Adventní vzpomínka

Loňský advent byl hodně zvláštní. Mám tohle období moc ráda, ale vloni nebyl na užívání čas. S úplně nejčerstvějším řidičákem jsem trávila dost času ve vypůjčených autech na cestě mezi Prahou a Táborem. Za babičkou do nemocnice na LDN. V listopadu jí náhodně objevili nádor plic a bohužel vše rychle spělo ke smutnému konci. Babička moc toužila jít domů a nám všem bylo jasné, že už nepůjde. Všechno to bylo hrozně smutné, jak už to bývá. Ale všechno zlé... Sedávala jsem u její postele a držela ji za ruku, která byla většinou upatlaná od jogurtu nebo čokolády. Babička se mi zmenšovala před očima. A povídaly jsme si. Častěji vyprávěla ona. O své milované mamince z Ruska, o tatínkovi legionáři, který si ji našel ve vlaku na transsibiřské magistrále, o sestrách, o mém dědovi... A hlavně jsme si vždycky několikrát řekly, že se máme rády. Úplně normálně, zcela samozřejmě.

Někde je to běžná věc. Nic zajímavého. V naší rodině se nikdy takové věci moc neříkaly. Je to vždycky spojené s velkým strachem z takové té podivné trapnosti. Často mi to bylo líto, ale ani já to moc neumím. Při povídání s babičkou to bylo ale to nejdůležitější a nejpřirozenější. Jediná, ale největší pomoc. Někdy je zdánlivé málo prostě nejvíc na světě.

Cestování bezba

Máme s V. nový rekord! Za cestu do práce a z práce, tedy na trase Chodov-Petřiny, jsme použili 21x výtah. A zkuste nás někdo trumfnout :-) Ano, zdá se to jako nemožné, ale ono to celkem naskakuje, když například při přestupu na Florenci musí člověk použít 2 výtahy, aby se dostal z metra na povrch, tam venkem přejít k výtahům a dalšími dvěma výtahy zase zpět do metra, na druhou linku.
Je jasné, že je taková trasa značně křehká, náchylná na nečekané změny v důsledku nefungujícího výtahu. Proto běžně, zejména při cestě v půl šesté ráno, používáme časově trochu delší, ale zdánlivě bezpečnější trasu kombinující metro a tramvaj z Vltavské, kde jsou pouze dva výtahy z metra, plus samozřejmě dva výtahy na Chodově, takže konečné skóre je trapných 10 (jeden nás pak ještě čeká v domě). Jenže Vltavská patří mezi zastávky, kde to žije. Takže zmíněných 21 cest výtahem bylo nutných proto, že někdo hnán zjevně velmi nutkavou potřebou, tak stráááášně posral prostor před výtahem a dveře výtahu, že se výtah stal rázem zcela nepoužitelným.
Mimochodem, když jsem u té Vltavské, stojí za zmínku ještě místní veřejný záchod. Několikrát bylo nutné využít jeho bezba kabinku. Zřejmě jsme byli za celou její existenci jediní, kdo ji chtěli využít. Paní se nás vehementně snažila od použití kabinky odradit, protože jak se ukázalo, v bezba kabince bydlí. Musela kvůli nám vystěhovat svojí matraci, ale tašku na kolečkách, tahací harmoniku a další věci jen trochu před návštěvou poklidila. Po nějakém čase jsme tam museli zastavit znovu. Přivítala nás jiná paní, ale se stejnou reakcí. Tentokrát bylo čerstvě po velkém prádle a tak byly po kabince rozvěšeny vyprané svetry. Teď jsou záchody v rekonstrukci a jsme moc napnutí, do jaké podoby si je přestaví :-D

Cestování běžné, rutinní až obyčejné

Moje příběhy z cest se pomalu stávají legendou. Některé kamarádky se už v podstatě při každém setkání ptají, jestli nemám nějakou novou cestovací příhodu. Je to zvláštní jev, ale většinou je nezklamu. Samozřejmě, bezba cestování si o příhody už tak nějak samo o sobě říká. Ale buďme upřímní, není to prostě jen tou károu :-)
Například si takhle člověk jede zánovním automobilem z rodinné návštěvy, je neděle večer a opájí se pocitem, že z návštěvy odjíždí příjemně brzy, doma bude ještě spoustu času na takové ty šolichy v domácnosti jako vyprat, poklidit a shlédnout zprávy. Po třech měsících s řidičákem, kdy jsem opravdu poctivě řídila, abych se přestala bát být na silnici jinak než na kole, jsem pomalu začala usínat na vavřínech. Velkou měrou k tomu přispělo právě nové auto, se kterým odpadl neoddělitelný bod mých cest - chcípnutí auta uprostřed křižovatky. Nové auto je totiž automat. Jenže pokud blondýnu posadíte s čerstvým řidičákem během tří měsíců do tří různých aut, poháněných navíc různými palivy, nemůže to dopadnout dobře, jak jistě uznáte.
Tedy je nedělní skvostný večer, přijíždíme k pumpě. Modří už v tuto chvíli vědí :-) Ještě před stojanem se V. ptám, proč jsou tam ty diesely dva, jak se jako od sebe liší. V. to zjevně považuje za zvídavou otázku, možná dokonce trochu potěšen vědomím, že jsem zvídavá, mi něco fádního odpoví. Načež vystupuji a nechávám ho zavřeného v autě. Beru pistoli, vybírám si prostě jeden z dieselů a snažím se strčit pistoli do nádrže. Sakra, já se to snad nikdy nenaučím. Už jsem to zkoušela několikrát a nikdy mi to tam pořádně nepasuje. Grrr. Chvíli to zkouším, pak se v duchu označím za definitivního lůzra, který nemá na tomhle světě šanci a rozhodnu se, že to do té nádrže prostě nacákám. Po asi 11 litrech zjišťuji, že to prostě nejde. Vzdychnu si a rozhoduji se, že si půjdu do auta fňuknout. A tak se podívám dovnitř na V. Ten nešťastně svýma kvadrurukama gestikuluje a snaží se křičet. Slyšet fakt není. Když otevřu dveře, slyším jen  "Nééééé!" Ještě nešťastnější říkám, že to fakt nejde. "Nééé, to je nafta!". "No vždyť jo!!" "Ale my jezdíme na benzín!!!" "Fakt??"
A bylo to :-)
Pak už to bylo jen obyčejné čekání na rytíře na bílém koni. Paní na benzince naštěstí měla kamaráda automechanika, tomu zavolala a on navzdory nedělní poměrně pozdní hodině přijel. Na jeho prohlášení "Ženská nešťastná, vždyť to přece nejde!!" jsem měla jedinou odpověď "Ano, nejde" :-)
Za nějaké tři hodinky bylo hotovo a mohli jsme jet domů.

