Motor

Sbírka skončila zhruba před čtyřmi měsíci. Ještě předtím už to vypadalo, že to dopadne nad očekávání a peníze budou kromě motoru i na nový vozík. Vítek samozřejmě nelenil, vybráno měl dlouho dopředu, tak si ještě před koncem roku domluvil zaměření vozejku s technikem firmy. Aby se nebodnul, všechno ladil s ergoterapeutkou v Parapleti. První vozejk každopádně neseděl. Chvíli o tom pro jistotu doma ještě podumal a pak zvolil jinou variantu. Znovu domlouvání termínu zaměření, znovu poctivá hodinka vymýšlení požadavků, měření parametrů a tak dále. Tohle už dopadlo o dost lépe a tak mohl Vítek s klidným svědomím vozejk objednat.

Uběhlo obvyklých šest týdnů a vozejk dorazil. Vítek natěšenej jako blázen, všechno nastaveno nejlíp, jak bylo možné a…. jako tradičně nastalo drobné rozčarování. Vítka všechno bolelo, byl unavenej, vůbec to nebylo to nebe, na které se tolik těšil. Tohle je totiž na celé akci to ukrutně složitý. Novej vozejk, nový nastavení těla, u kterýho je každej milimetr důležitej. Naprosto to změní podmínky, ve kterých může těch pár kvadru svalů pracovat. Biomechanika je neúprosná. A tak si musí zvykat. Nikdy nejde dopředu s jistotou říct, jestli tohle bude “to ono”. Asi po třech týdnech už je Vítek s novým vozejkem celkem sžitej. Už má dokonce i novou duši, protože defektů není na světě nikdy dost 🙂

Nu a teď můžeme postoupit do dalšího levelu. Motor. Hledání termínu se hezky potkalo se sobotním cestovatelským festivalem v Parapleti, kam se zástupci z firmy chystali na předváděčku svých motorů. Festival začíná v deset, takže na desátou. Přijíždíme lehce předem, v plné sestavě, neb se nepodařilo sehnat bezba dopravu. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, Paraple je nachystané a zatím poloprázdné. Děti probíhají celý prostor třikrát dokola a seznamují se se všemi dřív, než Vítka na parkovišti vyložím z auta. Než projdeme vchodem, mají odběhnuto šest koleček. Potkáme pár známých, chvíli pohovoříme, děti objevují prostor cestovatelského festivalu. Mají tam stolek s reklamními předměty. Ouha. Objevují, že jde probíhat ještě jiné kolečko - přes velkou tělocvičnu, kde je vše nachystáno na obecenstvo. Vítek musí odložit vozejk, aby na něj pan technik mohl namontovat všechno potřebné pro připevňování motoru. A tak jdem do malé tělocvičny, kde jsou vertikalizační stoly a lehátka a tam místní asistenti Vítka složí. V cestě nám bohužel stojí kavárna s mrazákem. Děti objevují nanuky. Calipo se zdá jako v podstatě neškodné, ovšem Jakuba v první fázi neskutečně štve, že mu nejde vysunout. Takže hysterie. V druhé fázi se rozpustí tak, že kape dole z obalu a zanechává stopy při obíhání kolečka velkou tělocvičnou. Kde už někdo povídá, jak vyrazil na Camino pro Paraple. Pravděpodobně to té ženě přineslo klid a mír v duši. Se má 🙂

Já se snažím se minimalizovat škody. Naštěstí se pořád někdo diví, jak už jsou to veliký děti a nanukové stopy nevnímají. Dostávají papíry a pastelky a je chvíli klid. V mezičase mezi čárami běhají kolečka, přidává se cizí štěně.

 

Pan technik dělá svou práci svědomitě, spokojeně si pohvizduje. Nedaří se mi dostat děti na blízké hřiště. Po hodině se mi nedaří děti dostat z blízkého hřiště zpátky, abych pomohla Vítkovi. Ten už sedí na vozíku a pan technik mu připevňuje a nastavuje motor. Nedaří se mi dostat děti z motoru. Nedaří se mi to ani ve chvíli, když je motor zapnutý a naklonění řidítek už funguje jako přidání plynu.

Vítek si po dlooooouhééém vybírání a testování možností vybral tenhle motor, protože mu umožní i s jeho špatnýma rukama jet bezpečně a snáz. Snad. Má všechno nastudované, se starým motorem nabral poměrně zkušenosti, tak ví, co chce. Pan technik to pochopil a edukuje nás podle toho. Jsem fakt ráda. Ovšem je to tak nějak povšechně zajímavé pro některé účastníky. Chápu. Bohužel, ne všichni rozumí teorii o tom, že každý jsme jiný a mají spoustu nápadů, jak pohon nastavit pro Vítka líp. A protože už mám fakt dost, radící dobrodince odpaluju já a nečekám na asertivního Vítka. Jakub se právě po hlavě koulí dolů z kopečka od zábradlí. Možná se očekává, že mu půjdu pomoct, ale já už jen vypnutě čekám, až vyšplhá nahoru a beze slov ho jen vezmu do náruče. Za chvíli je samozřejmě na tom zábradlí zase.

Vítek se v tom obecenstvu pochopitelně nehodlá pustit do zkoušební jízdy s motorem, což pan technik naštěstí chápe. Tak s námi jde jen k autu, kde mi ještě poradí, co a jak při nakládání. Děti se v autě zase o něco nedohodnou, jako dneska celý den. Jakub odchází za jiné auto na parkovišti a významně odsud pláče. Vítek mi při přesunu vyklouzne z přesouvacího pásu, ale zachraňuju ho těšně nad zemí, aniž by si polámal končetiny. Jsem jak z akčního filmu. Teď už bych teda nejradši odjistila a odhodila granát a pustila závěrečné titulky. Odjíždíme, Vítek se hroutí. Oba jsme se hodně báli, že to s motorem nevyjde. Vítkovo držení těla a pohyb rukou jsou tak hraniční, že jsme se mohli dost bodnout, vybrat tu neskutečnou sumu peněz a po dlouhém snažení spousty lidí zjistit, že to prostě nepůjde. No a Vítek má teď po těch pár metrech na parkoviště pocit, že to fakt nepůjde. Že se mu řidítka tak těžko ovládají, že to neutočí. Já říkám uvidíme!

