Hotelová snídaně

Ten nej důvod, proč je fajn občas si zaplatit za penzion se snídaní, je právě ta snídaně. Vlastně je mi trochu buřt, jestli je matrace měkká nebo tvrdá, pokud neobsahuje blechy nebo štěnice. Jestli je záchod na pokoji nebo společný na chodbě. Ale ty bláho, snídaně formou bufetu je nejvíc!!!

Takovou tu echt hotelovou jsem poprvé a pak ještě několikrát zažila díky konferencím. Ty se totiž v našem spinálkovém případě odehrávají v hotelech, kde se můžeme rovnou ubytovat. Zpravidla. A naštěstí jeden z benefitů našeho pracovního působiště je, že se tam opravdu můžeme ubytovat a zaměstnavatel nám to zaplatí. Jinak bych se taky do čtyřhvězdy nikdy nedostala, že 🙂

Jelikož jsem ranní ptáče, před snídaní jsem v hotelu vzhůru vždycky dostatečně dlouhou dobu (páč je až od osmi 😯), aby mě do jídelny poháněl významný hlad. Což je dobře, protože se mi pak vejde do břicha od každého malý vzorek a zejména veškeré druhy zeleniny a ovoce. Chápejte, nemusíte okrajovat celý ananas a pak ho aspoň půlku sníst! Stejně tak žlutý meloun! Vajíčka za mě někdo umíchá nebo osmaží, … Ojojooooj, to je prostě vrchol blaha, moje wellness!!!

Takhle nějak jsem si to malovala i když jsme poprvé vyrazili na snídani v penzionu i s dětma. Dneska už jsem na dobré cestě přijmout skutečnost, že to je úplně jiný gastronomický i sociální zážitek, takže ho můžu zkusit popsat bez pláče a drásání srdce.

Takže za prvé. Naše děti jsou úplně stejná ranní ptáčata, mají ráno úplně stejný hlad, ale snáší to ještě hůř než já. Moudré webináře tvrdí, že mají nezralou nervovou soustavu. Budiž, ale ty dvě ranní hodiny se někdy vyvíjení poměrně divoce co se týče emocí třech členů naší čtyřčlenné party. Od 7.50 obvykle děti vybíhají k jídelně na kontrolu, lepí se na zamčené dveře a vykřikují různé tradiční věty typu “mamííííí, kdy už otevřooooouuu???”

Já mezitím oblíkám Vítka, hledám mu brčko na pití a postrkuju ho vpřed ve snaze všechno urychlit a děti pochytat. Zpravidla tím dosáhnu jen tichých negativních emocí u Vítka a rozhodně nikoho nepochytám ani neuklidním.

Po startovním výstřelu v podobě odemčení dveří děti vyrážejí z bloků směrem ke snídaňovému bufetu. Oba dva současně vybírají svoje oblíbené pochutiny na opačném konci nabídky už dlouho předtím, než za nimi dobíhám já. Rozárka vybírá naštěstí vidličkou, Jakub nadšeně rukama. Jsou to slušně vychované děti, takže se ptají na všechno, co si chtějí dát. Samozřejmě v jeden okamžik mluví oba. Vlastně celou dobu mluví souvisle oba. Současně i žádají o pomoc. Nandat šunku Jakubovi a zároveň natočit pití Rozárce, … Postupně to všechno odneseme ke stolu, kde trpělivě čeká Vítek. Třikrát si vyberou jiné místo na sezení, já ještě donesu pečivo, sedám si k nim, abych oběma najednou dle požadavků během vteřiny namazala rohlíky máslem. Sakra, nevzala jsem nože. Tak jdu znova, děti zatím okusujou suché rohlíky. Kape mi slina z koutku, aspoň oblizuju mazací nůž od másla. Jedí, hurá! “Mamííí, já nemám vidličku!!!”

“A fakt jí potřebuješ?”

“Jooooo!”

Teď je na řadě Vítek. Toho už se ani neptám, většinou už dobře odhadnu chuťové preference. Postupně to všechno donesu, jídlo, pití, podám brčko, podám vidličku. Ještě dojdu pro ubrousky, všichni už jsou něčím zmatlaní. Ideálně ještě upadne Vítkovi vidlička.

