SOTI KHOLA → KHORLA BESHI

9. října

Soti Khola → Khorla Beshi

Tak to by šlo. I dneska to byl poměrně příznivý terén, jen trochu přidáváme v disciplíně „z kopce do kopce“. Pořád podél řeky, pořád krásné výhledy, chvílema mám pocit, že to snad ani nemůže být všechno skutečné. Jen chudák Efka se nám přehřívá, to vedro je fakt šílený. Dneska jsme vysílaly živé rádiové vstupy do Nepálu i do Čech s písněmi na přání – původní nepálská lidová tvorba v interpretaci Zuzany Hlinkové.

Zatím to trochu vypadá, že i tady mají pravidelné dopravní zácpy. Vždycky odpoledne se nápadně zvýší hustota dopravy, oslí a nosičské karavany se míjejí na úzkých stezkách zjevně nejvíc po 14 hod :-)

Trochu jsme dumaly, jaký význam mají všemožné výšivky, stuhy a kytky na čelech. Tilhi měl pro nás jednoduchou odpověď: „it´s a fashion“ :-)

Ubytováváme se ve zděném domečku, který mi zvenku vzhledem trochu připomíná domečky se sprchou a záchody v evropských kempech. Pokoj mají jen dvoulůžkový, takže nám jako včera vytváří třílůžák. Dnes je to zpestřené divadlem, místní chlapík se snažil poměrně dlouho složit lehátko, vystřídal spoustu pomůcek (prkýnko, provázek), ale nakonec pochopil systém a dokázal to složit i bez doplňků :-) Krom ubytování v pokojích se tu dá i stanovat, což využívá třeba výprava Anglánů, které jsme na cestě potkali. Mají dlooouhou karavanu oslíků. Nejdřív jsme se trochu divily, co všechno s sebou asi tak potřebují, ale ukázalo se, že v Anglii podnikli nějaký projekt, sehnali peníze a teď za ně vezou vybavení a věci do školy v horské vesnici.

Ty litry potu jsou na oblečení přeci jen přeci znát, tak jsme poprvé vypraly některé kusy oblečení a samozřejmě hned začalo pršet :-)

KATHMANDU → ARUGHAT → SOTI KHOLA

8. října

Kathmandu → Arughat → Soti Khola

Z Kathmandu nakonec jedeme oproti původnímu plánu džípem a ne busem. Je totiž zrovna nějaký místní festival a autobusy jsou prý nabité k prasknutí, není možné pro nás zajistit jízdenku. Takže nakonec džíp. Jako úplně jsem si nebyla jistá, že to tak opravdu je. Až později jsme v podobné situaci v jiném městě pochopily, že to tak opravdu bylo. Já jsem si na začátek poměrně oddechla, z autobusu jsem měla dost hrůzu. No jo, osoba, které se dělá špatně i na eskalátoru :-) Celé dopoledne tedy trávíme v džípu. Kinedryl zafungoval, takže jsem si jen užívala té dynamické neuromuskulární stabilizace :-) Po 6 natřásacích hodinách jsme se vypotácely z džípu do strašného parna, daly jsme si oběd a vyrážíme výhní vstříc prvním kopcům.

Zatím žádné velké kopce, jen takové hupíky, rozcvička s batohy a hůlkami, pořádný grády tomu dává jen to vedro. Krajina je úplně jiná, než jakou známe. Tilhy, náš průvodce, nás upozorňuje, že teď několik dnů musíme jen jít a jít, žádné výhledy. Dovolujeme si s ním nesouhlasit, ale asi mu nevysvětlíme, že ta neuvěřitelná zelená barva rýžových políček, ta řeka, prudké kopce nad ní, že to je prostě pro nás nové a budeme to spokojeně hltat očima, i když pro něj je to nuda, nuda, šeď, šeď.

Takže idylka. Z hlavy konečně zmizela spinálka, že by začala dovolená se vším všudy? :-) Jen kdyby z toho vedra tak netřeštila hlava. No ale 11 hodin spánku by to poměrně mohlo vyřešit :-) :-)

STÁLE V KATHMANDU

7. října

Kathmandu

Po noci zvuků nadchází den nákupů. Díky dobré knize, kterou jsem si přivezla a díky tenkým stěnám v celém hotelu, mám poměrně dobrý přehled o tom, kolikrát za večer zvracela paní z pokoje nad námi, kolikrát se vedle na chodbě vrtalo, kolikrát spláchnul záchod a zatáhly se blíže neurčené plechové rolety.