Doma chystám polomrtvým dětem a depresivnímu Vítkovi oběd, věším prádlo, validuju emoce všech členů party. Ze starého motoru odšroubovávám držáky na ruce. V garáži je montuju na nová řidítka. Teda jen jeden, druhý bude muset počkat, až příležitostně odmontuju další příslušenství, co tam překáží. Z nějakého důvodu si Vítek potřebuje řidítka držet a tak mi s nima pořád cuká. Děti lezou skrz auto, v kufru si natahují gumicuk a bezpečnostní pás. Tyve. Už mi z toho padají imbusy z ruky. Přemýšlím o všech týpcích, co si doma zalezou do dílny a tam si v klidu o samotě šroubujou. Pche.

Vyrážíme. A ono to jde!!!! Teda jede!!! Pomalinku, opatrně, ale vypadá to zvenčí o dost líp než se starým pohonem. Dojedem ke hřišti. Vítek potřebuje chvíli dumat, než bude dál zkoušet. Děti se rozeběhnou každý jinam a obě mě u toho dost potřebují. Houpu Jakuba, točím Rozárku, cpu Vítkovi ruku do držáku, …. Občas zkusím natočit video, jak Vítek jede. Na všech buď někdo brečí nebo mluví nebo projde před Vítkem.

Po hodině venku mezi paneláky máme všichni dost a šineme se domů. Jakuba píchá v noze a nesu ho, i když už mám pocit, že to vyjde líp, když se spolu poplazíme.

Nicméně závěr je jasný. Jde to a půjde to ještě líp! Poladíme nastavení, přidělám druhý držák na ruku a zas to celé o kus posuneme. Hosana! Díky všem. I s vámi je to celé celkem nářez, ale co bychom dělali bez vás ;)

Dekáč

Dekubit, familiérně dekáč, je pro vozejka možná největší strašák, jaký může být. Podle mě větší, než strach, že se někde venku pos… To tak nějak patří k životu. Ony ty dekáče nakonec vlastně taky, ale v pokročilém stádiu už o ten život může jít a tak si s ním nikdo nechce moc zahrávat.

Jéééénže je to stejně jako všechno trochu složitější. Každá proleženina, nebo řekněme prosezenina, začíná jako červený flek. Takového fleku se dá všimnout, jen když se sleze z vozejku. V tu chvíli je ale zadek červenej a trochu otlačenej vždycky. Když ale flek nezmizí po nějakých minutách, je třeba zpozornět. A pokud je na stejném místě i třeba po noci, kdy člověk na otlačeném místě neleží a nezatěžuje ho, můžeme ho začít oslovovat milý dekubite.

Zatím je to drobek prvního stupně a mission impossible začíná. Odlehčit místo a nechat ten malý červený flek úplně zmizet. Vypadá to jako triviální věc. Ale vydržet ležet v posteli na boku a na břiše nonstop třeba dva týdny, když má člověk na zadku jen malej červenej flíček, to chce velkou morálku. Protože v posteli, to znamená fakt jen v posteli. Koukat na seriály a filmy je fajn zábava, ale dva týdny v kuse, to se může i přejíst. Kvadrouš má tuhle postelovou zábavu vyšperkovanou o to víc, že vleže nic nezvládne, protože nemůže využít většinu triků s gravitací, kterými může nahradit chybějící pohyb rukou, když sedí. Sám se nenapije, nenají. Pravda, může si úplně klidně hrát s tříletým synem. Dítě jezdí autíčky a táta za ta auta mluví 🙂

Heej, kámo náklaďáku, tys naboural?

Jó, naboulal sem a ulomilo se mi kolo.

Jak známo, komplikace k lidem přicházejí nezávisle na vhodné chvíli. Třeba červenej flek na zadku 23.12. To je přesně to, co rodina s malými dětmi potřebuje. Tátu, co si před Štědrým dnem lehne do postele. A tak si lehnul. Naše dny dostaly jasný rámec. Vítek celé dopoledne ležel. Před obědem jsem ho oblíkla, posadila do vozejku, Vítek chvíli omdlíval u umyvadla při čištění zubů a česání. Pak si dal oběd a šel si zase lehnout. Před večeří znovu oblíkání, přesun do vozíku, omdlívání, večeře a znovu do postele. Postupně se vytratila potřeba česání, protože vlasy byly tak přeležené, že byla jakákoliv snaha zcela marná. Vítek se tak nemusel zdržovat u umyvadla a mohl klidně omdlívat i jinde.

26. prosince, kdy standardně v rodinách naší zeměpisné šířky začíná kolotoč návštěv příbuzných a setkávání s kamarády, jsme se s krátkou zastávkou u mých rodičů přesunuli na Větrov ke tchýni. To byla moje jediná šance, jak se v oprašování mastného, zpoceného a trochu zatuchlého manžela s někým vystřídat. Díky vesmíru za tchýni a tři udatné, na všechno přivyklé Vítkovy sestry. A tak jsme ho týden společně otáčely z boku na bok jak grilované kuře a já s dětmi jsme sem tam někam vyrazili za práh větrovského domu oblažit se návštěvami a čerstvým vzduchem.

I vstup do nového roku se nám tedy vydařil přenáramně. Oblíbené silvestrovské setkání s kamarády na Babině Vítek statečně oželel. A já každé ráno napjatě sledovala, jak se to s kůží jeho zadku vyvíjí, protože po víc než šesti letech jsem se měla 5. ledna vrátit do práce. Samozřejmě, že by Země neimplodovala, kdybych nenastoupila. A náš rodinný rozpočet by to skoro nepoznal… Ale já už fakt chtěla. Už jsem se nepotřebovala dál strachovat, jestli a jak to všechno půjde zvládnout. Fungování ekosystému rodiny jsem měla promyšlené ze všech stran milionkrát a strašilo mě to čím dál víc. Takže už jsem to konečně potřebovala zjistit a nějak se s tím popasovat.

Do práce jsem nastoupila. V původním rodinném harmonogramu, pravda, poněkud chyběla položka “leží dopoledne v posteli”. Ale když se chce… Vítka jsem každé ráno napolohovala, on celé dopoledne zase statečně koukal na seriály a programovací videa, před obědem přišel asistent, Vítka oblékl a posadil do vozíku, Vítek se najedl a co nejrychleji pracoval. Já přilítla z práce a zase jsem ho uložila do postele na bok, odběhla jsem s jedním z dětí na nějaký z kroužků, druhé dítě zatím skákalo Vítkovi v posteli po hlavě. Po příchodu jsem nachystala večeři, zvedla k ní Vítka, který po večerní hygieně uspal děti, já nachystala všechno potřebné na další den a šli jsme spát. Někde v mezičase jsem prala a věšela prádlo, myla nádobí, občas něco vařila, četla, stavěla lego, hrála deskovky, dělala s Rozi úkoly, zacvičila si, abych se úplně nerozpadla, párkrát se mi i podařilo půl hodiny běhat…. Ven s dětmi jen na hodinku, občas zkontrolovat telefon, jestli nemá Vítek nějakej problém. Od té doby, co jsem ho při horečce v posteli málem upekla, už jsem trochu opatrnější, než jsem bývala... A takhle zvesela celý leden.

