesta do prudkého kopce prostě pro Vítka není. Ale je moc fajn, že nás přemlouvá několik kolemjdoucích, ať jedeme, že Vítkovi pomůžou, že to pro ně není vůbec problém. S převelikými díky odmítáme a vracíme se dolů stejnou cestou.

Na Kvildě necháme děti vyskákat na skákacím hradu v restauraci, pak dojedeme ještě kouknout na Jezerní slať a cestou na penzion ještě přidáváme trénink na dopravním hřišti ve Vimperku 🙂 No, abych byla upřímná, večer mám celkem dost. Šestkrát za den nakládám nebo vykládám motor, vozejk, Vítka a kola. Jako hřebíček do rakvičky běhám s Jakubem v předklonu po dopravním hřišti. Ale dává to a jezdí sám. Yes! Šumava!

Další den pokračujeme v nastaveném tempu. Ráno si Vítek střihne záchod, pak ho ponecháváme svému osudu a jedem na Kvildu obhlídnout jelení a rysí výběh. Mezitím vykoukne i sluníčko a tak nabíráme v penzionu Vítka, Jakub usíná v autě vyčerpáním, Vítek hlídá a s Rozárkou zatím obhlídnem sovy v Borovce. Všichni společně zkontrolujeme Chalupskou slať a přilehlé hřiště, jestli se nic nezměnilo a můžem na večeři 🙂

Třetí den vyrážíme k bývalé Hauswaldské kapli, kde je moc krásný pramen. Cesta se zdá být nekonečná, protože jahody a borůvky. Ty bláho, snad i couváme. U pramene děti zažívají vrchol štěstí. Trochu slabina je, že dolů k autu už musíme turbo rychlostí, protože vážně hrozí, že nestihneme večeři a to bych teda nikomu neradila ;)

Poslední výlet míří za hranice na stezku v korunách stromů. Děti a Vítek jsou nadšení. Můj strach z výšek se zjevně s věkem nezmenšuje, takže moje nadšení je o něco vlažnější. Nicméně i já musím uznat, že je to moc hezký místo.

Bohužel se tu v hospodách dá platit jen euro kešem a ten jsem zapomněla sbalit, takže se futrujeme rohlíkama a jabkama a vzhledem ke spotřebě potravin nezbývá, než ještě cestou doplnit cukry v cukrárně v Borovce. Kde naštěstí mají i trampolínu, takže si svůj čaj vypiju tentokrát v klidu, ou jééé.

No, připadám si dostatečně osvěžená a zregenerovaná, můžeme jet domů. Ještě dáme poslední trénink ve Vimperku a je to. Jakub už skoro jezdí sám na kole, obhlídli jsme Šumavu, všichni to přežili. Jupíjou!

Motor

Sbírka skončila zhruba před čtyřmi měsíci. Ještě předtím už to vypadalo, že to dopadne nad očekávání a peníze budou kromě motoru i na nový vozík. Vítek samozřejmě nelenil, vybráno měl dlouho dopředu, tak si ještě před koncem roku domluvil zaměření vozejku s technikem firmy. Aby se nebodnul, všechno ladil s ergoterapeutkou v Parapleti. První vozejk každopádně neseděl. Chvíli o tom pro jistotu doma ještě podumal a pak zvolil jinou variantu. Znovu domlouvání termínu zaměření, znovu poctivá hodinka vymýšlení požadavků, měření parametrů a tak dále. Tohle už dopadlo o dost lépe a tak mohl Vítek s klidným svědomím vozejk objednat.

Uběhlo obvyklých šest týdnů a vozejk dorazil. Vítek natěšenej jako blázen, všechno nastaveno nejlíp, jak bylo možné a…. jako tradičně nastalo drobné rozčarování. Vítka všechno bolelo, byl unavenej, vůbec to nebylo to nebe, na které se tolik těšil. Tohle je totiž na celé akci to ukrutně složitý. Novej vozejk, nový nastavení těla, u kterýho je každej milimetr důležitej. Naprosto to změní podmínky, ve kterých může těch pár kvadru svalů pracovat. Biomechanika je neúprosná. A tak si musí zvykat. Nikdy nejde dopředu s jistotou říct, jestli tohle bude “to ono”. Asi po třech týdnech už je Vítek s novým vozejkem celkem sžitej. Už má dokonce i novou duši, protože defektů není na světě nikdy dost 🙂

