Rande s Djokovicem aneb konečně jsem se dokopala to sepsat, holky ;-)

Takové zvláštní odhodlání to bylo. Představa, že tomu štěstíčku člověk musí jít naproti a někdy holt trochu víc. Navíc kamarádky, které se vdávaly poté, co se seznámily na seznamce. Promluva do duše od V., která přišla den po 31. narozeninách a nekonečně mě nasrala. Že bych se měla konečně začít chovat dospěle, takhle bezstarostně si může dovolit žít ona, která už něco dokázala, má dva syny, ale ne já... Ale co když má holt někdy i V. pravdu?? A tak vytvářím svůj profil a na seznamce se ukazuji v tom nejlepším světle. Několik neuvěřitelných vzkazů, které jsem v šoku během pikosekundy smazala a pak mi to bylo líto, mohla jsem se tím aspoň víc pobavit. Třeba zpráva bez pozdravu, jen „Ty ale nemáš žádný prsa!!“. Trochu mě překvapilo, jak si chlapi dovedou přes počítač říct o sex. Sliz odkapávající z monitoru. Taky zajímavá zkušenost. Dobré na tom je, že se takové věci dají dobře vyprávět kamarádkám u vína. Samozřejmě ne těm, které hned na prvním rande ze seznamky našly svého manžela. Ne, to není rarita. Protože jsem byla odhodlaná nenechat se odradit, odvážila jsem se i k několika osobním setkáním.

První dvě byla cyklistická. Se závodníkem jsem měla sraz ve Stromovce. Tam jsme si potřásli rukou a od té doby jsem se projížděla sama podél řeky do Klecan. On mi to občas zkazil tím, že se pro mě vrátil a prohlásil, že jsem fakt dobrá, že si jedu své tempo a pak mu to nakonec nandám a toho on se bojí, on totiž holky na Scottech moc dobře zná. Takže pro jistotu zas rychle sprintoval někam dopředu. V Klecanech mě ještě oslnil kofolou a osvěžujícím monologem o tom, jak je práce skladníka skvělá, protože se tam může skoro celý den zašívat a pít kafe. A tak jsem se na první pokus nezamilovala.

K druhému pokusu jsem se snažila přistupovat racionálněji. Ovšem na svého společníka jsem v racionalitě neměla. Kam se na něj hrabou křehké rohlíčky Active, které jsou tak suché, že by odřely patro i po celonočním máčení ve vodě. Naše konverzace se dá shrnout asi tím, že v podstatě všichni, kdo vyjdou na ulici, jsou hazardéři. Pod každým sjížděným kopcem jsem si mohla dát sváču, než dorazil za mnou. Kolikrát za rok tak asi mění brzdové špalky?? To musí lézt hrozně do peněz. Bylo jasné, že jsem taky hazardér. Nemohu říci, že by opomíjel rozvíjení mého všeobecného rozhledu, chvíli jsem si dokonce některé z milionu parametrů pražských cyklostezek pamatovala. Ale opravdu jen chvíli. A tak jsem se ani na druhý pokus nezamilovala.

Pak proběhlo několik dalších pokusů. Na Ladronce jsem se třeba seznámila s velmi nudným chlapíkem, co vypadal jako pacient s dětskou mozkovou obrnou. Nechci být zlá, ale co je moc, to je moc. Příliš se nesmál, ale občas se mi podařilo ho rozesmát a tak jsem mohla poznat opravdu zcela asexuální smích. Samozřejmě jsme při procházce potkali někoho známého, to už tak bývá, když člověk s někým opravdu nechce být viděn. Bohužel jsem mu učarovala, takže přišla na řadu moje oblíbená úniková strategie „jéééé, tramvaj, tu fakt potřebuju stihnout, promiň“. Utekla jsem z boje jak malá a dost jsem děkovala, že existují sms. První směřovala k manželkám („Tomu neuvěříte!!“), druhá k němu („Promiň, ale nejsi úplně můj typ“). Po třetím pokusu si říkám, jestli je tahle cesta pro mě. A po několika one-woman show pro kamarádky a velkém úspěchu historek o seznamovacích pokusech se začínám bát, že mi není pomoci a shořím v pekle.