V únoru už bylo zase fajn, Vítek byl zahojenej a tak jsme se nadechli. Asi na dva týdny, než se ten zmetek objevil zase. Takže znova, ve stejném režimu. Půjčili jsme si domů ještě biolampu a do harmonogramu přidali ráno a večer 10 min osvícení zadku. Ono se 10 minut zdá jako drobnost, ale týjo, zvládnout to zařadit dalo fakt zabrat. Navíc když to všechno člověk našteluje, zapne svícení, pak přiběhne libovolné z dětí a buď zakopne o kabel k biolampě, nebo skočí na Vítka a tím ho odkulí kousek do strany… životní jistoty by se to dalo nazvat 😀

I únor jsme zvládli. Dokonce se podařilo vychytat časové okno, ve kterém jsme všichni společně odjeli na hory. Hustí jsme, ne? 🙂

Teď končí březen. Vítek si do svých denních plánů zabudoval preventivní ležení v čase kolem oběda, které třikrát v týdnu zajišťují asistenti. Pokud tse asistent nezapomene objednat, někdo nepotřebuje přeplánovat den nebo se prostě něco nepokazí. O víkendu všechno řeším já. Nechcem to zakřiknout a držíme si palce.

Zase oprašujeme rodinné motto. Co tě nezabije, to tě posílí 🙂

Sbírka

V. má motor. Motor mu dal křídla. Ale taky jsme postupně objevili, že s touhle "lacinější" (rozuměj  ve své době 60 tis.) verzí přídavného motoru narážíme pořád na významné limity. Jako jasný, na limity bude V. narážet pořád, s tím nic moc nenaděláme. Ale už teď jsou na světě motory, které by snad mohly aspoň umožnit, aby Vítek zvládnul brzdit vždycky, když potřebuje. Ano, pro V. není samozřejmost ani taková věc, jako zabrzdit... Protože mu nefungují svaly, které ohýbají prsty, nemůže zmáčkout žádnou pákovou brzdu. Proto má na motoru brzdu vymyšlenou tak, že stačí odtlačit řidítka od sebe a tím brzdí. Ale protože mu nefungují svaly, které mají natáhnout loket, dokáže to jen za určitých okolností. Dal by se jeho způsob brzdění popsat podobně, jako když psal Jaroslav Foglar návod, jak vyndat ježka z klece.... "Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece..."

Brždění nejde, třeba když je kopec trochu delší. Nebo trochu prudší. To potom vypadá tak, že V. brzdí, brzdí a najednou se mu svaly vyčerpají, úplně vypnou a přestanou brzdit. A pak zbývá jen doufat, že přijde protisvah nebo aspoň rovinka...

Takže vlastně od té doby, co jsme prvně vyrazili s tímhle přídavným motorem, se rovnou V. trochu poohlíží po nějakém lepším. Což samozřejmě znamená i výrazně dražším. Viděl myslím úplně všechna videa, která kdo na světě natočil o vozíku a přídavném motoru. A vybral si favorita. A tak jsme začali dumat, jak to provedeme. Nejdřív jsme oba společně i každý sám intenzivně dumali, jestli je to fakt potřeba. Jestli to opravdu využijeme. A kolikrát za rok ho tak využijeme. Opravdu jsme tuhle fázi úvah vůbec neošidili. Museli jsme si přiznat, že pro V. je jeho venkovní sezona opravdu krátká. Jakmile klesne venku teplota pod 20 stupňů, promrzne i v péřovce tak, že se přestane třást zimou až druhý den. I přes to všechno je pro V. opravdu malý zázrak, když se venku provětrá. Ať už sám jen u nás na sídlišti, nebo s Rozárkou, která vedle něj jede na kole. Nebo s kamarády. nebo s námi někde na výletu. Po 25 letech strávených převážně doma, je to prostě neskutečný pocit. Takže jsme si odškrtnuli: ano, motor opravdu chceme. Jsme si jistí.

Pak začalo další kolo úvah. Jak nový motor zaplatíme? Půjde požádat nějakou nadaci? Uděláme sbírku na nějaké platformě? Půjčíme si peníze? Sáhneme do důležitých rezerv a budem riskovat, že když se něco pokazí, nebudeme mít peníze ani na chod domácnosti?

Ze všech možností nám vyšla jako nejlepší sbírka na Donio. Ale vlastně jsme si zas museli projít téměř nekonečným kolečkem úvah, jestli to opravdu chceme. Přišlo nám to příliš zavazující. Když uděláme sbírku, nedostaneme ji k žádným lidem, pokud o tom nebudou vědět naši kamarádi a rodiny. Jenže my určitě nechceme peníze od kamarádů a rodiny, všichni nám pomáhají všude, kam za nimi přijedeme. Přece nám ještě k tomu nebudou dávat peníze. Spousta kamarádů má sama málo. Sem tam jsme o tom s někým promluvili a vždy se nám dostalo důrazného ujištění, že rozhodně máme zkusti sbírku. Oukej. Jdem do toho.

V. začal sepisovat text pro sbírku a komunikovat s Donio. Zároveň oslovil firmu dodávající do Čech motor, který se mu nejvíc líbil a přišlo mu, že by ho zvládnul nejlépe ovládat. Sepisování a schvalování sbírky trvalo poměrně dlouho. Ale vlastně bylo i fajn zjistit, že to někdo opravdu čte a opravdu posuzuje. Že to fakt musí splnit nějaké parametry. I to, že nám peníze jen tak nešoupnou na účet, ale pouze proti účtu za nakoupení motoru. Za mě určitě dobře, i když je to trochu zdržovačka.

Ovšem s motorem to šlo o něco hůř. Ten skvělý motor nepočítá s tak špatně fungujícíma rukama a s tak zhrouceným sezením, jako má V. Ať se technik snažil sebevíc, řidítka nedostal nikdy k V. tak blízko, aby je mohl dobře ovládat. Ani další technik z jiné firmy s jiným motorem. Ani třetí technik ze třetí firmy s třetím motorem. Čtvrtý jsme vzdali už po telefonu... Na prvního fajn technika nám zbyla památka. Otisk pneu na zdi v obýváku. Když poprvé zkušebně přidělal k vozíku půjčený motor...

já: nemám ho vyvézt na chodbu?

technik: ne, to je dobrý

já: mám ho jistit za ručky?

technik: ne, to je dobrý

Technik ač sám na vozíku, chytne V. za ručky vozíku, že ho bude jistit on.