Nu a teď můžeme postoupit do dalšího levelu. Motor. Hledání termínu se hezky potkalo se sobotním cestovatelským festivalem v Parapleti, kam se zástupci z firmy chystali na předváděčku svých motorů. Festival začíná v deset, takže na desátou. Přijíždíme lehce předem, v plné sestavě, neb se nepodařilo sehnat bezba dopravu. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, Paraple je nachystané a zatím poloprázdné. Děti probíhají celý prostor třikrát dokola a seznamují se se všemi dřív, než Vítka na parkovišti vyložím z auta. Než projdeme vchodem, mají odběhnuto šest koleček. Potkáme pár známých, chvíli pohovoříme, děti objevují prostor cestovatelského festivalu. Mají tam stolek s reklamními předměty. Ouha. Objevují, že jde probíhat ještě jiné kolečko - přes velkou tělocvičnu, kde je vše nachystáno na obecenstvo. Vítek musí odložit vozejk, aby na něj pan technik mohl namontovat všechno potřebné pro připevňování motoru. A tak jdem do malé tělocvičny, kde jsou vertikalizační stoly a lehátka a tam místní asistenti Vítka složí. V cestě nám bohužel stojí kavárna s mrazákem. Děti objevují nanuky. Calipo se zdá jako v podstatě neškodné, ovšem Jakuba v první fázi neskutečně štve, že mu nejde vysunout. Takže hysterie. V druhé fázi se rozpustí tak, že kape dole z obalu a zanechává stopy při obíhání kolečka velkou tělocvičnou. Kde už někdo povídá, jak vyrazil na Camino pro Paraple. Pravděpodobně to té ženě přineslo klid a mír v duši. Se má 🙂

Já se snažím se minimalizovat škody. Naštěstí se pořád někdo diví, jak už jsou to veliký děti a nanukové stopy nevnímají. Dostávají papíry a pastelky a je chvíli klid. V mezičase mezi čárami běhají kolečka, přidává se cizí štěně.

 

Pan technik dělá svou práci svědomitě, spokojeně si pohvizduje. Nedaří se mi dostat děti na blízké hřiště. Po hodině se mi nedaří děti dostat z blízkého hřiště zpátky, abych pomohla Vítkovi. Ten už sedí na vozíku a pan technik mu připevňuje a nastavuje motor. Nedaří se mi dostat děti z motoru. Nedaří se mi to ani ve chvíli, když je motor zapnutý a naklonění řidítek už funguje jako přidání plynu.

Vítek si po dlooooouhééém vybírání a testování možností vybral tenhle motor, protože mu umožní i s jeho špatnýma rukama jet bezpečně a snáz. Snad. Má všechno nastudované, se starým motorem nabral poměrně zkušenosti, tak ví, co chce. Pan technik to pochopil a edukuje nás podle toho. Jsem fakt ráda. Ovšem je to tak nějak povšechně zajímavé pro některé účastníky. Chápu. Bohužel, ne všichni rozumí teorii o tom, že každý jsme jiný a mají spoustu nápadů, jak pohon nastavit pro Vítka líp. A protože už mám fakt dost, radící dobrodince odpaluju já a nečekám na asertivního Vítka. Jakub se právě po hlavě koulí dolů z kopečka od zábradlí. Možná se očekává, že mu půjdu pomoct, ale já už jen vypnutě čekám, až vyšplhá nahoru a beze slov ho jen vezmu do náruče. Za chvíli je samozřejmě na tom zábradlí zase.

Vítek se v tom obecenstvu pochopitelně nehodlá pustit do zkoušební jízdy s motorem, což pan technik naštěstí chápe. Tak s námi jde jen k autu, kde mi ještě poradí, co a jak při nakládání. Děti se v autě zase o něco nedohodnou, jako dneska celý den. Jakub odchází za jiné auto na parkovišti a významně odsud pláče. Vítek mi při přesunu vyklouzne z přesouvacího pásu, ale zachraňuju ho těšně nad zemí, aniž by si polámal končetiny. Jsem jak z akčního filmu. Teď už bych teda nejradši odjistila a odhodila granát a pustila závěrečné titulky. Odjíždíme, Vítek se hroutí. Oba jsme se hodně báli, že to s motorem nevyjde. Vítkovo držení těla a pohyb rukou jsou tak hraniční, že jsme se mohli dost bodnout, vybrat tu neskutečnou sumu peněz a po dlouhém snažení spousty lidí zjistit, že to prostě nepůjde. No a Vítek má teď po těch pár metrech na parkoviště pocit, že to fakt nepůjde. Že se mu řidítka tak těžko ovládají, že to neutočí. Já říkám uvidíme!

Doma chystám polomrtvým dětem a depresivnímu Vítkovi oběd, věším prádlo, validuju emoce všech členů party. Ze starého motoru odšroubovávám držáky na ruce. V garáži je montuju na nová řidítka. Teda jen jeden, druhý bude muset počkat, až příležitostně odmontuju další příslušenství, co tam překáží. Z nějakého důvodu si Vítek potřebuje řidítka držet a tak mi s nima pořád cuká. Děti lezou skrz auto, v kufru si natahují gumicuk a bezpečnostní pás. Tyve. Už mi z toho padají imbusy z ruky. Přemýšlím o všech týpcích, co si doma zalezou do dílny a tam si v klidu o samotě šroubujou. Pche.

Vyrážíme. A ono to jde!!!! Teda jede!!! Pomalinku, opatrně, ale vypadá to zvenčí o dost líp než se starým pohonem. Dojedem ke hřišti. Vítek potřebuje chvíli dumat, než bude dál zkoušet. Děti se rozeběhnou každý jinam a obě mě u toho dost potřebují. Houpu Jakuba, točím Rozárku, cpu Vítkovi ruku do držáku, …. Občas zkusím natočit video, jak Vítek jede. Na všech buď někdo brečí nebo mluví nebo projde před Vítkem.