Už nemám kapacitu cokoli odpružit a rychle se ženu pro svoje jídlo. Nandám, odnosím, dám louhovat čaj,... už se kolem jídla nemotám s žádnými hosty, celý penzion už pomalu dojídá, tak mám na to klid. Vítězoslavně usedám ke stolu, když v tom….

“Mamíííí, můžu si ještě dát džus?” “Mamííí, můžu si dát křupinky s mlíkem?” “Mamíííí, namažeš mi ještě kousek rohlíku?” Ještě třikrát někoho doprovodím k bufetu, protože nandavání většiny požadovaných věcí je pro mě lepší alespoň dozorovat. Mezitím zvednu ubrousek, brčko, vidličku, … a sedám si.

“Mamíííí, já potřebuju kadit. Potřebuju s tebou.” Velmi neochotně se zvedám od stolu, na cestu si beru do ruky studenou nožičku párku a ploužím se k záchodu.

Pak znovu usedám k jídlu, všechno původně teplé je už studené. “Zuzi, prosím tě, než klesneš, doneseš mi ještě křupky s mlíkem? Hodně mlíka.” Děti odcházejí od stolu a během minuty se vrací zpět. Nesou pexeso, knížku, nebo cokoli dalšího, co by opravdu, ale opravdu hned teď potřebovaly dělat se mnou. S TÁTOU NE! “Zuzi, nakloníš mi misku, prosím?”

Bráním si těžce vydobytou snídani a životní prostor, ale už se blíží vzestup glykemie, brzy začne ustupovat nervozita a schopnost validovat emoce se mi na chvíli vrátí.

Jo, jít po rodičovské zpátky do práce už bylo fakt potřeba. Sice je to záhul jako prase, ale můžu jet na konferenci a tam zažít u snídaně hodinu koncentrovaného štěstí 🙂

Dovolená na zotavenou

Mám ráda kopce. Potřebuju je vidět, jít nebo drápat se na ně, rozhlížet se z nich. S dětmi a s Vítkem je to o trochu větší výzva, ale rozhodně se toho nehodlám vzdát. Jediné, co mi opravdu háže klacky pod nohy, je ubytování. Najít v Čechách bezbariérový penzion, který bude fakt bezbariérový, to není jako práce s buzolou, děti. To je výzva pro hledače úrovně master. Samozřejmě by člověk mohl prodat ledvinu a objíždět hotely, co mají více hvězd. Tam je totiž všude výtah (stejně jako koberce na chodbách, btw). Ovšem taky je to přeci jen o fous jinší atmosféra, než ta, kterou bych na naší dovču ráda. Takže máme na naší oblíbené Šumavě celé dva penziony, kam můžeme jet sami bez kamarádů, abych to já zvládla a Vítek se tam mohl trochu svobodně pohybovat.

Letos jsme teda vyrazili zas na Šumavu do osvědčeného a plánovali jsme recyklovat loňské výlety. Protože mně se ty výlety líbí, Vítkovi nejspíš taky a děti si jen občas vzpomenou na nějaký kus, který už loni absolvovaly a naštěstí to je vždy spojené s velkým nadšením, že to byl loni přeci moc krásný výlet 🙂

Moje naivní představa ještě v zimě byla, že Jakuba naučím do léta jezdit na kole a už budeme moct jet na výletě na kole všichni. Ovšem naplánujte si s dětmi něco :) Jakub se celé jaro pohyboval v otázkách kola na dvou extrémech - buď byl přesvědčen, že na kole už jezdit umí a můžeme rovnou vyrazit. Nebo se na kole učit nechtěl, že až bude starší, tak to na něj přijde samo a rovnou to prostě bude umět. Všechny mé pokusy selhaly, já jsem to v podstatě přijala (ehmmmm, no….) a na poslední chvíli jsem koupila novou sedačku na kolo, protože stará dětská sedačka už nejde přidělat na mé nové kolo. Den před odjezdem Jakub prohlásil, že se rozhodně chce učit jezdit na kole na Šumavě. No, když to propásnu, taky moje šance může přijít, až mu bude patnáct, a to se mi už za ním bude hůř běhat 🙂

Takže balím celou rodinu na týden na Šumavu a nakládám i kola. Sice netuším, kde tam budu Jakuba učit jezdit, ale třeba budu mít kliku.

