Moje příběhy z cest se pomalu stávají legendou. Některé kamarádky se už v podstatě při každém setkání ptají, jestli nemám nějakou novou cestovací příhodu. Je to zvláštní jev, ale většinou je nezklamu. Samozřejmě, bezba cestování si o příhody už tak nějak samo o sobě říká. Ale buďme upřímní, není to prostě jen tou károu :-)
Například si takhle člověk jede zánovním automobilem z rodinné návštěvy, je neděle večer a opájí se pocitem, že z návštěvy odjíždí příjemně brzy, doma bude ještě spoustu času na takové ty šolichy v domácnosti jako vyprat, poklidit a shlédnout zprávy. Po třech měsících s řidičákem, kdy jsem opravdu poctivě řídila, abych se přestala bát být na silnici jinak než na kole, jsem pomalu začala usínat na vavřínech. Velkou měrou k tomu přispělo právě nové auto, se kterým odpadl neoddělitelný bod mých cest - chcípnutí auta uprostřed křižovatky. Nové auto je totiž automat. Jenže pokud blondýnu posadíte s čerstvým řidičákem během tří měsíců do tří různých aut, poháněných navíc různými palivy, nemůže to dopadnout dobře, jak jistě uznáte.
Tedy je nedělní skvostný večer, přijíždíme k pumpě. Modří už v tuto chvíli vědí :-) Ještě před stojanem se V. ptám, proč jsou tam ty diesely dva, jak se jako od sebe liší. V. to zjevně považuje za zvídavou otázku, možná dokonce trochu potěšen vědomím, že jsem zvídavá, mi něco fádního odpoví. Načež vystupuji a nechávám ho zavřeného v autě. Beru pistoli, vybírám si prostě jeden z dieselů a snažím se strčit pistoli do nádrže. Sakra, já se to snad nikdy nenaučím. Už jsem to zkoušela několikrát a nikdy mi to tam pořádně nepasuje. Grrr. Chvíli to zkouším, pak se v duchu označím za definitivního lůzra, který nemá na tomhle světě šanci a rozhodnu se, že to do té nádrže prostě nacákám. Po asi 11 litrech zjišťuji, že to prostě nejde. Vzdychnu si a rozhoduji se, že si půjdu do auta fňuknout. A tak se podívám dovnitř na V. Ten nešťastně svýma kvadrurukama gestikuluje a snaží se křičet. Slyšet fakt není. Když otevřu dveře, slyším jen "Nééééé!" Ještě nešťastnější říkám, že to fakt nejde. "Nééé, to je nafta!". "No vždyť jo!!" "Ale my jezdíme na benzín!!!" "Fakt??"
A bylo to :-)
Pak už to bylo jen obyčejné čekání na rytíře na bílém koni. Paní na benzince naštěstí měla kamaráda automechanika, tomu zavolala a on navzdory nedělní poměrně pozdní hodině přijel. Na jeho prohlášení "Ženská nešťastná, vždyť to přece nejde!!" jsem měla jedinou odpověď "Ano, nejde" :-)
Za nějaké tři hodinky bylo hotovo a mohli jsme jet domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat