Hotelová snídaně

Ten nej důvod, proč je fajn občas si zaplatit za penzion se snídaní, je právě ta snídaně. Vlastně je mi trochu buřt, jestli je matrace měkká nebo tvrdá, pokud neobsahuje blechy nebo štěnice. Jestli je záchod na pokoji nebo společný na chodbě. Ale ty bláho, snídaně formou bufetu je nejvíc!!!

Takovou tu echt hotelovou jsem poprvé a pak ještě několikrát zažila díky konferencím. Ty se totiž v našem spinálkovém případě odehrávají v hotelech, kde se můžeme rovnou ubytovat. Zpravidla. A naštěstí jeden z benefitů našeho pracovního působiště je, že se tam opravdu můžeme ubytovat a zaměstnavatel nám to zaplatí. Jinak bych se taky do čtyřhvězdy nikdy nedostala, že 🙂

Jelikož jsem ranní ptáče, před snídaní jsem v hotelu vzhůru vždycky dostatečně dlouhou dobu (páč je až od osmi 😯), aby mě do jídelny poháněl významný hlad. Což je dobře, protože se mi pak vejde do břicha od každého malý vzorek a zejména veškeré druhy zeleniny a ovoce. Chápejte, nemusíte okrajovat celý ananas a pak ho aspoň půlku sníst! Stejně tak žlutý meloun! Vajíčka za mě někdo umíchá nebo osmaží, … Ojojooooj, to je prostě vrchol blaha, moje wellness!!!

Takhle nějak jsem si to malovala i když jsme poprvé vyrazili na snídani v penzionu i s dětma. Dneska už jsem na dobré cestě přijmout skutečnost, že to je úplně jiný gastronomický i sociální zážitek, takže ho můžu zkusit popsat bez pláče a drásání srdce.

Takže za prvé. Naše děti jsou úplně stejná ranní ptáčata, mají ráno úplně stejný hlad, ale snáší to ještě hůř než já. Moudré webináře tvrdí, že mají nezralou nervovou soustavu. Budiž, ale ty dvě ranní hodiny se někdy vyvíjení poměrně divoce co se týče emocí třech členů naší čtyřčlenné party. Od 7.50 obvykle děti vybíhají k jídelně na kontrolu, lepí se na zamčené dveře a vykřikují různé tradiční věty typu “mamííííí, kdy už otevřooooouuu???”

Já mezitím oblíkám Vítka, hledám mu brčko na pití a postrkuju ho vpřed ve snaze všechno urychlit a děti pochytat. Zpravidla tím dosáhnu jen tichých negativních emocí u Vítka a rozhodně nikoho nepochytám ani neuklidním.

Po startovním výstřelu v podobě odemčení dveří děti vyrážejí z bloků směrem ke snídaňovému bufetu. Oba dva současně vybírají svoje oblíbené pochutiny na opačném konci nabídky už dlouho předtím, než za nimi dobíhám já. Rozárka vybírá naštěstí vidličkou, Jakub nadšeně rukama. Jsou to slušně vychované děti, takže se ptají na všechno, co si chtějí dát. Samozřejmě v jeden okamžik mluví oba. Vlastně celou dobu mluví souvisle oba. Současně i žádají o pomoc. Nandat šunku Jakubovi a zároveň natočit pití Rozárce, … Postupně to všechno odneseme ke stolu, kde trpělivě čeká Vítek. Třikrát si vyberou jiné místo na sezení, já ještě donesu pečivo, sedám si k nim, abych oběma najednou dle požadavků během vteřiny namazala rohlíky máslem. Sakra, nevzala jsem nože. Tak jdu znova, děti zatím okusujou suché rohlíky. Kape mi slina z koutku, aspoň oblizuju mazací nůž od másla. Jedí, hurá! “Mamííí, já nemám vidličku!!!”

“A fakt jí potřebuješ?”

“Jooooo!”

Teď je na řadě Vítek. Toho už se ani neptám, většinou už dobře odhadnu chuťové preference. Postupně to všechno donesu, jídlo, pití, podám brčko, podám vidličku. Ještě dojdu pro ubrousky, všichni už jsou něčím zmatlaní. Ideálně ještě upadne Vítkovi vidlička.

Už nemám kapacitu cokoli odpružit a rychle se ženu pro svoje jídlo. Nandám, odnosím, dám louhovat čaj,... už se kolem jídla nemotám s žádnými hosty, celý penzion už pomalu dojídá, tak mám na to klid. Vítězoslavně usedám ke stolu, když v tom….