Po hodině venku mezi paneláky máme všichni dost a šineme se domů. Jakuba píchá v noze a nesu ho, i když už mám pocit, že to vyjde líp, když se spolu poplazíme.

Nicméně závěr je jasný. Jde to a půjde to ještě líp! Poladíme nastavení, přidělám druhý držák na ruku a zas to celé o kus posuneme. Hosana! Díky všem. I s vámi je to celé celkem nářez, ale co bychom dělali bez vás ;)

Dekáč

Dekubit, familiérně dekáč, je pro vozejka možná největší strašák, jaký může být. Podle mě větší, než strach, že se někde venku pos… To tak nějak patří k životu. Ony ty dekáče nakonec vlastně taky, ale v pokročilém stádiu už o ten život může jít a tak si s ním nikdo nechce moc zahrávat.

Jéééénže je to stejně jako všechno trochu složitější. Každá proleženina, nebo řekněme prosezenina, začíná jako červený flek. Takového fleku se dá všimnout, jen když se sleze z vozejku. V tu chvíli je ale zadek červenej a trochu otlačenej vždycky. Když ale flek nezmizí po nějakých minutách, je třeba zpozornět. A pokud je na stejném místě i třeba po noci, kdy člověk na otlačeném místě neleží a nezatěžuje ho, můžeme ho začít oslovovat milý dekubite.

Zatím je to drobek prvního stupně a mission impossible začíná. Odlehčit místo a nechat ten malý červený flek úplně zmizet. Vypadá to jako triviální věc. Ale vydržet ležet v posteli na boku a na břiše nonstop třeba dva týdny, když má člověk na zadku jen malej červenej flíček, to chce velkou morálku. Protože v posteli, to znamená fakt jen v posteli. Koukat na seriály a filmy je fajn zábava, ale dva týdny v kuse, to se může i přejíst. Kvadrouš má tuhle postelovou zábavu vyšperkovanou o to víc, že vleže nic nezvládne, protože nemůže využít většinu triků s gravitací, kterými může nahradit chybějící pohyb rukou, když sedí. Sám se nenapije, nenají. Pravda, může si úplně klidně hrát s tříletým synem. Dítě jezdí autíčky a táta za ta auta mluví 🙂

Heej, kámo náklaďáku, tys naboural?

Jó, naboulal sem a ulomilo se mi kolo.

Jak známo, komplikace k lidem přicházejí nezávisle na vhodné chvíli. Třeba červenej flek na zadku 23.12. To je přesně to, co rodina s malými dětmi potřebuje. Tátu, co si před Štědrým dnem lehne do postele. A tak si lehnul. Naše dny dostaly jasný rámec. Vítek celé dopoledne ležel. Před obědem jsem ho oblíkla, posadila do vozejku, Vítek chvíli omdlíval u umyvadla při čištění zubů a česání. Pak si dal oběd a šel si zase lehnout. Před večeří znovu oblíkání, přesun do vozíku, omdlívání, večeře a znovu do postele. Postupně se vytratila potřeba česání, protože vlasy byly tak přeležené, že byla jakákoliv snaha zcela marná. Vítek se tak nemusel zdržovat u umyvadla a mohl klidně omdlívat i jinde.

26. prosince, kdy standardně v rodinách naší zeměpisné šířky začíná kolotoč návštěv příbuzných a setkávání s kamarády, jsme se s krátkou zastávkou u mých rodičů přesunuli na Větrov ke tchýni. To byla moje jediná šance, jak se v oprašování mastného, zpoceného a trochu zatuchlého manžela s někým vystřídat. Díky vesmíru za tchýni a tři udatné, na všechno přivyklé Vítkovy sestry. A tak jsme ho týden společně otáčely z boku na bok jak grilované kuře a já s dětmi jsme sem tam někam vyrazili za práh větrovského domu oblažit se návštěvami a čerstvým vzduchem.

I vstup do nového roku se nám tedy vydařil přenáramně. Oblíbené silvestrovské setkání s kamarády na Babině Vítek statečně oželel. A já každé ráno napjatě sledovala, jak se to s kůží jeho zadku vyvíjí, protože po víc než šesti letech jsem se měla 5. ledna vrátit do práce. Samozřejmě, že by Země neimplodovala, kdybych nenastoupila. A náš rodinný rozpočet by to skoro nepoznal… Ale já už fakt chtěla. Už jsem se nepotřebovala dál strachovat, jestli a jak to všechno půjde zvládnout. Fungování ekosystému rodiny jsem měla promyšlené ze všech stran milionkrát a strašilo mě to čím dál víc. Takže už jsem to konečně potřebovala zjistit a nějak se s tím popasovat.

