Prázdniny jsou fuč. Když jsem se na ně na jaře těšila, plánovala jsem si, jak je vyždímu do mrtě. Nejspíš na dlouho poslední prázdniny, kdy nemusím pracovat. Prázdniny s dětma, co se mnou pořád chtějí být. Tohle já teda rozhodně nehodlám prosedět doma a budeme furt někde spolu venku.
Jasný, všechny plány vždycky dopadnou stejně - všechno je jinak :) Abych nebyla nespravedlivá, něco mi i vyšlo, to jako jo. Ale zavření doma jsme strávili mnohem víc času, než bych si představovala. Pravda, některé zdravotní trable jsme si střihli na dovolené. Nicméně když jsme se konečně zvetili a vypadalo to na odjezd za dobrodružstvím, Rozárka běžela předsíní a zablokovala si krk. Jen tak. Šestiletá zdravá holčička. No to mě pos.. Nádech, výdech, chudinka měla hodně nepříjemných několik dní. Dobrý, krk je v cajku, můžeme začít balit na jiné cesty. A? Rozárku najednou z ničeho nic bolí stehno. Bolí ji tak, že nemůže chodit. Bere to s humorem a několik dní se usmívá a skáče po jedné noze nebo leze po čtyřech, později už i pajdá. Ruším další plány. Po pár dnech stehno bolet přestalo, snad to byly jen nějaké růstové bolesti. S Jakubem máme za tu dobu poměrně zmapovaná nejbližší tři hřiště a všechny hračky na nich, ale že by to bylo nějaký letní vzrůšo...
Když jsou konečně všichni zdraví, vymýšlím aspoň jednodenní výlety. Na Kokořínsko do skal vyrazím s dětmi hned ráno, na pohodu, stejně bude Vítek sedět na záchodě, asistence a zdrav. sestra domluvení, plán je jasný. Už i stojíme v předsíni, jenže aha, sestřička volá, dneska nemá Vítka zapsaného v plánu, takže nepřijde. Tak se zase všichni zujeme, Jakub dá v předsíni hysteráček (zcela pochopitelný, taky bych dala, kdyby to šlo), já se postarám o Vítka a jedeme před polednem. Což naštěstí nevadí, hlavně že už nemusíme na hřiště za domem.
Poslední třetina prázdnin naštěstí podle plánů. Kunějov, Rohozná, Kunějov. Rodina Našincovic v užším i širším podání na Kunějově. Parta táborských kamarádů nacpaná do malé chaty a dvou stanů na Rohozné, spousta historek, Rohozníčků a Jezinek a ginu s tonikem. Nasycené potřeby dětí i dospělých.
Na konci srpna už začínám být lehce nesvá z toho, jak všichni všechno v září zvládneme. První týden školy pro Rozinku, Jakub zkusí i dva dny školku. Do státní ho vezmou až v říjnu po narozkách, tak se plácnem přes kapsu a zkusíme ho trochu naladit soukromou školkou. Taky bude hned v pondělí Jakubovo plavání v novém bazénu, s novou trenérkou a rovnou beze mě. Do toho bačkory, bačkory, tenisky, tenisky, nějaké oblečení. Na třikrát pochopit seznamy věcí ze školy, v papírnictví už bych mohla dělat průvodkyni. Jakub z papírnictví vůbec nic nepotřebuje, ale hrozně moc by chtěl. Chápu, rozumím, nekupuju. Můj kontejner na cizí emoce je samozřejmě bezedný... chvilkama... chvilkama vůbec není přistavený :)
Ve finále mám vlastně největší újmu na psychickém zdraví po prvním týdnu školního roku já, ti dva mrňaví dají všechno s přehledem v suchym triku a já byla u všeho zpocená až na prdeli. Rozinka je ve škole moc spokojená, každý den se těší na ten následující. Jakub druhý den školky pláče, že se mnou nechce jít domů. Tak tohle si snad můžeme odškrtnout jako že dobrý začátek.
Ale jsme to my a u nás je vše s příběhem :) Jakub celý týden tak trochu kulhá Někdy málo, někdy víc. Nic ho prý nebolí. Později občas připustí, že ho bolí nárt. Rozhodně pořád potřebuje běhat, jen výjimečně chce nést, že ho nárt bolí. Vyčkávám a vsugerovávám mu, že taky růstové bolesti. Po prvním týdnu je tu víkend a mně se uleví. Na pár hodin, než se mi v krku vyrobí knedlík velikosti zeměkoule a zválcuje mě lehká virózka. Která ovšem za pár hodin skočí i na Rozárku. Víkend prožijeme v hromadě posmrkaných kapesníčků, Jakub pajdá čím dál víc. Tak v pondělí volám na ortopedii, v duchu si představuju, jak mi řeknou, že nás bohužel můžou vzít až odpoledne, ale ať určitě se synkem přijdeme. Očekávání rodí zklamání a zas to platí :)
Tříletého syna bolí nárt.
Nárt? A žádný úraz nebyl?
Nevím o něm.
Hm, kdyby to bylo koleno nebo kyčel, to by bylo vážný, ale takhle... Nejbližší termín máme 22.září (v tu chvíli je 8. září ráno).
Aha, to bude ale ještě dlouho kulhat.
Ano. Chcete přijít?
Mírně zaskočená situací přijímám termín. No, dobře, asi můžu být v klidu, když je v klidu i doktor. Mám dostatek času to promyslet cestou k Hurtovi do Týnce nad Labem, kde už mě touhle dobou asi čekali s autem. Naše nová Dacia potřebuje předělat Vítkovu sedačku na otočnou. Ale já prostě chtěla na tu ortopedii!! Při čekání na vlak do Prahy smolím na nádražní lavičce radši ještě prosbu Terce, jestli by mě její manžel ortoped Ivan mohl taky uklidnit. Asi jsem jen přecitlivělá matka fyzioterapeutka. Ivan volá večer, instruuje mě ke klinickému testu do vnitřní rotace kyčle. V tu chvíi zrovna sedím na zemi v koupelně, Jakub leží na mě a čistím mu zuby, takže v jedné ruce telefon, druhou dělám Jakubovi vnitřní rotaci v kyčli, zubní kartáček držím zubama. Jak taky jinak. Pohled pro bohy. Ovšem rotace je citlivá, mohla by to být coxitida. No to je pecka, to chceš! Zánět kyčle jsme ještě v repertoáru neměli. Telemedicína je skvělá, Jakub má naordinovaný klid a 3 dny Nurofenu. Díky Ivane a Terko, jste skvělí!!
Cítím trochu nejistotu ohledně klidového režimu chlapečka, který potřebuje běhat, i když pajdá. Ovšem tahle obava se ukázala jako lichá. Další den už má Jakub taky naší virózu, takže jen sedí, smrká a nespokojeně ječí (zcela pochopitelně, taky bych ječela... ehm.... vlastně asi taky ječím...). Držíme si palce...
Jó září.
Žádné komentáře:
Okomentovat