V. se rozjede, ovšem zasekne se plyn a společně s technikem ve vláčku zabrzdí o bílou zeď...

Vypadalo to, že to prostě nijak nepůjde. Že žádný motor nepůjde připevnit k vozíku tak, aby bylo jisté, že s ním V. dokáže jezdit. Dopředu to úplně vyzkoušet nejde. Motor se nejdřív musí koupit a pak se teprve může připevnit k vozíku. A pak se teprve zjistí, jestli tam V. opravdu dobře došáhne. Jestli zatočí, zabrzdí. A chceme od lidí vybírat čtvrt mega, abychom pak zjistili, že je motor k ničemu? Nechceme.... Tak jsme to smutně uložili k ledu. Ach jo.

Čas běžel, občas se někdy někdo zeptal, jestli bude ta sbírka. No, nebude, zatím jsme nenašli motor, který by šel... Až v listopadu se V. vydal po letech na pobyt do Paraplete. Jeden motor si tam vyzkoušel a ejhle. Půjde to! Takže oživujeme sbírku na Donio. Na motor a když se zadaří a vybere se trochu víc, tak na nový vozík.

Pár večerů jsme pro změnu smolili texty emailů a zpráv pro kamarády a rodinu. Že spouštíme sbírku. Že od kamarádů a rodiny nechceme peníze, jen ať to pošlou dál co nejvíce lidem.

Spouštíme to. Poměrně nervózně. Cílová částka 180 tisíc korun. Trvání sbírky 2 měsíce. Snad to vyberem.... Přes noc je vybráno a peníze rychle přiskakují dál. Hustýýýýý!! Občas někdo z kamarádů napíše, jestli už to stačí i na ten vozík, nebo mají ještě přidat v rozšiřování sbírky mezi známé. Vůbec tomu nemůžeme uvěřit. Je to tak neskutečně krásný. Pak kamarádi píšou, jak je to skvělý a dojemný. My jen na všechny strany děkujeme dobrým lidem. Moji rodiče píšou, jak zaslzeli. Táta si dává oslavného panáka.

Sbírka je zatím ještě spuštěná, doběhne ke konci roku. Sem tam ještě nějaké peníze přicházejí. Bude na motor i na vozík. Takže je teď třeba nejdřív vybrat, zaměřit a pořídit vozík. Pak budeme objednávat motor, který bez nového vozíku stejně nejde použít. A teď se to zase trochu zamotává. V. si vybral vozík, dojel si ho s ergoterapeutkama z Paraplete a s technikem z firmy zaměřit. A nepodařilo se to tak, aby se mu na vozíku dobře sedělo. Takže je na řadě zkusit zaměřit jiný vozík. Fakt není lehký být na vozejku a navíc být kvadrouš. Ale zas vědět, že kolem sebe máme tolik skvělých lidí, co nám bez mrknutí oka kdykoli s čímkoli pomůžou... Svět je dobrej!!!

Prázdniny v tahu

Prázdniny jsou fuč. Když jsem se na ně na jaře těšila, plánovala jsem si, jak je vyždímu do mrtě. Nejspíš na dlouho poslední prázdniny, kdy nemusím pracovat. Prázdniny s dětma, co se mnou pořád chtějí být. Tohle já teda rozhodně nehodlám prosedět doma a budeme furt někde spolu venku.

Jasný, všechny plány vždycky dopadnou stejně - všechno je jinak :) Abych nebyla nespravedlivá, něco mi i vyšlo, to jako jo. Ale zavření doma jsme strávili mnohem víc času, než bych si představovala. Pravda, některé zdravotní trable jsme si střihli na dovolené. Nicméně když jsme se konečně zvetili a vypadalo to na odjezd za dobrodružstvím, Rozárka běžela předsíní a zablokovala si krk. Jen tak. Šestiletá zdravá holčička. No to mě pos.. Nádech, výdech, chudinka měla hodně nepříjemných několik dní. Dobrý, krk je v cajku, můžeme začít balit na jiné cesty. A? Rozárku najednou z ničeho nic bolí stehno. Bolí ji tak, že nemůže chodit. Bere to s humorem a několik dní se usmívá a skáče po jedné noze nebo leze po čtyřech, později už i pajdá. Ruším další plány. Po pár dnech stehno bolet přestalo, snad to byly jen nějaké růstové bolesti. S Jakubem máme za tu dobu poměrně zmapovaná nejbližší tři hřiště a všechny hračky na nich, ale že by to bylo nějaký letní vzrůšo... 

Když jsou konečně všichni zdraví, vymýšlím aspoň jednodenní výlety. Na Kokořínsko do skal vyrazím s dětmi hned ráno, na pohodu, stejně bude Vítek sedět na záchodě, asistence a zdrav. sestra domluvení, plán je jasný. Už i stojíme v předsíni, jenže aha, sestřička volá, dneska nemá Vítka zapsaného v plánu, takže nepřijde. Tak se zase všichni zujeme, Jakub dá v předsíni hysteráček (zcela pochopitelný, taky bych dala, kdyby to šlo), já se postarám o Vítka a jedeme před polednem. Což naštěstí nevadí, hlavně že už nemusíme na hřiště za domem.

Poslední třetina prázdnin naštěstí podle plánů. Kunějov, Rohozná, Kunějov. Rodina Našincovic v užším i širším podání na Kunějově. Parta táborských kamarádů nacpaná do malé chaty a dvou stanů na Rohozné, spousta historek, Rohozníčků a Jezinek a ginu s tonikem. Nasycené potřeby dětí i dospělých.

Na konci srpna už začínám být lehce nesvá z toho, jak všichni všechno v září zvládneme. První týden školy pro Rozinku, Jakub zkusí i dva dny školku. Do státní ho vezmou až v říjnu po narozkách, tak se plácnem přes kapsu a zkusíme ho trochu naladit soukromou školkou. Taky bude hned v pondělí Jakubovo plavání v novém bazénu, s novou trenérkou a rovnou beze mě. Do toho bačkory, bačkory, tenisky, tenisky, nějaké oblečení. Na třikrát pochopit seznamy věcí ze školy, v papírnictví už bych mohla dělat průvodkyni. Jakub z papírnictví vůbec nic nepotřebuje, ale hrozně moc by chtěl. Chápu, rozumím, nekupuju. Můj kontejner na cizí emoce je samozřejmě bezedný... chvilkama... chvilkama vůbec není přistavený :)

Ve finále mám vlastně největší újmu na psychickém zdraví po prvním týdnu školního roku já, ti dva mrňaví dají všechno s přehledem v suchym triku a já byla u všeho zpocená až na prdeli. Rozinka je ve škole moc spokojená, každý den se těší na ten následující. Jakub druhý den školky pláče, že se mnou nechce jít domů. Tak tohle si snad můžeme odškrtnout jako že dobrý začátek.