Do práce jsem nastoupila. V původním rodinném harmonogramu, pravda, poněkud chyběla položka “leží dopoledne v posteli”. Ale když se chce… Vítka jsem každé ráno napolohovala, on celé dopoledne zase statečně koukal na seriály a programovací videa, před obědem přišel asistent, Vítka oblékl a posadil do vozíku, Vítek se najedl a co nejrychleji pracoval. Já přilítla z práce a zase jsem ho uložila do postele na bok, odběhla jsem s jedním z dětí na nějaký z kroužků, druhé dítě zatím skákalo Vítkovi v posteli po hlavě. Po příchodu jsem nachystala večeři, zvedla k ní Vítka, který po večerní hygieně uspal děti, já nachystala všechno potřebné na další den a šli jsme spát. Někde v mezičase jsem prala a věšela prádlo, myla nádobí, občas něco vařila, četla, stavěla lego, hrála deskovky, dělala s Rozi úkoly, zacvičila si, abych se úplně nerozpadla, párkrát se mi i podařilo půl hodiny běhat…. Ven s dětmi jen na hodinku, občas zkontrolovat telefon, jestli nemá Vítek nějakej problém. Od té doby, co jsem ho při horečce v posteli málem upekla, už jsem trochu opatrnější, než jsem bývala... A takhle zvesela celý leden.

V únoru už bylo zase fajn, Vítek byl zahojenej a tak jsme se nadechli. Asi na dva týdny, než se ten zmetek objevil zase. Takže znova, ve stejném režimu. Půjčili jsme si domů ještě biolampu a do harmonogramu přidali ráno a večer 10 min osvícení zadku. Ono se 10 minut zdá jako drobnost, ale týjo, zvládnout to zařadit dalo fakt zabrat. Navíc když to všechno člověk našteluje, zapne svícení, pak přiběhne libovolné z dětí a buď zakopne o kabel k biolampě, nebo skočí na Vítka a tím ho odkulí kousek do strany… životní jistoty by se to dalo nazvat 😀

I únor jsme zvládli. Dokonce se podařilo vychytat časové okno, ve kterém jsme všichni společně odjeli na hory. Hustí jsme, ne? 🙂

Teď končí březen. Vítek si do svých denních plánů zabudoval preventivní ležení v čase kolem oběda, které třikrát v týdnu zajišťují asistenti. Pokud tse asistent nezapomene objednat, někdo nepotřebuje přeplánovat den nebo se prostě něco nepokazí. O víkendu všechno řeším já. Nechcem to zakřiknout a držíme si palce.

Zase oprašujeme rodinné motto. Co tě nezabije, to tě posílí 🙂

Sbírka

V. má motor. Motor mu dal křídla. Ale taky jsme postupně objevili, že s touhle "lacinější" (rozuměj  ve své době 60 tis.) verzí přídavného motoru narážíme pořád na významné limity. Jako jasný, na limity bude V. narážet pořád, s tím nic moc nenaděláme. Ale už teď jsou na světě motory, které by snad mohly aspoň umožnit, aby Vítek zvládnul brzdit vždycky, když potřebuje. Ano, pro V. není samozřejmost ani taková věc, jako zabrzdit... Protože mu nefungují svaly, které ohýbají prsty, nemůže zmáčkout žádnou pákovou brzdu. Proto má na motoru brzdu vymyšlenou tak, že stačí odtlačit řidítka od sebe a tím brzdí. Ale protože mu nefungují svaly, které mají natáhnout loket, dokáže to jen za určitých okolností. Dal by se jeho způsob brzdění popsat podobně, jako když psal Jaroslav Foglar návod, jak vyndat ježka z klece.... "Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece..."

Brždění nejde, třeba když je kopec trochu delší. Nebo trochu prudší. To potom vypadá tak, že V. brzdí, brzdí a najednou se mu svaly vyčerpají, úplně vypnou a přestanou brzdit. A pak zbývá jen doufat, že přijde protisvah nebo aspoň rovinka...

Takže vlastně od té doby, co jsme prvně vyrazili s tímhle přídavným motorem, se rovnou V. trochu poohlíží po nějakém lepším. Což samozřejmě znamená i výrazně dražším. Viděl myslím úplně všechna videa, která kdo na světě natočil o vozíku a přídavném motoru. A vybral si favorita. A tak jsme začali dumat, jak to provedeme. Nejdřív jsme oba společně i každý sám intenzivně dumali, jestli je to fakt potřeba. Jestli to opravdu využijeme. A kolikrát za rok ho tak využijeme. Opravdu jsme tuhle fázi úvah vůbec neošidili. Museli jsme si přiznat, že pro V. je jeho venkovní sezona opravdu krátká. Jakmile klesne venku teplota pod 20 stupňů, promrzne i v péřovce tak, že se přestane třást zimou až druhý den. I přes to všechno je pro V. opravdu malý zázrak, když se venku provětrá. Ať už sám jen u nás na sídlišti, nebo s Rozárkou, která vedle něj jede na kole. Nebo s kamarády. nebo s námi někde na výletu. Po 25 letech strávených převážně doma, je to prostě neskutečný pocit. Takže jsme si odškrtnuli: ano, motor opravdu chceme. Jsme si jistí.

