Jestli je vůbec možné běhat v průběhu těhotenství jsem začala trochu hledat, už když jsem čekala Rozárku. Nakonec ale převážily obavy a nedostatek důvěryhodných zdrojů. Přeci jen, při čtení blogu nadšené běžkyně asi člověk moc nemusí dumat, jestli běhala v těhotenství a jestli mi to taky doporučí :) A jiný zdroj jsem tehdy vygůglit nedokázala. Zároveň dost chápu, že solidní vědeckou studii taky těžko pohledat. Protože asi není jednoduché sehnat rozumně velkou skupinu těhotných ochotných se nechat testovat a nebojících se, že se v těhotenství něco pokazí trochu větší zátěží… A tak když mému těhotenství s Rozárkou předcházelo jedno těhotenství nedokončené a úspěšně jsme pak spolu začaly prvních 14 dní těhotenství mým zánětem ledvin a dvoutýdenní hospitalizací v nemocnici na intravenózních antibioticích, nenašla jsem prostě dost chuti a odvahy se v rekonvalescenci rozběhnout. Těhotenství jsem strávila chodící, lehce cvičící a naplno pracující. (Těšila jsem se, že toho spoustu naplavu, ale antibiotika ve mně zanechala svou silnou stopu a nikdy nekončící mykóza mě nakonec nenechala ani vlézt do bazénu. No, vopruz, co na to říct.)
Alespoň jsem si v šestém měsíci koupila krásné běžecké barefooty. Prodavač v obchodě mi nabízel zkušební proběhnutí po pásu, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si boty zvládla vyzkoušet a nezadusit se při tom.
Pak se narodila Rozárka. Hnedle po návratu z porodnice jsem začala decentně cvičit a jakmile skončilo šestinedělí, poprvé jsem zkusmo vyběhla s kočárem. Mnooo, těch 2,5 km jsem vnímala jako maraton, ale dobrá zpráva rozhodně byla, že jsem se při běhu nepočůrala a nic mě nebolelo. Takže to jde!
O délce mého běhání od té doby rozhodovala Rozárka. V podstatě už od narození nehodlala ztrácet čas spaním přes den, ani kočárem, ze kterého nic moc nevidí (i v zimě jsme jezdily převážně se sundanou střechou kočáru a koruny stromů vydržela sledovat až 10 minut :) ). Kojení potřebovala stejně často jako já svačinky. Tedy opravdu často :) Když se mi podařilo běžet půl hodiny, bylo to skvělé. Dost často to bylo třeba 40 minut, ale včetně pauzy na kojení. Navzdory tomu jsem se postupně zvládla zlepšovat a za tu půl hodinu postupně uběhla víc a víc. Běhala jsem hned od začátku minimálně 3x týdně, většinou 5x, někdy každý den v týdnu. Tělo to vydrželo několik měsíců, než mě začalo zlobit chodidlo a musela jsem se pokorně vrátit k režimu 3x týdně. K tomu jsem zpravidla odcvičila přes den v jiné dvacetiminutovce Rozárčina spánku trochu jógy a DNS cvičení.
Od necelého roku Rozárčina života už jsme mohly být venku i hodinu. První půl hodinu běhu s kočárem jsem pořád musela něco povídat a odpovídat na její hesla a zvuky, pak konečně na půl hodiny usnula. Takže jsem to dotáhla na pravidelných 10 km třikrát týdně a byla jsem spokojená.
Z pohledu fyzioterapeutky je takhle po porodu běh s kočárem moc fajn, protože držení kočáru (opěrná funkce horní končetiny) donutilo lenivé břicho do akce a chca nechca se muselo aspoň trochu zapojit a zpevnit :)
Když už byly Rozince asi dva roky, zvládali to doma s V. aspoň na chvíli sami a tak jsem se přeorientovala zase na úplně obyčejný běh s volnýma rukama a po malých cestičkách lesem. První výběh bez kočáru jsem si připadala jako Zátopek :) Úplně jsem letěla. Tedy do té doby, než mě předběhl první běžec, to jsem zase trochu zklidnila hlavu a vrátila se nohama na zem :)))) Ale i tak jsem běhala rychleji než před porodem, protože tak dlouho a v takovém klidu to zas ti dva doma ještě nezvládali a nebylo času nazbyt :)
Teď jsem podruhé těhotná. Zase jsme neměli úplně snadný začátek, a tak jsem radši počkala do konce prvního trimestru, než jsem poprvé vyběhla. Možná je to trochu srabácké, ale prostě v 41 letech člověk už tolik pokusů nemá a je pak poněkud obezřetnější…
První běh jsem zkusila jen na pocit. A zjistila, že takhle to nepůjde. Takhle brzo na začátku těhotenství si tělo vůbec nic neřekne. Prostě běží, jak je zvyklé. Omezení nula. A ani hlavě ještě nedochází, že je něco jinak. Jelikož jsem do té doby vůbec nepracovala při běhání s tepovou frekvencí nebo čímkoliv podobným, řekla jsem si, že je ta správná chvíle to zkusit. Takže mám nové krásné modré hodinky. Moc se mi líbí a tak už je mám i opálené. Všude, kde jsem hledala, jsem se dočetla o doporučené tepovce v těhotenství max. 140 tepů/min. Hodinky mi to ukazují jako aerobní pásmo, takže mi to dává docela smysl vzhledem k tomu, že bych takto asi neměla mimino v břiše ohrožovat ani krátkodobou hypoxií. Nejdřív to pro mě bylo tempo hrozně pomalé a musela jsem si hodně zvykat, ale teď v šestém měsíci s poměrně velkým břichem už se mi často těch 140 tepů zdá horko těžko dosažitelných :) Nejvíc se mě dotýká, když hodinky pojmenovávají úroveň mojí aktuální zátěže jako “Snadná”. To mě vysloveně uráží! Prd ví o životě :))))))
Za mě je běhání v těhotenství ze všeho nejvíc o nastavení hlavy. Vysvětlit si, že jde o to se pohnout v přírodě a ne soutěžit sama se sebou, jestli to dneska dám trochu rychleji a na lepší tepy. Těžký úkol, přetěžký. Alespoň pro mě :) Ale zatím asi zvládám, řekněme, ehm… chvalitebně :) Vyběhnu, jen když nejsem moc unavená. To bylo dřív nemyslitelné, prostě se běží a hotovo. Snažím se běžet dvakrát týdně, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Nemyslitelné… Už jsem se i jednou vrátila po 10 minutách, protože to fakt nešlo ani rychlou chůzí. Nemyslitelné. Neběžím, když je moc horko (je konec června, takže ha ha ha. V podstatě to znamená, že vybíhám v šest ráno, ale je to krásný.). Neběžím, když mám rýmu. Rýma je taky momentálně asi jediná omluvenka od jógy. Protože s tím břichem, co ještě poroste (bože!), funím jak sentinel v bojovníkovi 2 jen tak, natož s plným nosem. A nejsem si jistá, že apnoe-jóga je můj životní směr :)))) Prostě se snažím mít v hlavě klid a netlačit na sebe. Jestli se to daří, to je věc jiná. Ale když se nedaří jít běhat, alespoň vymýšlím, kdy a kam vyběhnu nebo vyjedu s dětmi za rok. A to je taky fajn zábava.
Žádné komentáře:
Okomentovat