Ale jsme to my a u nás je vše s příběhem :) Jakub celý týden tak trochu kulhá Někdy málo, někdy víc. Nic ho prý nebolí. Později občas připustí, že ho bolí nárt. Rozhodně pořád potřebuje běhat, jen výjimečně chce nést, že ho nárt bolí. Vyčkávám a vsugerovávám mu, že taky růstové bolesti. Po prvním týdnu je tu víkend a mně se uleví. Na pár hodin, než se mi v krku vyrobí knedlík velikosti zeměkoule a zválcuje mě lehká virózka. Která ovšem za pár hodin skočí i na Rozárku. Víkend prožijeme v hromadě posmrkaných kapesníčků, Jakub pajdá čím dál víc. Tak v pondělí volám na ortopedii, v duchu si představuju, jak mi řeknou, že nás bohužel můžou vzít až odpoledne, ale ať určitě se synkem přijdeme. Očekávání rodí zklamání a zas to platí :)

Tříletého syna bolí nárt.

Nárt? A žádný úraz nebyl?

Nevím o něm.

Hm, kdyby to bylo koleno nebo kyčel, to by bylo vážný, ale takhle... Nejbližší termín máme 22.září (v tu chvíli je 8. září ráno).

Aha, to bude ale ještě dlouho kulhat.

Ano. Chcete přijít?

Mírně zaskočená situací přijímám termín. No, dobře, asi můžu být v klidu, když je v klidu i doktor. Mám dostatek času to promyslet cestou k Hurtovi do Týnce nad Labem, kde už mě touhle dobou asi čekali s autem. Naše nová Dacia potřebuje předělat Vítkovu sedačku na otočnou. Ale já prostě chtěla na tu ortopedii!! Při čekání na vlak do Prahy smolím na nádražní lavičce radši ještě prosbu Terce, jestli by mě její manžel ortoped Ivan mohl taky uklidnit. Asi jsem jen přecitlivělá matka fyzioterapeutka. Ivan volá večer, instruuje mě ke klinickému testu do vnitřní rotace kyčle. V tu chvíi zrovna sedím na zemi v koupelně, Jakub leží na mě a čistím mu zuby, takže v jedné ruce telefon, druhou dělám Jakubovi vnitřní rotaci v kyčli, zubní kartáček držím zubama. Jak taky jinak. Pohled pro bohy. Ovšem rotace je citlivá, mohla by to být coxitida. No to je pecka, to chceš! Zánět kyčle jsme ještě v repertoáru neměli. Telemedicína je skvělá, Jakub má naordinovaný klid a 3 dny Nurofenu. Díky Ivane a Terko, jste skvělí!!

Cítím trochu nejistotu ohledně klidového režimu chlapečka, který potřebuje běhat, i když pajdá. Ovšem tahle obava se ukázala jako lichá. Další den už má Jakub taky naší virózu, takže jen sedí, smrká a nespokojeně ječí (zcela pochopitelně, taky bych ječela... ehm.... vlastně asi taky ječím...). Držíme si palce...

Jó září.

První rodinná dovolená

Jakože faaakt dovolená. Týden v kuse. Všichni čtyři. Vítek si musel vypsat dovolenku. Úplná novinka v našich životech :)

V zimě jsme otestovali na čtyři dny penzion na Šumavě, kousek od Zadova, který je opravdicky bezba. Teda, z nebo na parkoviště se vozejk sám spíš nedostane, ale uvnitř už je klid. Hlavně se dostane bez obtíží kolem baru do dětské herny, takže značka ideál. U baru objednáš, u herny vypiješ, spokojený otec zaručen :)

Jedeme od pátku do pátku, protože jak je známo, náš život určují srací hodiny. V pátek ráno cvičně zkouším přesunout Vítka na křesílko z Decathlonu, který se bude výborně hodit místo záchodu. Přesun jde dobře a tak vůbec nerozumím tomu, proč se po přesunu sotva pohnu. Nooo, to se úplně nehodí. Co se dá dělat, dneska nakládám plné auto bez rotace a vlastně i bez dalších pohybů trupu. Bolí to jak pes, ale nakonec je bagáž i posádka v autě a na střeše se veze moje kolo. V cíli všichni a všechno ven, Vítka spustit z kopce od parkoviště do herny v penzionu, ... už sotva držím pohromadě. Zkouším nějaké decentní cvičení, ale záda jasně hlásí, ať se jdu bodnout, že na to není nikdo zvědav. Předpověď počasí není úplně kvadru-milovná, ale snad budeme mít kliku.

První den volíme radši plán, ze kterého jde kdykoli utéct zpátky, protože má hodně pršet. Nakonec neprší vůbec a tak můžem kouknout na jeleny, na rysí výběh (kde podle dosavadních zkušeností nejspíš rysi vůbec nežijou :) :) ) a zamilujem se do hospody u pivovaru na Kvildě a jejího hřiště. A to ještě další dny objevíme její pekárnu a to bude teprve láska :) Rozinka sbírá na všech infocentrech razítka do nového deníčku, Jakub obhlídne místní rolbu a traktor, takže jsme na světě bytostně šťastní úplně všichni :)

Další den hlásí telefony sunshine jako u moře, takže jedem prubnout podle popisku ideální výlet s dětmi. Na webu Ověřeno rodiči to musí vědět. Velký Javor. Jako, má všechny potřebné atributy. Kabinová lanovka, hřiště na začátku i na konci lanovky, lezení po skále, daleký výhled kolem dokola, celkem krátký pěší okruh nahoře. Jen když asistent kvadrouše podle mapy očekává hodně zpevněnou cestu, musí být nutně trochu zklamaný. Ona je široká a poměrně zpevněná. Ale taky písčitá, štěrková a kamenitá. A prvních třeba 300 m je to krpál jako prase divoké. No nic, bejby nebude sedět v koutě a rozhodně nestráví tři hodiny výletu skrollováním na síti X. Takže jsme to dali. Erozi hornin jsme intenzivním hrabáním kola přídavného motoru uspíšili tak o deset let. Moc takových kopců jsem s Vítkem asi nezažila. Stálo to za to, vo tom žádná. Jen u večeře v podstatě bezvládně visím nad stolem. Na noc si dám dva brufeny a držím si palce.