Balit nás na týden, to je skoro jako polární výprava. Na Šumavu. Člověk musí být připraven na všechno počasí. Navíc jak známo, naše termíny dovolené zpravidla nepřitahují teploty vyšší než 20 st. Šumava je krom deště taky plná potůčků, jezírek a tak je potřeba alespoň pro Jakuba balit všechno nejméně dvakrát, kdyby se nááááááhodou namočil…. K tomu přibalit vše na Vítkův záchod (ano, i do bezba penzionu je potřeba sebou vzít kempovací křesílko z Decathlonu s vyříznutou dírou na kadění, kyblík pod to křesílko, podložky do postele, výbavu na výměnu epicystostomie, …. prostě pár drobností).

Když to všechno dotáhnu do garáže, nastává čas na kola. Nosič dozadu na auto na kouli a tři kola do garáže. Jakubovo malé kolo se mi nedaří přidělat na nosič. Vejde se do kufru, tak snad mi to vyjde. Pak Vítkův motor a závaží na něj. Jako jo, 2x 2 kila se zdají být detail, ale vlastně už mě skoro zabíjí je naložit. Pak nastupuje Vítek a děti a jako zlatý hřeb programu se snažím do kufru poskládat naprosto tvarově nekompatibilní vozejk, motor a Jakubovo kolo. Když dosednu na sedačku, mám chuť si jít spíš rovnou lehnout do postele a ne řídit 2 h na Šumavu. Oukej, jdem na to, vstříc dobrodružství!

Cestou zjišťujeme, že dorazíme v úplně nešikovnou dobu - málo času na výlet, ale moc času do večeře a děti nám budou skákat po hlavách. Vítek přichází s geniálním plánem. Ve Vimperku je dopravní hřiště, kde bychom mohli zkusit posadit Jakuba na kolo. Značky, namalovaná silnice a fakt, že je to TA Šumava, kde se chtěl učit, dělají své a daří se nám Jakuba na kolo nacpat. A světe div se, začíná ho to bavit a poprvé zvládne jet pár metrů sám! To bychom měli, láska ke kolu už snad pomalu doutná.

Plány skládáme podle předpovědi počasí. Takže začínáme zostra. První den má být pěkně, bez deště, nakládám všem kola a razíme na Kvildu. Jakubovi se naštěstí líbí na nové sedačce vepředu na kole, takže spoko vyjíždíme k prameni Vltavy. Jsou tam davy, ale to neva. Jediný, co mi trochu va, jsou ty kecy některých turistů na elektrokolech, že se tam chudáci vydrápali a nic, vůbec nic tam není. Jen studánka. Kdyby to věděli… tak s těma se tam příští rok nepotkáme, dobrý 🙂

Kousek zkoušíme jet směrem na Bučinu, ale štěrková cesta do prudkého kopce prostě pro Vítka není. Ale je moc fajn, že nás přemlouvá několik kolemjdoucích, ať jedeme, že Vítkovi pomůžou, že to pro ně není vůbec problém. S převelikými díky odmítáme a vracíme se dolů stejnou cestou.

Na Kvildě necháme děti vyskákat na skákacím hradu v restauraci, pak dojedeme ještě kouknout na Jezerní slať a cestou na penzion ještě přidáváme trénink na dopravním hřišti ve Vimperku 🙂 No, abych byla upřímná, večer mám celkem dost. Šestkrát za den nakládám nebo vykládám motor, vozejk, Vítka a kola. Jako hřebíček do rakvičky běhám s Jakubem v předklonu po dopravním hřišti. Ale dává to a jezdí sám. Yes! Šumava!

