Úvodem by mělo zaznít, že si všímám, že České dráhy se snaží.
Snaha se jim upřít nedá. Když jedu sama do Tábora a celou cestu prospím v kupé,
není si nač stěžovat. Cestování s Vítkem a jeho vozejkem, to je ale cestování s
příběhem. Alespoň jsme v kolektivu oblíbení, protože vždycky přijedeme s novou
historkou.
Ano, spousta
vlaků dnes již má bezbariérový vlez alespoň do jednoho z vagonů. Často dokonce
za vlezem následuje i kupé. Pokud není kupé, existuje ve vagonu vyhrazené
speciální místo, které je v podstatě vždy na dosah záchodu. Pro mě dobré, a
pachová stopa, ta je v pohodě, čich se po nějaké době adaptuje. Základem
úspěchu je tedy vydržet a místo zbytečně neopouštět. V osobních vlacích je to
navíc výtečné zpestření, protože záchody mívají speciální systém zavírání a
otevírání a ne každý si o něm myslí, že je intuitivní :-) Ale zas si pak člověk
pamatuje navěky, že je v systému tlačítek i jedno pro zamknutí dveří..
Pokud jede
člověk zánovním vagonem a nebo by se dokonce chtěl radovat ze soukromí a pobytu
v kupé, tak nic není zadarmo. Tyto části vlaku jsou klimatizované. A aby někdo
neřekl, že se na vozejky kašle, tak tady vždy dostanou něco extra. V jiných
vagonech je vždy alespoň o pět stupňů tepleji. Například dnes, v parném létě,
kdy ze mě cestou na nádraží tekl pot proudem, očekávám příchod nachlazení.
Sedím ve vlaku ve dvou tričkách a mikině a je mi strašná zima (už pět hodin,
protože máme dvě hodiny zpoždění, ale to je jiná kapitola). Naproti mě sedí dva
ztepilí muži oděni v péřových bundách. Vedle mne Vítek naštěstí pořídil na léto
taky super péřovou vestu, tak se zatím klepe jen decentně a nedrká mi. Abych
nebyla nespravedlivá. Existují i výjimky. Občas se stane, že se na mražení
dopředu připravujeme a snažíme se dopředu navzdory letnímu počasí nakumulovat
teplo. V takovém případě potom vlak nemá připojený vagon pro vozejky. Sice se
naše cesta na ČD musí hlásit s dostatečným, alespoň jednodenním předstihem, ale
to víte... děkujeme za pochopení. Vždycky je tu nákladní vagon, který jediný má
dostatečně široké dveře. Nemá otevírací okénka, natož sedadla pro doprovod. Ale
když se již zjevně na vozejku i vedle na zemi blížíme ke kolapsu z horka,
ochotná průvodčí nám proti předpisům otevře aspoň svoje okno ve vedlejší
komůrce, kterou má vyhrazenou. Zároveň poskytujeme zcela bez poplatku hlídací
službu cyklistům, s jejichž koly se vezeme.
Specifickou
kapitolou cestování s vozejkem jsou plošiny pro nástup do vagonu. Jejich
hlavním společným rysem je, že v 90 procentech nefungují. Mojí pohádkovou
představou je, že se otevřou dveře vagonu, objeví se rozesmátý průvodčí a
zvolá: "Pojďte dál, dneska nám to krásně funguje!" Pravda je taková,
že vlaky sice jsou vybaveny plošinou, ale ovládat ji umí tři průvodčí v republice.
A to ti, kteří už nás potkali. Ostatní sevřeni děsem trénují ovládání plošiny
od chvíle, kdy zjistí, že na ně zrovna jako na potvoru padl ten vlak s
invalidou. Někteří se pro jistotu ještě raději přeptají, jestli pán opravdu
potřebuje pomoct, nebo si nastoupí sám. Asi proto, že se plošiny moc
nepoužívají, nejsou úplně zaběhané a tak se jim občas nechce pracovat. Jakmile
klesne teplota pod 4 stupně Celsia (ano, nad nulou), zamrzají. Ale ani vysoká
letní teplota nepřináší jistotu. Pro případ vozu bez plošiny nebo jejího
nefungování, existují na každém nádraží plošiny na kliku. To se neporouchá asi
nikdy. Jen někdy přijede na jiné nástupiště, než je zrovna potřeba, ale to jsou
maličkosti, to má vcelku snadné řešení.