Pondělí je cyklistické! Dojedem z Kvildy k prameni Vltavy a zpátky. Jakub je výjimečně spokojen v sedačce. Rozi je nadšená a když je zrovna kopec prudší, je i statečná. Já jsem tím pádem taky nadšená. Po letech mám otisklý převodník na lýtku, to se snad ani nebudu mýt. Konečně jsme zkusili pořádný výlet a ne jen kroužení po Kunraťáku. Osvědčená hospoda s hřištěm na Kvildě to jistí, pak uložíme Vítka s Jakubem do auta, aby se vyspal (Jakub, ale je jasný, jak to dopadne :) ). Je hic jak blázen, tak jim nechám stažená okýnka a popojedem si s Rozárkou ještě kousek, když už jsme tak spokojené na kole. Na Jezerní slať je to z Kvildy asi 2,5 km, tak se tam kouknem, cestou popovídáme a zpátky k autu to stihnem úplně těsně před bouřkou. Jen jsem naložila kola, obrátil někdo na nebi kýbl a lil to na nás hlava nehlava. Tak jsme si ještě přidaly s Rozárkou zážitek úplného promoknutí a se smíchem přeběhly do pekárny pro svačinu. Na noc dva brufeny a skleničku červeného. Je potřeba přitvrdit v léčebných metodách, postup zatím není valný.

V úterý dáváme pohodičku, Kašperk. Jen tak tam pozevlíme, sníme nanuky, něco vypijem, děti si koupí suvenýry. Na vyhlídnuté hřiště už jdu jen s Rozárkou, Jakub to zas zaspí s Vítkem v autě a nás vyžene další bouřka z procházky po Kašperkách. Které mají fakt malebné náměstí a na něm báječnou pekárnu s ještě báječnější paní pekařkou. Mňam.

Vítek už nějakou dobu není ve své kůži. Někdy bylo potřeba vyměnit cévku, já jsem si to doma při balení nepohlídala a vzala jednu jedinou - jinou než obvykle. Takže alergická reakce, dráždění a výsledkem je oblíbená uroinfekce a hnus, co teče z rány. Já dávám tradičně dva brufeny a dvojku červeného, abych se mohla v noci na posteli otočit.

Ve středu přijde největší strašák výletu. Záchod. Navzdory mým zádům i navzdory Vítkovým zvyklostem posledních týdnů to celkem vyšlo. Pohnout se stále nějak můžu, Vítek přežil, nezabralo to celý den a tak ještě s dětmi vyrážíme obhlídnout vlčí výběh u Srní. Rozinka si přeje kolo a já jí to nadšeně plním. Mnou vymyšlená trasa je 3 km z kopce dolů. To jsem nějak z mapy už nestihla vykoukat. Ale dopadlo to dobře. Vlků jsme viděli spoustu. Hřiště jsme stihli, naučné cedule zajímaly, razítka z Infocentra jsme natiskali a pršet začalo, až když jsme vyjeli na kole na cestu zpět. A protože to bylo celé do kopce, nebylo nám zima :)

Den zakončuju dvojkou červeného, na brufeny už peču... 

Na čtvrtek jsem domluvená s Bárou, že jí dojedeme navštívit a tak se hned po snídani nalodíme a vyrážíme. Vítek má parádní zimnici, uroinfekce úřaduje, jak jen umí, tak se ještě stavujeme ve Vimperku v lékárně doplnit zásoby Furolinu. Naštěstí dobře úřaduje i Paralen a k Báře přijíždíme poměrně ve fitu. No a u Báry, tam je krásně, jako u Báry. Mít takové kamarády, to je zázrak. Díky tomu, kdo to pro nás nahoře nebo dole nebo kdekoli zařídil.

Taková krásná dovolená to byla.... Škoda, že poslední noc Rozinka prozvracela :( K tomu horečka jako blázen, Rozinka se sotva drží na nohou, ráno pláče, jak jí bolí v krku, auto vytopí svojí horečkou bez obtíží... Na mně se podepsalo všech asi padesát tisíc přesunů Vítka, vozíku a motoru, na Vítkovi si udělala dalších pár zářezů uroinfekce, jen Jakub se statečně drží. K idyle máme při odjezdu daleko.

Naštěstí nakonec všechna voda steče z kopce dolů, jak říká večerníčkový klasik. Doma to všechno za dva dny doléčíme. Jako bonus Rozince konečně vypadne první zub, který se rozkýval na Šumavě.

Well done, krása střídala nádheru, z celé party stříkala spokojenost, tohle rozhodně ještě někdy zopakujeme!

Další bezba baby friendly dobrodružství: Zbraslavice - Malešov

Loni se nám putování zalíbilo a tak se do toho vrháme po hlavě znovu. Dvě rodiny, čtyři dospělí, pět dětí, jeden kočár, jeden dvojmístný cyklovozík, jeden vozejk. Všichni natěšení, předpověď slibná, trasa vhodná pro všechny a když ne, tak máme trasu alternativní.

První bod programu - dorazit autem na místo. Jen škoda, že každá rodina si vybrala jiné místo :) My v Hodkově, Hloušci ve Zbraslavicích. Nevadí, sjednotíme, no stress. Do natěšené skupiny bohužel nezapadá Agátka, kterou bolí něco na ruce, nevíme, kde přesně. Ale bolí jí to fakt strašně moc, odmítá opustit auto, pohnout rukou, sdělit cokoli komukoli :( To telefonické konzultaci s naším přítelem na telefonu (kamarádem ortopedem) odjíždí Ála s Agy na pohotovost do Kolína a my ostatní vyrážíme vstříc novým zážitkům. Batohy na záda, zapnout pohony vlastní i přídavné.

Po modré a červené doputujeme celkem na pohodu k rybníku Vidlák, kde se Honza trochu proběhne po okolí a najde moc hezké a asi jediné možné místo na spaní. Vyšlo to tak akorát, že zrovna přijíždí Ála s Agátkou. Agy se vesele usmívá, po bolesti ani stopy. Vyhozený loket (hlavička radia) to byl, už je zase na svém místě a všechno je zalité sluncem. Stavíme stany, já si nutně musím vyzkoušet přístřešek z plachty, takže máme na noc i garáž pro kočár, motor a vozejk. Sice to není vůbec potřeba, ale já jsem spoko tábornice :) Noc někdo tráví ve stanu, někdo pod širákem, někdo neustálým přikrýváním a usměrňováním dítěte do spacáku, někdo ve strachu před srncem.

