Sbírka

V. má motor. Motor mu dal křídla. Ale taky jsme postupně objevili, že s touhle "lacinější" (rozuměj  ve své době 60 tis.) verzí přídavného motoru narážíme pořád na významné limity. Jako jasný, na limity bude V. narážet pořád, s tím nic moc nenaděláme. Ale už teď jsou na světě motory, které by snad mohly aspoň umožnit, aby Vítek zvládnul brzdit vždycky, když potřebuje. Ano, pro V. není samozřejmost ani taková věc, jako zabrzdit... Protože mu nefungují svaly, které ohýbají prsty, nemůže zmáčkout žádnou pákovou brzdu. Proto má na motoru brzdu vymyšlenou tak, že stačí odtlačit řidítka od sebe a tím brzdí. Ale protože mu nefungují svaly, které mají natáhnout loket, dokáže to jen za určitých okolností. Dal by se jeho způsob brzdění popsat podobně, jako když psal Jaroslav Foglar návod, jak vyndat ježka z klece.... "Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece..."

Brždění nejde, třeba když je kopec trochu delší. Nebo trochu prudší. To potom vypadá tak, že V. brzdí, brzdí a najednou se mu svaly vyčerpají, úplně vypnou a přestanou brzdit. A pak zbývá jen doufat, že přijde protisvah nebo aspoň rovinka...

Takže vlastně od té doby, co jsme prvně vyrazili s tímhle přídavným motorem, se rovnou V. trochu poohlíží po nějakém lepším. Což samozřejmě znamená i výrazně dražším. Viděl myslím úplně všechna videa, která kdo na světě natočil o vozíku a přídavném motoru. A vybral si favorita. A tak jsme začali dumat, jak to provedeme. Nejdřív jsme oba společně i každý sám intenzivně dumali, jestli je to fakt potřeba. Jestli to opravdu využijeme. A kolikrát za rok ho tak využijeme. Opravdu jsme tuhle fázi úvah vůbec neošidili. Museli jsme si přiznat, že pro V. je jeho venkovní sezona opravdu krátká. Jakmile klesne venku teplota pod 20 stupňů, promrzne i v péřovce tak, že se přestane třást zimou až druhý den. I přes to všechno je pro V. opravdu malý zázrak, když se venku provětrá. Ať už sám jen u nás na sídlišti, nebo s Rozárkou, která vedle něj jede na kole. Nebo s kamarády. nebo s námi někde na výletu. Po 25 letech strávených převážně doma, je to prostě neskutečný pocit. Takže jsme si odškrtnuli: ano, motor opravdu chceme. Jsme si jistí.

Pak začalo další kolo úvah. Jak nový motor zaplatíme? Půjde požádat nějakou nadaci? Uděláme sbírku na nějaké platformě? Půjčíme si peníze? Sáhneme do důležitých rezerv a budem riskovat, že když se něco pokazí, nebudeme mít peníze ani na chod domácnosti?

Ze všech možností nám vyšla jako nejlepší sbírka na Donio. Ale vlastně jsme si zas museli projít téměř nekonečným kolečkem úvah, jestli to opravdu chceme. Přišlo nám to příliš zavazující. Když uděláme sbírku, nedostaneme ji k žádným lidem, pokud o tom nebudou vědět naši kamarádi a rodiny. Jenže my určitě nechceme peníze od kamarádů a rodiny, všichni nám pomáhají všude, kam za nimi přijedeme. Přece nám ještě k tomu nebudou dávat peníze. Spousta kamarádů má sama málo. Sem tam jsme o tom s někým promluvili a vždy se nám dostalo důrazného ujištění, že rozhodně máme zkusti sbírku. Oukej. Jdem do toho.

V. začal sepisovat text pro sbírku a komunikovat s Donio. Zároveň oslovil firmu dodávající do Čech motor, který se mu nejvíc líbil a přišlo mu, že by ho zvládnul nejlépe ovládat. Sepisování a schvalování sbírky trvalo poměrně dlouho. Ale vlastně bylo i fajn zjistit, že to někdo opravdu čte a opravdu posuzuje. Že to fakt musí splnit nějaké parametry. I to, že nám peníze jen tak nešoupnou na účet, ale pouze proti účtu za nakoupení motoru. Za mě určitě dobře, i když je to trochu zdržovačka.

