Cestování s příběhem - Auta stojí, vlaky jedou

Úvodem by mělo zaznít, že si všímám, že České dráhy se snaží. Snaha se jim upřít nedá. Když jedu sama do Tábora a celou cestu prospím v kupé, není si nač stěžovat. Cestování s Vítkem a jeho vozejkem, to je ale cestování s příběhem. Alespoň jsme v kolektivu oblíbení, protože vždycky přijedeme s novou historkou.

Ano, spousta vlaků dnes již má bezbariérový vlez alespoň do jednoho z vagonů. Často dokonce za vlezem následuje i kupé. Pokud není kupé, existuje ve vagonu vyhrazené speciální místo, které je v podstatě vždy na dosah záchodu. Pro mě dobré, a pachová stopa, ta je v pohodě, čich se po nějaké době adaptuje. Základem úspěchu je tedy vydržet a místo zbytečně neopouštět. V osobních vlacích je to navíc výtečné zpestření, protože záchody mívají speciální systém zavírání a otevírání a ne každý si o něm myslí, že je intuitivní :-) Ale zas si pak člověk pamatuje navěky, že je v systému tlačítek i jedno pro zamknutí dveří..

Pokud jede člověk zánovním vagonem a nebo by se dokonce chtěl radovat ze soukromí a pobytu v kupé, tak nic není zadarmo. Tyto části vlaku jsou klimatizované. A aby někdo neřekl, že se na vozejky kašle, tak tady vždy dostanou něco extra. V jiných vagonech je vždy alespoň o pět stupňů tepleji. Například dnes, v parném létě, kdy ze mě cestou na nádraží tekl pot proudem, očekávám příchod nachlazení. Sedím ve vlaku ve dvou tričkách a mikině a je mi strašná zima (už pět hodin, protože máme dvě hodiny zpoždění, ale to je jiná kapitola). Naproti mě sedí dva ztepilí muži oděni v péřových bundách. Vedle mne Vítek naštěstí pořídil na léto taky super péřovou vestu, tak se zatím klepe jen decentně a nedrká mi. Abych nebyla nespravedlivá. Existují i výjimky. Občas se stane, že se na mražení dopředu připravujeme a snažíme se dopředu navzdory letnímu počasí nakumulovat teplo. V takovém případě potom vlak nemá připojený vagon pro vozejky. Sice se naše cesta na ČD musí hlásit s dostatečným, alespoň jednodenním předstihem, ale to víte... děkujeme za pochopení. Vždycky je tu nákladní vagon, který jediný má dostatečně široké dveře. Nemá otevírací okénka, natož sedadla pro doprovod. Ale když se již zjevně na vozejku i vedle na zemi blížíme ke kolapsu z horka, ochotná průvodčí nám proti předpisům otevře aspoň svoje okno ve vedlejší komůrce, kterou má vyhrazenou. Zároveň poskytujeme zcela bez poplatku hlídací službu cyklistům, s jejichž koly se vezeme.

Specifickou kapitolou cestování s vozejkem jsou plošiny pro nástup do vagonu. Jejich hlavním společným rysem je, že v 90 procentech nefungují. Mojí pohádkovou představou je, že se otevřou dveře vagonu, objeví se rozesmátý průvodčí a zvolá: "Pojďte dál, dneska nám to krásně funguje!" Pravda je taková, že vlaky sice jsou vybaveny plošinou, ale ovládat ji umí tři průvodčí v republice. A to ti, kteří už nás potkali. Ostatní sevřeni děsem trénují ovládání plošiny od chvíle, kdy zjistí, že na ně zrovna jako na potvoru padl ten vlak s invalidou. Někteří se pro jistotu ještě raději přeptají, jestli pán opravdu potřebuje pomoct, nebo si nastoupí sám. Asi proto, že se plošiny moc nepoužívají, nejsou úplně zaběhané a tak se jim občas nechce pracovat. Jakmile klesne teplota pod 4 stupně Celsia (ano, nad nulou), zamrzají. Ale ani vysoká letní teplota nepřináší jistotu. Pro případ vozu bez plošiny nebo jejího nefungování, existují na každém nádraží plošiny na kliku. To se neporouchá asi nikdy. Jen někdy přijede na jiné nástupiště, než je zrovna potřeba, ale to jsou maličkosti, to má vcelku snadné řešení.

