Předně je zapotřebí mít doma správný vzorek populace. Ideálně takový, co zažívá tepelný komfort v rozmezí teplot 25,4-26,8 stupňů celsia (díky skvělé kamarádce Evě to umím takhle pěkně vyjádřit). A já mám to štěstí, že úplně přesně takového muže jsem si vzala. Tedy první podmínka splněna.
Aby byl proces opravdu snadný a rychlý, je lepší, když je venku horký letní den. Třeba 35 stupňů ve stínu je poměrně dostačující. Dále se hodí přítomnost choroby. V našem případě se nabízí covid-19. A pak už to jde jako po másle.
Muž dostane horečku, celý den má zimnici, odpoledne už to vsedě nevydrží, nechá se složit do postele, přikrýt peřinou až po bradu a sezobne Paralen. Aaaaa, úleva.
“Tak my jdeme nakoupit, jo?”
“Jasný.”
“Fakt je ti dobře?”
“Jojo, můžete jít.”
A tak jdeme. Nakoupíme, cestou zpátky chce Rozárka nutně lízat lízátko na trávě ve stínu stromu. Což je vlastně tenhle den jediná příjemná chvíle, tak proč si ji neužít. Jenže zjišťuju, že vlastně nemám telefon. To už mi tak příjemné není, přeci jen, doma leží nemocný muž, co si sám nepomůže… Zbytečně plaším, jako vždy… Ale dítě poměrně snadno přesvědčím, že radši půjdeme domů, aby tam táta nebyl sám.
Mezi dveřmi už vidím, že je něco v nepořádku. V. leží na posteli dost podezřele.
“Je ti špatně?”
Odpověď ani neslyším, tak zvyšuju tempo. Za tu tři čtvrtě hodinu nákupu mu klesla teplota po Paralenu a stihl se rovnou pod peřinou přehřát, protože se prostě nemůže odkopat… Po pár hodinách chlazení mokrými ručníky a ležení na posteli napolohované se zvednutýma nohama se mi podařilo dostat V. krevní tlak aspoň do kladných hodnot. Měřit jsem se neodvažovala. Můj postupně klesnul někam směrem k hypertenzi, takže taky v pořádku.
Uf.
A je to. Takhle je to snadné. A překvapivé. A poučné.
Žádné komentáře:
Okomentovat