Po několika dalších setkáních s mimoni a exoty různých druhů ovšem vstupuje na scénu Djokovic. Napjatě čekám u Rudolfina, tenhle chlápek byl po emailu opravdu vtipný, tak se celkem těším, že když nic jiného, strávím aspoň hezké nedělní poledne. Asi přijde pozdě, vytahuji mobil, abych zkontrolovala, jestli nehlásí zpoždění. Mobil padá na schody a jako na potvoru mi jeho jednotlivé díly nejdou dát dohromady. „Ahoj blondýno!“ Jejda, už je tady. Výrazné kudrnaté dlouhé vlasy. Podle toho, jak si je nese, je na ně dost pyšný. „Ahoj, mám trochu problém...“ než jsem stačila doříct, kontruje: „Jakej? Máš menses?“ Tududumtum. Tak tomu říkám ostrý start. No, hlavně nedej na první dojem, opakuju si. „Tak kam jdem? Ty jsi vlastně ženská, tak nevíš, co chceš. No tak jdem do Mlejna!“ Uf. Hlavně nedej na druhý dojem, říkám si. Ještě jsem se ani nestačila nadechnout a pokračuje on. O sobě. Jak změnil práci, velmi úspěšně prošel pohovorem, protože kromě toho, že je docela dobrej, tak jeho velkou výhodou je, že není debil. V duchu už si troufám lehce oponovat, ale pořád si říkám, že jsme na začátku, že se to vyvine. Minuty plynou a vlasáč nepřestává mluvit o sobě. Už vím, že jeho šéfová je na sado-maso a že on je jejím výsadním důvěrníkem. Že hraje velmi dobře tenis a nejraději hraje bez trika, protože topí jako kamna i v mínus 5 stupních. A je trochu exhibicionista. Trochu?? Po nějaké době proběhla i chvilka o mně. „A co teda děláš ty? No já jsem si o tobě vlastně už všechno našel, pracuješ na spinální jednotce, to je oddělení pro pacienty .... taky děláš ... a taky jsem viděl, že ...“. Takže exhibicionista, šmírák, co tu máme dál? Probíháme Kampu, už mám trochu problém si z něj nedělat legraci, ale asi si toho ani moc nevšímá a vypráví dál o sobě. Vstupujeme do prázdné hospody. Konečně. Abych tohle zvládla, budu si muset dát aspoň jedno víno. Nakonec na to jedno víno nestačilo, ale v tuto chvíli jsem byla ještě optimistka. Číšnice se podezřele usmívá. Buď sem vlasáč vodí často ženské, nebo poslouchá, co chlapec na celou hospodu vypráví. Prosím, ať je to raději ta první možnost. Hlavní téma tenis. Je totiž fakt hodně dobrej, když mu sedne rána, dá opravdu nechytatelnou smeč. Když jsme tak u toho, má taky na tenis ideální postavu, končetiny ideálně dlouhé, páky přesně, jak mají být. A samozřejmě nejen to, on má prostě postavu úplně dokonalou. „Kdybys vedle sebe postavila nahého mě a Djokovice – to je nejlepší tenista na světě, jestli to nevíš – a kdybys neviděla hlavu, tak mezi námi nepoznáš rozdíl.“ Týýýjo, to už začíná být i na dobrou historku pro kamarádky dost. Další víno je nezbytné. V duchu si říkám, jestli mám být drsná, říct mu, jaký je neuvěřitelný kokot a jít domů. Ještě chvíli to vydržím. Takže Djokovic, hm. Nemá cenu zmiňovat, jak mi bylo nepříjemné, když těch pár dalších hostů u vedlejších stolů postupně zjišťovalo, že je dost živočišný. Že jsem si jistě všimnula, že chodí naostro. Že si našel moje fotky v plavkách a celkem dobrý. Taky alkohol s ním nic nedělá (podle hlasitosti projevu a artikulace po třetím pivu si dovoluji v duchu už poněkolikáté nesouhlasit). Třetí víno. Na chvíli zmlknul. Hosana! Člověk se nemá radovat předčasně. Po krátké odmlce začíná o svých rukou. Ačkoli je intelektuál (redaktor časopisu Historie nebo něco podobného), je zvyklý pracovat rukama. „Sáhni mi na ruku.“ „Proč??“ „Sáhni mi na ruku, jaká je.“ „Já nechci.“ „Proč??“ Další víno už si raději nedám, ale propít se ke ztrátě paměti by možná pomohlo. Po krátké odmlce, ve které si opravdu významně pohrává s vlasy, přichází s dalším esem. „Pohlaď mě po vlasech!“ To už mě trochu lechtá vzadu v krku. V duchu si představuji komiksovou bublinu vznášející se nad mojí hlavou. WTF?? Cožeee??? To by mi ta ruka musela upadnout!!! Naštěstí to vypité víno trochu uhlazuje a tlumí mě. „Ne, nechci.“ Asi konečně pochopil, že to nebudeme dál prodlužovat. Platíme, symbolicky mě ještě doprovodí na tramvaj, ale naštěstí už ani on nemluví, nebude se mnou ztrácet energii. Konečně. Když se zavřou dveře tramvaje, okamžitě píšu manželkám. „Tomu byste nevěřily!!!“

Po téhle zkušenosti na chvíli úplně opouštím představu, že na seznamce může být schovaný i normální člověk. Aby byl obraz ucelený, je třeba přiznat, že po pauze jsem dala seznamce ještě poslední šanci. Asi zas po vyprávění některé kamarádky, že tam našla nejlepšího manžela na světě a už čekají dítě. Můj definitivně poslední pokus proběhl v nacpané čajovně. Chtěla jsem zůstat v pozadí a nepřeválcovat toho ne úplně energického chlápka hned na začátku. Jenže on zjevně potřeboval někoho, kdo ho potáhne, kdo mu pomůže odhodlat se k těm všem věcem, které by chtěl dělat a ještě se ani nepokusil se o ně pokusit. Večer končíme s tím, že jsem ohromná, zajímavá, ale jeho mužské ego by neuneslo být vedle mne. No aspoň, že to sám poznal. Je určitě hezké se něco takového o sobě dozvědět. Každopádně kapitolu Seznamka tímto definitivně uzavírám, na to nemám nervy.

Roky běžely a asi o devět let později mám skvělého muže a skvělou holčičku. A s tou dvouletou holčičkou jsem vyrazila na hřiště na Vyšehrad. Na hřišti koukám směr země, neb tam někde se pinoží to moje dítě. Periferně zaaregistruju další zhruba stejně staré dítě poblíž. S otcem. Otec mě osloví, zvednu oči a .... Djokovič!! Světe div se, zase bez trika. Nabízí mi napít piva ze svého upitého plastového kelímku. Laškovně dodává, že si kvůli tomu ani nemusím sundavat triko (nebo tak nějak ten vtip zněl). Jooo, hošku, kdyby sis mě pamatoval tak, jako já tebe :))) Napití odmítám, výrazem asi dost dávám najevo, že humor se mnou taky nebude, tak si jdeme každý za svým pinožením :)

My si snad jsme souzení :))))))