Pak začalo další kolo úvah. Jak nový motor zaplatíme? Půjde požádat nějakou nadaci? Uděláme sbírku na nějaké platformě? Půjčíme si peníze? Sáhneme do důležitých rezerv a budem riskovat, že když se něco pokazí, nebudeme mít peníze ani na chod domácnosti?

Ze všech možností nám vyšla jako nejlepší sbírka na Donio. Ale vlastně jsme si zas museli projít téměř nekonečným kolečkem úvah, jestli to opravdu chceme. Přišlo nám to příliš zavazující. Když uděláme sbírku, nedostaneme ji k žádným lidem, pokud o tom nebudou vědět naši kamarádi a rodiny. Jenže my určitě nechceme peníze od kamarádů a rodiny, všichni nám pomáhají všude, kam za nimi přijedeme. Přece nám ještě k tomu nebudou dávat peníze. Spousta kamarádů má sama málo. Sem tam jsme o tom s někým promluvili a vždy se nám dostalo důrazného ujištění, že rozhodně máme zkusti sbírku. Oukej. Jdem do toho.

V. začal sepisovat text pro sbírku a komunikovat s Donio. Zároveň oslovil firmu dodávající do Čech motor, který se mu nejvíc líbil a přišlo mu, že by ho zvládnul nejlépe ovládat. Sepisování a schvalování sbírky trvalo poměrně dlouho. Ale vlastně bylo i fajn zjistit, že to někdo opravdu čte a opravdu posuzuje. Že to fakt musí splnit nějaké parametry. I to, že nám peníze jen tak nešoupnou na účet, ale pouze proti účtu za nakoupení motoru. Za mě určitě dobře, i když je to trochu zdržovačka.

Ovšem s motorem to šlo o něco hůř. Ten skvělý motor nepočítá s tak špatně fungujícíma rukama a s tak zhrouceným sezením, jako má V. Ať se technik snažil sebevíc, řidítka nedostal nikdy k V. tak blízko, aby je mohl dobře ovládat. Ani další technik z jiné firmy s jiným motorem. Ani třetí technik ze třetí firmy s třetím motorem. Čtvrtý jsme vzdali už po telefonu... Na prvního fajn technika nám zbyla památka. Otisk pneu na zdi v obýváku. Když poprvé zkušebně přidělal k vozíku půjčený motor...

já: nemám ho vyvézt na chodbu?

technik: ne, to je dobrý

já: mám ho jistit za ručky?

technik: ne, to je dobrý

Technik ač sám na vozíku, chytne V. za ručky vozíku, že ho bude jistit on.

V. se rozjede, ovšem zasekne se plyn a společně s technikem ve vláčku zabrzdí o bílou zeď...

Vypadalo to, že to prostě nijak nepůjde. Že žádný motor nepůjde připevnit k vozíku tak, aby bylo jisté, že s ním V. dokáže jezdit. Dopředu to úplně vyzkoušet nejde. Motor se nejdřív musí koupit a pak se teprve může připevnit k vozíku. A pak se teprve zjistí, jestli tam V. opravdu dobře došáhne. Jestli zatočí, zabrzdí. A chceme od lidí vybírat čtvrt mega, abychom pak zjistili, že je motor k ničemu? Nechceme.... Tak jsme to smutně uložili k ledu. Ach jo.

Čas běžel, občas se někdy někdo zeptal, jestli bude ta sbírka. No, nebude, zatím jsme nenašli motor, který by šel... Až v listopadu se V. vydal po letech na pobyt do Paraplete. Jeden motor si tam vyzkoušel a ejhle. Půjde to! Takže oživujeme sbírku na Donio. Na motor a když se zadaří a vybere se trochu víc, tak na nový vozík.

Pár večerů jsme pro změnu smolili texty emailů a zpráv pro kamarády a rodinu. Že spouštíme sbírku. Že od kamarádů a rodiny nechceme peníze, jen ať to pošlou dál co nejvíce lidem.

Spouštíme to. Poměrně nervózně. Cílová částka 180 tisíc korun. Trvání sbírky 2 měsíce. Snad to vyberem.... Přes noc je vybráno a peníze rychle přiskakují dál. Hustýýýýý!! Občas někdo z kamarádů napíše, jestli už to stačí i na ten vozík, nebo mají ještě přidat v rozšiřování sbírky mezi známé. Vůbec tomu nemůžeme uvěřit. Je to tak neskutečně krásný. Pak kamarádi píšou, jak je to skvělý a dojemný. My jen na všechny strany děkujeme dobrým lidem. Moji rodiče píšou, jak zaslzeli. Táta si dává oslavného panáka.

Sbírka je zatím ještě spuštěná, doběhne ke konci roku. Sem tam ještě nějaké peníze přicházejí. Bude na motor i na vozík. Takže je teď třeba nejdřív vybrat, zaměřit a pořídit vozík. Pak budeme objednávat motor, který bez nového vozíku stejně nejde použít. A teď se to zase trochu zamotává. V. si vybral vozík, dojel si ho s ergoterapeutkama z Paraplete a s technikem z firmy zaměřit. A nepodařilo se to tak, aby se mu na vozíku dobře sedělo. Takže je na řadě zkusit zaměřit jiný vozík. Fakt není lehký být na vozejku a navíc být kvadrouš. Ale zas vědět, že kolem sebe máme tolik skvělých lidí, co nám bez mrknutí oka kdykoli s čímkoli pomůžou... Svět je dobrej!!!