Zaměstnanci
drah, to jsou milí lidé. Někteří. Průvodčí jsou mimo jiné zcestovalí a tak
ledascos viděli a slyšeli. Pokud vozejk natrefí na tu správnou osobu, může si
gratulovat. Například se mu dostane povzbuzení a podpory, že teď už vymysleli
nějakou tu operaci, takže chlapec bude určitě brzy chodit. Spousta hodných lidí
je i mezi nádražáky, kteří dostanou vždycky za úkol nás provést skrz nádraží,
kam budeme potřebovat. Většinou je to ale proto, že nefunguje výtah a musíme
jet nějakým nákladním. To bývá každopádně dost zajímavé, protože k tomu patří i
procházka skrz útroby nádraží, místy, kde projíždí vozíky s balíky a kde
nádražáci svačí. O nádražích toho tihle lidé vědí hodně a když je cesta po
nádraží dlouhá, přihodí i něco ze svého rodinného života.
Pokud má člověk
smůlu, natrefí sice na hodnou paní v ČD centru, která poradí nejlepší možnost
zakoupení lístku, udělá rezervaci, ale nějak se to prostě nepovede. Špatný den.
A tak se stane, že je den jako dneska. A to je třeba jeden z příběhů. Člověk v
Berlíně po krásném vydařeném výletu u narvaného vlaku zjistí, že rezervaci nemá
ohlášenou až za hranice. A pak přijde pan průvodčí, který už není ani milý.
Bohužel neumí anglicky a plynnou ostrou němčinou a posunky dává jasně najevo,
že o nás neví a že nás nechce. Fuck off po německém způsobu. Naštěstí je
zahlcen dalšími cestujícími a jejich dotazy, tak nás ztrácí z dohledu. Z cesty
do Berlína víme, jak vypadá naše extraluxus místo se sklápěcími sedačkami,
zacílíme, hodní mladí siláci naštěstí existují a dokonce mluví anglicky, takže
i do vagonu se dostáváme, ač dveřmi přes vedlejší vagon, protože v tom našem
nefungují. Vyhazujeme paní, co spokojeně sedí na sklápěcích sedačkách pod
obrázkem vozejku (protože místa pro vozíky jsou jistota, ta jsou vždycky
prázdná). A jede se. Aspoň kus, než se na dvě hodiny zastavilo v polích. Z
útržků němčiny z porouchaného skřípajícího reproduktoru odtušíme, že někdo
spadl pod vlak.
Z vlaku se záhy stává mrazák. Tedy z vlaku... Z našeho vagonu.
Což jsem hravě zjistila procházkou vlakem při hledání fungujícího záchodu.
Marně. Čůrám do jediného nefungujícího, co ještě nemá přeplněnou mísu. Ještě
štěstí, že mrazí, nemáme totiž žízeň a tak vydržíme bez záchodu aspoň velký kus
cesty. V Čechách se dozvídáme podrobnosti. Z technických důvodů je v tomto
vlaku možno použít jen omezený počet toalet. Děkujeme za pochopení. Důvěrně nám
sdělil za hranicemi český pan průvodčí, že Němci prostě většinou nedoplní vodu,
záchody pak nefungují, tak je zamknou, aby mísy nepřetekly. V celém expresu,
kterým jedeme, funguje jeden záchod. Správně by teď měli vlak odstavit a nechat
všechny přestoupit do následujícího vlaku. Ale že už máme ty dvě hodiny
zpoždění, je samozřejmě lepší nechat to být. Heslo Němce zjevně zní: Záchody
nejsou důležité, hlavně, že jedeme a chladíme!
V Čechách se
aspoň domůžeme toho, že chladíme méně. Taky přesně víme, jaké máme
zpoždění. Poslední metro bychom měli
stihnout. Zůstává jen otázkou, kde se vyčůrám na hlaváku. V hlavě si přehrávám
eventuální místa v přednádražním parku zvaném Sherwood, ale vlastně by to mohl
být raději Share-wood. I když, nabízí se vlastně lepší varianta, v teploučku a
suchu. Není asi oficiální, protože nápis Toalety jsem na ní nikdy neviděla. Ale
třeba ho jen seškrábali vandalové, protože systém je to zjevně zcela obvyklý a
zaběhnutý. Nejlepší ze všech míst na čůrání (a nebuďme troškaři, klidně
přidejme i to druhé, co je víc vidět) jsou totiž jednoznačně výtahy na nádraží.
Je jich tam spousta, takže když si mě někdo přivolá a přetrhne mi proud, můžu
přeběhnout do nějakého jiného.
Paráda, to je
plán! Tak zas někdy ve vlaku :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat