Heslo dnešního dne a nejspíš i celého našeho společného bytí, je jednoznačně "Co tě nezabije, to tě posílí". A nás to nezabilo, takže jsme zase o kus silnější. Yes!
Občas mi teď přinese trochu štrésu, když se pokouším vymyslet jakýkoli plán, jak se na podzim vrátit do práce. A do jaké práce. Ano, budu ještě skoro rok doma. Ale bojím se, že ono se to pak bohužel nestane samo ze dne na den, no. A pokud to nechci brát oklikou přes pracák... a taky, pokud chci zůstat na plus mínus podobné úrovni spolehlivosti pro svoje kolegyně, jakou jsem se snažila držet doteď... a protože jsem ten typ člověka, co všechny úkoly vždycky plní předčasně a špatně snáší práci pod tlakem... a taky se mě na to každý furt ptá... Prostě o tom přemýšlím už teď. Chvílema mi to nedělá vůbec dobře. Potřebuju se potom upnout k nějakému výletu, kde mi bude dobře. Třeba na dlouho plánovaný víkend v Krkonoších s Hlouškama. To je takový víkend na začátku prosince, kdy už tradičně někoho tahám do hor a vždycky, fakt vždycky napadla fůra sněhu. Takže bílá pohádka a kopce, kam se podíváš. Můj lék na všechno.
Ve čtvrtek jsem stihla brigádu v Parapleti, odvést Rozi na školičku pro předškoláky, nakoupit, přivést Rozi domů, zabalit s Rozárkou její batoh a pak i všechno ostatní. Řetězy nachystané v autě, nesmeky v tašce, boby v předsíni. Všeobecnou euforii a těšení se vyřešil v pátek v pět ráno Jakub horečkou a kašlem. Rozárka přidala rýmičku, aby řeč nestála. Takže ruším rezervaci na boudě a pláču. Jen krátce, neb na víc není prostor. Děti se necítí dobře, tak na mě visí nebo křičí. Rozárka je navic smutná, že nikam nejedeme, tak kňučí ještě víc. Vítek sedí na záchodě. Což je do toho všeho největší bonus. Opakovaně odtrhávám Jakuba a jdu za ním. Co probíhá za dveřmi koupelny si raději nechám pro sebe. Co probíhá mezitím ve zbytku bytu je jen o trochu menší peklo. No dobrý, na Vítkovu sprchu, oblékání a přesun už naštěstí přichází objednaný asistent a já si můžu zase Jakuba připnout do nosítka a jít hledat, co bychom tak snědli k obědu. Počítalo se samozřejmě s tím, že Róza obědvá ve školce a pak odjedeme pryč, takže výběr potravin není závratný. Někdo dostane zbytek vařených brambor od včera, někdo kousek jitrnice se zelím od včera, někdo vajíčko, někdo kuskus. Rozárka situaci šperkuje výrokem, že ve školce je stejně jídlo většinou lepší než doma. Co na to říct, má pravdu. Odpovídám, že mě to sice mrzí, ale jsem ráda, že jí ve školce chutná. "Ale mami, já vám přece nemůžu lhát!" Takže ještě udělím pochvalu za pravdomluvnost a jdu se pokusit vyzenovat cvičením.
Jsem zenový mistr a dokonce se odhodlávám zkusit překlopit pokažený víkend na víkend, kdy jsme se konečně vrhli na naše dva druhy cukroví. A tak nachystáme těsto na perníčky. Dělám to poprvé, tak volím recept vzniklý syntézou tří různých receptů z webu, ať to stojí za to :)
Večer stáhneme s Vítkem láhev červeného a s Álou si od sklenek aspoň napíšeme, jak to mělo být celé jinak. Ona usrkává v Krkonoších, já v Praze... Zítra bude zase dobře.
A je dobře už od brzkého rána. Ve čtyři Vítka polohuju, protože je mu blbě. Mírná dysreflexie, signály, že se něco chce vyprazdňovat. Těžko říct, co. Ve 4.45 se budí Jakub s typickým Mama! Ňam ňam! Udolám ho ještě do půl 6, pak už se nedá. V sedm polohuju Vítka a rovnou ho jdu zas posadit na koupačák. Jupíjou, ještě, že jsem zenový mistr. Jakub už je téměř ve fitu, takže chvíli toleruje, že odcházím pořád na záchod za Vítkem. V nejhorší fázi našeho koupelnového soukromého manželského peklíčka už ale odloučení odmítá dál snášet. Nejdřív šťastně nosí ukázat, co postavil z lega, pak se mi zabydlí za zády. Není nic lepšího, než dávat klystýr s dvouleťákem přilepeným na zádech. Ba ne, ještě trochu lepší je, když se od zad odlepí a jde zblízka zkoumat špinavý záchod a sprcháč.
Pak už jen Vítkova sprcha, přesun do postele, vydrbání celé koupelny, dát péct kuře, složit s dětmi 10x za sebou jedno a totéž vánoční puzzle, obléct Vítka a přesunout ho na vozík, uvařit rýži, ... Naštěstí po obědě opět dosahuji zenu, tentokrát běháním. Long run, 14 km, yes!
Zbytek soboty už je úplně obyč adventní. Upečeme perníčky, nachystáme těsto na linecké, zapálíme u večeře svíčku na adventním věnci a taky svíčku ducha :))) Děti se vykoupou a namažu jim pipinu, aby je nebolela. Oběma. Jakub nezlomně trvá na tom, že má taky pipinu a se zoufalým pláčem odmítá přítomnost čehokoli jiného.
Čas adventní, čas klidu a rozjímání.
