První rodinná dovolená

Jakože faaakt dovolená. Týden v kuse. Všichni čtyři. Vítek si musel vypsat dovolenku. Úplná novinka v našich životech :)

V zimě jsme otestovali na čtyři dny penzion na Šumavě, kousek od Zadova, který je opravdicky bezba. Teda, z nebo na parkoviště se vozejk sám spíš nedostane, ale uvnitř už je klid. Hlavně se dostane bez obtíží kolem baru do dětské herny, takže značka ideál. U baru objednáš, u herny vypiješ, spokojený otec zaručen :)

Jedeme od pátku do pátku, protože jak je známo, náš život určují srací hodiny. V pátek ráno cvičně zkouším přesunout Vítka na křesílko z Decathlonu, který se bude výborně hodit místo záchodu. Přesun jde dobře a tak vůbec nerozumím tomu, proč se po přesunu sotva pohnu. Nooo, to se úplně nehodí. Co se dá dělat, dneska nakládám plné auto bez rotace a vlastně i bez dalších pohybů trupu. Bolí to jak pes, ale nakonec je bagáž i posádka v autě a na střeše se veze moje kolo. V cíli všichni a všechno ven, Vítka spustit z kopce od parkoviště do herny v penzionu, ... už sotva držím pohromadě. Zkouším nějaké decentní cvičení, ale záda jasně hlásí, ať se jdu bodnout, že na to není nikdo zvědav. Předpověď počasí není úplně kvadru-milovná, ale snad budeme mít kliku.

První den volíme radši plán, ze kterého jde kdykoli utéct zpátky, protože má hodně pršet. Nakonec neprší vůbec a tak můžem kouknout na jeleny, na rysí výběh (kde podle dosavadních zkušeností nejspíš rysi vůbec nežijou :) :) ) a zamilujem se do hospody u pivovaru na Kvildě a jejího hřiště. A to ještě další dny objevíme její pekárnu a to bude teprve láska :) Rozinka sbírá na všech infocentrech razítka do nového deníčku, Jakub obhlídne místní rolbu a traktor, takže jsme na světě bytostně šťastní úplně všichni :)

Další den hlásí telefony sunshine jako u moře, takže jedem prubnout podle popisku ideální výlet s dětmi. Na webu Ověřeno rodiči to musí vědět. Velký Javor. Jako, má všechny potřebné atributy. Kabinová lanovka, hřiště na začátku i na konci lanovky, lezení po skále, daleký výhled kolem dokola, celkem krátký pěší okruh nahoře. Jen když asistent kvadrouše podle mapy očekává hodně zpevněnou cestu, musí být nutně trochu zklamaný. Ona je široká a poměrně zpevněná. Ale taky písčitá, štěrková a kamenitá. A prvních třeba 300 m je to krpál jako prase divoké. No nic, bejby nebude sedět v koutě a rozhodně nestráví tři hodiny výletu skrollováním na síti X. Takže jsme to dali. Erozi hornin jsme intenzivním hrabáním kola přídavného motoru uspíšili tak o deset let. Moc takových kopců jsem s Vítkem asi nezažila. Stálo to za to, vo tom žádná. Jen u večeře v podstatě bezvládně visím nad stolem. Na noc si dám dva brufeny a držím si palce.

Pondělí je cyklistické! Dojedem z Kvildy k prameni Vltavy a zpátky. Jakub je výjimečně spokojen v sedačce. Rozi je nadšená a když je zrovna kopec prudší, je i statečná. Já jsem tím pádem taky nadšená. Po letech mám otisklý převodník na lýtku, to se snad ani nebudu mýt. Konečně jsme zkusili pořádný výlet a ne jen kroužení po Kunraťáku. Osvědčená hospoda s hřištěm na Kvildě to jistí, pak uložíme Vítka s Jakubem do auta, aby se vyspal (Jakub, ale je jasný, jak to dopadne :) ). Je hic jak blázen, tak jim nechám stažená okýnka a popojedem si s Rozárkou ještě kousek, když už jsme tak spokojené na kole. Na Jezerní slať je to z Kvildy asi 2,5 km, tak se tam kouknem, cestou popovídáme a zpátky k autu to stihnem úplně těsně před bouřkou. Jen jsem naložila kola, obrátil někdo na nebi kýbl a lil to na nás hlava nehlava. Tak jsme si ještě přidaly s Rozárkou zážitek úplného promoknutí a se smíchem přeběhly do pekárny pro svačinu. Na noc dva brufeny a skleničku červeného. Je potřeba přitvrdit v léčebných metodách, postup zatím není valný.