Celý den jsme strávily v Thamelu a nakupovaly. Něco potřebného pro sebe na trek, něco pro sebe pro radost a taky něco pro drahé a milované :-) Takže okounění, zkoumání, smlouvání. Je trochu zvláštní nakupovat pohledy a dárky na začátku dovolené. Ale protože vůbec nevíme, jak se nám podaří vrátit z treku a kolik budeme mít času před odletem, nechceme riskovat, že bychom náhodou si nestihly nic přivézt. A taky že bychom si nestihly koupit čisté kalhoty do letadla na cestu zpátky.

Večer ještě jedno setkání s Prachandou, doladění posledních detailů, předání všech potřebných permitů (až čas ukázal, že nebyly úplně všechny). A pak balení. Balení se vyznačovalo větší než malou koncentrací otázky „kolik si berete ... ?“ případně její modifikací „berete si ...? Každá necháváme v hotelu své příruční zavazadlo a budeme věřit, že věcí máme s sebou tak akorát. Ještě umýt vlasy, kdoví jak to bude dál s hygienou :-)

O-ou, exploze Coca-coly v pokoji a střelba víčkem na pohyblivý terč, Juli je zjevně ozbrojená a nebojí se zbraně použít :-) :-) :-)

KATHMANDU

6. října

Konečně jsme tam!

Pořád letíme, spíme, jíme, letíme, spíme, jíme. Let zpestřují hoši z horské služby ze Strážného (už víme, že právě startují svou expedici Mera Peak), kteří nejen že umí bezkonkurenčně remcat na cokoli, ale hlavně toho ví stále víc a víc a nebojí se své vědění a zkušenosti sdílet s polovinou letadla. Proč jen s polovinou? Protože polovina letadla jsou Češi. Připadáme si jak na školním výletě. No, zjišťujeme, že teď zjevně Nepál v Čechách frčí. Až budeme chtít zas příště poznat kraj, kam moc nejezdí Češi, pojedeme asi na Třeboňsko :-)

Letiště v Kathmandu je poměrně prudká změna kultur. Skvělé je, že v tom chaosu, zmatku a vedru chtějí všichni svézt taxíkem zrovna nás! :-) Radujeme se, že máme všechno domluvené dopředu, pán s cedulkou „Fiserova 3x“ nás s jistotou odchytává v davu. Díky němu taky poprvé zkoušíme sport handrkování o „tip“, který obnáší řešení kolik, za co vlastně a taky která bankovka je která. Podnikavec rád poradí, že chce tu modrou (samozřejmě proto, že větší v naší peněžence nezahlédl).

Ani následující zážitek není špatný. Místní doprava je jedno velké troubení. Fakt by mě zajímalo, jestli jejich pravidla silničního provozu obsahují víc než tři body. Cestou v taxíku mě totiž napadají jen:

1. jezdí se spíše vlevo

2. přednost v křižovatce má ten, kdo se nebojí a je tam dřív

3. troubení je povinnost každého řidiče a je buď signálem pro přežití nebo známkou bezbřehé radosti z jízdy

V hotelu nás už očekává Prachanda [Pračanda], první meeting k treku, první tápání v nepálské akgličtině, ale když dáme sví tři překlady dohromady, vyjde nám z toho téměř kompletní přehled informací. Všechno působí dobře, průvodce s kamennou tváří vypadá well experienced, přesně, jak jsme si přály. Zatím všechno probíhá dobře, až na škraloup na milk tea v průběhu meetingu, takže by bylo velmi neslušné se nad čajem začít dávit nebo tak něco, takže společenská hra „nenápadně přilep škraloup na vzdálený okraj hrnku“. Moje první velká výzva v oblasti pokrmů a nápojů. Challenge accepted, well done!

Druhá výzva je slivovice. Dezinfikovat se asi musí, pod tíhou přesvědčení všech ostatních o smysluplnosti srkání pálenky 2x denně to teda udělám, ale jen s čokoládičkou na zajedení a stejně se žaludkem naruby.

MANASLU TREK aneb Dovolená na zotavenou

5. října

Odlééééét!!!

