Změnily se i věci, u kterých jsem na to nebyla připravená. Už v těhotenství jsem měla velké problémy s kvasinkami, ale člověk si říká, těhotenství, hormony bouří, až se vybouří, hladiny se zklidní, všechno se zas vrátí. Tak jsem věřila gynekologovi, prý je to normální, dávejte si tohle, to pomůže. Nepomohlo, ale je to prý normální. V pořádku, po porodu se to zklidní, to je jasný. Dobrá. Brousím internety a hledám. Je to normální. Pomůže… nic moc, hormony se bouří…. Aha, pomůže upravit jídelníček. Aaaa sakra. Odstranit cukr, bílé pečivo a alkohol. Tak s alkoholem v těhotenství by problém nebyl, na bílém pečivu taky nelpím, ale bez cukru?? Jakože fakt?? No dobře, do porodu, to není tak dlouho, to dám. Všichni říkají, že po dvou třech týdnech člověk na sladké chuť mít přestane.
Nene. Nepřestala jsem mít chuť na sladké ani trochu. Ani po čtyřech týdnech, ani po čtyřech měsících. Když jsem balila batoh do porodnice, zabalila jsem si tam čokoládu za odměnu a dost jsem se těšila, až už bude Rozárka venku :)
Hned jak mě na sále nechali samotnou s Rozárkou a Vítkem, sebrala jsem Vítkovi na tajnačku z batohu Snickers a vdechla jí (prý nemám ještě dvě hodiny raději jíst a já mám v zubech tunu karamelu a všude na puse čokoládu…).
Po porodu vše zůstalo stejné. Nekončící mykóza ke všemu tomu dalšímu nepohodlí a únavě. Dobrá, pokračujeme bez cukru. Bude to ještě pár měsíců trvat, to dám, pak se to srovná. Gynekologovi to zkusím říct ještě jednou. Je to normální. Doporučené stále stejné globule ještě vyzvednu z lékárny, ale rozhodně je tam časem nepoužité vrátím, přesně podle instrukcí na krabičce.
Kamarádky už si zvykly, že mi sušenky a čokoládu nekupují ani nenabízejí. Dokonce Kalamita upekla kynuté koláčky s povidly úplně bez cukru, jen pro mě, byly skvělé!! Maminka tomu po roce diety pomalu začíná rozumět. Táta si myslí, že je to zas nějaký úlet. Tchán mi při každé návštěvě nabízí kafe a nějakou sladkost. Vždycky, když si jde nějakou přinést pro sebe, takže často. Už to většinou zvládám v klidu. Jen většinou :)
Trvá to zatím tři a půl roku. Jediná cesta je bez cukru a bílého pečiva. Když si dám kousek dortu, druhý den mi tělo jasně řekne, co si o tom kvasinky myslí. Už jsem si hodně zvykla. Naštěstí ovoce můžu. Našla jsem si náhradní dobroty. Mám vychytaných několik receptů na muffiny a bábovky bez cukru, oslazené banány nebo datlemi. Ale kojení, běhání a takhle bezcukrová dieta, to je teda někdy těžký oříšek. Úplně si asi nikdy nezvyknu.
Teď jsem podruhé těhotná. Když mi na konci čtvrtého měsíce přestalo být hrozně špatně, pomáhalo mi trochu čokolády. Třeba jedna kostička, ale prostě mi po ní bylo líp, po ničem jiném ne. A tak jsem k tomu opatrně zase sklouzla. Třeba obden kostička čokolády. Někdy s Rozárkou napůl zmrzlina. Tělo si zatím nijak víc nestěžuje, i když hormony bouří. Držím si palce a trénuju svou silnou vůli.
Když jsem dřív četla o tom, že cukr je regulérní droga a máme na ní závislost, o které se nemluví a fakt není dobrá, vždycky mi připadalo, že to nemůže být až takový problém. No ano, jsem závislá na cukru, ale sportuju, v práci nesedím, tak co mi nějaká závislost na cukru může. Všechno to spálím, můj metabolismus prostě jede na cukr, to se tak někdo narodí (ani přednášky ve škole nebo na kurzu výživy mě úplně nepřesvědčily). Po těch třech letech už vím, že můj metabolismus se postupně přeorientoval. Že jsem to jen nechtěla pořádně pochopit a vyzkoušet. Smutný příběh. Protože dort v kavárně s kamarádkou, čokoláda v Chococafé, každou neděli doma upečený koláč, tatranka k svačině, sladká tečka po obědě, to jsou fakt skvělé věci. Fakt to mám ráda. Pořád, i po třech letech bych si na to hnedle uměla zvyknout zas a vůbec by to nebolelo. Všechny ty dobroty udělají člověku hezky a navíc to tak dělají skoro všichni, je to téměř společenská povinnost, patří to k bontonu. Stejně jako si připít šampaňským nebo vínem.
Co mě překvapilo je, že se bez cukru dá dost zhubnout. Respektive že i já můžu bez cukru zhubnout. Ono asi neexistuje moc logičtějších věcí než je tohle. Jen si to člověk musí připustit, no… Někomu to trvá… Prostě když nejíte cukr navíc, nemusíte žádnou energii navíc ukládat do těla ve formě tuku. Nejlíp to formuloval doc. Radvanský do svých přednášek. Nejlepší vysvětlení ever. Když sním cukr, tělo vylije inzulín, aby cukr pomohl zpracovat. A když je cukru moc a rovnou se nespálí metabolismem, inzulin se vylije a křičí: “Do sádla! Do sádla!” A cukr se uloží do sádla :)
Takže žiju bezcukrovým životem. Téměř. Pro někoho je to hoooodně alternativní až prdlé. Pro někoho obdivuhodné. Což mě těší, ale ony ty mykózy, to je fakt silná motivace vydržet ledascos. A upřímně, bez nich bych nikdy žádnou motivaci neměla, takže ono to s tou mojí obdivuhodnou vůlí nebude tak horké. Jsou chvíle, kdy bych nejradši zabouchla dveře od bytu, nechala tam V. s Rozárkou svému osudu a šla si uklidnit nervy čokoládovým dortem. Ale zatím to nedělám. Dál si držím palce, trénuju silnou vůli a všude sebou nosím svačinky. I na návštěvu. Protože nejhorší je dostat hlad někde venku nebo u kamarádky, kde k svačině jako na potvoru člověk vždycky potká jen sladké. A pak vyjímečně něco slaného, na co stejně nemá vůbec chuť :)
Těší mě ale, že už tím nestrádám. Juchůůů!
