Svatební dar pro Verču a Adama

Když mají svatbu dobří kamarádi, je to vždycky velká radost. A tohle radost byl, i když jsme na svatbě skoro nikdo nebyl. Ale posvatební párty byla velkolepá a tam už jsme byli skoro všichni. A už to tak je, že pro dobré kamarády je to taky velké přemýšlení, co se svatebním darem. A neskromně si myslím, že nám se zrovna tenhle hodně povedl. Výlet do Tábora s průvodcem sepsaným přímo na tělo (dvě těla), to prostě nedostanete jen tak někde.

Verča s Adamem dostali právě na té velké párty velkou knihu, ve které byla šifra. V šifře zašifrované tři drobné úkoly, díky kterým odkryli tajemství, co dalšího je čeká. A taky dostali mapu a obálky s 1. - 7. dílem průvodce, který je měl provést tím nejkrásnějším městem na světě.

Odkaz na mapu s místy, kudy měli svůj výlet projít:

https://mapy.cz/s/2rjj2

1.      Díl Průvodce Táborem – parkoviště, předtím než vyrazíte na cestu

Byli jednou jedna Verča a jeden Adam. Znali se tak dlouho, že už jejich okolí už ani nevědělo, že někdy nebyli spolu. Že Adam nepsal diplomku a Verča neběhala s batohem plným věcí na zádech. Jednou byli oba spolu (jak taky jinak) na výstavě o Chartě 77, jsou to totiž mladí uvědomělí kulturní lidé, a tam je potkala básnička o svatbě. Byl to osud? Nevíme dosud. (To není ta básnička). A i když rozhodně nejsou ročník 77, Charta jim tím vlezla tak nějak natrvalo do života. Způsobila, že se rozhoupali a vzali se. A všichni se radovali a žili šťastně až do smrti. Mezitím toho ale hodně stihli. Třeba hned v prvním měsíci po svatbě byli na skvělém výletu. Nejdřív si ho tedy museli trochu vybojovat, protože ani v životě pohádkových postav není nic zadarmo. Museli splnit tři úkoly (jak taky jinak, v žádné pohádce se přeci neplní čtyři úkoly). Díky tomu ale získali mapu Tábora, kde je moc krásně a stojí to tam za vidění. S Táborem jsou taky spojení důležití lidé, jako třeba Jan Žižka, Jan Hus, František Bílek nebo Zuzana Hlinková, Petra Králová, vzdáleně taky i Kristýna Šedivá. A tak jednoho krásného slunného jarního dne udělal Adam svačinu, Verča sbalila mapu a sedli do svého auta zvaného Karkulka. Bez nehod dojeli do Tábora, kde zaparkovali na parkovišti u bazénu. Je to totiž dobrý výchozí bod, neplatí se a většinou se tam bez obtíží najde místo. Na parkovišti se moc nerozhlíželi, protože měli před sebou hezčí místa na koukání. Jen tu rychle udělali fotku, protože to byl jejich důležitý úkol, který na cestu dostali. Na každém místě označeném na mapě museli udělat fotku. A kdo ví, co by se stalo, kdyby to nesplnili. Navíc, taková fotka, to je věc, člověk nikdy neví, kdy se mu ještě bude hodit ;)