Ovšem s motorem to šlo o něco hůř. Ten skvělý motor nepočítá s tak špatně fungujícíma rukama a s tak zhrouceným sezením, jako má V. Ať se technik snažil sebevíc, řidítka nedostal nikdy k V. tak blízko, aby je mohl dobře ovládat. Ani další technik z jiné firmy s jiným motorem. Ani třetí technik ze třetí firmy s třetím motorem. Čtvrtý jsme vzdali už po telefonu... Na prvního fajn technika nám zbyla památka. Otisk pneu na zdi v obýváku. Když poprvé zkušebně přidělal k vozíku půjčený motor...

já: nemám ho vyvézt na chodbu?

technik: ne, to je dobrý

já: mám ho jistit za ručky?

technik: ne, to je dobrý

Technik ač sám na vozíku, chytne V. za ručky vozíku, že ho bude jistit on.

V. se rozjede, ovšem zasekne se plyn a společně s technikem ve vláčku zabrzdí o bílou zeď...

Vypadalo to, že to prostě nijak nepůjde. Že žádný motor nepůjde připevnit k vozíku tak, aby bylo jisté, že s ním V. dokáže jezdit. Dopředu to úplně vyzkoušet nejde. Motor se nejdřív musí koupit a pak se teprve může připevnit k vozíku. A pak se teprve zjistí, jestli tam V. opravdu dobře došáhne. Jestli zatočí, zabrzdí. A chceme od lidí vybírat čtvrt mega, abychom pak zjistili, že je motor k ničemu? Nechceme.... Tak jsme to smutně uložili k ledu. Ach jo.

Čas běžel, občas se někdy někdo zeptal, jestli bude ta sbírka. No, nebude, zatím jsme nenašli motor, který by šel... Až v listopadu se V. vydal po letech na pobyt do Paraplete. Jeden motor si tam vyzkoušel a ejhle. Půjde to! Takže oživujeme sbírku na Donio. Na motor a když se zadaří a vybere se trochu víc, tak na nový vozík.

Pár večerů jsme pro změnu smolili texty emailů a zpráv pro kamarády a rodinu. Že spouštíme sbírku. Že od kamarádů a rodiny nechceme peníze, jen ať to pošlou dál co nejvíce lidem.

Spouštíme to. Poměrně nervózně. Cílová částka 180 tisíc korun. Trvání sbírky 2 měsíce. Snad to vyberem.... Přes noc je vybráno a peníze rychle přiskakují dál. Hustýýýýý!! Občas někdo z kamarádů napíše, jestli už to stačí i na ten vozík, nebo mají ještě přidat v rozšiřování sbírky mezi známé. Vůbec tomu nemůžeme uvěřit. Je to tak neskutečně krásný. Pak kamarádi píšou, jak je to skvělý a dojemný. My jen na všechny strany děkujeme dobrým lidem. Moji rodiče píšou, jak zaslzeli. Táta si dává oslavného panáka.

Sbírka je zatím ještě spuštěná, doběhne ke konci roku. Sem tam ještě nějaké peníze přicházejí. Bude na motor i na vozík. Takže je teď třeba nejdřív vybrat, zaměřit a pořídit vozík. Pak budeme objednávat motor, který bez nového vozíku stejně nejde použít. A teď se to zase trochu zamotává. V. si vybral vozík, dojel si ho s ergoterapeutkama z Paraplete a s technikem z firmy zaměřit. A nepodařilo se to tak, aby se mu na vozíku dobře sedělo. Takže je na řadě zkusit zaměřit jiný vozík. Fakt není lehký být na vozejku a navíc být kvadrouš. Ale zas vědět, že kolem sebe máme tolik skvělých lidí, co nám bez mrknutí oka kdykoli s čímkoli pomůžou... Svět je dobrej!!!