Ten nej důvod, proč je fajn občas si zaplatit za penzion se snídaní, je právě ta snídaně. Vlastně je mi trochu buřt, jestli je matrace měkká nebo tvrdá, pokud neobsahuje blechy nebo štěnice. Jestli je záchod na pokoji nebo společný na chodbě. Ale ty bláho, snídaně formou bufetu je nejvíc!!!
Takovou tu echt hotelovou jsem poprvé a pak ještě několikrát zažila díky konferencím. Ty se totiž v našem spinálkovém případě odehrávají v hotelech, kde se můžeme rovnou ubytovat. Zpravidla. A naštěstí jeden z benefitů našeho pracovního působiště je, že se tam opravdu můžeme ubytovat a zaměstnavatel nám to zaplatí. Jinak bych se taky do čtyřhvězdy nikdy nedostala, že 🙂
Jelikož jsem ranní ptáče, před snídaní jsem v hotelu vzhůru vždycky dostatečně dlouhou dobu (páč je až od osmi 😯), aby mě do jídelny poháněl významný hlad. Což je dobře, protože se mi pak vejde do břicha od každého malý vzorek a zejména veškeré druhy zeleniny a ovoce. Chápejte, nemusíte okrajovat celý ananas a pak ho aspoň půlku sníst! Stejně tak žlutý meloun! Vajíčka za mě někdo umíchá nebo osmaží, … Ojojooooj, to je prostě vrchol blaha, moje wellness!!!
Takhle nějak jsem si to malovala i když jsme poprvé vyrazili na snídani v penzionu i s dětma. Dneska už jsem na dobré cestě přijmout skutečnost, že to je úplně jiný gastronomický i sociální zážitek, takže ho můžu zkusit popsat bez pláče a drásání srdce.
Takže za prvé. Naše děti jsou úplně stejná ranní ptáčata, mají ráno úplně stejný hlad, ale snáší to ještě hůř než já. Moudré webináře tvrdí, že mají nezralou nervovou soustavu. Budiž, ale ty dvě ranní hodiny se někdy vyvíjení poměrně divoce co se týče emocí třech členů naší čtyřčlenné party. Od 7.50 obvykle děti vybíhají k jídelně na kontrolu, lepí se na zamčené dveře a vykřikují různé tradiční věty typu “mamííííí, kdy už otevřooooouuu???”
Já mezitím oblíkám Vítka, hledám mu brčko na pití a postrkuju ho vpřed ve snaze všechno urychlit a děti pochytat. Zpravidla tím dosáhnu jen tichých negativních emocí u Vítka a rozhodně nikoho nepochytám ani neuklidním.
Po startovním výstřelu v podobě odemčení dveří děti vyrážejí z bloků směrem ke snídaňovému bufetu. Oba dva současně vybírají svoje oblíbené pochutiny na opačném konci nabídky už dlouho předtím, než za nimi dobíhám já. Rozárka vybírá naštěstí vidličkou, Jakub nadšeně rukama. Jsou to slušně vychované děti, takže se ptají na všechno, co si chtějí dát. Samozřejmě v jeden okamžik mluví oba. Vlastně celou dobu mluví souvisle oba. Současně i žádají o pomoc. Nandat šunku Jakubovi a zároveň natočit pití Rozárce, … Postupně to všechno odneseme ke stolu, kde trpělivě čeká Vítek. Třikrát si vyberou jiné místo na sezení, já ještě donesu pečivo, sedám si k nim, abych oběma najednou dle požadavků během vteřiny namazala rohlíky máslem. Sakra, nevzala jsem nože. Tak jdu znova, děti zatím okusujou suché rohlíky. Kape mi slina z koutku, aspoň oblizuju mazací nůž od másla. Jedí, hurá! “Mamííí, já nemám vidličku!!!”
“A fakt jí potřebuješ?”
“Jooooo!”
Teď je na řadě Vítek. Toho už se ani neptám, většinou už dobře odhadnu chuťové preference. Postupně to všechno donesu, jídlo, pití, podám brčko, podám vidličku. Ještě dojdu pro ubrousky, všichni už jsou něčím zmatlaní. Ideálně ještě upadne Vítkovi vidlička.
Už nemám kapacitu cokoli odpružit a rychle se ženu pro svoje jídlo. Nandám, odnosím, dám louhovat čaj,... už se kolem jídla nemotám s žádnými hosty, celý penzion už pomalu dojídá, tak mám na to klid. Vítězoslavně usedám ke stolu, když v tom….
“Mamíííí, můžu si ještě dát džus?” “Mamííí, můžu si dát křupinky s mlíkem?” “Mamíííí, namažeš mi ještě kousek rohlíku?” Ještě třikrát někoho doprovodím k bufetu, protože nandavání většiny požadovaných věcí je pro mě lepší alespoň dozorovat. Mezitím zvednu ubrousek, brčko, vidličku, … a sedám si.
“Mamíííí, já potřebuju kadit. Potřebuju s tebou.” Velmi neochotně se zvedám od stolu, na cestu si beru do ruky studenou nožičku párku a ploužím se k záchodu.
Pak znovu usedám k jídlu, všechno původně teplé je už studené. “Zuzi, prosím tě, než klesneš, doneseš mi ještě křupky s mlíkem? Hodně mlíka.” Děti odcházejí od stolu a během minuty se vrací zpět. Nesou pexeso, knížku, nebo cokoli dalšího, co by opravdu, ale opravdu hned teď potřebovaly dělat se mnou. S TÁTOU NE! “Zuzi, nakloníš mi misku, prosím?”
Bráním si těžce vydobytou snídani a životní prostor, ale už se blíží vzestup glykemie, brzy začne ustupovat nervozita a schopnost validovat emoce se mi na chvíli vrátí.
Jo, jít po rodičovské zpátky do práce už bylo fakt potřeba. Sice je to záhul jako prase, ale můžu jet na konferenci a tam zažít u snídaně hodinu koncentrovaného štěstí 🙂
Žádné komentáře:
Okomentovat