Že má někdo šedý a nudnější život a někdo má na každém rohu
zážitek na dobrou historku je známá věc. Když se začalo pokoutně šířit světem,
že si zcela neukvapeně ve svých 36 letech již dělám autoškolu, začaly na světlo
vyplouvat různé skorohistorky o cholerických instruktorech, šílených křižovatkách
a podobně. Ale přátelé, ruku na srdce, dnešním dnem jsem vás trumfla a to jsme
teprve u čtvrté jízdy.
Tedy, jak to začalo? Jak jsem řekla, autoškola je v mém
případě zralá úvaha mého racionálního Já, které na chvíli umlčelo mé
cyklistické a řekněme trochu-eko-já a donutilo mě chovat se dospěle. Znáte to,
první dovolená v Jugoslávii, první auto, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii,
druhé auto, ... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Praktická doktorka potvrzující mou žádost o řidičské oprávnění sice s údivem nad formulářem poznamenala „A není to
ukvapené?“ Na mou otázku, jestli si myslí, že mám ještě raději počkat, ale už s úsměvem
a s jistotou odpovídala NE!
Takže ano, jsem v autoškole. Jak už to tak bývá, první
jízdy v totálním transu. Občas hledám pedál spojky, a když se o tom zmíním
instruktorovi, uklidní mě, že je to proto, že je u podlahy, protože ho už
sešlápl on. V Praze má člověk samozřejmě hned na první křižovatce celého
výcviku alespoň jednu tramvaj, kterou křižují alespoň dva pruhy v každém směru.
Na druhé křižovatce potká sprintující houkající policejní auto. Sebekriticky
(stejně jako řada lidí přede mnou) uznávám, že řazení není moje nejsilnější
stránka, a domlouvám se s tátou, že mě vezme na staré letiště u Tábora,
abychom to trochu potrénovali. Trénujeme důsledně, včetně couvání na parkovací
místo simulované starými pneumatikami. Né, že bych byla za hvězdu, ale říkám
si, že na následující jízdě pěkně instruktorovi ukážu, že plynule zařadím až k trojce
a pětka mi tam už omylem neskočí.
Tak jdem na to. Čtvrtá jízda je tu a teď se ukáže, jestli se
na mě víkendový trénink vůbec pozná. Sedám do auta u autoškoly (parkuje na zákazu zastavení, ale prý to tu prostě jinak nejde), šteluju si místo
pro řidiče na sebe. Mezitím mě instruktor upozorňuje na chlápka, co zrovna
prochází: „To je místní buzerant.“ Dobrá, říkám si, asi není tolerantní vůči
některým menšinám. „Ten nás tady pořád buzeruje“, dodává a hned máme zase jasno,
menšinami to asi nebude. Buzerant si stoupá na chodník před naše auto a začíná
si nás fotit. Instruktor mě klidným hlasem pobízí, ať si dál šteluju sedadlo,
sám taky vytahuje mobil a pána si fotí. Asi mu to nedělá moc dobře, sice nic
neříká, ale útočně otevírá dveře spolujezdce a cpe se do nich. Víc než
stokilový instruktor však má jednoznačně převahu hmoty a tak si dveře rychle a
rázně zavírá zpět. Pán zjevně není šťastný, asi ho něco z našeho počínání
rozlaďuje, ale těžko říct co (instruktor to možná ví, já rozhodně ne).
Odstrčený pán se staví těsně před předek auta a ani po troubení a podobných
divadýlkách neopouští místo, které zaujal po svém vnitřním povelu NA ZNAČKY.
