Když vaši autoškolu ovlivňují zvláštní lidé

Že má někdo šedý a nudnější život a někdo má na každém rohu zážitek na dobrou historku je známá věc. Když se začalo pokoutně šířit světem, že si zcela neukvapeně ve svých 36 letech již dělám autoškolu, začaly na světlo vyplouvat různé skorohistorky o cholerických instruktorech, šílených křižovatkách a podobně. Ale přátelé, ruku na srdce, dnešním dnem jsem vás trumfla a to jsme teprve u čtvrté jízdy.

Tedy, jak to začalo? Jak jsem řekla, autoškola je v mém případě zralá úvaha mého racionálního Já, které na chvíli umlčelo mé cyklistické a řekněme trochu-eko-já a donutilo mě chovat se dospěle. Znáte to, první dovolená v Jugoslávii, první auto, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé auto, ... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Praktická doktorka potvrzující mou žádost o řidičské oprávnění sice s údivem nad formulářem poznamenala „A není to ukvapené?“ Na mou otázku, jestli si myslí, že mám ještě raději počkat, ale už s úsměvem a s jistotou odpovídala NE!

Takže ano, jsem v autoškole. Jak už to tak bývá, první jízdy v totálním transu. Občas hledám pedál spojky, a když se o tom zmíním instruktorovi, uklidní mě, že je to proto, že je u podlahy, protože ho už sešlápl on. V Praze má člověk samozřejmě hned na první křižovatce celého výcviku alespoň jednu tramvaj, kterou křižují alespoň dva pruhy v každém směru. Na druhé křižovatce potká sprintující houkající policejní auto. Sebekriticky (stejně jako řada lidí přede mnou) uznávám, že řazení není moje nejsilnější stránka, a domlouvám se s tátou, že mě vezme na staré letiště u Tábora, abychom to trochu potrénovali. Trénujeme důsledně, včetně couvání na parkovací místo simulované starými pneumatikami. Né, že bych byla za hvězdu, ale říkám si, že na následující jízdě pěkně instruktorovi ukážu, že plynule zařadím až k trojce a pětka mi tam už omylem neskočí.

Tak jdem na to. Čtvrtá jízda je tu a teď se ukáže, jestli se na mě víkendový trénink vůbec pozná. Sedám do auta u autoškoly (parkuje na zákazu zastavení, ale prý to tu prostě jinak nejde), šteluju si místo pro řidiče na sebe. Mezitím mě instruktor upozorňuje na chlápka, co zrovna prochází: „To je místní buzerant.“ Dobrá, říkám si, asi není tolerantní vůči některým menšinám. „Ten nás tady pořád buzeruje“, dodává a hned máme zase jasno, menšinami to asi nebude. Buzerant si stoupá na chodník před naše auto a začíná si nás fotit. Instruktor mě klidným hlasem pobízí, ať si dál šteluju sedadlo, sám taky vytahuje mobil a pána si fotí. Asi mu to nedělá moc dobře, sice nic neříká, ale útočně otevírá dveře spolujezdce a cpe se do nich. Víc než stokilový instruktor však má jednoznačně převahu hmoty a tak si dveře rychle a rázně zavírá zpět. Pán zjevně není šťastný, asi ho něco z našeho počínání rozlaďuje, ale těžko říct co (instruktor to možná ví, já rozhodně ne). Odstrčený pán se staví těsně před předek auta a ani po troubení a podobných divadýlkách neopouští místo, které zaujal po svém vnitřním povelu NA ZNAČKY. Instruktor mě zdánlivě klidným hlasem vede k tomu, abych se rozjela. Jenže hošku, já to sice trénovala, ale jestli mi to auto teď poskočí dopředu, ten pán bude mít nejspíš modřiny. Asi po třetí instrukci k jízdě vpřed kníknu, že se bojím. „Dobře, tak se pojďte vyměnit.“ Sedám na místo spolujezdce a není to vůbec příjemná situace, zavání to blbým konfliktem. Nicméně instruktor je pořád velký profík. Opakovaně drsňáka vytroubí, naznačuje jízdu, aby se uhnul. Zkouší i zacouvat, aby si udělal místo na objetí drsňáka, ale ten odhodlaně vždycky udělá krok s námi a stojí pořád těsně před autem. Po opakovaném pokusu vyjet vpřed a neublížit magorovi nastává zcela nestandardní situace – instruktor popojede o milimetr, drsňák dramaticky poodhalí triko, pod kterým má pistoli. Během chvíle už má pistoli v ruce a přes přední sklo míří na instruktora. Jakože fakt pistole?? Cože?? Proč?? Tak malou dušičku jsem v životě neměla, pistole je fakt děsivá věc, když je před vámi. Nakonec se daří kousek couvnout a odjet. Za rohem si k řízení sedám já a po krátkém domlouvání je mým úkolem dojet na nejbližší policejní služebnu. No, malé dušičky moc neumí řídit auto.

