Mám ráda kopce. Potřebuju je vidět, jít nebo drápat se na ně, rozhlížet se z nich. S dětmi a s Vítkem je to o trochu větší výzva, ale rozhodně se toho nehodlám vzdát. Jediné, co mi opravdu háže klacky pod nohy, je ubytování. Najít v Čechách bezbariérový penzion, který bude fakt bezbariérový, to není jako práce s buzolou, děti. To je výzva pro hledače úrovně master. Samozřejmě by člověk mohl prodat ledvinu a objíždět hotely, co mají více hvězd. Tam je totiž všude výtah (stejně jako koberce na chodbách, btw). Ovšem taky je to přeci jen o fous jinší atmosféra, než ta, kterou bych na naší dovču ráda. Takže máme na naší oblíbené Šumavě celé dva penziony, kam můžeme jet sami bez kamarádů, abych to já zvládla a Vítek se tam mohl trochu svobodně pohybovat.
Letos jsme teda vyrazili zas na Šumavu do osvědčeného a plánovali jsme recyklovat loňské výlety. Protože mně se ty výlety líbí, Vítkovi nejspíš taky a děti si jen občas vzpomenou na nějaký kus, který už loni absolvovaly a naštěstí to je vždy spojené s velkým nadšením, že to byl loni přeci moc krásný výlet 🙂
Moje naivní představa ještě v zimě byla, že Jakuba naučím do léta jezdit na kole a už budeme moct jet na výletě na kole všichni. Ovšem naplánujte si s dětmi něco :) Jakub se celé jaro pohyboval v otázkách kola na dvou extrémech - buď byl přesvědčen, že na kole už jezdit umí a můžeme rovnou vyrazit. Nebo se na kole učit nechtěl, že až bude starší, tak to na něj přijde samo a rovnou to prostě bude umět. Všechny mé pokusy selhaly, já jsem to v podstatě přijala (ehmmmm, no….) a na poslední chvíli jsem koupila novou sedačku na kolo, protože stará dětská sedačka už nejde přidělat na mé nové kolo. Den před odjezdem Jakub prohlásil, že se rozhodně chce učit jezdit na kole na Šumavě. No, když to propásnu, taky moje šance může přijít, až mu bude patnáct, a to se mi už za ním bude hůř běhat 🙂
Takže balím celou rodinu na týden na Šumavu a nakládám i kola. Sice netuším, kde tam budu Jakuba učit jezdit, ale třeba budu mít kliku.
Balit nás na týden, to je skoro jako polární výprava. Na Šumavu. Člověk musí být připraven na všechno počasí. Navíc jak známo, naše termíny dovolené zpravidla nepřitahují teploty vyšší než 20 st. Šumava je krom deště taky plná potůčků, jezírek a tak je potřeba alespoň pro Jakuba balit všechno nejméně dvakrát, kdyby se nááááááhodou namočil…. K tomu přibalit vše na Vítkův záchod (ano, i do bezba penzionu je potřeba sebou vzít kempovací křesílko z Decathlonu s vyříznutou dírou na kadění, kyblík pod to křesílko, podložky do postele, výbavu na výměnu epicystostomie, …. prostě pár drobností).
Když to všechno dotáhnu do garáže, nastává čas na kola. Nosič dozadu na auto na kouli a tři kola do garáže. Jakubovo malé kolo se mi nedaří přidělat na nosič. Vejde se do kufru, tak snad mi to vyjde. Pak Vítkův motor a závaží na něj. Jako jo, 2x 2 kila se zdají být detail, ale vlastně už mě skoro zabíjí je naložit. Pak nastupuje Vítek a děti a jako zlatý hřeb programu se snažím do kufru poskládat naprosto tvarově nekompatibilní vozejk, motor a Jakubovo kolo. Když dosednu na sedačku, mám chuť si jít spíš rovnou lehnout do postele a ne řídit 2 h na Šumavu. Oukej, jdem na to, vstříc dobrodružství!
Cestou zjišťujeme, že dorazíme v úplně nešikovnou dobu - málo času na výlet, ale moc času do večeře a děti nám budou skákat po hlavách. Vítek přichází s geniálním plánem. Ve Vimperku je dopravní hřiště, kde bychom mohli zkusit posadit Jakuba na kolo. Značky, namalovaná silnice a fakt, že je to TA Šumava, kde se chtěl učit, dělají své a daří se nám Jakuba na kolo nacpat. A světe div se, začíná ho to bavit a poprvé zvládne jet pár metrů sám! To bychom měli, láska ke kolu už snad pomalu doutná.
Plány skládáme podle předpovědi počasí. Takže začínáme zostra. První den má být pěkně, bez deště, nakládám všem kola a razíme na Kvildu. Jakubovi se naštěstí líbí na nové sedačce vepředu na kole, takže spoko vyjíždíme k prameni Vltavy. Jsou tam davy, ale to neva. Jediný, co mi trochu va, jsou ty kecy některých turistů na elektrokolech, že se tam chudáci vydrápali a nic, vůbec nic tam není. Jen studánka. Kdyby to věděli… tak s těma se tam příští rok nepotkáme, dobrý 🙂
Kousek zkoušíme jet směrem na Bučinu, ale štěrková cesta do prudkého kopce prostě pro Vítka není. Ale je moc fajn, že nás přemlouvá několik kolemjdoucích, ať jedeme, že Vítkovi pomůžou, že to pro ně není vůbec problém. S převelikými díky odmítáme a vracíme se dolů stejnou cestou.
Další den pokračujeme v nastaveném tempu. Ráno si Vítek střihne záchod, pak ho ponecháváme svému osudu a jedem na Kvildu obhlídnout jelení a rysí výběh. Mezitím vykoukne i sluníčko a tak nabíráme v penzionu Vítka, Jakub usíná v autě vyčerpáním, Vítek hlídá a s Rozárkou zatím obhlídnem sovy v Borovce. Všichni společně zkontrolujeme Chalupskou slať a přilehlé hřiště, jestli se nic nezměnilo a můžem na večeři 🙂
Bohužel se tu v hospodách dá platit jen euro kešem a ten jsem zapomněla sbalit, takže se futrujeme rohlíkama a jabkama a vzhledem ke spotřebě potravin nezbývá, než ještě cestou doplnit cukry v cukrárně v Borovce. Kde naštěstí mají i trampolínu, takže si svůj čaj vypiju tentokrát v klidu, ou jééé.
No, připadám si dostatečně osvěžená a zregenerovaná, můžeme jet domů. Ještě dáme poslední trénink ve Vimperku a je to. Jakub už skoro jezdí sám na kole, obhlídli jsme Šumavu, všichni to přežili. Jupíjou!
Žádné komentáře:
Okomentovat