Další den pokračujeme v nastaveném tempu. Ráno si Vítek střihne záchod, pak ho ponecháváme svému osudu a jedem na Kvildu obhlídnout jelení a rysí výběh. Mezitím vykoukne i sluníčko a tak nabíráme v penzionu Vítka, Jakub usíná v autě vyčerpáním, Vítek hlídá a s Rozárkou zatím obhlídnem sovy v Borovce. Všichni společně zkontrolujeme Chalupskou slať a přilehlé hřiště, jestli se nic nezměnilo a můžem na večeři 🙂

Třetí den vyrážíme k bývalé Hauswaldské kapli, kde je moc krásný pramen. Cesta se zdá být nekonečná, protože jahody a borůvky. Ty bláho, snad i couváme. U pramene děti zažívají vrchol štěstí. Trochu slabina je, že dolů k autu už musíme turbo rychlostí, protože vážně hrozí, že nestihneme večeři a to bych teda nikomu neradila ;)

Poslední výlet míří za hranice na stezku v korunách stromů. Děti a Vítek jsou nadšení. Můj strach z výšek se zjevně s věkem nezmenšuje, takže moje nadšení je o něco vlažnější. Nicméně i já musím uznat, že je to moc hezký místo.

Bohužel se tu v hospodách dá platit jen euro kešem a ten jsem zapomněla sbalit, takže se futrujeme rohlíkama a jabkama a vzhledem ke spotřebě potravin nezbývá, než ještě cestou doplnit cukry v cukrárně v Borovce. Kde naštěstí mají i trampolínu, takže si svůj čaj vypiju tentokrát v klidu, ou jééé.

No, připadám si dostatečně osvěžená a zregenerovaná, můžeme jet domů. Ještě dáme poslední trénink ve Vimperku a je to. Jakub už skoro jezdí sám na kole, obhlídli jsme Šumavu, všichni to přežili. Jupíjou!

Motor

Sbírka skončila zhruba před čtyřmi měsíci. Ještě předtím už to vypadalo, že to dopadne nad očekávání a peníze budou kromě motoru i na nový vozík. Vítek samozřejmě nelenil, vybráno měl dlouho dopředu, tak si ještě před koncem roku domluvil zaměření vozejku s technikem firmy. Aby se nebodnul, všechno ladil s ergoterapeutkou v Parapleti. První vozejk každopádně neseděl. Chvíli o tom pro jistotu doma ještě podumal a pak zvolil jinou variantu. Znovu domlouvání termínu zaměření, znovu poctivá hodinka vymýšlení požadavků, měření parametrů a tak dále. Tohle už dopadlo o dost lépe a tak mohl Vítek s klidným svědomím vozejk objednat.

Uběhlo obvyklých šest týdnů a vozejk dorazil. Vítek natěšenej jako blázen, všechno nastaveno nejlíp, jak bylo možné a…. jako tradičně nastalo drobné rozčarování. Vítka všechno bolelo, byl unavenej, vůbec to nebylo to nebe, na které se tolik těšil. Tohle je totiž na celé akci to ukrutně složitý. Novej vozejk, nový nastavení těla, u kterýho je každej milimetr důležitej. Naprosto to změní podmínky, ve kterých může těch pár kvadru svalů pracovat. Biomechanika je neúprosná. A tak si musí zvykat. Nikdy nejde dopředu s jistotou říct, jestli tohle bude “to ono”. Asi po třech týdnech už je Vítek s novým vozejkem celkem sžitej. Už má dokonce i novou duši, protože defektů není na světě nikdy dost 🙂

Nu a teď můžeme postoupit do dalšího levelu. Motor. Hledání termínu se hezky potkalo se sobotním cestovatelským festivalem v Parapleti, kam se zástupci z firmy chystali na předváděčku svých motorů. Festival začíná v deset, takže na desátou. Přijíždíme lehce předem, v plné sestavě, neb se nepodařilo sehnat bezba dopravu. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, Paraple je nachystané a zatím poloprázdné. Děti probíhají celý prostor třikrát dokola a seznamují se se všemi dřív, než Vítka na parkovišti vyložím z auta. Než projdeme vchodem, mají odběhnuto šest koleček. Potkáme pár známých, chvíli pohovoříme, děti objevují prostor cestovatelského festivalu. Mají tam stolek s reklamními předměty. Ouha. Objevují, že jde probíhat ještě jiné kolečko - přes velkou tělocvičnu, kde je vše nachystáno na obecenstvo. Vítek musí odložit vozejk, aby na něj pan technik mohl namontovat všechno potřebné pro připevňování motoru. A tak jdem do malé tělocvičny, kde jsou vertikalizační stoly a lehátka a tam místní asistenti Vítka složí. V cestě nám bohužel stojí kavárna s mrazákem. Děti objevují nanuky. Calipo se zdá jako v podstatě neškodné, ovšem Jakuba v první fázi neskutečně štve, že mu nejde vysunout. Takže hysterie. V druhé fázi se rozpustí tak, že kape dole z obalu a zanechává stopy při obíhání kolečka velkou tělocvičnou. Kde už někdo povídá, jak vyrazil na Camino pro Paraple. Pravděpodobně to té ženě přineslo klid a mír v duši. Se má 🙂

