Cítit se ve svém těle dobře po porodu, to považuju za opravdový majstrštyk. No, uznávám, možná to jde ve dvaceti zcela přirozeně a samo. Těžko říct. Ale my, co jsme si na děti pro jistotu rozvážně počkaly, my si to teda musíme oddřít. Aspoň já to zadara nedostala.
První šestinedělí byl v tomhle ohledu fascinující zkušenost. Z pohledu fyzioterapeutky bych řekla výborná kazuistika na vlastním preparátu. V porodnici jsem si dala pohov, protože jsem procvičila celé těhotenství a hodlala jsem si aspoň tyhle tři dny odpočinout. Ale pak už pěkně poctivě - hluboký stabilizační systém, nebo jak raději říkáme dynamická neuromuskulární stabilizace, dvouměsíční model, tříměsíční a další modely, dýchání, vnímání těla, lehká posilovačka, ... všechno bylo. A břicho nikde. Mezi hrudníkem a pánví byla černá díra. Vůbec žádný vjem. Dítě leželo vedle mě a ta prázdná díra v břiše tam zůstala snad půl roku. Nejdivnější pocit to byl při běhání. Jako z pohádek, kde se princezna špatně nadechne bylinky, co jí má udělat neviditelnou, jenže zmizí jen kousek princezny.
Časem se to nějak spojilo a už jsem běhala celá. Po roce od porodu jsem měla pocit, že jsem ve své životní kondici. Tak jsem si postupně začala věřit na druhé dítě. Jsem fit jako dvacítka přece! :) Jenže ne. Sice jsem proběhala půlku těhotenství, zbytek procvičila a proplavala. Cvičila jsem hned v den porodu (protože prďola nemohl být u mě na pokoji, bylo třeba se přes to nějak přenést a chlastat v porodnici mi přišlo nevhodné :) ) a pak furt a furt. Břicho bylo hned od začátku pěkně usazené mezi hrudníkem a pánví, jak to má být. Žádná černá díra se už nekonala. Pecka, cvičení přineslo své ovoce. A jako jo, rozhodně jsem přesvědčená, že bych se po světě plazila, kdybych to nevzala s tím cvičením takhle zodpovědně. Ale pocit, že jsem svěží, fit a v kondici se nedostavil sakra dlouho. A ani vizuálně nelze mluvit o tom, že by se dělo něco uspokojivého. Prostě čtyřicetileté měkké tkáně mají své limity.
Když už jsem si konečně po těch dvou těhotenstvích začínala připadat ve svém těle zase jako doma, koupila jsem si s nadcházejícím létem nové dvoudílné plavky. Cítila jsem se jako matka dvou dětí, na které už je zase poznat, že trochu sportuje a neláduje se dortíkama. Vzala jsem děti a svého tátu do bazénu. V jednu chvíli se mě táta zeptal, jestli už jsem zase těhotná.
"No to fakt nejsem."
"Já když se dívám na to tvoje břicho, tak mi to tak připadalo."
Tududum tum.
Tak jsem si zas dlouho nepřipadala jako matka dvou dětí, co vypadá, že trochu sportuje. Ale čas běžel, já furt cvičila a běhala a opravdu jsem chvílema měla i pocit, že mi to už vlastně celkem sluší. Že i to vyplandané břicho trochu zalezlo a nevisí mi nad páskem kalhot a nejsem už jako v šestém měsíci. Dostala jsem příležitost si po dloooooouhé době obléct šaty a vyrazit do společnosti. Vyrazili jsme na oslavu 20 let spinálky do Divadla Járy Cimrmana. Ojojoooj, to bylo skvělé. Člověk si zase korzuje společností, od kamarádek a kolegyň k jiným. A k panu profesorovi Kolářovi, který se na mě mile usmál, že mě rád zase vidí.... a rovnou se zeptal, jestli už jsem zase těhotná.... Ojojooooj, i pan profesor.
Dny plynuly, navzdory cvičení mě občas něco bolí a tak jsem poprosila kamarádku kolegyni Péťu, jestli by mi trochu nepomohla (šla bych za Juli, před kterou se po těch letech už nestydím za svou pacientskou posturu, ale Juli byla zrovna na cestách necestách). Trochu neochotně se svlíkám do prádla s obvyklou větou všech pacientek, že to tělo už není, co bývalo. Dozvím se, že jsem pako, že tohle je jí fakt jedno (protože tohle zas říká každá fyzio a myslí to upřímně). Stoupnu si způsobně, aby si mě mohla vyšetřit aspekcí (tedy podívat se na mě). A už vidím jen ty zcela překvapené vyvalené oči a slyším "Zuzi!! Co to břicho??"
Tududum tum.
Cítit se dobře ve svém těle je jedna věc. Ale ty vidle, co mi do toho občas někdo přijde hodit.... s těma je to teda fakt dřina :)