Prázdniny v tahu

Prázdniny jsou fuč. Když jsem se na ně na jaře těšila, plánovala jsem si, jak je vyždímu do mrtě. Nejspíš na dlouho poslední prázdniny, kdy nemusím pracovat. Prázdniny s dětma, co se mnou pořád chtějí být. Tohle já teda rozhodně nehodlám prosedět doma a budeme furt někde spolu venku.

Jasný, všechny plány vždycky dopadnou stejně - všechno je jinak :) Abych nebyla nespravedlivá, něco mi i vyšlo, to jako jo. Ale zavření doma jsme strávili mnohem víc času, než bych si představovala. Pravda, některé zdravotní trable jsme si střihli na dovolené. Nicméně když jsme se konečně zvetili a vypadalo to na odjezd za dobrodružstvím, Rozárka běžela předsíní a zablokovala si krk. Jen tak. Šestiletá zdravá holčička. No to mě pos.. Nádech, výdech, chudinka měla hodně nepříjemných několik dní. Dobrý, krk je v cajku, můžeme začít balit na jiné cesty. A? Rozárku najednou z ničeho nic bolí stehno. Bolí ji tak, že nemůže chodit. Bere to s humorem a několik dní se usmívá a skáče po jedné noze nebo leze po čtyřech, později už i pajdá. Ruším další plány. Po pár dnech stehno bolet přestalo, snad to byly jen nějaké růstové bolesti. S Jakubem máme za tu dobu poměrně zmapovaná nejbližší tři hřiště a všechny hračky na nich, ale že by to bylo nějaký letní vzrůšo... 

Když jsou konečně všichni zdraví, vymýšlím aspoň jednodenní výlety. Na Kokořínsko do skal vyrazím s dětmi hned ráno, na pohodu, stejně bude Vítek sedět na záchodě, asistence a zdrav. sestra domluvení, plán je jasný. Už i stojíme v předsíni, jenže aha, sestřička volá, dneska nemá Vítka zapsaného v plánu, takže nepřijde. Tak se zase všichni zujeme, Jakub dá v předsíni hysteráček (zcela pochopitelný, taky bych dala, kdyby to šlo), já se postarám o Vítka a jedeme před polednem. Což naštěstí nevadí, hlavně že už nemusíme na hřiště za domem.

Poslední třetina prázdnin naštěstí podle plánů. Kunějov, Rohozná, Kunějov. Rodina Našincovic v užším i širším podání na Kunějově. Parta táborských kamarádů nacpaná do malé chaty a dvou stanů na Rohozné, spousta historek, Rohozníčků a Jezinek a ginu s tonikem. Nasycené potřeby dětí i dospělých.

Na konci srpna už začínám být lehce nesvá z toho, jak všichni všechno v září zvládneme. První týden školy pro Rozinku, Jakub zkusí i dva dny školku. Do státní ho vezmou až v říjnu po narozkách, tak se plácnem přes kapsu a zkusíme ho trochu naladit soukromou školkou. Taky bude hned v pondělí Jakubovo plavání v novém bazénu, s novou trenérkou a rovnou beze mě. Do toho bačkory, bačkory, tenisky, tenisky, nějaké oblečení. Na třikrát pochopit seznamy věcí ze školy, v papírnictví už bych mohla dělat průvodkyni. Jakub z papírnictví vůbec nic nepotřebuje, ale hrozně moc by chtěl. Chápu, rozumím, nekupuju. Můj kontejner na cizí emoce je samozřejmě bezedný... chvilkama... chvilkama vůbec není přistavený :)

Ve finále mám vlastně největší újmu na psychickém zdraví po prvním týdnu školního roku já, ti dva mrňaví dají všechno s přehledem v suchym triku a já byla u všeho zpocená až na prdeli. Rozinka je ve škole moc spokojená, každý den se těší na ten následující. Jakub druhý den školky pláče, že se mnou nechce jít domů. Tak tohle si snad můžeme odškrtnout jako že dobrý začátek.

Ale jsme to my a u nás je vše s příběhem :) Jakub celý týden tak trochu kulhá Někdy málo, někdy víc. Nic ho prý nebolí. Později občas připustí, že ho bolí nárt. Rozhodně pořád potřebuje běhat, jen výjimečně chce nést, že ho nárt bolí. Vyčkávám a vsugerovávám mu, že taky růstové bolesti. Po prvním týdnu je tu víkend a mně se uleví. Na pár hodin, než se mi v krku vyrobí knedlík velikosti zeměkoule a zválcuje mě lehká virózka. Která ovšem za pár hodin skočí i na Rozárku. Víkend prožijeme v hromadě posmrkaných kapesníčků, Jakub pajdá čím dál víc. Tak v pondělí volám na ortopedii, v duchu si představuju, jak mi řeknou, že nás bohužel můžou vzít až odpoledne, ale ať určitě se synkem přijdeme. Očekávání rodí zklamání a zas to platí :)

Tříletého syna bolí nárt.

