Už dlouho sleduju různé cestovatelské kanály, pročítám blogy nebo jen fejsbůky lidí, co píší o svých dlouhých cestách. Někdy jen matky s dětmi, někdy celé cestující rodinky, někdy poutníci samotáři, po Čechách i daleko. V rozhovorech vyprávějí o svých dalších plánech. Přemýšlím o jejich projektech a vymýšlím si své. Stejně nakonec vždycky skončím u jediného. Náš největší projekt je žít jako normální rodina. Odvést dítě do školky, druhé přebalit, nakoupit, nachystat oběd, vyzvednout dítě ze školky, druhé přebalit, odpolední zábavička doma nebo na hřišti, případně plavání obou dětí, večeře, koupání, uspávání, o víkendu výlet, za kamarády nebo k babičce. Obyč rutina, co z ní každá obyč máma padá obyčejně na pusu a stěžuje si u vína či kávy, kdy a jak jí v tom zas manžel nechal samotnou. Taky z toho padáme na pusu, protože jsme obyč máma a obyč táta.
Naše denní rutina je navíc zpestřená o drobnosti jako dolít Vítkovi vodu, udělat mu kafe, podat sušenku, nakrájet maso k obědu, podat sůl a pepř, rychle nalít panáka, protože mu prudce klesnul tlak a kolabuje, vylít pytel na moč, zamaskovat pytel na moč batohem, když jde pro balíček ke dveřím, sundat Jakuba Vítkovi z klína, aby oba nespadli z vozíku, sundat Jakuba Vítkovi z počítače, aby mohl pracovat, sundat Jakuba ze stolu, aby se Vítek mohl najíst, odházet lego od vozíku, aby se mohl Vítek pohnout z místa, ....
Když to všechno dobře zmákneme, poklepeme si na ramena a můžu nám oběma otevřít a nalít víno.
Žádné komentáře:
Okomentovat