Za oknem už je tma a z ložnice se ozývá derby Sparta - Slavia a Jakubův nekonečný kašel. Dneska už mě to tolik nedrásá. Ale včerejší nekonečná noc plná jeho kašlání, bublání a zoufalého pláče mi dost připomínala naše úplně první společné týdny, kdy na něj jako šestitýdenního mimináče skočila respirační viróza a já jsem se spoustu nocí bála, že se nám ten úplně mrňavý člověk utopí ve vlastním těle.
Takže teď sedím se smíšenými pocity, navzdory tomu, že jsem právě přijela po čtyřech dnech na prosluněné jarní Šumavě, kde jako zázrakem ještě pořád drží na sjezdovce sníh. Že to risknem a vyrazíme na Šumavu na lyže, jsme se rozhodli před dvěma týdny. Letos nám ta zimní sezóna nějak proklouzla mezi prsty. Začalo to tradičním druhým adventním víkendem. To jsme byli doma. Místo toho, abychom vyrazili do zimní krkonošské pohádky s kamarády. Podle fotek to byla fakt zimní idyla, Lada by si uslintnul. No jo, jenže v pátek v čase odjezdu měl Jakub horečku a vůbec nevypadal, že ho to brzo pustí. Pustilo ho to hned v sobotu ráno. Obrečela jsem to, ale co už. Některé věci člověk prostě nevymyslí, je třeba pustit emoce na chvíli ven a pak se radovat z adventu, protože ten je se dvěma prďolama doma prostě nezpochybnitelně krásné období.
Ze silvestra jsme si krom dobré nálady z úžasného společenství přivezli i neštovice. Absolvovali jsme je postupně a těch šest týdnů bych v dalším životě nerada opakovala :) - jak ví každý, kdo si to doma s nemocnými dětmi takhle zkusil. Celou dobu jsem napjatě přepočítávala dny do odjezdu na hory. Stihneme to?? Protože Itálie. Tam bývá sluníčko. A nádherné výhledy. A parádní sjezdovky. A jedeme s partou. A v partě my snad zase pomůžou s hlídáním, abych zvládla dostat obě děti na lyže. Těšila jsem se jak malá. A děti taky. Rozárka poskakovala po bytě měsíc dopředu a vykřikovala, ať už jsou ty hory. Jeeenže neštovice, to není jen tak nějaká srabácká virózka. Neštovice zamíchají s imunitou ještě na dlouho dopředu. Takže i když je člověk super extra opatrnej, nechá děti dostatečně zregenerovat doma, žádná školka, překoná sám sebe a omluví plavání a gymnathlon ve jménu rekonvalescence.... Stejně zas nějakou tu posr... virózu dostanou a sejme je víc než jindy. A když je zrovna čirou náhodou chřipková epidemie...
Na hory jsme stihli odjet. Yes!! V sobotu ráno. Rozinka v pátek odpo dostala ukrutnou rýmu. Dobrý, tahle její rýma, to známe, dva dny bude marná a pak to půjde. A ono ne. Úplně celou dobu měla horečky. Ve dne, v noci, s lékama, bez léků. Nevystrčila paty z chalupy, natož aby viděla sjezdovku. Ani kamarády si neužila. Bylo jí tak zle, že jenom spala. Jakub se udržel do úterý ráno. V pondělí jsem ho stihla vzít aspoň na čtyři jízdy na dětský kopeček. To aby mohl křičet, že chce na lyže, protože se mu to líbilo. Pak na tom byli s Rozárkou oba stejně. Horečka, horečka, horečka. Probdělé noci s Jakubem. Občas se někdo počůral, občas se někdo pozvracel. Skoro všechno jídlo jsem odvezla zpátky domů. A přivezla dvě vyzáblé bledé postavičky.
Já to vydržela jen díky skvělé kamarádce Ále, která mi děti v chalupě každý den ohlídala a já mohla aspoň dvě hodiny sama jezdit. Nehráblo mi. Dokonce jsem chvílema na sjezdovce byla úplně šťastná, jak to bylo krásný. Jednou se mi podařilo hodit ukázkovýho tygra, jak jsem se kochala a opájela štěstím z čerstvého prašanu, sluníčka a prázdné sjezdovky. Pro lyže jsem si pak šla asi 20 metrů zpátky. Letecký den :)
Brečela jsem po nocích (co taky jinýho, když člověk nespí) a po příjezdu Vítkovi na rameni. Ten se teda při pohledu na ty dvě malé zbídačené trosky taky skoro neudržel a uronil slzu.