Už když dostali mapu věděli, že na ní jsou vyznačená místa, kudy by měli jít. Odkud kam budou směřovat bylo už tak trochu jasné z rozložení značek na mapě, ale naštěstí měli s sebou ještě dopisy. Díky prvnímu dopisu v obálce tak věděli, že mají dojít na Náměstí Mikuláše z Husi. Kudy se tam dostanou bylo zcela na nich. Mohli jít třeba kolem vodopádu. On to teda možná není opravdický vodopád, je to výpusť z vodní nádrže Jordán, ale voda tam padá ze skály, tak tomu v Táboře říkají vodopád. Vede kolem něj z hráze nádrže moc hezká cestička. Nebo mohli jít jinudy - přejít hráz a za ní vyšplhat po schodech kolem Střelnice. To je moc krásný secesní dům, ve kterém se pořádají plesy, svatby a různé jiné společenské události. Za totáče tam probíhaly Čaje, kam dnešní raně důchodová generace chodila na koncerty a tanec. V některých případech přesně tím způsobem, který se pak dětem vypráví až po dosažení dospělosti. Odsud se ale určitě měli vyhnout cestě přes Žižkovo náměstí. Každopádně z toho vyšlo, že půjdou přes Tržní náměstí. Od vodopádu je to do kopce, od Střelnice je to úplně přímá cesta po rovině. Tahle rovná cesta je taky moc krásná, jde se po původních hradbách města, které byly zbudované už v 15. století, téhle části se říkalo a říká Malý a Velký Šanc a je odsud výhled na Jordán. Mimochodem, název téhle vodní nádrže je biblický, protože vznikla za husitů (nebo těsně po nich, těžko říct takhle z hlavy :) ), potok tu postě byl přehrazený ve stejný rok, kdy Kolumbus objevil Ameriku! Je to fakt hodně stará vodní nádrž. Nikdo jim samozřejmě nechtěl nic vnucovat, ale na procházku Starým Městem je jako stvořená Dlouhá ulice, kterou taky došli až na Náměstí Mikuláše z Husi.

Jako správní výletníci měli s sebou svačinu a láhev s pitím, ale protože úplně náhodou znali někoho, kdo se v Táboře vyzná, věděli, že kdyby bylo nejhůř, můžou se cestou stavit na jídlo na Střelnici, ve stejném domě si sednout na kávu či drink v AUX Café, nebo na dobrou kávu v kavárně na Tržním náměstí, co se jmenuje Coffe&Tee na Tržním.

 

2.      Díl Průvodce Táborem – Náměstí Mikuláše z Husi

Náměstí Mikuláše z Husi. Nebo z Husy? Chacha, Verča se tomu pořád musela smát. Jenže to nevěděla, na jakém klenotu zrovna postává. Asi vůbec netušila, že tohle náměstí se jednou za rok změní na Stínadla a zcela se bouří, když tu kolem běhají zběsilí táborští skauti, honí Širokka a volí Losnu nebo Mažňáka, čímž náměstí dostává vyššího společenského významu. Taky je tu kostel, který byl původně součást kláštera řádu bosých augustiniánů, kteří měli v Táboře obrátit v 17. století všechny zpupné podobojí na pravou víru. Jinak to bývá poklidné místo, kde si na zídce staré kašny sedě vedle sebe mohou dva z brašny tahat koláč a připadat si jako Mikuláš (protože je to na náměstí Mikuláše). To je mimochodem strašně romantická písnička, a pokud ji Adam ani Verča neznali, těžko vezmou ještě někdy na milost Jarka Nohavicu, který se teď fotí s Tomio Okamurou. I když, ona mu už asi ani ta písnička moc nepomůže…

Nu a když posvačili koláč z brašny, nebo si na kašně alespoň vzpomněli na jahelník, nezapomněli se vyfotit, jak jsou spokojení. Co kdyby se jich někdo jednou ptal, jaký byl výlet…

Pak se sbalili a vyrazili do Holečkových sadů hledat altánek. To není snadný úkol pro někoho, kdo to na sadech nezná. Naštěstí je intuice vedla správně. Z náměstí se vydali branou po schodech dolů, pod schody se dali doleva podél hradeb a pak seběhli z kopce kus dolů.

3.      Díl Průvodce Táborem - altánek v Holečkových sadech

Po drobném bloudění, které samozřejmě nebylo vůbec způsobeno zhoršenou schopností orientace, leč nedostatkem validních informací, našli altánek. Měli štěstí, protože tou dobou tam zrovna nebylo moc rušno. Ještě se dostatečně neoteplilo na to, aby altánek obsadili jeho nejčastější návštěvníci, tedy milovníci více či méně kultivovaného outdoorového alkoholismu. Ale kultury v altánu bylo i tak víc než dost. Pro vášnivého čtenáře jsou sloupy a trámy altánu hotový poklad. Kdo by se tahal v batohu se severským klasikem, když může číst o tom, koho Pepa miluje a tak podobně. Jediný problém nastal ve chvíli, kdy se nemohli dohodnout, co z tohohle atmosférou prodchnutého místa vyfotí. Taky trochu dumali, jestli by nebylo na tomhle místě nejvhodnější místo četby radši vykouřit jointa, zchladit hrdlo Klášterní svící z krabice a pak napsat na jeden ze sloupů to jediné, co má v dnešním světě smysl, tedy

A + V = VSL

Ale pak si vzpomněli, že vlastně nehulí a pijou pivo nebo kofolu, a tak se na to vybodli a šli radši do Klokot. To byla fakt jednoduchá cesta, jen se při ní trochu opotili. Od altánku sice šli nejkratší cestou z kopce až k potoku, ale pak hned stoupali křížovou cestou ke klokotskému klášteru a to je fakt do kopce.