Zaměstnanci drah, to jsou milí lidé. Někteří. Průvodčí jsou mimo jiné zcestovalí a tak ledascos viděli a slyšeli. Pokud vozejk natrefí na tu správnou osobu, může si gratulovat. Například se mu dostane povzbuzení a podpory, že teď už vymysleli nějakou tu operaci, takže chlapec bude určitě brzy chodit. Spousta hodných lidí je i mezi nádražáky, kteří dostanou vždycky za úkol nás provést skrz nádraží, kam budeme potřebovat. Většinou je to ale proto, že nefunguje výtah a musíme jet nějakým nákladním. To bývá každopádně dost zajímavé, protože k tomu patří i procházka skrz útroby nádraží, místy, kde projíždí vozíky s balíky a kde nádražáci svačí. O nádražích toho tihle lidé vědí hodně a když je cesta po nádraží dlouhá, přihodí i něco ze svého rodinného života.

Pokud má člověk smůlu, natrefí sice na hodnou paní v ČD centru, která poradí nejlepší možnost zakoupení lístku, udělá rezervaci, ale nějak se to prostě nepovede. Špatný den. A tak se stane, že je den jako dneska. A to je třeba jeden z příběhů. Člověk v Berlíně po krásném vydařeném výletu u narvaného vlaku zjistí, že rezervaci nemá ohlášenou až za hranice. A pak přijde pan průvodčí, který už není ani milý. Bohužel neumí anglicky a plynnou ostrou němčinou a posunky dává jasně najevo, že o nás neví a že nás nechce. Fuck off po německém způsobu. Naštěstí je zahlcen dalšími cestujícími a jejich dotazy, tak nás ztrácí z dohledu. Z cesty do Berlína víme, jak vypadá naše extraluxus místo se sklápěcími sedačkami, zacílíme, hodní mladí siláci naštěstí existují a dokonce mluví anglicky, takže i do vagonu se dostáváme, ač dveřmi přes vedlejší vagon, protože v tom našem nefungují. Vyhazujeme paní, co spokojeně sedí na sklápěcích sedačkách pod obrázkem vozejku (protože místa pro vozíky jsou jistota, ta jsou vždycky prázdná). A jede se. Aspoň kus, než se na dvě hodiny zastavilo v polích. Z útržků němčiny z porouchaného skřípajícího reproduktoru odtušíme, že někdo spadl pod vlak.

Z vlaku se záhy stává mrazák. Tedy z vlaku... Z našeho vagonu. Což jsem hravě zjistila procházkou vlakem při hledání fungujícího záchodu. Marně. Čůrám do jediného nefungujícího, co ještě nemá přeplněnou mísu. Ještě štěstí, že mrazí, nemáme totiž žízeň a tak vydržíme bez záchodu aspoň velký kus cesty. V Čechách se dozvídáme podrobnosti. Z technických důvodů je v tomto vlaku možno použít jen omezený počet toalet. Děkujeme za pochopení. Důvěrně nám sdělil za hranicemi český pan průvodčí, že Němci prostě většinou nedoplní vodu, záchody pak nefungují, tak je zamknou, aby mísy nepřetekly. V celém expresu, kterým jedeme, funguje jeden záchod. Správně by teď měli vlak odstavit a nechat všechny přestoupit do následujícího vlaku. Ale že už máme ty dvě hodiny zpoždění, je samozřejmě lepší nechat to být. Heslo Němce zjevně zní: Záchody nejsou důležité, hlavně, že jedeme a chladíme!

V Čechách se aspoň domůžeme toho, že chladíme méně. Taky přesně víme, jaké máme zpoždění.  Poslední metro bychom měli stihnout. Zůstává jen otázkou, kde se vyčůrám na hlaváku. V hlavě si přehrávám eventuální místa v přednádražním parku zvaném Sherwood, ale vlastně by to mohl být raději Share-wood. I když, nabízí se vlastně lepší varianta, v teploučku a suchu. Není asi oficiální, protože nápis Toalety jsem na ní nikdy neviděla. Ale třeba ho jen seškrábali vandalové, protože systém je to zjevně zcela obvyklý a zaběhnutý. Nejlepší ze všech míst na čůrání (a nebuďme troškaři, klidně přidejme i to druhé, co je víc vidět) jsou totiž jednoznačně výtahy na nádraží. Je jich tam spousta, takže když si mě někdo přivolá a přetrhne mi proud, můžu přeběhnout do nějakého jiného.

