Dekáč

Dekubit, familiérně dekáč, je pro vozejka možná největší strašák, jaký může být. Podle mě větší, než strach, že se někde venku pos… To tak nějak patří k životu. Ony ty dekáče nakonec vlastně taky, ale v pokročilém stádiu už o ten život může jít a tak si s ním nikdo nechce moc zahrávat.

Jéééénže je to stejně jako všechno trochu složitější. Každá proleženina, nebo řekněme prosezenina, začíná jako červený flek. Takového fleku se dá všimnout, jen když se sleze z vozejku. V tu chvíli je ale zadek červenej a trochu otlačenej vždycky. Když ale flek nezmizí po nějakých minutách, je třeba zpozornět. A pokud je na stejném místě i třeba po noci, kdy člověk na otlačeném místě neleží a nezatěžuje ho, můžeme ho začít oslovovat milý dekubite.

Zatím je to drobek prvního stupně a mission impossible začíná. Odlehčit místo a nechat ten malý červený flek úplně zmizet. Vypadá to jako triviální věc. Ale vydržet ležet v posteli na boku a na břiše nonstop třeba dva týdny, když má člověk na zadku jen malej červenej flíček, to chce velkou morálku. Protože v posteli, to znamená fakt jen v posteli. Koukat na seriály a filmy je fajn zábava, ale dva týdny v kuse, to se může i přejíst. Kvadrouš má tuhle postelovou zábavu vyšperkovanou o to víc, že vleže nic nezvládne, protože nemůže využít většinu triků s gravitací, kterými může nahradit chybějící pohyb rukou, když sedí. Sám se nenapije, nenají. Pravda, může si úplně klidně hrát s tříletým synem. Dítě jezdí autíčky a táta za ta auta mluví 🙂

Heej, kámo náklaďáku, tys naboural?

Jó, naboulal sem a ulomilo se mi kolo.

Jak známo, komplikace k lidem přicházejí nezávisle na vhodné chvíli. Třeba červenej flek na zadku 23.12. To je přesně to, co rodina s malými dětmi potřebuje. Tátu, co si před Štědrým dnem lehne do postele. A tak si lehnul. Naše dny dostaly jasný rámec. Vítek celé dopoledne ležel. Před obědem jsem ho oblíkla, posadila do vozejku, Vítek chvíli omdlíval u umyvadla při čištění zubů a česání. Pak si dal oběd a šel si zase lehnout. Před večeří znovu oblíkání, přesun do vozíku, omdlívání, večeře a znovu do postele. Postupně se vytratila potřeba česání, protože vlasy byly tak přeležené, že byla jakákoliv snaha zcela marná. Vítek se tak nemusel zdržovat u umyvadla a mohl klidně omdlívat i jinde.

26. prosince, kdy standardně v rodinách naší zeměpisné šířky začíná kolotoč návštěv příbuzných a setkávání s kamarády, jsme se s krátkou zastávkou u mých rodičů přesunuli na Větrov ke tchýni. To byla moje jediná šance, jak se v oprašování mastného, zpoceného a trochu zatuchlého manžela s někým vystřídat. Díky vesmíru za tchýni a tři udatné, na všechno přivyklé Vítkovy sestry. A tak jsme ho týden společně otáčely z boku na bok jak grilované kuře a já s dětmi jsme sem tam někam vyrazili za práh větrovského domu oblažit se návštěvami a čerstvým vzduchem.

I vstup do nového roku se nám tedy vydařil přenáramně. Oblíbené silvestrovské setkání s kamarády na Babině Vítek statečně oželel. A já každé ráno napjatě sledovala, jak se to s kůží jeho zadku vyvíjí, protože po víc než šesti letech jsem se měla 5. ledna vrátit do práce. Samozřejmě, že by Země neimplodovala, kdybych nenastoupila. A náš rodinný rozpočet by to skoro nepoznal… Ale já už fakt chtěla. Už jsem se nepotřebovala dál strachovat, jestli a jak to všechno půjde zvládnout. Fungování ekosystému rodiny jsem měla promyšlené ze všech stran milionkrát a strašilo mě to čím dál víc. Takže už jsem to konečně potřebovala zjistit a nějak se s tím popasovat.

Do práce jsem nastoupila. V původním rodinném harmonogramu, pravda, poněkud chyběla položka “leží dopoledne v posteli”. Ale když se chce… Vítka jsem každé ráno napolohovala, on celé dopoledne zase statečně koukal na seriály a programovací videa, před obědem přišel asistent, Vítka oblékl a posadil do vozíku, Vítek se najedl a co nejrychleji pracoval. Já přilítla z práce a zase jsem ho uložila do postele na bok, odběhla jsem s jedním z dětí na nějaký z kroužků, druhé dítě zatím skákalo Vítkovi v posteli po hlavě. Po příchodu jsem nachystala večeři, zvedla k ní Vítka, který po večerní hygieně uspal děti, já nachystala všechno potřebné na další den a šli jsme spát. Někde v mezičase jsem prala a věšela prádlo, myla nádobí, občas něco vařila, četla, stavěla lego, hrála deskovky, dělala s Rozi úkoly, zacvičila si, abych se úplně nerozpadla, párkrát se mi i podařilo půl hodiny běhat…. Ven s dětmi jen na hodinku, občas zkontrolovat telefon, jestli nemá Vítek nějakej problém. Od té doby, co jsem ho při horečce v posteli málem upekla, už jsem trochu opatrnější, než jsem bývala... A takhle zvesela celý leden.

V únoru už bylo zase fajn, Vítek byl zahojenej a tak jsme se nadechli. Asi na dva týdny, než se ten zmetek objevil zase. Takže znova, ve stejném režimu. Půjčili jsme si domů ještě biolampu a do harmonogramu přidali ráno a večer 10 min osvícení zadku. Ono se 10 minut zdá jako drobnost, ale týjo, zvládnout to zařadit dalo fakt zabrat. Navíc když to všechno člověk našteluje, zapne svícení, pak přiběhne libovolné z dětí a buď zakopne o kabel k biolampě, nebo skočí na Vítka a tím ho odkulí kousek do strany… životní jistoty by se to dalo nazvat 😀

I únor jsme zvládli. Dokonce se podařilo vychytat časové okno, ve kterém jsme všichni společně odjeli na hory. Hustí jsme, ne? 🙂

Teď končí březen. Vítek si do svých denních plánů zabudoval preventivní ležení v čase kolem oběda, které třikrát v týdnu zajišťují asistenti. Pokud tse asistent nezapomene objednat, někdo nepotřebuje přeplánovat den nebo se prostě něco nepokazí. O víkendu všechno řeším já. Nechcem to zakřiknout a držíme si palce.

Zase oprašujeme rodinné motto. Co tě nezabije, to tě posílí 🙂