Na "zlém" facebooku, co ukazuje jen skvělé životy ostatních lidí, se zájmem sleduju skupinu s názvem Punkové cestování s dětmi. Fascinovaně a někdy trochu závistivě pročítám příspěvky holek, co s dětmi chodí po horách a spí pod širákem týden a víc, přecházejí s celou rodinou na těžko pohoří, cestují měsíce dodávkou po Evropě a dál. Občas z toho pro mě kápne i nějaká ta inspirace na výlet po Česku. Třeba Besedické skály, to jsem se v duchu k zemi klaněla s velkými díky.
Onehdá v téhle skupině virtuálních holek padla otázka, co je to vlastně punkové cestování. Co je to ten správný pravověrný cestovací punk a co je jen průměrný výlet běžného řízkaře. Samozřejmě jsem o tom dumala opakovaně, protože témat člověk při kojení stihne promyslet nepřeberně. Tak nějak jsem se vyhodnotila jako řízkař, co mu došly síly na řízky a při nástupu do vlaku rozdává suché rohlíky a jabka.
A protože mě to čím dál víc táhne na cesty a s rostoucím počtem odkojených minut-hodin-dnů.... mám vymyšlené další a další plány, nazrál čas i na nějakou realizaci. A protože mi přijde, že není fér nechávat Vítka trčet doma, i když je asi často dost rád, tak jsem začala vymýšlet, kterak ho někam vytáhnout. Což samozřejmě přidává grády mému plánování, ale zas je to ta správná výzva. A tak vznikl nápad, který jsem si soukromě pojmenovala "Dostaň Vítka na Sněžku" a dost jsme se nasmáli myšlence, že na to uděláme sbírku a vybereme majlant :D Nicméně Vítek je opatrný a navíc důkladný průzkumník terénu pomocí gůgl street view a tak mi do plánu hodil vidle (ale já se nedám a zatím jen odkládám slibný projekt :) ). Takže místo dvou dní pěšky v Krkonoších z toho vyšla cesta 3,5 km kolem Sázavy po cyklostezce. No, ehm.....
Hlavně, že se jede.
Protože svět kvadrouše je cokoli, jen ne spontánní, bylo potřeba nejdřív požádat ČD, aby nám povolily přepravu vozíčkáře. Ono si to nepředstavujme jak Hurvínek válku. Že je v jízdním řádu u vlaku nakreslený vozík zdaleka neznamená, že vozejk může jen tak dojít na nádraží a nastoupit. Je potřeba zažádat nejpozději 48 h před odjezdem a pak čekat, jak to dopadne. Dopadlo to dobře a výjimečně i rychle. Druhý den už jsme věděli, že jet můžeme. Dokonce volala i moc milá paní z hlaváku, že nás bude čekat na nástupišti a pomůže nám.
Pomohli nakonec hned tři lidi, pan průvodčí vše režíroval, chránil naše místo a my se s cyklisty i kočárky dobře vešli. Jsme takový pojízdný cirkus, v davu nás nikdo nepřehlídne, jako vždy. Jakub v krosně na zádech, Rozárka poskakuje kolem a pořád mluví a svačí, Vítek s motorem přidělaným vpředu na vozíku. "Koukej, jaký má pán parádní vozíček!"
Opatrný Vítek dopředu prozkoumal všechno, co se prozkoumat dalo. Z 3,5 km bylo na gůglu nasnímáno 2,5 km. To byla asfaltka. Zbytek nevíme, ale snad to nebude problém. Tak jdem na to. Sejdeme (sjedeme) kopec od zastávky Petrov, vtipkuju něco o tom, že je Vítek přeci dobrodružná povaha. Cesta zatáčí na lávku přes řeku. To je divný, my bychom měli jít rovně, ne přes řeku. Aha, ono se dá jít rovně. Úzký průchod mezi skálou a zábradlím lávky je tak akorát na Vítkův vozík. Po krátkém small talku s procházejícími dámami se rozhodujeme, že to dáme a další z dam se nabízí, že může s něčím pomoct. Sváží nám tedy odpojený Vítkův motor prudkým suťovým kopečkem až za potok a já vezu Vítka dolů. Brodění potoku jsme doteď v repertoáru neměli a tohle je naštěstí i pro začátečníky. Potok, co zvládne Rozi přeskočit, takže cajk. Zbylý úsek neprověřený gůglem jde po krásné pěšince těsně podle vody. Jde to dobře, žádná úskalí. Pak začne cesta dlážděná kameny, po které je chudák Vítek naklepanej jako zmiňovaný řízek. Pak konečně ta asfaltka, kde je jako v peci. Rozi s Vítkem vynalézají, kterak se dá vozit pečené unavené dítě, které se kvůli přidělanému motoru nevejde posadit na klín. Vypadá to trochu nebezpečně a nepohodlně, ale ti dva jsou spokojení, každý po svém. Na příhodném místě necháváme trochu prolézt i Jakuba.
Do Davle se dotáhneme všichni s jazykem na vestě. Je vedro. Ještě pořád nejsem od porodu tak ve fitu, jak by se mi líbilo. Sedíme na obrubníku před nádražkou klasik, Vítek parkuje vedle nás na silnici. Užívá si Plzeň ze skla, Rozi spokojeně hltá ledňáčka. Já nemůžu sladký a pivo mi nechutná, tak ujídám Jakubovi neslaný kuskus s hráškem, který do něj láduju a stejně nestíhám jeho tempo. Pak Vítka poleju pivem, když mu dávám napít a zároveň se snažím pohlídat, aby Rozi neskočila pod auto.
Zpáteční cestu řešíme zcela proti pravidlům - nemáme ji objednanou a povolenou, prostě nastoupíme mezi cyklisty, kola a kočárky a je to. Vítek zablokuje uličku, ale jinak to nejde. Všichni to snesou, jen jeden pán ho nutně potřebuje proti jeho vůli přemístit, protože jinudy rozhodně jít nehodlá. Prostě ho odbrzdí, popoveze a nechá tak. Vítek horko těžko stíhá znova zabrzdit, než se rozjede vlak.
Rodinný výlet se vydařil. Všichni špinaví, unavení, snad i spokojení. Matka snad na chvíli vyklidněná a dá pokoj :) Já si z toho vzala, že bychom Krkonoše klidně zvládli. Vítek výletem získal argument, proč projekt Sněžka nezvládneme :)
Pro každého je punk někde jinde. Pro nás je to každý výlet, na který se vydáme :)