V úterý dáváme pohodičku, Kašperk. Jen tak tam pozevlíme, sníme nanuky, něco vypijem, děti si koupí suvenýry. Na vyhlídnuté hřiště už jdu jen s Rozárkou, Jakub to zas zaspí s Vítkem v autě a nás vyžene další bouřka z procházky po Kašperkách. Které mají fakt malebné náměstí a na něm báječnou pekárnu s ještě báječnější paní pekařkou. Mňam.

Vítek už nějakou dobu není ve své kůži. Někdy bylo potřeba vyměnit cévku, já jsem si to doma při balení nepohlídala a vzala jednu jedinou - jinou než obvykle. Takže alergická reakce, dráždění a výsledkem je oblíbená uroinfekce a hnus, co teče z rány. Já dávám tradičně dva brufeny a dvojku červeného, abych se mohla v noci na posteli otočit.

Ve středu přijde největší strašák výletu. Záchod. Navzdory mým zádům i navzdory Vítkovým zvyklostem posledních týdnů to celkem vyšlo. Pohnout se stále nějak můžu, Vítek přežil, nezabralo to celý den a tak ještě s dětmi vyrážíme obhlídnout vlčí výběh u Srní. Rozinka si přeje kolo a já jí to nadšeně plním. Mnou vymyšlená trasa je 3 km z kopce dolů. To jsem nějak z mapy už nestihla vykoukat. Ale dopadlo to dobře. Vlků jsme viděli spoustu. Hřiště jsme stihli, naučné cedule zajímaly, razítka z Infocentra jsme natiskali a pršet začalo, až když jsme vyjeli na kole na cestu zpět. A protože to bylo celé do kopce, nebylo nám zima :)

Den zakončuju dvojkou červeného, na brufeny už peču... 

Na čtvrtek jsem domluvená s Bárou, že jí dojedeme navštívit a tak se hned po snídani nalodíme a vyrážíme. Vítek má parádní zimnici, uroinfekce úřaduje, jak jen umí, tak se ještě stavujeme ve Vimperku v lékárně doplnit zásoby Furolinu. Naštěstí dobře úřaduje i Paralen a k Báře přijíždíme poměrně ve fitu. No a u Báry, tam je krásně, jako u Báry. Mít takové kamarády, to je zázrak. Díky tomu, kdo to pro nás nahoře nebo dole nebo kdekoli zařídil.

Taková krásná dovolená to byla.... Škoda, že poslední noc Rozinka prozvracela :( K tomu horečka jako blázen, Rozinka se sotva drží na nohou, ráno pláče, jak jí bolí v krku, auto vytopí svojí horečkou bez obtíží... Na mně se podepsalo všech asi padesát tisíc přesunů Vítka, vozíku a motoru, na Vítkovi si udělala dalších pár zářezů uroinfekce, jen Jakub se statečně drží. K idyle máme při odjezdu daleko.

Naštěstí nakonec všechna voda steče z kopce dolů, jak říká večerníčkový klasik. Doma to všechno za dva dny doléčíme. Jako bonus Rozince konečně vypadne první zub, který se rozkýval na Šumavě.

Well done, krása střídala nádheru, z celé party stříkala spokojenost, tohle rozhodně ještě někdy zopakujeme!

Další bezba baby friendly dobrodružství: Zbraslavice - Malešov

Loni se nám putování zalíbilo a tak se do toho vrháme po hlavě znovu. Dvě rodiny, čtyři dospělí, pět dětí, jeden kočár, jeden dvojmístný cyklovozík, jeden vozejk. Všichni natěšení, předpověď slibná, trasa vhodná pro všechny a když ne, tak máme trasu alternativní.

První bod programu - dorazit autem na místo. Jen škoda, že každá rodina si vybrala jiné místo :) My v Hodkově, Hloušci ve Zbraslavicích. Nevadí, sjednotíme, no stress. Do natěšené skupiny bohužel nezapadá Agátka, kterou bolí něco na ruce, nevíme, kde přesně. Ale bolí jí to fakt strašně moc, odmítá opustit auto, pohnout rukou, sdělit cokoli komukoli :( To telefonické konzultaci s naším přítelem na telefonu (kamarádem ortopedem) odjíždí Ála s Agy na pohotovost do Kolína a my ostatní vyrážíme vstříc novým zážitkům. Batohy na záda, zapnout pohony vlastní i přídavné.

Po modré a červené doputujeme celkem na pohodu k rybníku Vidlák, kde se Honza trochu proběhne po okolí a najde moc hezké a asi jediné možné místo na spaní. Vyšlo to tak akorát, že zrovna přijíždí Ála s Agátkou. Agy se vesele usmívá, po bolesti ani stopy. Vyhozený loket (hlavička radia) to byl, už je zase na svém místě a všechno je zalité sluncem. Stavíme stany, já si nutně musím vyzkoušet přístřešek z plachty, takže máme na noc i garáž pro kočár, motor a vozejk. Sice to není vůbec potřeba, ale já jsem spoko tábornice :) Noc někdo tráví ve stanu, někdo pod širákem, někdo neustálým přikrýváním a usměrňováním dítěte do spacáku, někdo ve strachu před srncem.