Instruktor mě zdánlivě klidným hlasem vede k tomu, abych se rozjela. Jenže
hošku, já to sice trénovala, ale jestli mi to auto teď poskočí dopředu, ten pán
bude mít nejspíš modřiny. Asi po třetí instrukci k jízdě vpřed kníknu, že
se bojím. „Dobře, tak se pojďte vyměnit.“ Sedám na místo spolujezdce a není to
vůbec příjemná situace, zavání to blbým konfliktem. Nicméně instruktor je pořád
velký profík. Opakovaně drsňáka vytroubí, naznačuje jízdu, aby se uhnul. Zkouší
i zacouvat, aby si udělal místo na objetí drsňáka, ale ten odhodlaně vždycky
udělá krok s námi a stojí pořád těsně před autem. Po opakovaném pokusu
vyjet vpřed a neublížit magorovi nastává zcela nestandardní situace –
instruktor popojede o milimetr, drsňák dramaticky poodhalí triko, pod kterým má
pistoli. Během chvíle už má pistoli v ruce a přes přední sklo míří na
instruktora. Jakože fakt pistole?? Cože?? Proč?? Tak malou dušičku jsem v životě
neměla, pistole je fakt děsivá věc, když je před vámi. Nakonec se daří kousek
couvnout a odjet. Za rohem si k řízení sedám já a po krátkém domlouvání je
mým úkolem dojet na nejbližší policejní služebnu. No, malé dušičky moc neumí
řídit auto.
Vítá nás policista s tlustým obvazem přes pravé oko. Líčíme
mu svůj šokující příběh o pistoli, vysvětlujeme, že pána neznáme, bude se tedy
opravdu asi špatně hledat, máme ho na fotce, tasení zbraně je na záznamu z kamery
v autě. Hm, smůla, záznam se neuložil nebo nenahrál. Vysvětlujeme,
jednooký policista praví, že bude určitě obtížné pána jen tak podle fotky
najít, ale sepíšeme to, samozřejmě. V tu chvíli vstupuje pan kovboj.
Instruktor v půlce vypravovací věty vloží větu vloženou o tom, že pán je
zrovna zde. Policajt: „A vy tu jste proč?“ Kovboj s kamenným obličejem
Stevena Seagala: „Přišel jsem nahlásit použití palné zbraně“. Cítil se
ohrožený, chtěli jsme ho přejet. Hm, pointa bude hodně dobrá. Policajt si nás
tedy rozřadí do pořadníku a do dvou místností – jedna uzavřená, tam se bude
sepisovat a tam si nejdřív usazuje instruktora, druhá taková přijímací
místnost, kde prozatím čekám já, kovboj kamenný obličej a dvojice, která
přichází zjevně z nějaké dobré hospodské bitky. Po instruktorovi jdu na
řadu já, detailně sepisujeme sled okolností okořeněný takovými drobnostmi, jako
je odpověď „nevím, jak se ta ulice jmenuje“, „nevím, ve které ulici je ta
autoškola, já tam jezdím autobusem, zastávka se jmenuje“, „Víte alespoň, jak se
ta autoškola jmenuje?“ „Jo, to vím!“, „A jaké je to auto?“ „Červená Fabie.“ „Vážně??“
„No nevím, snad jo, červené je to určitě.“ Už se sama směju své důvěryhodnosti.
Z vedlejší místnosti za skleněnými dveřmi se ozývá hovor, trochu se s policajtem
bojíme, co se tam odehraje, nicméně konec je poměrně překvapivý. Instruktor i
kovboj vstávají a podávají si ruce. Za chvíli s omluvou vstupuje
instruktor, následován kovbojem. „My jsme se domluvili na smířčím řešení, pán
sám tady s tím přišel, podal mi na to ruku, domluvili jsme se, že se
vzájemně budeme ignorovat, tak jestli bychom to nahlášení mohli zrušit.“
Policajt se stejně jako já neubrání úsměvu, ale pokud se hoši domluvili, není v zásadě
proti. Kovboj je správný chlapák, rád by alespoň podle zákona nahlásil použití
palné zbraně. Nějak mu ovšem nedochází, že tím by se celý incident musel zapsat
a jsme zase na začátku. Ale kovboj správný chlapák je muž bystrý a jako Steven
Seagal pronáší větu o tom, že když si tak uvědomuje, tu zbraň vlastně vůbec
nepoužil.
Po krásných dvou hodinách odcházíme a instruktor mi v autě
objasňuje, že lepší domluvená vzájemná ignorace, než vyhlášená válka člověku,
co míří pistolí. A co správnému chlapákovi leží na srdci? Je zcela špatné, že
instruktoři autoškoly parkují na zákazu zastavení a musí tedy každému žákovi v takové
situaci říct, že se to nesmí. Ještě, že máme svět plný zásadových lidí, kteří
neváhají napravovat chyby druhých :-)