4.      Díl Průvodce Táborem – Klokoty

Uf, bylo by to skoro na převlečení mokrého trika za suché, ale s tím ani Verča, ani Adam nepočítali. Sport si plánovali až na jindy. Nicméně stálo to za to. Tenhle barokní poutní kostel se jim vskutku líbil. Hlavně tedy zvenku, uvnitř je to prostě kostel. Ale podloubí, které je kolem něj, je prostě fenomenální. Těžko říct, možná měli štěstí a už byly venku v podloubí vyndané květináče s klíviemi, aby si Adam připadal jako ve škole za starých dobrých časů. Néé jako teď, tělocvičny navrhované renomovanými architekty, všude barevné třídy, žáci si dělají, co chtějí. To za nás, to bylo všechno jiné, takové krásné. Kdyby měli smůlu, už by na podloubích kvetly popínavé růže, které by krásnu klíviím dost pokazily…

Původně chtěli vyfotit na fotku všech 10 věží kostela najednou, ale pak si vzpomněli, že vlastně nejsou z jednoho místa na zemi všechny nikdy vidět, jen z leteckého pohledu a protože letadlo si zrovna na dnešek neobjednali, tak to vymysleli jinak a šli dál. Měli dojít na Harrachovku. To je totiž výletní místo všech Táboráků a to jim v deníčku nemohlo chybět. A konečně taky nějaký opravdický les.

5.      Díl Průvodce Táborem – Harrachovka

Konečně taky nějaká hospoda, už sotva šoupeme nohama, říkali si oba v duchu. A taky se jim ulevilo, že to není žádné hodobóžo, čtyři různé vidličky a pět divných nožů k tomu. Prostě pěkně tatranka, limonáda, na velký hlad tyčky nebo hermelín, kafe pěkně s lógrem, jak to má klasik rád. Hemží se to tu sice trochu cyklisty, běžci, dětmi, psi a jinou chamradí, ale jim to nevadí. Jsou totiž novomanželé a jako takoví jsou povzneseni nad obyčejný svět a na svém výletním růžovém obláčku se rozhodně nehodlají nikým nechat rušit. Verča chtěla pořád v něčem soutěžit a nějak nebylo v čem. Tolik si slibovala od dopisů, myslela, že bude moct Adama porazit v piškvorkách, křížovce, testu matematických znalostí a dovedností nebo třeba v pexesu. A kde nic, tu nic. Zkoušela aspoň navrhnout, aby jedli tatranku na čas, ale kdo ví, jestli na to Adam vůbec přistoupil. Ale určitě se u toho nenechal vyfotit, protože kdyby se to profláklo, jistě by to jeho deváťáci nenechali jen tak ležet, naopak by tuhle hozenou rukavici zvedli a musel by soutěžit i s nimi.

Pak si hodili korunou, jestli půjdou dál po pravém nebo po levém břehu řeky a vyrazili zpátky k městu. K Táboru, samozřejmě. Další cíl je Kotnov. Takže pořád podle vody až pod Švehlův most a pak zas do kopce. No jak taky jinak, na tomhle výletě.