Vítá nás policista s tlustým obvazem přes pravé oko. Líčíme mu svůj šokující příběh o pistoli, vysvětlujeme, že pána neznáme, bude se tedy opravdu asi špatně hledat, máme ho na fotce, tasení zbraně je na záznamu z kamery v autě. Hm, smůla, záznam se neuložil nebo nenahrál. Vysvětlujeme, jednooký policista praví, že bude určitě obtížné pána jen tak podle fotky najít, ale sepíšeme to, samozřejmě. V tu chvíli vstupuje pan kovboj. Instruktor v půlce vypravovací věty vloží větu vloženou o tom, že pán je zrovna zde. Policajt: „A vy tu jste proč?“ Kovboj s kamenným obličejem Stevena Seagala: „Přišel jsem nahlásit použití palné zbraně“. Cítil se ohrožený, chtěli jsme ho přejet. Hm, pointa bude hodně dobrá. Policajt si nás tedy rozřadí do pořadníku a do dvou místností – jedna uzavřená, tam se bude sepisovat a tam si nejdřív usazuje instruktora, druhá taková přijímací místnost, kde prozatím čekám já, kovboj kamenný obličej a dvojice, která přichází zjevně z nějaké dobré hospodské bitky. Po instruktorovi jdu na řadu já, detailně sepisujeme sled okolností okořeněný takovými drobnostmi, jako je odpověď „nevím, jak se ta ulice jmenuje“, „nevím, ve které ulici je ta autoškola, já tam jezdím autobusem, zastávka se jmenuje“, „Víte alespoň, jak se ta autoškola jmenuje?“ „Jo, to vím!“, „A jaké je to auto?“ „Červená Fabie.“ „Vážně??“ „No nevím, snad jo, červené je to určitě.“ Už se sama směju své důvěryhodnosti. Z vedlejší místnosti za skleněnými dveřmi se ozývá hovor, trochu se s policajtem bojíme, co se tam odehraje, nicméně konec je poměrně překvapivý. Instruktor i kovboj vstávají a podávají si ruce. Za chvíli s omluvou vstupuje instruktor, následován kovbojem. „My jsme se domluvili na smířčím řešení, pán sám tady s tím přišel, podal mi na to ruku, domluvili jsme se, že se vzájemně budeme ignorovat, tak jestli bychom to nahlášení mohli zrušit.“ Policajt se stejně jako já neubrání úsměvu, ale pokud se hoši domluvili, není v zásadě proti. Kovboj je správný chlapák, rád by alespoň podle zákona nahlásil použití palné zbraně. Nějak mu ovšem nedochází, že tím by se celý incident musel zapsat a jsme zase na začátku. Ale kovboj správný chlapák je muž bystrý a jako Steven Seagal pronáší větu o tom, že když si tak uvědomuje, tu zbraň vlastně vůbec nepoužil.

Po krásných dvou hodinách odcházíme a instruktor mi v autě objasňuje, že lepší domluvená vzájemná ignorace, než vyhlášená válka člověku, co míří pistolí. A co správnému chlapákovi leží na srdci? Je zcela špatné, že instruktoři autoškoly parkují na zákazu zastavení a musí tedy každému žákovi v takové situaci říct, že se to nesmí. Ještě, že máme svět plný zásadových lidí, kteří neváhají napravovat chyby druhých :-)