Doma jsem pár dní počkala, než se z toho vyhrabou a našla ubytování na Šumavě. Přece se na ty lyže ještě musíme letos postavit, takhle by to nešlo. Jenže shánět na poslední chvíli ubytování pro vozejka s rodinou, to není jen tak ledajaký úkol. Nejradši bych jela hned, ale nakonec musela jít před Šumavou ještě Rozárka na týden do školky. A školka, to je prostě peklo. Furt dobrý, furt dobrý, obě děti zdravý. Odjezd v úterý. Takže v neděli před tím má Rozárka opět brutál rýmu a horečku. To jsem musela jít vyběhat, i když vševědoucí hodinky Garmin doporučovaly ještě dva dny regenerace. Ale toho bych se taky nemusela dožít, v těhle podmínkách. V pondělí večer jsem si přečetla na moudrém fejsbůku, že když má dítě teplotu, mám ho pak rozhodně nechat tři dny úplně na pokoji. Nojo, ale hory mají větší pravdu než pitomej fejsbůk a nějaká paní doktorka na něm. Jedeme a uvidí se. Rozárka má sice furt šílenou rýmu, ale hory, krom toho, že mají pravdu, tak taky léčí.
V úterý ráno ještě doma Vítkův záchod, aby to dobře vyšlo a mohli jsme se při troše štěstí vrátit domů v sobotu a další záchod zvládnout zase v klidu domova a ne alternativně s nejistými výsledky. Jedeeeem!! Ve středu beru na svah nejdřív Jakuba, odpo Rozárku. Užíváme si to všichni na maximum, je to úplná rodinná pohoda, na sjezdovce i na chalupě v herně. Venku sunshine jako blázen, 14 stupňů, lyžuju v triku, sníh odpovídá březnovému datu, ale díky díky za něj! Jsem šťastná a přiblble se usmívám. Ve čtvrtek už má Jakub rýmu, je chvílema super protivnej, ale jinak idyla, na sjezdovku už dopoledne vyrážíme všichni tři spolu, je to párty. Rozárka zpívá písničky o tom, jak má ráda lyže, v poledne cestou na chalupu za Vítkem si zpívá, jak se těší odpoledne zpátky na lyže. Ovšem Vítka nacházíme zeleného, nespokojeného a vůbec si nezpívá. Má dysreflexii, cévka neodtékala, navíc se potřebuje posadit na záchod. Rozi si zatím pořád zpívá, mě došel humor. Alternativní podmínky prověří a zocelí, nás to zase nezabilo (ale bylo to o kousek :) ), ale posílilo. Tak určitěěěěě. Celou akci máme za sebou, byla to tady sakra výzva, pokoj nám teda aktuálně rozhodně nevoní po fialkách, ale hodně jsme si oba oddechli. Vítek je sice pořád zelenej, nicméně nemá chudák na výběr, s Rozárkou odjíždíme a necháváme mu tam chlapečka Jakuba s brutál rýmou, špatnou náladou a nejspíš s trochou teploty. Dáváme s Rozárkou poprvé sedačkovou lanovku a modrou sjezdovku, z obou nás cáká spokojenost, Rozi se nemůže rozhodnout, jestli zpívat o lanovce nebo o sjezdovce :) Od pátku už můžeme s klidem říct, že je Jakub nemocnej. Naštěstí to s Vítkem zvládnou a my si můžem ještě do sobotního poledne užívat "ten úplně skvělej sport, mami!". Rozárka se lepší každou jízdou a je nám spolu dobře. V noci zase společně nespíme, protože to malé zahleněné chůdě sotva dýchá a kašle a kašle a pláče. Nicméně mu to nebrání se naštvat, že ho nevezmeme sebou na lyže, on přece nemá teplotu!
Mám skvělé děti. Jsou krásné, chytré, šikovné a vypadají, že mají rádi hory. A mám statečného muže, který dělá, co může. Mám prostě velkou kliku. A i když to teď u nás doma zní jako v tuberkulózním sanatoriu, mám důvod se přiblble usmívat, jak jsme si zase užili světa.
