To je hodně pestrá škála zážitků, na které se člověk musí
připravit. První se samozřejmě nabízí otázka, jak toho dosáhnout. Většinou to
jde jen asistovaně, a to buď víc nebo míň. Vzhledem k tomu, že mi od první
kontroly předhazovali, že jsem stará matka, zvolili jsme variantu „víc
asistovaně“.
Další související otázkou je, kde to všechno podniknout.
Soukromé zařízení nebo velká nemocnice? Jelikož v jedné takové velké
pracuju a mám v ní zatím stále ještě důvěru, volba byla taky jasná. Ano,
asi jsme mohli vše absolvovat v soukromé továrně na děti tak ve třetinovém
čase, ale kdo to dopředu tuší... O vyrobení dítěte je velký zájem, tak se na
všechno čeká. Na termín první konzultace, druhé konzultace, to máte vánoce –
aspoň budete mít vánoce v klidu, pak velikonoce, pak prázdniny – to víte, jsou
dovolené, paní doktorka tu teď tři týdny nebude.... Navíc bylo u nás potřeba
trochu nestandardní spolupráce s urologií. I to se nakonec podařilo, i
když ne bez zádrhelů. Na intenzivně plánovaný odběr jsme dorazili včas, v pořádku,
ale ouha. No, víte, my nemáme nabitý ten správný přístroj, teď jsme to zjistili.
Přijďte za hodinu a půl, to by se snad přístroj mohl nabít na ty tři minuty, co
musí pracovat. Naštěstí to baterka opravdu dala. Stejně jako V. obklopen publikem
čtyř lidí.
V dalších fázích už to bylo jen o mém těle. Došlo na klasické
komplikace, já si zkusila postupně všechny. Včetně množství krve, zašití a
hospitalizace po drobném vpichu při odběru vajíček. Bohužel nás neminul ani ten
strašně strašně smutný okamžik, kdy to po nadějném začátku a veliké radosti nevyšlo.
Druhý pokus byl tak už výrazně nervóznější a z mé strany
opatrnější. Nicméně člověk si myslí, že něco ovlivní a prd. Po dvou týdnech od
IVF na mě skočila glomerulonefritida. Několik dnů horečky přes 39 stupňů, což
jsem předtím snad nikdy neměla. Trojkombinace antibiotik, týden hospitalizace. A
po dvou dnech doma to samé ještě jednou. Člověk už ani nebrečí. Byly to dva
týdny rozhovorů s pidi miminem, že to spolu prostě zvládneme. A zvládly. Naše
holčička byla hned od začátku prostě strašně statečná.
Pak to chvíli běželo docela obyčejně, dva měsíce jsem
strávila na neschopence, při které na mě přišla kontrola ze sociálky. Kolik
znáte takových lidí, které na neschopence zkontrolovali? Ačkoli jsem v tomhle
strašpytel a vzorňák, po třech letech jsem si napsala jméno na zvonek a
dodržovala jsem poctivě vycházky, stejně mě doma nenašli. Zvláštní, když mě
hledali na Hradčanské, kde jsem bydlela asi před pěti lety, ne? Zprávu o tom,
že mě nezastihli a že mi tudíž zastavili přívod peněz, mi překvapivě poslali
taky na Hradčanskou. Naštěstí se do bytu po nás před lety stěhovali kamarádi,
od kterých se ke mně dopis dostal.
V podstatě se mi tím ulevilo, protože s V. musíme
mít ke všemu nějakou historku a mylně jsem se domnívala, že touhle to jako máme
za sebou. V práci jsem se čím dál víc těšila a plánovala, jak ty dva
měsíce mateřské před porodem strávím návštěvami kamarádek, kaváren,
procházkami, výlety do Tábora. Zkušené kamarádky matky nezapomněly radit, že si
ten čas pro sebe hlavně musím užít. Měsíc před mateřskou jsme s V.
intenzivně řešili jeho zdravotní problémy, které na sebe různě navazovaly a
vyvíjely se. Po dvou dnech mateřské jsme se tedy vydali na rodinný výlet do
Berouna na magnetickou rezonanci. Odhalila dva nově zlomené obratle a dvě
zlomeniny staršího data, co na náš názor nečekaly a už se mezitím vyřešily
samy. Ani ne po týdnu doma tak na nás dopadlo tzv. režimové omezení – dva měsíce
konzervativního hojení, tedy jen ležet. Pro kvadrouše trochu pohroma, protože v posteli
vleže prostě nezvládne nic. Jakože vůbec nic. Potřebuje od někoho napojit,
nakrmit, otočit, podrbat, protřít oči...