“Mamíííí, můžu si ještě dát džus?” “Mamííí, můžu si dát křupinky s mlíkem?” “Mamíííí, namažeš mi ještě kousek rohlíku?” Ještě třikrát někoho doprovodím k bufetu, protože nandavání většiny požadovaných věcí je pro mě lepší alespoň dozorovat. Mezitím zvednu ubrousek, brčko, vidličku, … a sedám si.

“Mamíííí, já potřebuju kadit. Potřebuju s tebou.” Velmi neochotně se zvedám od stolu, na cestu si beru do ruky studenou nožičku párku a ploužím se k záchodu.

Pak znovu usedám k jídlu, všechno původně teplé je už studené. “Zuzi, prosím tě, než klesneš, doneseš mi ještě křupky s mlíkem? Hodně mlíka.” Děti odcházejí od stolu a během minuty se vrací zpět. Nesou pexeso, knížku, nebo cokoli dalšího, co by opravdu, ale opravdu hned teď potřebovaly dělat se mnou. S TÁTOU NE! “Zuzi, nakloníš mi misku, prosím?”

Bráním si těžce vydobytou snídani a životní prostor, ale už se blíží vzestup glykemie, brzy začne ustupovat nervozita a schopnost validovat emoce se mi na chvíli vrátí.

Jo, jít po rodičovské zpátky do práce už bylo fakt potřeba. Sice je to záhul jako prase, ale můžu jet na konferenci a tam zažít u snídaně hodinu koncentrovaného štěstí 🙂

Dovolená na zotavenou

Mám ráda kopce. Potřebuju je vidět, jít nebo drápat se na ně, rozhlížet se z nich. S dětmi a s Vítkem je to o trochu větší výzva, ale rozhodně se toho nehodlám vzdát. Jediné, co mi opravdu háže klacky pod nohy, je ubytování. Najít v Čechách bezbariérový penzion, který bude fakt bezbariérový, to není jako práce s buzolou, děti. To je výzva pro hledače úrovně master. Samozřejmě by člověk mohl prodat ledvinu a objíždět hotely, co mají více hvězd. Tam je totiž všude výtah (stejně jako koberce na chodbách, btw). Ovšem taky je to přeci jen o fous jinší atmosféra, než ta, kterou bych na naší dovču ráda. Takže máme na naší oblíbené Šumavě celé dva penziony, kam můžeme jet sami bez kamarádů, abych to já zvládla a Vítek se tam mohl trochu svobodně pohybovat.

Letos jsme teda vyrazili zas na Šumavu do osvědčeného a plánovali jsme recyklovat loňské výlety. Protože mně se ty výlety líbí, Vítkovi nejspíš taky a děti si jen občas vzpomenou na nějaký kus, který už loni absolvovaly a naštěstí to je vždy spojené s velkým nadšením, že to byl loni přeci moc krásný výlet 🙂

Moje naivní představa ještě v zimě byla, že Jakuba naučím do léta jezdit na kole a už budeme moct jet na výletě na kole všichni. Ovšem naplánujte si s dětmi něco :) Jakub se celé jaro pohyboval v otázkách kola na dvou extrémech - buď byl přesvědčen, že na kole už jezdit umí a můžeme rovnou vyrazit. Nebo se na kole učit nechtěl, že až bude starší, tak to na něj přijde samo a rovnou to prostě bude umět. Všechny mé pokusy selhaly, já jsem to v podstatě přijala (ehmmmm, no….) a na poslední chvíli jsem koupila novou sedačku na kolo, protože stará dětská sedačka už nejde přidělat na mé nové kolo. Den před odjezdem Jakub prohlásil, že se rozhodně chce učit jezdit na kole na Šumavě. No, když to propásnu, taky moje šance může přijít, až mu bude patnáct, a to se mi už za ním bude hůř běhat 🙂

Takže balím celou rodinu na týden na Šumavu a nakládám i kola. Sice netuším, kde tam budu Jakuba učit jezdit, ale třeba budu mít kliku.

Balit nás na týden, to je skoro jako polární výprava. Na Šumavu. Člověk musí být připraven na všechno počasí. Navíc jak známo, naše termíny dovolené zpravidla nepřitahují teploty vyšší než 20 st. Šumava je krom deště taky plná potůčků, jezírek a tak je potřeba alespoň pro Jakuba balit všechno nejméně dvakrát, kdyby se nááááááhodou namočil…. K tomu přibalit vše na Vítkův záchod (ano, i do bezba penzionu je potřeba sebou vzít kempovací křesílko z Decathlonu s vyříznutou dírou na kadění, kyblík pod to křesílko, podložky do postele, výbavu na výměnu epicystostomie, …. prostě pár drobností).