Já se snažím se minimalizovat škody. Naštěstí se pořád někdo diví, jak už jsou to veliký děti a nanukové stopy nevnímají. Dostávají papíry a pastelky a je chvíli klid. V mezičase mezi čárami běhají kolečka, přidává se cizí štěně.

 

Pan technik dělá svou práci svědomitě, spokojeně si pohvizduje. Nedaří se mi dostat děti na blízké hřiště. Po hodině se mi nedaří děti dostat z blízkého hřiště zpátky, abych pomohla Vítkovi. Ten už sedí na vozíku a pan technik mu připevňuje a nastavuje motor. Nedaří se mi dostat děti z motoru. Nedaří se mi to ani ve chvíli, když je motor zapnutý a naklonění řidítek už funguje jako přidání plynu.

Vítek si po dlooooouhééém vybírání a testování možností vybral tenhle motor, protože mu umožní i s jeho špatnýma rukama jet bezpečně a snáz. Snad. Má všechno nastudované, se starým motorem nabral poměrně zkušenosti, tak ví, co chce. Pan technik to pochopil a edukuje nás podle toho. Jsem fakt ráda. Ovšem je to tak nějak povšechně zajímavé pro některé účastníky. Chápu. Bohužel, ne všichni rozumí teorii o tom, že každý jsme jiný a mají spoustu nápadů, jak pohon nastavit pro Vítka líp. A protože už mám fakt dost, radící dobrodince odpaluju já a nečekám na asertivního Vítka. Jakub se právě po hlavě koulí dolů z kopečka od zábradlí. Možná se očekává, že mu půjdu pomoct, ale já už jen vypnutě čekám, až vyšplhá nahoru a beze slov ho jen vezmu do náruče. Za chvíli je samozřejmě na tom zábradlí zase.

Vítek se v tom obecenstvu pochopitelně nehodlá pustit do zkoušební jízdy s motorem, což pan technik naštěstí chápe. Tak s námi jde jen k autu, kde mi ještě poradí, co a jak při nakládání. Děti se v autě zase o něco nedohodnou, jako dneska celý den. Jakub odchází za jiné auto na parkovišti a významně odsud pláče. Vítek mi při přesunu vyklouzne z přesouvacího pásu, ale zachraňuju ho těšně nad zemí, aniž by si polámal končetiny. Jsem jak z akčního filmu. Teď už bych teda nejradši odjistila a odhodila granát a pustila závěrečné titulky. Odjíždíme, Vítek se hroutí. Oba jsme se hodně báli, že to s motorem nevyjde. Vítkovo držení těla a pohyb rukou jsou tak hraniční, že jsme se mohli dost bodnout, vybrat tu neskutečnou sumu peněz a po dlouhém snažení spousty lidí zjistit, že to prostě nepůjde. No a Vítek má teď po těch pár metrech na parkoviště pocit, že to fakt nepůjde. Že se mu řidítka tak těžko ovládají, že to neutočí. Já říkám uvidíme!