Nárt? A žádný úraz nebyl?

Nevím o něm.

Hm, kdyby to bylo koleno nebo kyčel, to by bylo vážný, ale takhle... Nejbližší termín máme 22.září (v tu chvíli je 8. září ráno).

Aha, to bude ale ještě dlouho kulhat.

Ano. Chcete přijít?

Mírně zaskočená situací přijímám termín. No, dobře, asi můžu být v klidu, když je v klidu i doktor. Mám dostatek času to promyslet cestou k Hurtovi do Týnce nad Labem, kde už mě touhle dobou asi čekali s autem. Naše nová Dacia potřebuje předělat Vítkovu sedačku na otočnou. Ale já prostě chtěla na tu ortopedii!! Při čekání na vlak do Prahy smolím na nádražní lavičce radši ještě prosbu Terce, jestli by mě její manžel ortoped Ivan mohl taky uklidnit. Asi jsem jen přecitlivělá matka fyzioterapeutka. Ivan volá večer, instruuje mě ke klinickému testu do vnitřní rotace kyčle. V tu chvíi zrovna sedím na zemi v koupelně, Jakub leží na mě a čistím mu zuby, takže v jedné ruce telefon, druhou dělám Jakubovi vnitřní rotaci v kyčli, zubní kartáček držím zubama. Jak taky jinak. Pohled pro bohy. Ovšem rotace je citlivá, mohla by to být coxitida. No to je pecka, to chceš! Zánět kyčle jsme ještě v repertoáru neměli. Telemedicína je skvělá, Jakub má naordinovaný klid a 3 dny Nurofenu. Díky Ivane a Terko, jste skvělí!!

Cítím trochu nejistotu ohledně klidového režimu chlapečka, který potřebuje běhat, i když pajdá. Ovšem tahle obava se ukázala jako lichá. Další den už má Jakub taky naší virózu, takže jen sedí, smrká a nespokojeně ječí (zcela pochopitelně, taky bych ječela... ehm.... vlastně asi taky ječím...). Držíme si palce...

Jó září.

První rodinná dovolená

Jakože faaakt dovolená. Týden v kuse. Všichni čtyři. Vítek si musel vypsat dovolenku. Úplná novinka v našich životech :)

V zimě jsme otestovali na čtyři dny penzion na Šumavě, kousek od Zadova, který je opravdicky bezba. Teda, z nebo na parkoviště se vozejk sám spíš nedostane, ale uvnitř už je klid. Hlavně se dostane bez obtíží kolem baru do dětské herny, takže značka ideál. U baru objednáš, u herny vypiješ, spokojený otec zaručen :)

Jedeme od pátku do pátku, protože jak je známo, náš život určují srací hodiny. V pátek ráno cvičně zkouším přesunout Vítka na křesílko z Decathlonu, který se bude výborně hodit místo záchodu. Přesun jde dobře a tak vůbec nerozumím tomu, proč se po přesunu sotva pohnu. Nooo, to se úplně nehodí. Co se dá dělat, dneska nakládám plné auto bez rotace a vlastně i bez dalších pohybů trupu. Bolí to jak pes, ale nakonec je bagáž i posádka v autě a na střeše se veze moje kolo. V cíli všichni a všechno ven, Vítka spustit z kopce od parkoviště do herny v penzionu, ... už sotva držím pohromadě. Zkouším nějaké decentní cvičení, ale záda jasně hlásí, ať se jdu bodnout, že na to není nikdo zvědav. Předpověď počasí není úplně kvadru-milovná, ale snad budeme mít kliku.

První den volíme radši plán, ze kterého jde kdykoli utéct zpátky, protože má hodně pršet. Nakonec neprší vůbec a tak můžem kouknout na jeleny, na rysí výběh (kde podle dosavadních zkušeností nejspíš rysi vůbec nežijou :) :) ) a zamilujem se do hospody u pivovaru na Kvildě a jejího hřiště. A to ještě další dny objevíme její pekárnu a to bude teprve láska :) Rozinka sbírá na všech infocentrech razítka do nového deníčku, Jakub obhlídne místní rolbu a traktor, takže jsme na světě bytostně šťastní úplně všichni :)

Další den hlásí telefony sunshine jako u moře, takže jedem prubnout podle popisku ideální výlet s dětmi. Na webu Ověřeno rodiči to musí vědět. Velký Javor. Jako, má všechny potřebné atributy. Kabinová lanovka, hřiště na začátku i na konci lanovky, lezení po skále, daleký výhled kolem dokola, celkem krátký pěší okruh nahoře. Jen když asistent kvadrouše podle mapy očekává hodně zpevněnou cestu, musí být nutně trochu zklamaný. Ona je široká a poměrně zpevněná. Ale taky písčitá, štěrková a kamenitá. A prvních třeba 300 m je to krpál jako prase divoké. No nic, bejby nebude sedět v koutě a rozhodně nestráví tři hodiny výletu skrollováním na síti X. Takže jsme to dali. Erozi hornin jsme intenzivním hrabáním kola přídavného motoru uspíšili tak o deset let. Moc takových kopců jsem s Vítkem asi nezažila. Stálo to za to, vo tom žádná. Jen u večeře v podstatě bezvládně visím nad stolem. Na noc si dám dva brufeny a držím si palce.

