Sedím zase v čekárně. Aktuální Respekt už mám skoro dočtený, stejně jako jeho právě vydaný speciál. To je asi jediná příjemná věc na těhle častých kontrolách v prenatální poradně - klid na čtení. Už mi lezou písmenka i ušima, tak občas zvědavě pokukuju po ostatních těhotných skoro-matkách. Porovnávám si břicho, svačinu (závidím těm se sušenkami, ale třeba jsem aspoň tolik nepřibrala... že?), termín porodu, co se dá odposlechnout z komunikace se sestrami. Jak je mým dobrým zvykem, vycházím z toho srovnávání jako největší a nejdivnější :) Jo a už týden přenáším a už fakt nechci. Dřina a vrcholný vopruz.
Po hodině a půl se otevírají dveře ordinace a postarší paní doktorka si mě volá. Mezi dveřmi spiklenecky prohodí, že viděla v kartě, že jsem zaměstnanec Motola a nechce mě nechat mlaďochům, aby se na mně učili. Jde lehce v předklonu, drží si ruku u žaludku a jen tak mezi řečí mi vypráví o dnešních krutých bolestech žaludku. Pak koukne do karty: "No počkejte, vy jste 40 + 6!!!!!"
"No, jsem." (tyve, já tak nějak vím, že už se s tím pupkem tahám dlouho...)
"No to mi nemají dělat, vy už jste dávno měla mít termín na indukci! Proč jste si neřekla o plánovaný porod? To jste klidně mohla už dávno udělat", mrká na mě zase spiklenecky. (tyve, co je to plánovaný porod na požádání????)
"Tak já si vás vyšetřím, paní magistro, a něco s tím uděláme" a zas na mě zamrká.
Trochu se bojím, že ze mě Jakuba zkusí vytáhnout rovnou tady. Tomu říkám přístup k životu TADY A TEĎ. Vypadá dostatečně energicky na to, aby se jí to povedlo. Překvapivě nakonec jenom plánuje termín vyvolání porodu. Je pátek, takže pokud neporodím o víkendu, v pondělí nástup. Odcházím tedy nakonec spokojená, že jsem dostala šanci odmítnout Hamiltonův hmat a Jakub dostal šanci se sám rozhoupat k akci.
Je půl jedné, o Rozárku je postaráno, dneska jí kvůli mé kontrole v Motole vyzvedávala ze školky Štěpánka, takže vyrážím na super extra odměnu do Chococafé v Liliové. Asi to bude na dlouhou dobu poslední pohoda o samotě, tak si tu horkou čokoládu s masala kořením hodně vychutnávám. Spokojeně dočtu Respekt a pomalým velrybím tempem vyrážím k domovu. Štěpánka je jako vždy skvělá, Rozi jí žere, visí na ní a Štěpánka samozřejmě svolí, že zůstane až do večera. V duchu si říkám, že už by tu možná mohla rovnou zůstat, ale domlouváme se, že se nastěhuje v neděli večer, abych v pondělí stihla nastoupit do porodnice už v půl 8.
Byl to dlouhej den, s takovým zvláštním pocitem skládám Vítka do postele v deset večer. Těším se, až konečně zavřu oči a vytuhnu, ale nějak se mi vlastně nechce, divný, divný. Trochu povídáme, řešíme, jak to nejlíp provést v pondělí ráno, jestli je doma všechno připravené, kdo a jak k nám přestěhuje Štěpánku... Najednou cítím v břiše strašnou ránu. Prasknutí, že jsem přesvědčená, že to muselo být slyšet i mimo moje břicho. "Vítečku, nevím, ale možná se něco děje. Startovní výstřel asi."
Startovní výstřel to rozhodně byl. Voda praskla a po pár kontrakcích mi pomalu začíná docházet, že tohle bude záležitost v hodně svižném tempu a není na co čekat. Volám na pomoc sestry v akci, Týnu zvedám už taky z postele, Štěpánku asi od práce, těžko říct, ale dávám zcela jasnou instrukci, že určitě nemá čekat na autobus a má sednout co nejrychleji do tága. V už poměrně nepříjemných kontrakcích znovu oblíkám Vítka a usazuju ho zpátky do vozíku. Vyjde mi to tak akorát, Týna zrovna parkuje před domem, Vítek je ve vozíku. Sedám rovnou do auta, Vítka nechám čekat doma na Štěpánku, aby se vystřídali u Rozi. Týna se pro něj později vrátí a doveze ho za mnou do porodnice. Taková malá bojovka :)
V autě hýřím vtipem, kontrakce nejsou tak strašné, takže v Motole striktně odmítám Týninu nabídku doprovodu k porodnímu sálu. Cestou Motolem se postupně víc a víc předkláním, už je to fakt nepříjemný. Na zvonek porodního sálu zvoním už v hlubokém předklonu. Moc milá sestřička mě vede na vstupní vyšetření, je vidět, že mi ty silné kontrakce až tak nevěří. Chápu jí - přicházím sama, bez doprovodu, na sobě elasťáky, sportovní šaty, mikinu s kapucou, na zádech malý Deuter batoh a na nohou běžecké boty :) (no co, jediné boty, co se nemusí šněrovat).
