Strážce majáku

Střípky o strážci majáku vznikly v čase nejtužších omezení při covidové pandemii. Štěpánka se zavřela ve svém malém bytě na Vinohradech a opravdu dlouho nevycházela. Ona i my všichni jsme se báli, aby tuhle pitomou chřipečku nedostala a neskončila na JIPce. Když za sebou zabouchla dveře bytu, vytvořila několik WhatsUpp konverzací, aby se nezbláznila úplně. V jedné z nich sama sebe označila za Strážce majáku. Zavření bytu se tak asi jevilo snesitelnější :) Když mě náhodou něco napadlo, psala jsem Strážci o Strážci, aby se necítil tak sám :)

kapitola první

Onoho dne se na chvíli moře uklidnilo. Nesmělé paprsky slunce dopadaly na ještě nesmělejší kousek písčitého břehu ukrytého pod strmými útesy. Mezi zrnky písku paprsky něco oslnivě odráželo. Vzkaz v láhvi od kubánského rumu?? Trapný kýč, pomyslel si strážce, ale nenápadně se sklonil a láhev mu zmizela v kapse. Tak nenápadně, aby to neuškodilo jeho egu. Vzkaz byl napsaný neviditelným písmem.....



kapitola druhá

Strážce už měl tak nějak dost všeho. Byl unaven samotou, ohlušujícími vlnami, luštěním neviditelného písma... Chvílemi dokonce zatoužil po lidech. Proplouvat v davu lidí a nenápadně naslouchat cizím rozhovorům. Kdo ví, třeba by zaslechl i bušení srdcí, kručení v břiše, hlasy v cizích hlavách... Snad poprvé cítil pokušení opět nasednout do staré oprýskané bárky a odrazit od břehu. V noci se mu o tom dokonce zdálo. Ráno mu po snu zůstalo šimrání v břiše a maličko husí kůže. Jednou. Jednou to určitě zkusí...



kapitola třetí

Strážce už ani nedoufal. Na konci světa, v ohlušujícím příboji, kam vede jediná pěšina klikatící se nad útesy věčně zahalenými v mlžném oparu... místo jako stvořené pro dlouhý román o životě rozervaného hrdiny, ale pro poštovní schránku? Myšlenka na plechovou schránku připevněnou vedle starých dřevěných dveří majáku ho upřímně rozesmála. Jistě, představit si to ve své fantazii uměl. Své jméno by na ni jistě psal pomalu a pečlivě, užíval by si co nejdéle ten ladný pohyb tužky po papíře. Každý den by se k ní potom zvědavě přibližoval. Někdy jen tak ledabyle, jindy nedočkavě... Ale to všechno jsou jen fantazie... Tak jak je to možné? Jak to sakra dělají? Pravidelně měsíc co měsíc se za dveřmi objeví pohozený dopis se známým červeným nápisem a s jeho jménem. Ten papírový důkaz, že je pro někoho ještě důležitý, ho vždy potěší a vyloudí mu úsměv na tváři.

kapitola čtvrtá

Čas na majáku běží svým tempem. Jako by písek v přesýpacích hodinách žil svým vlastním potměšilým životem. Někdy se sype neúprosně rychle, až z toho skoro zakopává o zrníčka. Zrníčko letí, ten tah na branku je neuvěřitelný, až se tají dech. Někdy se ale tak neúprosně plouží, jako zpomalený záběr sportovního přenosu. Zrníčko se po-ma-lu ku-tá-lí, z blízka jsou patrné grimasy vyčerpání, vzduch kolem se skoro nehne a strážce propadá panice, že tohle zrnko nikdy, NIKDY nedopadne dolů na hromádku. Ono snad poletí zpátky nahoru!!

Někde vzadu v zasunutém šuplíku paměti štrachá, jaké zvláštní bezčasí bývalo v létě. Prázdniny. Tohle bezčasí je vzpomínka, kterou může jen špatně formulovat, ale úplně to cítí někde vevnitř. Čas měřený na nanuky, žluté limonády, mokré ručníky a rohlíky namazané paštikou. Na propršené dny ve velkém ušáku s ošmatanou knížkou.

Ne, to není fňukání, to vůbec ne. Jen někdy potřebuje pootevřít i tenhle šuplík a říct si: jo!

kapitola pátá

Výjimečné jsou ty dny, kdy strážce musí ze skalnatých útesů vydolovat své hluboko zapuštěné kořeny a opustit maják. Odcházení je vždy trochu kostrbaté. Co vzít, co nevzít, co bude ráno, co bude večer, v noci... Z kdysi tak obyčejné věci jako balení batohu se stala velká věc, pokaždé se znovu cítí, jako by balil poprvé a vydával se na cestu kolem světa. A vlastně se stejně cítí i mezi lidmi. Takový velký svátek, velká expedice s velkým cílem – potkat člověka. Čas je omezený a tak ho chvíli hltá, chvíli jen nechává pomalu plynout.... Návraty do pevné náruče majáku jsou si podobné jako vejce vejci. Trochu úleva v jistých kolejích, vše je na svém místě, je to zvláštní svoboda uzamčená do malého majáku na útesu. Jen někde na pozadí malinký kousek smutku a stesku. Ale opravdu malinký, jen co by se za nehet vešlo.