Pod heslem „po práci legraci“ nasedáme v pátek v půl třetí odpoledne do primářského taxíku a míříme na letiště, tou dobou zrovna vyšňořené na velkou slavnou přeměnu z obyčejné Ruzyně na Letiště Václava Havla. Po červeném koberci, to si nechám líbit :-)

            Už na Ruzyni potkáváme skupinku, která musí upoutat každého a nás rozhodně, nelze nepomyslet, že by tihle chlapíci neletěli s námi do Káthmandu. Neustálým přemítáním, jestli jedou na expedici nebo ne, nám čekání u brány aspoň uteklo. Letí s námi a začátek vypadá velmi vesele. Pak už radostné sdílení cesty s nimi trochu ochládá, přímo úměrně s množstvím jejich vypitého piva na letištích a v letadlech. Ale zas v Miláně nás díky chlapcům moc pěkně a bez našeho snažení odbavili a získaly jsme díky nim nejluxusnější místa s největším prostorem pro nohy :-)

Paris, je t´aime

     Konec září v Paříži. Můj vysněný výlet. S manželkami a s Martou. Paříž byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala, přesně taková, jakou jsem ji chtěla mít. A to je skvělé, protože když si člověk něco vysní a dlouho dopředu se těší a představuje si to, pak je často skutečnost trošku pozadu za představivostí. Nebo aspoň mně se to někdy stává.
     Paříž byla barevná, i přes počáteční obavy z lijavců byla prosluněná, voněla a byla plná krásných mužů, na které byla radost se dívat ze zahrádky kdejaké restaurace :-)
     Vedle šarmantních Francouzek jsem byla nenápadná šedá myška, úplná Popelka, tak teď budu doufat, že na mě spadne ořech, ze mě se stane krásná princezna, pak někde na schodišti ztratím loď velikosti 42 a krásný voňavý princ ve sportovním sáčku se šálou kolem krku přijede a řekne, že by mě poznal mezi tisíci :-)
     Každopádně do Paříže, tam já se určitě vrátím.

fotka od Kou. díky, Zuzi

Matko-mimino-turistika

Stává se z toho můj oblíbený sport, objíždět kamarádky-matky. Jeden z mých hodně oblíbených výletů je ten do Polichna. Letošní červenec jsem to dovedla téměř k dokonalosti, když jsem s sebou vyvezla i své kolo a kopce kolem Luha jsem si náramně užila. Stejně jako Jindřišku. I když už zase těhotnou a tudíž nezvykle spořádanou :-)
A myslím, že se stalo již pěknou tradicí vyfotit mě a Mikuláška před tím samým africkým obrazem :-) Jsem zvědavá, jestli se Jindřišce při mé příští návštěvě podaří jistě již běhajícího Mikuláška přinutit zastavit se před tímhle obrazem :-))

v dubnu

  a v červenci

Milano a Costa Masnaga

aneb Pracovně nepracovně s Radem na výletě

Příběh o ukrutně rychlém navázání kontaktů v Itálii, ještě rychlejším zařízení pracovní cesty a o poklidném převedení všech plánů do reálu.

Stalo se v červenci. Jeden nadřízený se rozhodl, že je nutné předběhnout v úmyslech i v realizaci jiného nadřízeného. Myslím, že není náhodou, že se nejednalo o dvě ženy, ale o dva muže. A tak se stalo, že jsem jeden večer seděla doma u počítače a vymýšlela, jak asertivně a v angličtině „americky“ rozjásaně napsat: „Jste skvělí, pracujete se skvělým přístrojem ReWalk, který my hrozně moc chceme vidět, jste skvělí, vycucat z vás o terapii s ním co nejvíc, jste skvělí, to vše co nejdřív, za celé léto ale můžeme jen 19. a 20.7., jste skvělí, Vám se hodí víc 19.? Hm, smůla, to my vlastně taky nemůžeme.Jste skvělí.“

A světe div se, já to opravdu napsala. A oni ten náš jediný možný den akceptovali, přestože to bylo jen dva týdny předem. A tak jsme s Radem koupili letenky do Milana, zamluvili hotel tamtéž a vymýšleli, jak to teda všechno provedeme. Big Boss Hugo Cross pro jistotu odjel na dovolenou ještě před tím, než jsme cokoli v Costa Masnaga domluvili, takže nám jen suše smskově oznámil, že se žádnou zálohou nemáme počítat a snad nám potom zpětně vše proplatí. A tak jsem se významně přiblížila životu poustevníka o chlebu a vodě.