Vyšetřovací křeslo, rutinně odpovídám, že mimino je hlavou napřed, jak taky jinak, už je tak celé týdny, proč by se to teď snažilo změnit... Ups, těžko říct, proč, ale snažilo. A úspěšně. Sestra vyšetřuje fakt poctivě, pak doktor, pak ultrazvuk... Jo, je to konec pánevní. V pokročilém stadiu porodu. I když už mi nebylo do zpěvu, hooodně se mi přitížilo. A pak pořád někdo přichází, vyšetřuje, přichází, vyšetřuje.... domlouváme se, že to zkusíme přirozenou cestou, konec pánevní je fyziologická poloha, císař je záložní varianta, když to nepůjde. Dost se bojím. Trochu se za ten strach stydím, ale prostě na mě sednul a nepouští mě. Nechám se od všech ujistit, že to jde zvládnout. Podle síly kontrakcí mám pocit, že už ani jinou volbu nemám, Jakub to zjevně v břiše řídí za mě. Bohužel je to nerozhodný Našinec, takže se v krátkém čase ještě stihne otočit kolem podélné osy a jednou zkouší být i napříč, což mu naštěstí nejde na dlouho.
Vítek pořád nikde. Ano, od první kontrakce je to teprv asi hodina a půl, ale už bych ho ráda viděla. Doktorka upozorňuje, že porod koncem pánevním se nesmí uspěchat, může trvat i dvě hodiny, musíme být trpěliví. Vítek už je tu, uuuf. Taky vypadá trochu vyděšeně. Porodní asistentka doporučuje hodně prohřát ve sprše, jistě mi to udělá dobře. No, pokud mám být upřímná, moc si na to nevěřím, mám pocit, že dobře už mi nic neudělá, ale jsou s doktorkou přesvědčivé, tak vyrážím na dlouhou pouť dva metry po pokoji. Do sprchy sotva dolezu a z posledních sil se chytám zvonku visícího u země. Je mi jasný, že sprchu už si ani nepustím. Možná zvládnu Jakuba donést zpátky na křeslo. Nebo ne... Doktorka přibíhá s "Co se děje, zlatíčko?!", rovnou mě chytá a táhne ke křeslu. Pořád se dost bojím. Pak už jen chvíli umírám s každou kontrakcí, mezi nohama držím vší silou prostěradlo, protože mimino "na nás musí v podstatě vypadnout". A trpělivý porod koncem pánevním je hotov tři hodiny od první kontrakce. Je 0:50, 22. října. No ty vole!!!!
Jakub je nádhernej, ale nedávaj mi ho hned, je někde pryč, kde?? Mezitím mě doktor zašívá, Vítek drží za ruku, je to úleva, ale bolest pořád nekončí. Pak mi ho konečně přinesou, je nádhernej!! Doktorka informuje, že ho museli trochu prodechnout, chvíli na kyslík, měl pupečník kolem krku. Máme asi pět minut, kdy ho můžu mít u sebe, pak mi ho zase odnesou do inkubátoru :( Nééé, já ho chci tady...
Vítek je se mnou celé dvě hodiny, co může, drží mě za ruku a ujišťuje, že jsem Xena. Jo, dneska fakt jo! Trochu se bojím, že tohle mě bude už celý život strašit ve snech.
Měla bych se přesunout na oddělení šestinedělí, ale ouha. Zase smolík, mají plno, jako s Rozárkou. do prdele už. Budete spát tady na porodním pokoji. Klidně. Na zakrvácená prostěradla pode mnou natáhne milá sestřička ještě jedno čisté, abych to měla lepší. Někde vyškrábne tác s jídlem. Když odejde, vyškrábnu k tomu ještě já z batohu polomáčenky a zhltnu je asi za deset vteřin. V pět ráno se musím stěhovat. Na oddělení rizikového těhotenství, jinde není volno. Hned, jak se uvolní místo, přesunou mě k Jakubovi. Ty hrůzy nikdy neskončí... Ráno se dozvídám, že možná odpoledne. Odpoledne ani náhodou, možná další ráno. Ani další ráno, ani další odpoledne. Už potají brečím. Za Jakubem chodím každé tři hodiny, jsem s ním, jak dlouho to vydržím. Ale chodíme tam takhle tři. Do místnosti, kde jsou jen postýlky těhle opuštěných chudáčků a pak inkubátory. Mají tam jedno křeslo a jednu židli. Když od něj odcházím, představuju si, jak tam za chvíli začne sám plakat ve skoro prázdné místnosti. Občas se na něj přijde podívat sestřička. Je to tak strašně smutný...
Třetí den po obědě se konečně stěhuju k Jakubovi. To je taková úleva. Je nádhernej. Čím dál nádhernější!! Strašně málo spí. Mám pocit, jako by si hlídal, jestli jsem zase někam nezmizela. Ale je to dobrý, už nezmizím!