Ráno v lese je nádherně. Pobalíme, Honza odváží auto zpátky do Zbraslavic, aby tam počkalo u vlaku a doběhne za námi. My se zatím vyšouráme na zpevněnou cestu. Zjišťuju, že mám píchlé kolo kočárku. Cajk, lepení mám, pumpičku mám, skill taky, rybník vhodný k hledání díry v duši je kousek a stejně tam míříme, protože potřebujeme v nějaké chatě u rybníka vyškemrat doplnění vody do lahví. Vybaluju nářadí a zjišťuju, že mám všechno kromě montpák. Jako, dá se, ale snazší by to bylo s nimi. A tak skáču na právě přijíždějícího cyklistu. Po chvíli hledání nakonec montpáky v batohu opravdu nachází a jelikož se mi nedaří plášť přeprat, ujme se zkoušení a zvítězí. Uf. Je spokojený stejně jako já a tak se s úsměvem rozloučíme, narvat duši zpátky už zvládnu sama. Sice jsem lepila na dvakrát, ale úspěšně. Yes! To by mě zajímalo, kolik lidí kdy muselo lepit duši na kočáru. Já to dělala už dostkrát a neznám nikoho jiného s takovou zkušeností, ale rozhodně další klikaři existují.

Ála s celou tlupou našich dětí mezitím sehnala dostatek vody a tak jdeme. Od jahody k jahodě, od klacku ke klacku. Naštěstí jsme schovaní v lese, kde není tak velké horko a cesta je moc krásná. Furt po červené, až na zříceninu Sion. Kousek to berem bez Vítka, ten se radši o samotě pogriluje na silnici. Jako, kdyby to bylo nutný, i přes ten potok bychom ho přenesli, i přes ty kořeny předrncali... ale nutný to nebylo.

Dneska dělám průzkum míst na táboření já a je to pecka. Hned pod zříceninou, na druhé straně potoka, je podle mapy přístřešek a menší plocha bez lesa. Je to regulérní místo na tábory, přístřešek je dřevěná táborová kuchyně, plocha bez lesa je posečená louka. Za kuchyní potok plný kamenů. Nejlepší dětské hřiště na světě! Úplně vysněné místo, které jde potkat. Ála s dětskou tlupou jdou od zříceniny přes potok. Já s Honzou berem povozy a i s Vítkem to bereme okružní cestou po silnici a zpevněné cestě. Cestou natočíme vodu na hřbitově. Ještě jednou večer se tam pro vodu zase vrátíme, bylo potřeba doplnit tekutiny za celý den, navařit čaje a kávy, uvařit večeře a když je to blízko, dopřáváme si ten luxus.

V neděli jdem po modré přes Maxovnu do Malešova, kde končíme. Tuhle cestu jdem převážně bez Vítka. Kočáry projedou všude, ale pro vozejka to cesta povětšinou není. V Malešově úplně nečekaně potkáváme parní vlak. Pecka! Děti nadšené, dospělí taky! Míříme k místnímu pivovaru. Vypadá vyhlášeně, ale vaří až od dvanácti, my jsme tu v jedenáct. Nacpeme si do břicha nanuky, dospěláci to zalijou pivem/birellem. Ála bohužel na obchůzce zjistí, že zahrádka pivovaru už je teď plná a to ještě neotevřeli. Naděje na rychlé jídlo, abychom stihli vlak, se rozplynula. Takže ve večerce dokupujeme ještě rohlíky a šunku a šineme se směr nádraží. Času dost. Ooooovšem pak se Vítek vytasí s tím, že by tu měla být ještě kavárna. Ále se zablýskne v očích, v nohách najednou dynamit a jdem to prověřit. Zrnko v hrnku nejen dobře zní, ale je to i neskutečná kavárna. Pro nás úplné zjevení. Skvělý dětský koutek. Prý skvělá káva. A prosecco :) I čaj super. Ale to umytí rukou na záchodě, co voněl! A vyřešení dětských potřeb na záchodě se stoličkou a prkýnkem! To jsou teprve svaté grály výletu :)

Jako skvělý bonus na závěr se celá naše skupina vejde do vlaku a můžem se tak bez komplikací dostat zpátky do Zbraslavic k autům. A vejdeme se dokonce tak, že děti můžou sedět (na což se nám samozřejmě za chvíli vykvajznou, v pořádku) a dospěláci stojí celou dobu na obou nohou a nemusí se u toho ani na nikoho lepit.

Zase nám to vyšlo!