Paráda, to je plán! Tak zas někdy ve vlaku :-)

Když vaši autoškolu ovlivňují zvláštní lidé

Že má někdo šedý a nudnější život a někdo má na každém rohu zážitek na dobrou historku je známá věc. Když se začalo pokoutně šířit světem, že si zcela neukvapeně ve svých 36 letech již dělám autoškolu, začaly na světlo vyplouvat různé skorohistorky o cholerických instruktorech, šílených křižovatkách a podobně. Ale přátelé, ruku na srdce, dnešním dnem jsem vás trumfla a to jsme teprve u čtvrté jízdy.

Tedy, jak to začalo? Jak jsem řekla, autoškola je v mém případě zralá úvaha mého racionálního Já, které na chvíli umlčelo mé cyklistické a řekněme trochu-eko-já a donutilo mě chovat se dospěle. Znáte to, první dovolená v Jugoslávii, první auto, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé auto, ... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Praktická doktorka potvrzující mou žádost o řidičské oprávnění sice s údivem nad formulářem poznamenala „A není to ukvapené?“ Na mou otázku, jestli si myslí, že mám ještě raději počkat, ale už s úsměvem a s jistotou odpovídala NE!

Takže ano, jsem v autoškole. Jak už to tak bývá, první jízdy v totálním transu. Občas hledám pedál spojky, a když se o tom zmíním instruktorovi, uklidní mě, že je to proto, že je u podlahy, protože ho už sešlápl on. V Praze má člověk samozřejmě hned na první křižovatce celého výcviku alespoň jednu tramvaj, kterou křižují alespoň dva pruhy v každém směru. Na druhé křižovatce potká sprintující houkající policejní auto. Sebekriticky (stejně jako řada lidí přede mnou) uznávám, že řazení není moje nejsilnější stránka, a domlouvám se s tátou, že mě vezme na staré letiště u Tábora, abychom to trochu potrénovali. Trénujeme důsledně, včetně couvání na parkovací místo simulované starými pneumatikami. Né, že bych byla za hvězdu, ale říkám si, že na následující jízdě pěkně instruktorovi ukážu, že plynule zařadím až k trojce a pětka mi tam už omylem neskočí.

Tak jdem na to. Čtvrtá jízda je tu a teď se ukáže, jestli se na mě víkendový trénink vůbec pozná. Sedám do auta u autoškoly (parkuje na zákazu zastavení, ale prý to tu prostě jinak nejde), šteluju si místo pro řidiče na sebe. Mezitím mě instruktor upozorňuje na chlápka, co zrovna prochází: „To je místní buzerant.“ Dobrá, říkám si, asi není tolerantní vůči některým menšinám. „Ten nás tady pořád buzeruje“, dodává a hned máme zase jasno, menšinami to asi nebude. Buzerant si stoupá na chodník před naše auto a začíná si nás fotit. Instruktor mě klidným hlasem pobízí, ať si dál šteluju sedadlo, sám taky vytahuje mobil a pána si fotí. Asi mu to nedělá moc dobře, sice nic neříká, ale útočně otevírá dveře spolujezdce a cpe se do nich. Víc než stokilový instruktor však má jednoznačně převahu hmoty a tak si dveře rychle a rázně zavírá zpět. Pán zjevně není šťastný, asi ho něco z našeho počínání rozlaďuje, ale těžko říct co (instruktor to možná ví, já rozhodně ne). Odstrčený pán se staví těsně před předek auta a ani po troubení a podobných divadýlkách neopouští místo, které zaujal po svém vnitřním povelu NA ZNAČKY. Instruktor mě zdánlivě klidným hlasem vede k tomu, abych se rozjela. Jenže hošku, já to sice trénovala, ale jestli mi to auto teď poskočí dopředu, ten pán bude mít nejspíš modřiny. Asi po třetí instrukci k jízdě vpřed kníknu, že se bojím. „Dobře, tak se pojďte vyměnit.“ Sedám na místo spolujezdce a není to vůbec příjemná situace, zavání to blbým konfliktem. Nicméně instruktor je pořád velký profík. Opakovaně drsňáka vytroubí, naznačuje jízdu, aby se uhnul. Zkouší i zacouvat, aby si udělal místo na objetí drsňáka, ale ten odhodlaně vždycky udělá krok s námi a stojí pořád těsně před autem. Po opakovaném pokusu vyjet vpřed a neublížit magorovi nastává zcela nestandardní situace – instruktor popojede o milimetr, drsňák dramaticky poodhalí triko, pod kterým má pistoli. Během chvíle už má pistoli v ruce a přes přední sklo míří na instruktora. Jakože fakt pistole?? Cože?? Proč?? Tak malou dušičku jsem v životě neměla, pistole je fakt děsivá věc, když je před vámi. Nakonec se daří kousek couvnout a odjet. Za rohem si k řízení sedám já a po krátkém domlouvání je mým úkolem dojet na nejbližší policejní služebnu. No, malé dušičky moc neumí řídit auto.