6.      Díl Průvodce Táborem - Kotnov

„Další posthusitský monument“, povzdechla si otráveně Verča. „Co taky v Táboře nezažilo husity“, dodal Adam, protože s ní souzní, ale v duchu se, jak je jeho dobrým zvykem, potutelně usmíval. Nicméně tahle věž je dokonce ještě starší, takže oba byli vedle jak ta jedle. Původně byl totiž Kotnov Hradištěm a stál mimo město. Až později byl zavzatý do hradeb a splynul s husitským davem. A pak se z něj stala součást pivovaru, jen věž zůstala nudně s husity aspoň prostřednictvím muzea. Je možné, že tu naši novomanželé byli i v otvírací době a mohli se jednak podívat do téhle části muzea (no to byla asi zábava), ale hlavně taky mohli vylézt na věž, což v tomhle případě neznamenalo ani tak moc schodů. A mohli odsud vidět žluto oranžovou vilu Mária, i když ta je na rozdíl od klokotských věží vidět i z chodníku a dost možná, že po něm i šli cestou od  řeky. Určitě je potěšila, protože její průčelí vypadá jako vosí hlava a na ní, respektive na celé vilí fasádě, se podílel František Bílek.

Pod heslem

„Ať je slunce, nebo sněží,

zakonči svůj výlet věží!“

se pak z Kotnova vydali na Žižkovo náměstí, což je pupek Tábora a jeho Starého města. Na náměstí vede 14 ulic a uliček, takže si měli rozhodně z čeho vybírat varianty cesty. Jejich cílem bylo vystoupat na věž kostela, jehož jméno by se s úspěchem dalo zakomponovat do dramatického monologu charakterní postavy tragického divadelního kusu, neboť je na to dostatečně dlouhé. Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor (dalo by se krásně použít i v anglickém překladu Church of the Transfiguration on Mount Tabor). Nahoře na věži je moc krásný výhled. Tak jako jinde na kostelních věžích i tady bydlel nahoře zvoník. Ze psaných, ale zejména ústně podávaných vyprávění od raně důchodové generace, která tam nadšeně běhala zvonit, víme, že tam bydlel určitě v 50. a možná ještě i v 60. letech. No, uf…

7.      Díl Průvodce Táborem – kostelní věž na Žižkově náměstí

A byli nahoře. Verča tam byla samozřejmě první. Obcházeli kolem dokola a spokojeně se usmívali do dálky. Taky trochu do objektivu foťáku, aby bylo vidět, že si to užili a ostatní jim mohli ten výlet trošinku závidět. Ale něco tomu pořád chybělo. Né, že by to bylo to nejdůležitější, ale nesliboval jim náhodou někdo poklad? Jako, nechtěli být hnidopiši, ale když se něco slíbí…. Samozřejmě, i poklad nakonec získali. V tuhle chvíli ale ještě scházel poslední krůček – vykopat ho. Vykopávání pokladu je obecně na věžích poměrně těžká disciplína, když budete moc kopat, věž spadne. Mezi námi, v historickém centru husitského města je kopání vůbec dost ošemetná záležitost. Jenom pod náměstím a blízkým okolím je už vykopáno několik kilometrů podzemních chodeb a trefte to správně… Aby to s tím kopáním nedopadlo fiaskem, poklad raději nebyl zakopaný. Klíč k němu byl ve stejné obálce jako tenhle dopis. Lámali si s tím hlavu, to zas jo. Moc to nedávalo smysl, klíč - periodická tabulka prvků. Je to šifra? Ale jistě, řeklo sluchátko. Zprudka se zamysleli, vyluštili, všechno podle instrukcí splnili a jak zaznělo již v úvodu, žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Ještě malá douška na závěr. Sice byli šťastní a spokojení, ale asi i trochu hladoví. A protože měli, jak známo, v Táboře spojku, co se vyzná, věděli, že si mohou dát dobré jídlo přímo na náměstí ve Škochově domě nebo v Havaně, Kdyby měli chuť na specifické jídlo a víno (pozor, specifické nerovná se husitské), mohli zajít do Thiru, což je vinný bar, kde podávají rukodělná vína a jídla vařená z lokálních potravin. Na zákusek a kávu si mohli zajít do Klidu, který je taky na náměstí, nebo do kavárny Konstanz hned vedle náměstí, v Pražské ulici. A nebo do podniku Obývák - káva bar v Klokotské ulici, kolem kterého už asi šli. Nebo do Kafe Budík v Kotnovské ulici. A nebo úplně jinam, kde se jim bude líbit. A kdyby chtěli být správní turisti, mohli zajít do husitského muzea na náměstí a projít si prohlídku podzemních chodeb. Dřív se tu moc nedbalo na bezpečnost, ale dneska už se nikdo nemusí bát, protože každý turista vyfasuje helmu :)