Ráno v lese je nádherně. Pobalíme, Honza odváží auto zpátky do Zbraslavic, aby tam počkalo u vlaku a doběhne za námi. My se zatím vyšouráme na zpevněnou cestu. Zjišťuju, že mám píchlé kolo kočárku. Cajk, lepení mám, pumpičku mám, skill taky, rybník vhodný k hledání díry v duši je kousek a stejně tam míříme, protože potřebujeme v nějaké chatě u rybníka vyškemrat doplnění vody do lahví. Vybaluju nářadí a zjišťuju, že mám všechno kromě montpák. Jako, dá se, ale snazší by to bylo s nimi. A tak skáču na právě přijíždějícího cyklistu. Po chvíli hledání nakonec montpáky v batohu opravdu nachází a jelikož se mi nedaří plášť přeprat, ujme se zkoušení a zvítězí. Uf. Je spokojený stejně jako já a tak se s úsměvem rozloučíme, narvat duši zpátky už zvládnu sama. Sice jsem lepila na dvakrát, ale úspěšně. Yes! To by mě zajímalo, kolik lidí kdy muselo lepit duši na kočáru. Já to dělala už dostkrát a neznám nikoho jiného s takovou zkušeností, ale rozhodně další klikaři existují.

Ála s celou tlupou našich dětí mezitím sehnala dostatek vody a tak jdeme. Od jahody k jahodě, od klacku ke klacku. Naštěstí jsme schovaní v lese, kde není tak velké horko a cesta je moc krásná. Furt po červené, až na zříceninu Sion. Kousek to berem bez Vítka, ten se radši o samotě pogriluje na silnici. Jako, kdyby to bylo nutný, i přes ten potok bychom ho přenesli, i přes ty kořeny předrncali... ale nutný to nebylo.

Dneska dělám průzkum míst na táboření já a je to pecka. Hned pod zříceninou, na druhé straně potoka, je podle mapy přístřešek a menší plocha bez lesa. Je to regulérní místo na tábory, přístřešek je dřevěná táborová kuchyně, plocha bez lesa je posečená louka. Za kuchyní potok plný kamenů. Nejlepší dětské hřiště na světě! Úplně vysněné místo, které jde potkat. Ála s dětskou tlupou jdou od zříceniny přes potok. Já s Honzou berem povozy a i s Vítkem to bereme okružní cestou po silnici a zpevněné cestě. Cestou natočíme vodu na hřbitově. Ještě jednou večer se tam pro vodu zase vrátíme, bylo potřeba doplnit tekutiny za celý den, navařit čaje a kávy, uvařit večeře a když je to blízko, dopřáváme si ten luxus.

V neděli jdem po modré přes Maxovnu do Malešova, kde končíme. Tuhle cestu jdem převážně bez Vítka. Kočáry projedou všude, ale pro vozejka to cesta povětšinou není. V Malešově úplně nečekaně potkáváme parní vlak. Pecka! Děti nadšené, dospělí taky! Míříme k místnímu pivovaru. Vypadá vyhlášeně, ale vaří až od dvanácti, my jsme tu v jedenáct. Nacpeme si do břicha nanuky, dospěláci to zalijou pivem/birellem. Ála bohužel na obchůzce zjistí, že zahrádka pivovaru už je teď plná a to ještě neotevřeli. Naděje na rychlé jídlo, abychom stihli vlak, se rozplynula. Takže ve večerce dokupujeme ještě rohlíky a šunku a šineme se směr nádraží. Času dost. Ooooovšem pak se Vítek vytasí s tím, že by tu měla být ještě kavárna. Ále se zablýskne v očích, v nohách najednou dynamit a jdem to prověřit. Zrnko v hrnku nejen dobře zní, ale je to i neskutečná kavárna. Pro nás úplné zjevení. Skvělý dětský koutek. Prý skvělá káva. A prosecco :) I čaj super. Ale to umytí rukou na záchodě, co voněl! A vyřešení dětských potřeb na záchodě se stoličkou a prkýnkem! To jsou teprve svaté grály výletu :)

Jako skvělý bonus na závěr se celá naše skupina vejde do vlaku a můžem se tak bez komplikací dostat zpátky do Zbraslavic k autům. A vejdeme se dokonce tak, že děti můžou sedět (na což se nám samozřejmě za chvíli vykvajznou, v pořádku) a dospěláci stojí celou dobu na obou nohou a nemusí se u toho ani na nikoho lepit.

Zase nám to vyšlo!

Rodinný výlet

Plánovat výlet pro tu naší partu, to teda není pro začátečníky. Vstupní podmínky vlastně nevypadají až tak náročně, ale když se do toho člověk pustí, chvílemi přicházejí pochyby, jestli ta příprava vážně stojí za to.

Takže ty podmínky....

1) Trasu musí pěšky zvládnout aktuálně 6letá R. Což je vlastně fajn, protože když jí byly čtyři, bylo to složitější :)

Na J. zatím nemusíme moc brát ohled, ještě ho zvládnu chvíli poponést v nosítku, když je krize. Krom řešení krize to dále přináší ten benefit, že se pak cítím fyzicky unavená i po 7km výletu a mám pocit, že jsem ohromně fyzicky potrénovala :) A navíc to vypadá, že pokud mu dostatečně dobíjíme baterky jídlem, ujde jen o malinko míň než R.

2) Na trase by mělo být něco alespoň trochu zajímavého pro děti. Stačí větší balvany nebo menší skalka, vyhlídka, most, .... třeba potok je fajn, ale násobí to objem batohu, protože je třeba počítat s náhradním oblečením pro oba poděsy :) Hřiště je samozřejmě s výhodou.

3) Trasa musí být sjízdná pro Vítka s motorem. Což by mohla být každá silnice. Ale vyražte si na bezva krásný výlet po silnicích. Zpravidla hledáme cestu někde v přírodě a snažíme se, aby ji Vítek zvládnul sám a já ho nemusela tlačit do kopce nebo brzdit z kopce. A zpravidla se nám to nepovede. A to už jsme tak opatrní, že si Vítek najde na mapách všechny možné letecké i street view pohledy. Ale vždycky se někde objeví překvapivě prudký kopec dolů, který Vítkovy ruce nezvládnou ubrzdit. Nebo prudší kopeček nahoru, ve kterém mu motor začne hrabat na prázdno a já pak mám ne úplně dlouhou chvíli na to, abych přiběhla a zastavila jeho pomalý nekontrolovaný posun pozadu zpátky z kopce. A celé to spolehlivě vylepší šotolina nebo písek nebo cokoli, co podkluzuje pod kolem motoru i pod mýma nohama.