Vítá nás policista s tlustým obvazem přes pravé oko. Líčíme mu svůj šokující příběh o pistoli, vysvětlujeme, že pána neznáme, bude se tedy opravdu asi špatně hledat, máme ho na fotce, tasení zbraně je na záznamu z kamery v autě. Hm, smůla, záznam se neuložil nebo nenahrál. Vysvětlujeme, jednooký policista praví, že bude určitě obtížné pána jen tak podle fotky najít, ale sepíšeme to, samozřejmě. V tu chvíli vstupuje pan kovboj. Instruktor v půlce vypravovací věty vloží větu vloženou o tom, že pán je zrovna zde. Policajt: „A vy tu jste proč?“ Kovboj s kamenným obličejem Stevena Seagala: „Přišel jsem nahlásit použití palné zbraně“. Cítil se ohrožený, chtěli jsme ho přejet. Hm, pointa bude hodně dobrá. Policajt si nás tedy rozřadí do pořadníku a do dvou místností – jedna uzavřená, tam se bude sepisovat a tam si nejdřív usazuje instruktora, druhá taková přijímací místnost, kde prozatím čekám já, kovboj kamenný obličej a dvojice, která přichází zjevně z nějaké dobré hospodské bitky. Po instruktorovi jdu na řadu já, detailně sepisujeme sled okolností okořeněný takovými drobnostmi, jako je odpověď „nevím, jak se ta ulice jmenuje“, „nevím, ve které ulici je ta autoškola, já tam jezdím autobusem, zastávka se jmenuje“, „Víte alespoň, jak se ta autoškola jmenuje?“ „Jo, to vím!“, „A jaké je to auto?“ „Červená Fabie.“ „Vážně??“ „No nevím, snad jo, červené je to určitě.“ Už se sama směju své důvěryhodnosti. Z vedlejší místnosti za skleněnými dveřmi se ozývá hovor, trochu se s policajtem bojíme, co se tam odehraje, nicméně konec je poměrně překvapivý. Instruktor i kovboj vstávají a podávají si ruce. Za chvíli s omluvou vstupuje instruktor, následován kovbojem. „My jsme se domluvili na smířčím řešení, pán sám tady s tím přišel, podal mi na to ruku, domluvili jsme se, že se vzájemně budeme ignorovat, tak jestli bychom to nahlášení mohli zrušit.“ Policajt se stejně jako já neubrání úsměvu, ale pokud se hoši domluvili, není v zásadě proti. Kovboj je správný chlapák, rád by alespoň podle zákona nahlásil použití palné zbraně. Nějak mu ovšem nedochází, že tím by se celý incident musel zapsat a jsme zase na začátku. Ale kovboj správný chlapák je muž bystrý a jako Steven Seagal pronáší větu o tom, že když si tak uvědomuje, tu zbraň vlastně vůbec nepoužil.

Po krásných dvou hodinách odcházíme a instruktor mi v autě objasňuje, že lepší domluvená vzájemná ignorace, než vyhlášená válka člověku, co míří pistolí. A co správnému chlapákovi leží na srdci? Je zcela špatné, že instruktoři autoškoly parkují na zákazu zastavení a musí tedy každému žákovi v takové situaci říct, že se to nesmí. Ještě, že máme svět plný zásadových lidí, kteří neváhají napravovat chyby druhých :-)