Pondělí je cyklistické! Dojedem z Kvildy k prameni Vltavy a zpátky. Jakub je výjimečně spokojen v sedačce. Rozi je nadšená a když je zrovna kopec prudší, je i statečná. Já jsem tím pádem taky nadšená. Po letech mám otisklý převodník na lýtku, to se snad ani nebudu mýt. Konečně jsme zkusili pořádný výlet a ne jen kroužení po Kunraťáku. Osvědčená hospoda s hřištěm na Kvildě to jistí, pak uložíme Vítka s Jakubem do auta, aby se vyspal (Jakub, ale je jasný, jak to dopadne :) ). Je hic jak blázen, tak jim nechám stažená okýnka a popojedem si s Rozárkou ještě kousek, když už jsme tak spokojené na kole. Na Jezerní slať je to z Kvildy asi 2,5 km, tak se tam kouknem, cestou popovídáme a zpátky k autu to stihnem úplně těsně před bouřkou. Jen jsem naložila kola, obrátil někdo na nebi kýbl a lil to na nás hlava nehlava. Tak jsme si ještě přidaly s Rozárkou zážitek úplného promoknutí a se smíchem přeběhly do pekárny pro svačinu. Na noc dva brufeny a skleničku červeného. Je potřeba přitvrdit v léčebných metodách, postup zatím není valný.

V úterý dáváme pohodičku, Kašperk. Jen tak tam pozevlíme, sníme nanuky, něco vypijem, děti si koupí suvenýry. Na vyhlídnuté hřiště už jdu jen s Rozárkou, Jakub to zas zaspí s Vítkem v autě a nás vyžene další bouřka z procházky po Kašperkách. Které mají fakt malebné náměstí a na něm báječnou pekárnu s ještě báječnější paní pekařkou. Mňam.

Vítek už nějakou dobu není ve své kůži. Někdy bylo potřeba vyměnit cévku, já jsem si to doma při balení nepohlídala a vzala jednu jedinou - jinou než obvykle. Takže alergická reakce, dráždění a výsledkem je oblíbená uroinfekce a hnus, co teče z rány. Já dávám tradičně dva brufeny a dvojku červeného, abych se mohla v noci na posteli otočit.

Ve středu přijde největší strašák výletu. Záchod. Navzdory mým zádům i navzdory Vítkovým zvyklostem posledních týdnů to celkem vyšlo. Pohnout se stále nějak můžu, Vítek přežil, nezabralo to celý den a tak ještě s dětmi vyrážíme obhlídnout vlčí výběh u Srní. Rozinka si přeje kolo a já jí to nadšeně plním. Mnou vymyšlená trasa je 3 km z kopce dolů. To jsem nějak z mapy už nestihla vykoukat. Ale dopadlo to dobře. Vlků jsme viděli spoustu. Hřiště jsme stihli, naučné cedule zajímaly, razítka z Infocentra jsme natiskali a pršet začalo, až když jsme vyjeli na kole na cestu zpět. A protože to bylo celé do kopce, nebylo nám zima :)

Den zakončuju dvojkou červeného, na brufeny už peču... 

Na čtvrtek jsem domluvená s Bárou, že jí dojedeme navštívit a tak se hned po snídani nalodíme a vyrážíme. Vítek má parádní zimnici, uroinfekce úřaduje, jak jen umí, tak se ještě stavujeme ve Vimperku v lékárně doplnit zásoby Furolinu. Naštěstí dobře úřaduje i Paralen a k Báře přijíždíme poměrně ve fitu. No a u Báry, tam je krásně, jako u Báry. Mít takové kamarády, to je zázrak. Díky tomu, kdo to pro nás nahoře nebo dole nebo kdekoli zařídil.

Taková krásná dovolená to byla.... Škoda, že poslední noc Rozinka prozvracela :( K tomu horečka jako blázen, Rozinka se sotva drží na nohou, ráno pláče, jak jí bolí v krku, auto vytopí svojí horečkou bez obtíží... Na mně se podepsalo všech asi padesát tisíc přesunů Vítka, vozíku a motoru, na Vítkovi si udělala dalších pár zářezů uroinfekce, jen Jakub se statečně drží. K idyle máme při odjezdu daleko.

Naštěstí nakonec všechna voda steče z kopce dolů, jak říká večerníčkový klasik. Doma to všechno za dva dny doléčíme. Jako bonus Rozince konečně vypadne první zub, který se rozkýval na Šumavě.

Well done, krása střídala nádheru, z celé party stříkala spokojenost, tohle rozhodně ještě někdy zopakujeme!