Musím říct, že letět s Radem je radost. Stejně jako já potřebuje pořád svačit, takže netrpím komplexy té, která pořád otravuje s tím, že má hlad. Rado ho sice třeba někdy nemá, ale možnost jíst uvítá vždycky :-) Taky se nebojí mluvit anglicky. A nepotřebuje si nutně celou cestu dopravními prostředky povídat, takže se dá klidně cesta prospat.

Do Milána jsme vyrazili o den dříve, abychom si výlet náležitě užili. Celý čtvrtek jsme se toulali po městě. Dalo by se říct, že v místním ukrutném vedru naše kroky vedly spíš od pítka k pítku, ale Rado nás podle mapy provedl centrem naprosto neomylně. Stačilo to prostě jen na každé křižovatce „jebnút prudko doprava“ a bylo.

Poté, co jsme si spálili ramena a krky a snědli jsme všechny zásoby z domova, jsme se v pozdním odpoledni ubytovali a začali hledat, kde bychom poobědvali. Smůla, že zrovna tou dobou všichni Italové odpočívají a zavírají obchody i restaurace. Možná ale jen díky tomu jsme objevili náš záchytný bod, oázu v poušti, maják ve vlnách, prostě supermarket na nádraží. Tady jsme objevily výborné plněné bagety, skvělé těžké červené víno ve šroubovací lahvi a taky jedno skvělé obědvací místečko pod schody :-)

První večer pak nabral naprosto neočekávaný spád. Asi v půl osmé jsme se vrátili do hotelu, otevřeli víno a načali místní křupky. A pak v rytmu vypít kalíšek – usnout – vypít další kalíšek – usnout – vypít kalíšek – usnout .... jsme pokračovali ke dnu láhve a pak definitivně usnuli. A to tak brzo, jako se mi to už několik let předtím nepovedlo :-)

Druhý den jsme posnídali na anšem oblíbeném místě pod schody na nádraží a vyrazili vstříc práci.

Costa Masnaga je malá vesnice asi hodinu a čtvrt vlakem z Milána a je v ní rehabilitační centrum Villa Beretta, které je určené pro neurologické pacienty. Takže i spinální. Bioinženýr Mauro nás vyzvedl na nádraží a odstartoval tím velmi příjemný průběh pracovní části výletu. Pár hodin v reh. centru, které byly jen o zajímavých věcech, žádné zbytečné plky okolo. A pak hurá zpět do víru velkoměsta.

Zmrzlina, pizza a víno, to byl trojboj pro druhý večer v Milánu. Ještě trochu procházení po městě a pak sen každé ženy. Válela jsem se v posteli a večeřela pizzu, Rado v trenkách mi naléval víno a společně jsme koukali na italskou televizi. Musím říct, že dabovat americký detektivní seriál v italštině je zábava, kterou jsem si neuměla představit. Zejména za použití univerzálního překladu téměř čehokoli na „Já si radši naleju!“

V sobotu velmi brzy ráno nás čekal už jen půlhodinový sprint ještě spícím Milánem na vlak na letiště. Na letišti jsme měli trochu netradičně rozdělené role – já koukala na rolující letadla, zatímco Rado brázdil parfumerii a očuchával parfémy. No a pak už jen nějaká ta bouřka a turbulence, můj zelený obličej a nevolnost velmi se blížící zvracení a pracovní cestě je konec.

Takže až na tu závěrečnou nevolnost, velká pohodááá!!!

Nový rok!

Vlastně vůbec nechápu, kam se tak rychle poděl rok 2011. Připadá mi, že byl strašlivě krátký. Ale když si vezmu, co se všechno stalo, tak je zas dost divné, že se to do něj všechno vešlo. Dvojí metr asi :-) Musím říct, že jsem docela zvědavá, jaký bude ten další rok. Samozřejmě že zas o něco lepší, to je jasné :-) Je spousta věcí, které bych chtěla posunout a vylepšit nebo naopak vygumovat. Můžu tomu asi říkat předsevzetí, je to vlastně celkem jedno. Každopádně vím, že se chci snažit změnit věci, které změnit jdou. A úplně obyčejně chci být dobrý člověk. Takže jdu na to! :-)
A Vám přeju, ať je ten nový rok podle vašich přání! A nebuďte příliš dospělí, trochu to svazuje :-)