Sbírka skončila zhruba před čtyřmi měsíci. Ještě předtím už to vypadalo, že to dopadne nad očekávání a peníze budou kromě motoru i na nový vozík. Vítek samozřejmě nelenil, vybráno měl dlouho dopředu, tak si ještě před koncem roku domluvil zaměření vozejku s technikem firmy. Aby se nebodnul, všechno ladil s ergoterapeutkou v Parapleti. První vozejk každopádně neseděl. Chvíli o tom pro jistotu doma ještě podumal a pak zvolil jinou variantu. Znovu domlouvání termínu zaměření, znovu poctivá hodinka vymýšlení požadavků, měření parametrů a tak dále. Tohle už dopadlo o dost lépe a tak mohl Vítek s klidným svědomím vozejk objednat.
Uběhlo obvyklých šest týdnů a vozejk dorazil. Vítek natěšenej jako blázen, všechno nastaveno nejlíp, jak bylo možné a…. jako tradičně nastalo drobné rozčarování. Vítka všechno bolelo, byl unavenej, vůbec to nebylo to nebe, na které se tolik těšil. Tohle je totiž na celé akci to ukrutně složitý. Novej vozejk, nový nastavení těla, u kterýho je každej milimetr důležitej. Naprosto to změní podmínky, ve kterých může těch pár kvadru svalů pracovat. Biomechanika je neúprosná. A tak si musí zvykat. Nikdy nejde dopředu s jistotou říct, jestli tohle bude “to ono”. Asi po třech týdnech už je Vítek s novým vozejkem celkem sžitej. Už má dokonce i novou duši, protože defektů není na světě nikdy dost 🙂
Já se snažím se minimalizovat škody. Naštěstí se pořád někdo diví, jak už jsou to veliký děti a nanukové stopy nevnímají. Dostávají papíry a pastelky a je chvíli klid. V mezičase mezi čárami běhají kolečka, přidává se cizí štěně.
Pan technik dělá svou práci svědomitě, spokojeně si pohvizduje. Nedaří se mi dostat děti na blízké hřiště. Po hodině se mi nedaří děti dostat z blízkého hřiště zpátky, abych pomohla Vítkovi. Ten už sedí na vozíku a pan technik mu připevňuje a nastavuje motor. Nedaří se mi dostat děti z motoru. Nedaří se mi to ani ve chvíli, když je motor zapnutý a naklonění řidítek už funguje jako přidání plynu.
Vítek si po dlooooouhééém vybírání a testování možností vybral tenhle motor, protože mu umožní i s jeho špatnýma rukama jet bezpečně a snáz. Snad. Má všechno nastudované, se starým motorem nabral poměrně zkušenosti, tak ví, co chce. Pan technik to pochopil a edukuje nás podle toho. Jsem fakt ráda. Ovšem je to tak nějak povšechně zajímavé pro některé účastníky. Chápu. Bohužel, ne všichni rozumí teorii o tom, že každý jsme jiný a mají spoustu nápadů, jak pohon nastavit pro Vítka líp. A protože už mám fakt dost, radící dobrodince odpaluju já a nečekám na asertivního Vítka. Jakub se právě po hlavě koulí dolů z kopečka od zábradlí. Možná se očekává, že mu půjdu pomoct, ale já už jen vypnutě čekám, až vyšplhá nahoru a beze slov ho jen vezmu do náruče. Za chvíli je samozřejmě na tom zábradlí zase.
Vítek se v tom obecenstvu pochopitelně nehodlá pustit do zkoušební jízdy s motorem, což pan technik naštěstí chápe. Tak s námi jde jen k autu, kde mi ještě poradí, co a jak při nakládání. Děti se v autě zase o něco nedohodnou, jako dneska celý den. Jakub odchází za jiné auto na parkovišti a významně odsud pláče. Vítek mi při přesunu vyklouzne z přesouvacího pásu, ale zachraňuju ho těšně nad zemí, aniž by si polámal končetiny. Jsem jak z akčního filmu. Teď už bych teda nejradši odjistila a odhodila granát a pustila závěrečné titulky. Odjíždíme, Vítek se hroutí. Oba jsme se hodně báli, že to s motorem nevyjde. Vítkovo držení těla a pohyb rukou jsou tak hraniční, že jsme se mohli dost bodnout, vybrat tu neskutečnou sumu peněz a po dlouhém snažení spousty lidí zjistit, že to prostě nepůjde. No a Vítek má teď po těch pár metrech na parkoviště pocit, že to fakt nepůjde. Že se mu řidítka tak těžko ovládají, že to neutočí. Já říkám uvidíme!
Doma chystám polomrtvým dětem a depresivnímu Vítkovi oběd, věším prádlo, validuju emoce všech členů party. Ze starého motoru odšroubovávám držáky na ruce. V garáži je montuju na nová řidítka. Teda jen jeden, druhý bude muset počkat, až příležitostně odmontuju další příslušenství, co tam překáží. Z nějakého důvodu si Vítek potřebuje řidítka držet a tak mi s nima pořád cuká. Děti lezou skrz auto, v kufru si natahují gumicuk a bezpečnostní pás. Tyve. Už mi z toho padají imbusy z ruky. Přemýšlím o všech týpcích, co si doma zalezou do dílny a tam si v klidu o samotě šroubujou. Pche.
Vyrážíme. A ono to jde!!!! Teda jede!!! Pomalinku, opatrně, ale vypadá to zvenčí o dost líp než se starým pohonem. Dojedem ke hřišti. Vítek potřebuje chvíli dumat, než bude dál zkoušet. Děti se rozeběhnou každý jinam a obě mě u toho dost potřebují. Houpu Jakuba, točím Rozárku, cpu Vítkovi ruku do držáku, …. Občas zkusím natočit video, jak Vítek jede. Na všech buď někdo brečí nebo mluví nebo projde před Vítkem.
Po hodině venku mezi paneláky máme všichni dost a šineme se domů. Jakuba píchá v noze a nesu ho, i když už mám pocit, že to vyjde líp, když se spolu poplazíme.
Nicméně závěr je jasný. Jde to a půjde to ještě líp! Poladíme nastavení, přidělám druhý držák na ruku a zas to celé o kus posuneme. Hosana! Díky všem. I s vámi je to celé celkem nářez, ale co bychom dělali bez vás ;)
