Někdy loni na podzim už jsem byla strašně frustrovaná všemi rýmičkami, co nás doma obtěžovaly. Měla jsem pocit, že se už nikdy nepohneme z domu, pořád někdo ležel s horečkou a nebo s nudlema všude a nemohl dýchat. Taky občas někdo ležel s antibiotiky i.v. na spinálce. Nebo jsem do plen nebalila jen děti :( Strašně moc mi chyběly výlety. A tak jsem si řekla, že odteď každý měsíc pojedu alespoň na jeden výlet. A ono jo!
V říjnu Růžohorky. Dva dny v Krkonoších. Teda, měly být tři, ale počasí mi do toho trochu hodilo vidle, no.
Plán byl dojet v pátek do Pece, tam nechat auto, vyjet lanovkou na Růžovou horu, dojít na Růžohorky a tam přespat. Další den se vrátit na lanovku, vyjet na Sněžku a odtud dojít přespat na Výrovku. Odsud pak v neděli přes Liščí zpátky do Pece. Cesta "kočár a baby friendly".
Jenže od pátku byla nahoře vichřice, v Krkonoších bylo vydané varování před větrem a tak jsem musela plán upravit. Rezervované Růžohorky klaply, to jsme i v nečasu zvládli na pohodu a jak už to u nás bývá zvykem, všichni tři šťastní, že jsme na výletě. Takže cajk :) Bohužel na Růžohorkách nás nemohli nechat o den déle, už měli na další noc plno, tak jsme v sobotu zase pokorně sestoupili zpátky dolů. Nicméně, Rozárka je fakt božan a pochopila, že nic jiného dělat nelze, prostě to přijala a radovala se z výletu i tak :) Na cestu nám přestalo vodorovně pršet, chvílemi i zasvítilo sluníčko, takže i kochačka mohla proběhnout. Hřiště v lese nad Portáškami má ode mne i od obou dětí velký palec nahoru. Tam nám bylo dloooouho dobře.
V listopadu jsem jen s Jakubem vyrazila na dámskou fyzio jízdu do Vily Čapek. No, protože to byla dámská jízda, není třeba nic moc popisovat :))))
V prosinci jsem nalákala Hloušky zas na Krkonoše. Tentokrát víkend na Brádlerovkách. Začátek prosince je můj zatím šťastný termín. Vždycky, když jsem vyrazila do Krkonoš, napadla fůra sněhu a ještě nebyly projeté stopy pro běžkaře. Dopadlo to i teď. I když, jako řidič jsem z toho měla trochu vítr. Ale věci vždycky nějak dopadnou, když se člověk nechová jako úplný pako, ne? :) Takže jsme se vezli skútrem nahoru, bobovali, lezli sněhem, zas bobovali, zas lezli sněhem.... vezli se skútrem dolů. Jedna velká paráda.
Největší štěstí téhle zimy byla mimochodem péřová kombinéze pro Jakuba. Týden před Krkonošema mi na procházce v Táboře málem zmrznul v krosně při mínus 10 stupních. A jak jsem se tak děsila, jak ho dorazím na horách, svěřila jsem se Ále. Ono je vždycky nejlepší se svěřit kamarádce, že. Protože pak se člověk může dozvědět fajn recept, jako je třeba péřová kombinéza.
já: "Ale ta stojí raketu :( "
Ála: "Já nakupuju jen na bazaru".
Ajooooo, do prkýnka.... a tak jsem večer z postele jednu takovou na bazaru koupila a byl to nejlepší kauf. Yes!
Leden... ten se hodně nepovedl. Velký špatný. Na výletě jsme nebyli nikde. Zoufalství veliké. Vítkovi píchnuli epicystostomii, jenže se valila jedna komplikace za druhou. Z domu jsme se nehnuli a málem jsme se tu zcvokli. Alespoň dospělá část rodiny určitě.
V únoru vše zařídily hory. Poprvé s dětmi za hranice, do rakouského Gosau. Johohooo, i to bylo fenomenální. S Hloušky a s Nosky, děti řádily i lyžovaly, co jim nadšení stačilo :) Takže Rozinka od obojího plnou dávku. O Jakuba se mi krásně staralo celé osazenstvo v čele s Álou, která si obětavě ke starosti o Agátku přibrala i Jakuba, když jsem s Rozinkou skočila do lyží. Jedno odpoledne jsem teda vyvezla v nosítku na zádech i Jakuba, aby o nic nepřišel :) A Róza si zažila převelikou lyžovačku na dospěláckých sjezdovkách. Skoro až 2000 m.n m. Zážitek pro obě jako blázen, to teda jo! Konečně jsem si mohla odpočinout a vrátila jsem se jako z lázní. Psychiatrických i pohybových :)
Březen už se nesl zase v duchu výletů blíž domovu. Začínám postupně objevovat nové lokality vzdálené hodinu od Prahy :) Tentokrát Mšeno - Romanov. Zaparkovala jsem na parkovišti v Romanově. Parkoviště je tu prostě uježděný kraj pole u hospody. Netřeba víc, za mě dobrý. Vyrazili jsme po žluté naučné stezce mezi skály. Na rozcestí Vyhlídky jsme to stočili na zelenou, od hájovny Na Rovinách jsme došli po modré na okraj Mšena. Při té příležitosti jsme otestovali dětské hřiště - za nás dobrý :) A pak už jen vyfunět dlouhé schody nahoru na parkoviště.