Tam daleko venku zůstává dlouho otisk malých plátěných tenisek. A za ním malinký kousek smutku a stesku, jen co by se za nehet vešlo.

kapitola šestá

 

Na obzoru splýval šedý oceán s šedými mračny. Ohlušující rachot větru splýval s rachotem vln. Kapky příboje a kapky deště byly jedny a tytéž. A strážce se cítil čím dál.... stejně. Vlastně pořád stejně. Dny se už dávno nedělily na sváteční a ostatní. Možná se občas odlišil den před příjezdem zásob a den poté. Sterilně ukrytý nenápadný úsměv zásobovačů. Ale co když si ho už jen chce představovat? Život někde v dálce asi ještě běží ve svých kolejích. Někdy musí alespoň vystrčit hlavu z okna a nechat se zkropit přívalem kapek, aby trochu silněji pocítil, že ještě je. Že tohle je jeho tvář, že tohle je nádech plný ostrého studeného vzduchu.

Ale dnešní den přeci jen nad ostatními trochu vyčnívá. I když si to musí vědomě připomínat, aby nezapomněl, že dnešek je přeci jen trochu jiný. V hlavě si schválně nechá převalovat tu zdánlivě dávnou historii o válce a neválce, o statečných a méně statečných, o nás obyčejných a o těch jiných, neobyčejných.

kapitola sedmá

Dlouho to trvalo, než strážce na malé loďce vyplul na moře, aby našel ztracené moudro ve zpěvu velrybích mláďat. Jestli moudro nastoupilo do loďky také, to už nikdo nezjistí. Jisté je, že se chtěl chopit vesel, ale velrybí mládě vybíralo cestu za něj. Byla to cesta necesta po vlnách. Když se vrátil do klidu a bezpečí majáku, ještě nějakou chvíli přepočítával všechny svaly svého těla :)

kapitola osmá

Už od rána bylo všechno trochu jinak. Takřka bezvětří, malými okny se do útrob majáku tlačily paprsky tak mocně, jako by v tom někdo vyhlásil mistrovství světa. Na nezvyklé situace je potřeba nezvykle reagovat, pomyslel si strážce a sám byl trochu zaskočen svojí spontánností, když se už za chvíli u dveří soukal do kabátu.

Rázná chůze člověka zvyklého bojovat každým krokem s vichrem o životní prostor působila v tomhle dni nějak nepatřičně. Byl odliv a vlny pozvolna odhalovaly malou skrytou pláž, o které věděl snad jen strážce a pár racků. Musel dojít skoro až k ní, aby uviděl malý otlučený kufřík převázaný motouzem. Tyhle chvíle v něm vždycky probouzely neutuchající zvědavost a rozbíhaly tisíce příběhů, které se mohly odehrát. Než rozvázal uzel, v mysli se už usadilo několik hlavních a desítky vedlejších postav. Už teď ví, že ještě nějakou dobu nebude na majáku sám. Jeho právě vysněný příběh bude s ním.

kapitola devátá

Strážce seděl na okraji útesu a zíral. Rád by řekl, že vyhlížel nebo pozoroval, ale trochu se mu to vymknulo. Mezi vlnami hledal svou občasnou společnost. Bylo hodně chladné ráno a zima už se pomalu štrachala za límec kabátu, který nikdy nejde vytáhnout tak vysoko, jak by si představoval. Pohled na obzor ho ale dokázal aspoň malinko zahřát. Velryby se pomalu přibližovaly. Mládě i jeho matka vplouvali do zátoky bez většího spěchu. Mládě pomalu obhlíželo situaci a brzo začalo bláznivě rejdit a vyskakovat nad vlny. Matka si myslela své, ale strážci připadalo, že se trochu usmívá. I když je nepravděpodobné, že se velrybí matky smějí od ucha k uchu. Hlavou mu běžely scény jako v kině, Zachraňte Willyho! byl proti tomu slabý odvar, tohle byl potencionální hollywoodský trhák o soužití člověka a dvou velryb, v dalších dílech by jistě přibrali i třetí velrybu. Když už film směřoval k nejlepšímu, pláclo sebou mládě do vln nejmocněji, matka zavelela k další cestě a za několik chvil splynuli s obzorem. Kdyby z toho nakonec nebyl ten hit roku, mohl by to být aspoň obrázek na plážovou osušku. I když, to by musel ještě přidat západ slunce. Zasmál se té představě a zvesela se vydal zpátky k majáku.

kapitola desátá

Její den (narozeninově pro Kristýnku)

Pomalu šla po pěšině nad útesy. Né, že by nemohla jít rychle, kondici na to přeci má… no… ale jo… už to není, co bývalo… asi zase začne trochu lézt, strašně jí to baví… cítí se teď přeci ohromně fit… taky by mohla… ale nechme to být…

Mířila k majáku. Dřív tam občas zašla ke Strážci na kus řeči. Jak jde život a tak. Sem tam něco donést, odvézt, potěšit Strážce i sebe. Dneska má plnou hlavu starostí, moc dobře se jí o nich nemluví, ale se Strážcem to třeba půjde. Nebo to vůbec nebude potřeba, budou mluvit o obyčejném světa běhu a důležité věci proplují samy na pozadí.