Doma chystám polomrtvým dětem a depresivnímu Vítkovi oběd, věším prádlo, validuju emoce všech členů party. Ze starého motoru odšroubovávám držáky na ruce. V garáži je montuju na nová řidítka. Teda jen jeden, druhý bude muset počkat, až příležitostně odmontuju další příslušenství, co tam překáží. Z nějakého důvodu si Vítek potřebuje řidítka držet a tak mi s nima pořád cuká. Děti lezou skrz auto, v kufru si natahují gumicuk a bezpečnostní pás. Tyve. Už mi z toho padají imbusy z ruky. Přemýšlím o všech týpcích, co si doma zalezou do dílny a tam si v klidu o samotě šroubujou. Pche.

Vyrážíme. A ono to jde!!!! Teda jede!!! Pomalinku, opatrně, ale vypadá to zvenčí o dost líp než se starým pohonem. Dojedem ke hřišti. Vítek potřebuje chvíli dumat, než bude dál zkoušet. Děti se rozeběhnou každý jinam a obě mě u toho dost potřebují. Houpu Jakuba, točím Rozárku, cpu Vítkovi ruku do držáku, …. Občas zkusím natočit video, jak Vítek jede. Na všech buď někdo brečí nebo mluví nebo projde před Vítkem.

Po hodině venku mezi paneláky máme všichni dost a šineme se domů. Jakuba píchá v noze a nesu ho, i když už mám pocit, že to vyjde líp, když se spolu poplazíme.

Nicméně závěr je jasný. Jde to a půjde to ještě líp! Poladíme nastavení, přidělám druhý držák na ruku a zas to celé o kus posuneme. Hosana! Díky všem. I s vámi je to celé celkem nářez, ale co bychom dělali bez vás ;)

Dekáč

Dekubit, familiérně dekáč, je pro vozejka možná největší strašák, jaký může být. Podle mě větší, než strach, že se někde venku pos… To tak nějak patří k životu. Ony ty dekáče nakonec vlastně taky, ale v pokročilém stádiu už o ten život může jít a tak si s ním nikdo nechce moc zahrávat.

Jéééénže je to stejně jako všechno trochu složitější. Každá proleženina, nebo řekněme prosezenina, začíná jako červený flek. Takového fleku se dá všimnout, jen když se sleze z vozejku. V tu chvíli je ale zadek červenej a trochu otlačenej vždycky. Když ale flek nezmizí po nějakých minutách, je třeba zpozornět. A pokud je na stejném místě i třeba po noci, kdy člověk na otlačeném místě neleží a nezatěžuje ho, můžeme ho začít oslovovat milý dekubite.

Zatím je to drobek prvního stupně a mission impossible začíná. Odlehčit místo a nechat ten malý červený flek úplně zmizet. Vypadá to jako triviální věc. Ale vydržet ležet v posteli na boku a na břiše nonstop třeba dva týdny, když má člověk na zadku jen malej červenej flíček, to chce velkou morálku. Protože v posteli, to znamená fakt jen v posteli. Koukat na seriály a filmy je fajn zábava, ale dva týdny v kuse, to se může i přejíst. Kvadrouš má tuhle postelovou zábavu vyšperkovanou o to víc, že vleže nic nezvládne, protože nemůže využít většinu triků s gravitací, kterými může nahradit chybějící pohyb rukou, když sedí. Sám se nenapije, nenají. Pravda, může si úplně klidně hrát s tříletým synem. Dítě jezdí autíčky a táta za ta auta mluví 🙂

Heej, kámo náklaďáku, tys naboural?

Jó, naboulal sem a ulomilo se mi kolo.

Jak známo, komplikace k lidem přicházejí nezávisle na vhodné chvíli. Třeba červenej flek na zadku 23.12. To je přesně to, co rodina s malými dětmi potřebuje. Tátu, co si před Štědrým dnem lehne do postele. A tak si lehnul. Naše dny dostaly jasný rámec. Vítek celé dopoledne ležel. Před obědem jsem ho oblíkla, posadila do vozejku, Vítek chvíli omdlíval u umyvadla při čištění zubů a česání. Pak si dal oběd a šel si zase lehnout. Před večeří znovu oblíkání, přesun do vozíku, omdlívání, večeře a znovu do postele. Postupně se vytratila potřeba česání, protože vlasy byly tak přeležené, že byla jakákoliv snaha zcela marná. Vítek se tak nemusel zdržovat u umyvadla a mohl klidně omdlívat i jinde.