Situaci potom může vyšperkovat jakákoli "drobnost" spojená s účastí dětí na výletu. Třeba v prudkém kopci dolů, který Vítek neubrzdí a já nás oba brzdím už jen silou vůle, protože na suché hlíně mi nohy jedou z kopce neřiditelně samy. Tak v tu chvíli J. potřebuje čůrat. A protože je to ještě mrňous, musí ta akce proběhnout rychle a s mojí asistencí. No, zvládli jsme to všichni bez ztráty kytičky, ale trochu jsem se opotila :)

4) Trasa by měla být dostupná bez auta. Tohle dokážeme tak v půlce případů. Ale já prostě nerada řídím. A mám ráda jet na výlet hromadnou dopravou. A děti to mají taky rády. A vlastně ani Vítkovi to nevadí. Ale dost to zužuje výběr dostupných míst. Sice už je opravdu hodně vlaků bezba. I hodně autobusů je bezba. Ale pořád to má svoje limity. Navíc, v případě přestupů to dost prodlužuje dobu cestování. Ono se to nezdá, ale ty bláho, než člověk najde výtah, sjede dolů, pak zas vyjede, ... Děti to teda taky moc neurychlujou a výsledný čas neaspiruje na rekord Českých drah :)

Tohle jsou jen ty základní podmínky. Téměř vždy vynechávám podmínku, že matka chce vidět hory kolem sebe a doly pod sebou. Jídlo v restauraci po cestě v podmínkách rozhodně není, protože opravdu nemám zapotřebí snažit se udržet děti, aby při čekání na jídlo (rozuměj hranolky) nelikvidovaly duševní zdraví ostatních hostů a zejména to naše.

Do zmíněného zadání jsme tentokrát napasovali výlet Tichým údolím. Z Chodova dojedeme metrem a busem na Suchdol. Odsud pěšky po cyklostezce lesem do Tichého údolí a dál až do Roztok. Odtud vlakem na Nádraží Holešovice a dál metrem domů na Chodov. Cesta od nás na zastávku Suchdol podle jízdních řádů na 50 min. Na poměry Prahy hodně dobrý, takže jedem.

Že je bezba přestup na Muzeu vopruz (normálně používám úplně jiný výraz), to víme dávno. Člověk musí výtahem z metra (C) až na povrch, vyleze naproti Opeře, pak  překonat magistrálu u Muzea a pak do nepříjemného kopečka k výtahu, kterým se může vrátit zas do metra, jen na jinou linku (A). Ideální když prší nebo sněží, ale vlastně kdykoli si to člověk hodně užije. Ovšem tentokrát to předčilo všechna očekávání. Magistrála je před Operou i Muzeem rozkopaná. Přechod je nejdál, jak by mohl být. Všude zátarasy a úzké průjezdy mezi zátarasy, v rámci kterých je vždy na zemi nějaká roura s kabely nebo tlustá hadice s vodou. Kolem Muzea lze projít jen tak, že člověk po kočičích hlavách zdolá kopec až ke vchodu do Muzea a pak stejný kopec po kočičích hlavách zase sjede dolů. A pak už jen ten kopec k výtahu. Jako, ani paralympionik by to nezdolal bez pomoci. takže my... do toho naháníme děti v davech turistů. Děti jsou fakt zlatý a drží se nás, ale honit holuby na Václaváku si nemůžou odpustit. Chápu, ale švihlo by mě... Když konečně po hodině a půl dojedeme na Suchdol, mám dost. A můžeme vyrazit :D

Naštěstí kousek od zastávky je úplně nejskvělejší hřiště, co si užijou děti i já. Tam bych chtěla bydlet :) Pak pěšky mezi domama, sluníčko už začíná hodně smažit, ale zachraňují nás poměrně nezvyklé ostrůvky na silnici, které se výborně hodí jako postupné cíle. Když dochází dech do kopce, projíždí malotraktor a když už skoro hoříme od sluníčka, potkáváme pracující bagr, na který koukáme ze stínu pod stromem. Svět nás má rád :)

Do Tichého údolí skloužeme suchou lesní cestou po naučné stezce, která je o stromech a je přiměřeně naučná :) Tady se snažím brzdit Vítka, co to dá, ale moc se to nedá a tak v podstatě jedeme spolu a on vždycky v nějakou chvíli zabrzdí za nás oba. Pod kopcem čeká potok, takže dloooouhá pauza. To by šlo. Sice nemáme závratné tempo, ale šťastní jsme snad všichni. Doufám ;)

Když děti téměř násilím odtrhneme od potoka, šineme se dolů údolím. Jdeme přísuny a přískoky. Já na tuhle disciplínu trénuju už pár let, takže cajk. Děti trhají jahody každé dva metry, hážou kamínky do potoka každé tři metry a někde mezitím šťourají do housenek a brouků a snaží se vylézt na stromy. Taková forma meditace. Vítek nemá tolik natrénováno, tak se k levelu "zenový mistr" dneska nedostane :) Při milionté zastávce na trhání jahod si všimneme bobří rodinky. Pecka!!

Protože J. je přeci jen ještě 2,5 letý prďoch, jednou se trochu poponese v nosítku, ale jen tak aby se neřeklo. Občas je ochoten se popovézt u Vítka na motoru, protože to je cool. Ale to je zatím dost adrenalinová záležitost. Vydrží to sledovat jen hodně otrlý dospělák, protože stát se mu při téhle kratochvíli může ledascos. Nicméně nám to umožní kousek popojít rychleji a bez zastávek, tak přivřeme oči a dáme to. Ovšem že by se s tímhle urychlením dalo počítat na nějakou delší dobu, to ne. Na motoru je brzo taky nuda.

V Roztokách na nás za odměnu čeká naproti nádraží kavárna. Pivo, chlazená kombucha, nanuky, záchod, ... pak cesta vlakem... J. si tak pro formu v metru na půl hodinky zdřímne... a jsme v podstatě doma. Mám pocit, že jsem vystoupala na Everest. Vítek vypadá, že tam byl se mnou. A ti dva? Asi minutu vypadali unaveně :D

Jako, naše výlety jsou specifická disciplína. Ale vždycky je to dobrý. A stejně si myslím, že ráj je pro mě už tady na zemi ;)