Odpočívat nepotřebovala (cítí se přeci ohromně fit, i ten krevní obraz je teď jako ze žurnálu), ale i tak si sedla na kámen a nechala si do obličeje fičet studený vítr. V hlavě zase hrála jedna písnička za druhou. Čert ví, odkud se tam vždycky vezmou a donutí ji si zpívat… We wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas and a happy new year… Když dozpívala třetí vánoční písničku, došlo jí, že má ale narozeniny a sama sobě se zasmála, jak se to někdy všechno samo poplete.

Všichni jí dneska přáli. Byl to tak trochu JEJÍ den. Na telefonu jedna zpráva za druhou. Post - like - post - like - like - like - smajlík - srdíčko - jééé, to jsi hodná…. Celý den se už dopředu tvářil nějak významně, něco se asi stane, něco se možná změní, teď to teprve začne… Měla by začít hledat první hlubokou vrásku? Začít počítat stařecké pihy? Nechat si vyšetřit stařeckou vetchozrakost? Zajít na preventivní kontrolu? Přece jen mohla zdědit spoustu nepříjemných zdravotních obtíží… Začne se od zítra otužovat a cvičit jógu? Možná by už měla, protože přežije bez toho vůbec do dalšího týdne? Možná aspoň omezí hranolky, sladkou tečku v kantýně a denně povečeří salát. Děti budou jistě… nadšené??

Nebo bude prostě dál plynout vesmírem, jak jí to jen půjde. Každý den bude jiný a plný. Toho všeho, co jí dneska všichni přáli. Hm, to by šlo.

Zvedla se z kamene (svižně, kolena jsou ještě fit, juch hej!), z krku sundala šátek a nechala ho trochu zatancovat ve větru. Pak spokojeně ve větru vlála za šátkem a těšila se na maják jako malá.

kapitola jedenáctá

Strážce pomalu potáhnul z cigarety. Vychutnával, že se konečně může něco dít pomalu. Ne, že by občas někam nemusel spěchat, i jemu se to někdy stane. Ale tempo posledních dnů ho vystavuje tak trochu výzvě. Taky už trochu odvyknul mít kolem sebe neustále lidi. Vydávají zvuky, mají různá přání, potřeby, kladou na něj nároky… Lidi má moc rád… když jich není hodně… a když může mít svůj malý klidný kousek světa. Zakašal do větru. Tady se konečně nemusí dusit. Zhluboka se nadechnul podvečerní mlhy a nechal se přitáhnout zpátky písní velrybího mláděte.

kapitola dvanáctá

Polední slunce svou silou přitáhlo strážce k oknu. Okenní tabulky vystavené den co den silnému větru už měly ledasco za sebou. Ale tohle… za to přece nemůžou matné skvrny po zaschlých kapkách oceánu… Opravdu vidí na obzoru vikingskou loď?? Zažil tu už spoustu zvláštních chvilek, ale tohle už je i na osamělý maják moc. Napjatě sledoval, jestli zmizí. Jestli se mu jenom zdá. Ale byla tam pořád. Pohupovala se v dálce, asi zakotvila. Oči rychle těkaly po hladině a hledaly člun s posádkou mířící ke břehu. Nikde nic. Jen koráb v dálce. Pak si všimnul, že vítr téměř ustal. Zvláštní, skoro bezvětří. Maják ztichnul. Ticho narušilo jen tlumené cinknutí. Téměř neslyšný zvuk. Strážce pomalu kráčel ke dveřím. Mezi kameny přede dveřmi se zablýsklo Thorovo kladivo. Malý přívěsek na přetržené šňůrce. Vyběhl zpátky k oknu. Loď odplula. Nebyl si jistý, jestli se už úplně nezbláznil. Ale v ruce jasně cítil malé chladivé Thorovo kladivo, tohle je přece skutečné!! Svázal přetrženou šňůrku a kladivo pověsil na krk. Vybralo si ho a musel to přijmout. Chtěl to přijmout.

Tu noc spal hlubokým spánkem, ve kterém svedl nejednu velkou bitvu, bojoval statečně mečem, po jeho boku se za bojového ryku neohroženě oháněl sekerou jeho nebojácný přítel, který všechny rány protivníků odrážel svým zdobeným štítem. V jednu chvíli dokonce stanul v bitvě po boku draka...

Ráno se probudil silný a věděl, kam patří.