Každý kvadrouš se ve své vozejcké životní etapě musí smířit s nečekanými událostmi, které notně zvýší adrenalin. Ten pak rozhodně umí stoupat i v krvi jeho manželky. Jedna taková zábava se odborně jmenuje dysreflexie. Je to něco ve smyslu porušení normálních reflexů, které nás lidi mají chránit. Tyhle základní reflexy se můžou trochu zbláznit, když něco, cokoli, člověka zlobí tam, kde už mu tělo nefunguje nebo funguje špatně.
Takhle něco začne zlobit dejme tomu na noze. A člověk si hned nemusí představovat nějaké násilí a hrůzy. Stačí shrnutá ponožka v botě, zapomenuté autíčko v posteli pod zády, nebo jen prostě noha položená v úhlu, na který už po letech na káře není vůbec zvyklá. Noha se pak snaží vyslat signál "bolí!!". Jenže tenhle signál nemá kudy projít až do hlavy, aby se s tím mozek nějak popasoval. V cestě stojí signálu mícha, která přes jizvu po poranění nepustí k mozku ani prd. A už vůbec se noha nehodlá bolesti uhnout. Když dráždění pořád trvá a snaží se pořád hlásit ohrožení, začne to dole v těle bláznit. Nastane mohutný poplach, který vystřelí okamžitě krevní tlak o hodně výš, než je normální. A může letět opravdu o hoooodně výš. A přestane to být jen pitomost s polštářem posunutým o pět centimetrů vedle.
Často se z tohohle procesu stane signál, díky kterému kvadrouš pozná, že se v jeho těle něco divného děje. Tlak stoupá, ale tělo by si s tím mělo v klídku poradit. Ale ze signálu se může v poměrně krátkém čase vyvinout sakra vysoký tlak, který může narazit na limity těla. Někde může rupnout důležitá tepna. Třeba v srdci. Nebo v hlavě. V lepším případě najednou bolí hlava, že by se sama vystřelila až na Mars, zástupy permoníků s kladivy se hlásí o slovo a je jasné, že problém je potřeba rychle vyřešit. V horším případě začne trochu bolet hlava, člověk možná trochu zčervená, možná mu někde vyskočí červené fleky a zpotí se. Prostě nic, co by volalo po rychlém řešení.
Aby to nebylo příliš abstraktní, tak jedna ze života... Vyrazili jsme na parádní víkendovou oslavu kulatin. Nádherný horký zářijový den, spousta kamarádů, sem tam drink, jen tak do příjemna, na pohodičku. Vítek zaujímá na celý víkend skvělý vybetonovaný plácek pod střechou, takže má stín a nekolabuje. Navíc se může po betonové podlaze sám pohybovat. A jako bonus - hned vedle sud s pípou a ochotní kamarádi :) Děti se pinoží kolem. Rozi s kámoši, Jakub sám, nebo si někoho uloví. Třeba na obhlídku parkujících aut. Nebo se vnutí do stanu, kde mají pro své děti hračku bagr a buldozer. No idyla jako blázen, že :) Večer se Vítek obětuje, opustí své místo u pípy i u ohně, kde už se rozjíždí kytary, a jde si lehnout s Jakubem. Kdyby se probudil (což se často děje), Vítek ho ukecá, aby si zas lehnul a spal. Ozkoušeno, funguje. Je skvělej, ví, že mi moc pomůže si oheň užít a vyřvat si hlas :) Po přechozí noci s otlačenou nohou dokonce získáváme další bonus dne - půjčený spacák na podložení nohou. Pecka, nic nás nezaskočí, jsme jedničky, všechno máme v rukách a jde nám to.
O půlnoci už na mě začne zase dopadat strach z ranního vstávání za mohutného Jakubova křiku "ňam ňam" a vyrážím k pokoji. Jsem v klidu, chůvička celou dobu ani necekla, je jasný, že oba spí. Jen vstoupím do dveří, Vítek z posledních sil šeptá, že má už druhou brutální dysreflexii. Je mu fakt hodně zle. Posazuju ho na posteli, aby mu krevní tlak aspoň trochu klesnul, mně poměrně stoupá. Hledáme možné příčiny. Zjevného není nic. Vůbec nic. Možná to jsou střeva. Nebo tlačí zadek. Nebo ta noha, co trochu sjela dolů z polštáře. Nebo přicválali jednorožci a nakadili mu duhu na záda. Jasnovidectví nám nejde. Prostě mu letí tlak jako blázen nahoru a vůbec netušíme, proč a jak to vyřešit.
A tak se spokojíme s tím, že využijeme fyzikální zákony, které jsou většinou spíš proti Vítkovi. Posazení jako první pomoc. Po dlouhém sezení tlak klesnul do té míry, že si Vítek může zase lehnout a jde se spát. Pohotovostní lék na snížení tlaku Vítek odmítá a přijme ho až druhý den doma, když to na něj večer v posteli vedle Jakuba zas přijde. Už ani Vítek v neděli večer nemá chuť na hrdinství.
Nerozumím, že mě to i po těch letech pořád překvapuje. Prostě se pořád něco děje a kdo není ve střehu, ten jako by nebyl. Jen teda furt nevíme, co se kde u Vítka děje. Pátrání pokračuje, je to detektivka s otevřeným koncem. Kus další noci doma zase probdíme a aspoň přitom máme dost času mudrovat o tom, kdo je v téhle detektivce vrah. Uvidíme zítra.
Ve stejném rytmu pokračujeme další dny. Ráno se Vítek posadí do vozejku, celý den kolabuje z podtlaku a chodím ho kontrolovat, jestli ještě sedí, nebo už leží pod stolem. Večer se položí do postele a tlak letí vzhůru. V noci děti postupně diagnostickými kopy do břicha zaměří naši pozornost právě tam. Bude to epina (epicystostomie). Takže měním za asistence obou prďochů, ať to stojí za to, že. Naše naděje zhasíná další noc, kdy už ani nespíme, jen Vítka posazuju a zase ukládám. Ráno ho vezu na spinálku. Jak jinak, než že to vyšlo na první den, kdy jdu konečně vytouženě na jeden den v týdnu do práce. Co už, stihne se skoro všechno.
Dysreflexie je změřena, objektivizována a tím pádem verifikována. Co myslíte, měl ho tam! Po rtg břicha se ukazuje, že není špatně v podstatě nic. Jen je břicho plné plynu. Jako, člověk je rád, to je jasný. Ale že to bude jen velký prd, to je trochu vopruz.