Ze života kvadrouše

"Drahá, kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě zabil."
"Ale Vítku, vždyť jsi kvadrouš, to bys těžko dokázal."
"Já bych to nějak vyřešil.... Objednal bych si asistenci!"

-

Ukrutně horký večer, snažím se u počítače přemluvit poslední zbývající neuron k aktivitě a popsat ještě jeden cvik do chystané brožury. V. to ví a nechce mě rušit. Přijíždí nečekaně se svým elektrickým kartáčkem v puse. V puse má kartáček tou stranou, na kterou patří ruka. Kdo máte elektrický kartáček, něco tušíte o průměru rukojeti takového kartáčku. Na klíně má pastu, která je v přihlouplé tubě a je dost bariérová, moje asistence je tedy každé ráno a večer nezbytná.
já: "Vždyť jsem mohla do té koupelny přijít, takhle se zbytečně oblemcáš pastou."
V. cedí malou škvírkou mezi kartáčkem a koutkem: "Jsem viděl v dokumentu mladého architekta postavit dům. Rozhodl jsem se, že taky něco musím dokázat." :-D

-

Z hangout konverzace. Já v práci, V. má doma home office:
"hrajem s otrokem (zametací robot, co sám jezdí po bytě) hru na život a na smrt (nechal jsem ho o oběde pustit)
dochází mu baterka a nemůže trefit domů
tak se toulá obývákem
jenže kdyby chcíp zrovna někde blbě za mnou, jsem v pasti
musím být ve střehu
já se nedám! nejlepší obrana je útok ...jdu na něj
první kolo vyhrál .. zahnal jsem ho do kouta a tam ho obklíčil, čekal jsem, že to vzdá, až zjistí, že není úniku .... ale buď je hrozně statečnej, nebo blbej, vzdal jsem to první já
v druhém kole už takový štěstí neměl, počíhal jsem si na něj a když projížděl kolem, vyklonil jsem se ze sedla a zasadil mu smrtící úder do zátylku
jeho mrtvola teď hnije uprostřed obýváku
a já se moh vítězoslavně vrátit do svého hradu, vyhlížet návrat a obdiv své princezny ..
a čekat, až tu mrtvolu odklidí"

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Soužití s kvadroušem je spojeno s občasným drobným nepohodlím, například s asistencí na záchod. Naštěstí se to dá vyřešit s pomocí pomáhajících společností, které jsou opravdovým pokladem. Nicméně občas to sebou nese i příběhy, což v mém případě nikoho nezaskočí :-)

Od první návštěvy říkáme těmhle asistenčním sestřičkám Beruška. Přišlo to samo, jako všechny správné přezdívky. Po první "akci" volala paní šéfová vyptat se, jestli všechno proběhlo v pořádku a pěla při tom na sestřičku ódy. Byla to prostě "její beruška". Postupně se jednotlivým Beruškám už jen přidávala přídavná jména. Upovídaná Beruška, Prsatá Beruška (která se na sprchování V. svlékla do korzetu a mimochodem mu úplně "náhodou" ukázala v mobilu své nahé fotky), ... ale Beruška Originál zůstávala pořád na první příčce výjimečnosti.

"Akce" s Beruškou nás čekala i na Nový rok. V. tipoval příchod Prsaté Berušky. Vše bylo domluveno na čas poobědový, takže jsme se těšili, že novoroční ráno bude pomalé, se snídaní a filmem do postele a možná se do příchodu Berušky z té postele ani nebudeme nutit. Chápu, že kamarádky s malými dětmi by mi za takové řeči možná měly chuť ustřelit hlavu, ale co, když má člověk tu možnost... Nakonec bylo všechno trochu jinak. V půl desáté nás probudil zvuk zvonku. Ve dveřích stál kulatý malý muž důchodového věku a na celý dům hlaholil: "Máte dneska záchod?" Zaskočená Š., která byla po ránu duchapřítomnější a ke dveřím trefila dřív než já, pána uvedla. Zůstaly za ním otevřené dveře a domem dál rezonovalo, že je vrchní sestra a přišel na ten záchod. Z pomalého rána se rázem stalo trochu rychlejší, V. se postupně odporoučel na záchod, já a Š. jsme se zavřely k počítačům a z druhého konce bytu se ozývalo hlasité funění Pana Berušky, který čekal v obýváku, až za hodinku přijde další díl jeho práce. Když po hodině a půl Pan Beruška odešel, zanechal za sebou dobře odvedenou práci a do zdi našeho bytu by se dala svátečně tesat oblíbená věta kamaráda Rada o tom, jak očekávání rodí zklamání :-)

Sváteční Nový rok a úspěšný nový rok všem! :-)