Když to všechno dotáhnu do garáže, nastává čas na kola. Nosič dozadu na auto na kouli a tři kola do garáže. Jakubovo malé kolo se mi nedaří přidělat na nosič. Vejde se do kufru, tak snad mi to vyjde. Pak Vítkův motor a závaží na něj. Jako jo, 2x 2 kila se zdají být detail, ale vlastně už mě skoro zabíjí je naložit. Pak nastupuje Vítek a děti a jako zlatý hřeb programu se snažím do kufru poskládat naprosto tvarově nekompatibilní vozejk, motor a Jakubovo kolo. Když dosednu na sedačku, mám chuť si jít spíš rovnou lehnout do postele a ne řídit 2 h na Šumavu. Oukej, jdem na to, vstříc dobrodružství!

Cestou zjišťujeme, že dorazíme v úplně nešikovnou dobu - málo času na výlet, ale moc času do večeře a děti nám budou skákat po hlavách. Vítek přichází s geniálním plánem. Ve Vimperku je dopravní hřiště, kde bychom mohli zkusit posadit Jakuba na kolo. Značky, namalovaná silnice a fakt, že je to TA Šumava, kde se chtěl učit, dělají své a daří se nám Jakuba na kolo nacpat. A světe div se, začíná ho to bavit a poprvé zvládne jet pár metrů sám! To bychom měli, láska ke kolu už snad pomalu doutná.

Plány skládáme podle předpovědi počasí. Takže začínáme zostra. První den má být pěkně, bez deště, nakládám všem kola a razíme na Kvildu. Jakubovi se naštěstí líbí na nové sedačce vepředu na kole, takže spoko vyjíždíme k prameni Vltavy. Jsou tam davy, ale to neva. Jediný, co mi trochu va, jsou ty kecy některých turistů na elektrokolech, že se tam chudáci vydrápali a nic, vůbec nic tam není. Jen studánka. Kdyby to věděli… tak s těma se tam příští rok nepotkáme, dobrý 🙂

Kousek zkoušíme jet směrem na Bučinu, ale štěrková cesta do prudkého kopce prostě pro Vítka není. Ale je moc fajn, že nás přemlouvá několik kolemjdoucích, ať jedeme, že Vítkovi pomůžou, že to pro ně není vůbec problém. S převelikými díky odmítáme a vracíme se dolů stejnou cestou.

Na Kvildě necháme děti vyskákat na skákacím hradu v restauraci, pak dojedeme ještě kouknout na Jezerní slať a cestou na penzion ještě přidáváme trénink na dopravním hřišti ve Vimperku 🙂 No, abych byla upřímná, večer mám celkem dost. Šestkrát za den nakládám nebo vykládám motor, vozejk, Vítka a kola. Jako hřebíček do rakvičky běhám s Jakubem v předklonu po dopravním hřišti. Ale dává to a jezdí sám. Yes! Šumava!

Další den pokračujeme v nastaveném tempu. Ráno si Vítek střihne záchod, pak ho ponecháváme svému osudu a jedem na Kvildu obhlídnout jelení a rysí výběh. Mezitím vykoukne i sluníčko a tak nabíráme v penzionu Vítka, Jakub usíná v autě vyčerpáním, Vítek hlídá a s Rozárkou zatím obhlídnem sovy v Borovce. Všichni společně zkontrolujeme Chalupskou slať a přilehlé hřiště, jestli se nic nezměnilo a můžem na večeři 🙂

Třetí den vyrážíme k bývalé Hauswaldské kapli, kde je moc krásný pramen. Cesta se zdá být nekonečná, protože jahody a borůvky. Ty bláho, snad i couváme. U pramene děti zažívají vrchol štěstí. Trochu slabina je, že dolů k autu už musíme turbo rychlostí, protože vážně hrozí, že nestihneme večeři a to bych teda nikomu neradila ;)

Poslední výlet míří za hranice na stezku v korunách stromů. Děti a Vítek jsou nadšení. Můj strach z výšek se zjevně s věkem nezmenšuje, takže moje nadšení je o něco vlažnější. Nicméně i já musím uznat, že je to moc hezký místo.

Bohužel se tu v hospodách dá platit jen euro kešem a ten jsem zapomněla sbalit, takže se futrujeme rohlíkama a jabkama a vzhledem ke spotřebě potravin nezbývá, než ještě cestou doplnit cukry v cukrárně v Borovce. Kde naštěstí mají i trampolínu, takže si svůj čaj vypiju tentokrát v klidu, ou jééé.

No, připadám si dostatečně osvěžená a zregenerovaná, můžeme jet domů. Ještě dáme poslední trénink ve Vimperku a je to. Jakub už skoro jezdí sám na kole, obhlídli jsme Šumavu, všichni to přežili. Jupíjou!