Cesta mezi skalami byla pecka, po modré lesoparkem už to bylo takové normální. Zajímavosti naznačené v mapě kolem modré značky nejsou úplně udržované, jako cíl výletu by mě asi nelákaly, ale rozhodně nám nepřekážely ve štěstí :) Jediná slabší část výletu bylo přebalování Jakuba na konci. Kufr auta přeměněný v přebalovák sice dobrý, ale při pocitové teplotě na bodu mrazu a fučení severáku se Jakubovi překvapivě moc nelíbilo, když jsem mu od uší po paty stírala hov.. vlhčenými ubrousky. Ale krom téhle drobné lapálie, kterou zná každý rodič, se výletu nedalo nic vytknout :)
Na začátku dubna jsme si to s Álou a dětma udělaly hezký. Honza tou dobou jezdil a běhal po Mallorce, tak jsme nechali doma i Vítka a vyjeli do zcela úplně bariérového penzionu Malba do Kokořínského dolu. A dopřáli jsme si zcela bariérové výlety :)
V pátek jen kousíček na skalní hrad Nedamy. Je to maličký, ale moc hezký místo. Půlka byla i "kočár friendly". Druhá už ani trochu :)
V sobotu nám samy naskákaly do cesty nečekané zábavy. Nejdřív jsme vyrazili kolem autokempu Kokořín na prochajdu po červené naučné stezce. Mooooc hezká cesta na skalách i pod nimi. Dokonce i schody a žebřík byl, takže dobrodružství plnými doušky. Zejména já a Ála s krosnami s dětmi na zádech jsme to měly adrenalinové. I když, pořád byl větší adrenalin nechat mrňousy jít samotné :))) Z červené jsme se odpojili na zelenou a parádní cestou mezi skalami jsme sešly dolů do Kokořína. Tohle je tedy rozhodně cesta, kterou je lepší klesat než stoupat, takže u nás v pořádku :) Vůbec směr celé procházky byl zcela v pořádku. Z druhé strany bychom to jistě taky zvládli, ale možná příště, bez nosítka a se staršími dětmi :)) V Kokoříně byl zrovna jarmark, tak jsme pokoukali, něco i koupili a sedli do nacpané restaurace na pití, neb Álu hnala touha po dobré kávě a tu tady našla. Na odchodu nás zastavila milá paní a upozornila nás, že za tři minuty začíná v prvním patře hospody dětské divadlo. Pecka! Takže fajn loutkové zpracování mé oblíbené Doktorské pohádky od Karla Čapka. To by šlo! Pak ještě za hospodou dětské hřiště a zmrzka, před večeří u penzionu dospělácká lahvinka bílého pěkně venku na zahradě, véča taky venku... To jsem totiž nezmínila, počasí od pátku úplně letní, sunshine jako blázen.
Na neděli zbyl už "jen" Kokořín. Zdolali jsme úspěšně kopec i věž hradu. Moc jsme toho nenachodili, Hloušci spěchali dom a my to pak už taky nepotřebovali protahovat, ale i tak to zas mělo pro děti své kouzlo.
Do dubna se vešel i další nevšední výlet, jupíjou! Vítek se po zimě odhodlal vylézt z nory a zkusit, jak chutná slunce a vzduch plný pylu. Všechny včetně Vítkova motoru jsem naložila a odvezla na Hrubou Skálu. Z parkoviště u Adamova lože jsme nejdřív vyrazili po silnici na zámek. Je malý, plný hotelových pokojů a wellnes, takže jsme v deset dopoledne potkali na nádvoří lidi v županech :)))) Skvělé ale je, že kromě výhledů z věže do všech stran se člověk může cestou na věž podívat i do dvou salonků. Bez průvodce. Potká tam několik brnění, nějaké ty židle, stolky, nádobí, jedny šaty. Což je tak akorát prohlídka zámku, která mi vyhovuje a soudě podle Rozárky, malým dětem vyhovuje taky :) V tak malém množství nic nestihne být nuda a všechno je tak nádherné, mami!!
Od zámku jsem s dětmi vyrazila po úplně nejvíc bariérové modré skrz Myší díru. Boží, boží, boží! Vítek jel sám zpátky po silnici a potkali jsme se u parkoviště. Spolu jsme po červené došli přes arboretum a několik dech beroucích vyhlídek až k vyhlídce U Lvíčka. Podle mapy byl plán jasný - je to cyklostezka, to znamená, že Vítek tam nepotřebuje žádnou pomoc. Takže jeden kopec ho tlačil moc fajn a ochotný chlápek, který se nabídnul, že ho postrčí nahoru. Asi mu prostě neudělalo dobře, když koukal na mě, jak nesu v krosně Jakuba, za ruku táhnu Rozárku a na Vítka volám "až začneš hrabat, snaž se to udržet na místě, já tě snad doběhnu" :D :D :D Plán jsme teda přehodnotili, Vítek se tady nemůže pohybovat sám, tudíž se nebudeme rozdělovat a půjdeme zpátky stejnou cestou Naštěstí to byla cesta zajímavá, tak to nikomu nevadilo. Rozi už se musela kousek popovézt u Vítka, dopadla na ní únava. Tu jsme přechodně vyřešili zmrzlinou, párkem a klobásou v bufáči před zámkem a pak už trvale spánkem v autě po cestě domů.
Tahle procházka by se dala zhodnotit jako vhodná pro kočárek a vozejky s asistencí :) Aspoň že my jsme neměli ten kočárek :)