26. prosince, kdy standardně v rodinách naší zeměpisné šířky začíná kolotoč návštěv příbuzných a setkávání s kamarády, jsme se s krátkou zastávkou u mých rodičů přesunuli na Větrov ke tchýni. To byla moje jediná šance, jak se v oprašování mastného, zpoceného a trochu zatuchlého manžela s někým vystřídat. Díky vesmíru za tchýni a tři udatné, na všechno přivyklé Vítkovy sestry. A tak jsme ho týden společně otáčely z boku na bok jak grilované kuře a já s dětmi jsme sem tam někam vyrazili za práh větrovského domu oblažit se návštěvami a čerstvým vzduchem.

I vstup do nového roku se nám tedy vydařil přenáramně. Oblíbené silvestrovské setkání s kamarády na Babině Vítek statečně oželel. A já každé ráno napjatě sledovala, jak se to s kůží jeho zadku vyvíjí, protože po víc než šesti letech jsem se měla 5. ledna vrátit do práce. Samozřejmě, že by Země neimplodovala, kdybych nenastoupila. A náš rodinný rozpočet by to skoro nepoznal… Ale já už fakt chtěla. Už jsem se nepotřebovala dál strachovat, jestli a jak to všechno půjde zvládnout. Fungování ekosystému rodiny jsem měla promyšlené ze všech stran milionkrát a strašilo mě to čím dál víc. Takže už jsem to konečně potřebovala zjistit a nějak se s tím popasovat.

Do práce jsem nastoupila. V původním rodinném harmonogramu, pravda, poněkud chyběla položka “leží dopoledne v posteli”. Ale když se chce… Vítka jsem každé ráno napolohovala, on celé dopoledne zase statečně koukal na seriály a programovací videa, před obědem přišel asistent, Vítka oblékl a posadil do vozíku, Vítek se najedl a co nejrychleji pracoval. Já přilítla z práce a zase jsem ho uložila do postele na bok, odběhla jsem s jedním z dětí na nějaký z kroužků, druhé dítě zatím skákalo Vítkovi v posteli po hlavě. Po příchodu jsem nachystala večeři, zvedla k ní Vítka, který po večerní hygieně uspal děti, já nachystala všechno potřebné na další den a šli jsme spát. Někde v mezičase jsem prala a věšela prádlo, myla nádobí, občas něco vařila, četla, stavěla lego, hrála deskovky, dělala s Rozi úkoly, zacvičila si, abych se úplně nerozpadla, párkrát se mi i podařilo půl hodiny běhat…. Ven s dětmi jen na hodinku, občas zkontrolovat telefon, jestli nemá Vítek nějakej problém. Od té doby, co jsem ho při horečce v posteli málem upekla, už jsem trochu opatrnější, než jsem bývala... A takhle zvesela celý leden.

V únoru už bylo zase fajn, Vítek byl zahojenej a tak jsme se nadechli. Asi na dva týdny, než se ten zmetek objevil zase. Takže znova, ve stejném režimu. Půjčili jsme si domů ještě biolampu a do harmonogramu přidali ráno a večer 10 min osvícení zadku. Ono se 10 minut zdá jako drobnost, ale týjo, zvládnout to zařadit dalo fakt zabrat. Navíc když to všechno člověk našteluje, zapne svícení, pak přiběhne libovolné z dětí a buď zakopne o kabel k biolampě, nebo skočí na Vítka a tím ho odkulí kousek do strany… životní jistoty by se to dalo nazvat 😀

I únor jsme zvládli. Dokonce se podařilo vychytat časové okno, ve kterém jsme všichni společně odjeli na hory. Hustí jsme, ne? 🙂

Teď končí březen. Vítek si do svých denních plánů zabudoval preventivní ležení v čase kolem oběda, které třikrát v týdnu zajišťují asistenti. Pokud tse asistent nezapomene objednat, někdo nepotřebuje přeplánovat den nebo se prostě něco nepokazí. O víkendu všechno řeším já. Nechcem to zakřiknout a držíme si palce.

Zase oprašujeme rodinné motto. Co tě nezabije, to tě posílí 🙂