Milano a Costa Masnaga

aneb Pracovně nepracovně s Radem na výletě

Příběh o ukrutně rychlém navázání kontaktů v Itálii, ještě rychlejším zařízení pracovní cesty a o poklidném převedení všech plánů do reálu.

Stalo se v červenci. Jeden nadřízený se rozhodl, že je nutné předběhnout v úmyslech i v realizaci jiného nadřízeného. Myslím, že není náhodou, že se nejednalo o dvě ženy, ale o dva muže. A tak se stalo, že jsem jeden večer seděla doma u počítače a vymýšlela, jak asertivně a v angličtině „americky“ rozjásaně napsat: „Jste skvělí, pracujete se skvělým přístrojem ReWalk, který my hrozně moc chceme vidět, jste skvělí, vycucat z vás o terapii s ním co nejvíc, jste skvělí, to vše co nejdřív, za celé léto ale můžeme jen 19. a 20.7., jste skvělí, Vám se hodí víc 19.? Hm, smůla, to my vlastně taky nemůžeme.Jste skvělí.“

A světe div se, já to opravdu napsala. A oni ten náš jediný možný den akceptovali, přestože to bylo jen dva týdny předem. A tak jsme s Radem koupili letenky do Milana, zamluvili hotel tamtéž a vymýšleli, jak to teda všechno provedeme. Big Boss Hugo Cross pro jistotu odjel na dovolenou ještě před tím, než jsme cokoli v Costa Masnaga domluvili, takže nám jen suše smskově oznámil, že se žádnou zálohou nemáme počítat a snad nám potom zpětně vše proplatí. A tak jsem se významně přiblížila životu poustevníka o chlebu a vodě.

Musím říct, že letět s Radem je radost. Stejně jako já potřebuje pořád svačit, takže netrpím komplexy té, která pořád otravuje s tím, že má hlad. Rado ho sice třeba někdy nemá, ale možnost jíst uvítá vždycky :-) Taky se nebojí mluvit anglicky. A nepotřebuje si nutně celou cestu dopravními prostředky povídat, takže se dá klidně cesta prospat.

Do Milána jsme vyrazili o den dříve, abychom si výlet náležitě užili. Celý čtvrtek jsme se toulali po městě. Dalo by se říct, že v místním ukrutném vedru naše kroky vedly spíš od pítka k pítku, ale Rado nás podle mapy provedl centrem naprosto neomylně. Stačilo to prostě jen na každé křižovatce „jebnút prudko doprava“ a bylo.

Poté, co jsme si spálili ramena a krky a snědli jsme všechny zásoby z domova, jsme se v pozdním odpoledni ubytovali a začali hledat, kde bychom poobědvali. Smůla, že zrovna tou dobou všichni Italové odpočívají a zavírají obchody i restaurace. Možná ale jen díky tomu jsme objevili náš záchytný bod, oázu v poušti, maják ve vlnách, prostě supermarket na nádraží. Tady jsme objevily výborné plněné bagety, skvělé těžké červené víno ve šroubovací lahvi a taky jedno skvělé obědvací místečko pod schody :-)

První večer pak nabral naprosto neočekávaný spád. Asi v půl osmé jsme se vrátili do hotelu, otevřeli víno a načali místní křupky. A pak v rytmu vypít kalíšek – usnout – vypít další kalíšek – usnout – vypít kalíšek – usnout .... jsme pokračovali ke dnu láhve a pak definitivně usnuli. A to tak brzo, jako se mi to už několik let předtím nepovedlo :-)

Druhý den jsme posnídali na anšem oblíbeném místě pod schody na nádraží a vyrazili vstříc práci.

Costa Masnaga je malá vesnice asi hodinu a čtvrt vlakem z Milána a je v ní rehabilitační centrum Villa Beretta, které je určené pro neurologické pacienty. Takže i spinální. Bioinženýr Mauro nás vyzvedl na nádraží a odstartoval tím velmi příjemný průběh pracovní části výletu. Pár hodin v reh. centru, které byly jen o zajímavých věcech, žádné zbytečné plky okolo. A pak hurá zpět do víru velkoměsta.

Zmrzlina, pizza a víno, to byl trojboj pro druhý večer v Milánu. Ještě trochu procházení po městě a pak sen každé ženy. Válela jsem se v posteli a večeřela pizzu, Rado v trenkách mi naléval víno a společně jsme koukali na italskou televizi. Musím říct, že dabovat americký detektivní seriál v italštině je zábava, kterou jsem si neuměla představit. Zejména za použití univerzálního překladu téměř čehokoli na „Já si radši naleju!“

V sobotu velmi brzy ráno nás čekal už jen půlhodinový sprint ještě spícím Milánem na vlak na letiště. Na letišti jsme měli trochu netradičně rozdělené role – já koukala na rolující letadla, zatímco Rado brázdil parfumerii a očuchával parfémy. No a pak už jen nějaká ta bouřka a turbulence, můj zelený obličej a nevolnost velmi se blížící zvracení a pracovní cestě je konec.

Takže až na tu závěrečnou nevolnost, velká pohodááá!!!