I pro toho, kdo je filmový fanatik, je dvouměsíční filmový
maraton trochu moc. Takže se V. postupně posunul od závažnějších a uměleckých
filmů ke střílečkám, seriálu Dva a půl chlapa a youtube videím, ve kterých
někdo vaří nebo zachraňuje psy. Občas vydával zvláštní zvuky, po kterých
většinou následovalo přiznání, že už se asi zblázňuje. Já vedle něj denně
dopisovala kapitoly, dělala korektury hotových kapitol, popisovala obrázky, kontrolovala
popsané obrázky, zkrátka vše, na čem je potřeba se podílet v čase před
odevzdáním knihy do tisku.
Myslím, že jsme to společné domácí vězení zvládli poměrně se
ctí. Já jsem nezabila V., V. si nemusel objednat asistenci, která by se
pokusila zabít mě. Přežili jsme i navzdory faktu, že celé dva měsíce sousedi
nad námi rekonstruovali koupelnu a několikrát nám naší koupelnu skrz strop
opláchli vodou. I navzdory tomu, že se pod námi nastěhovali noví sousedé, kteří
zcela pochopitelně potřebovali zavrtat do zdi všechny poličky a obrazy. I
navzdory tomu, že pod naším oknem zrovna touhle dobou sbíječkami odstraňovali z nepodstatné
zídky obložení a vylepšovali na ní beton.
Tuhle „horskou etapu“ péče o ležícího kvadrouše jsme zakončili
stylově, i když s jiným výsledkem, než ve který jsem doufala. Bylo potřeba
V. dostat po dvou měsících do vozejku, dojet metrem do Motola a zvládnout rentgen
a cestu zpět. Řekla jsem si, že když už teda nějaký ten den přenáším a Rozárka
se pořád nemůže rozhoupat k vykulení, že přesuny a cestu zvládnu sama. Hlavně
to není žádná velká dřina, je to jen pár přejezdů a přesuny mám v paži. Když teda
pomineme přestup na Muzeu, který je poměrně výživný, jak ví každý, kdo si tady
někdy zkusil asistovat člověku na mechanickém vozíku. Volným tempem jsme cestu
statečně zvládli. Počáteční obavy, že V. bude po dvouměsíčním ležení kolabovat
kvůli nízkému tlaku, byly rozptýleny hned zpočátku. Role jsme rozdělili mezi sebe
jinak, kolabovala jsem já a V. byl v permanentní křeči. Já pociťovala
tenzi zejména v okamžiku, kdy jsem se snažila nacpat V. na vozejku do
plného metra, přičemž mě hbitě předběhla stará paní, zastavila se a rozhlížela,
koho by zvedla ze sedačky. Protože je potřeba vozejk rozumně zaparkovat a zabrzdit
ještě před tím, než se metro rozjede, moc jsem se s tím nemazala a když se
paní nemohla nějakou dobu rozhoupat, trochu jsem jí vozejkem polechtala zezadu
nohy. Na její stížnost Au, to bolelo, jsem jí politovala. Jsem totiž dost
citlivá.
V Motole byl v rámci kontroly v plánu odběr
krve a rentgen. Hm, rentgen.
Dobře, dojdu tam s tebou, ale počkám venku.
Rozárce už by sice neměl uškodit, ale jak má člověk jednou
hluboko v hlavě zasunuto, že těhotná se má rentgenu vyhnout oklikou... Navíc
bylo jasné, že když nepůjdu dovnitř, nebude se po mně nic chtít. Jenže V. byl
trochu nervní, aby s ním někdo blbě neprásknul na rentgenovací stůl, navíc
se musel trochu odsvléct, tak jsem nakonec udělala ústupek a vlezla dovnitř. Ale
jen ho svléct!
Rentgen obsluhovala paní, které se rozhodně do ničeho
nechtělo.
A vy byste mi mohla pomoct?
Vidí mně??
Hm, mohla...
S tím obr pupkem jsem se tam sotva vešla, ale V. jsem
tam zdárně vytáhla, paní se snažila pomoct. U toho si neodpustila větu o tom,
jak jí bohužel bolí záda, protože se u toho rentgenu pořád ohýbá. No... Zalezla
jsem rychle zpátky do kabinky za dveře s nápisem OLOVO. Na dveřích edukační
cedulka Jste těhotná nebo byste mohla být? Jasněěěěě. Olovo volovo.
Za chvíli slyším Teď vás budu muset otočit na bok.
Dělám, jako že tu vůbec nejsem.
Myslíte, že bych mohla poprosit vaší paní?
No ty bláho, ta ženská mě fakt neviděla?? Proč jí to není
blbý??
Dobrá, lezu ze své olověné skrýše a přetáčím V. na bok.
Vy už to máte tak hezky nacvičené.
Ano, přesně to jsem zrovna chtěla slyšet.
Zpátky do vozíku zase já za jemné asistence paní, obléct, odjet, další historkou pobavit na spinálce a domů... S Rozárkou to tím
potřebným směrem ani nehnulo. Asi nikdy neporodím.
Žádné komentáře:
Okomentovat