Byl to porod

 Sedím zase v čekárně. Aktuální Respekt už mám skoro dočtený, stejně jako jeho právě vydaný speciál. To je asi jediná příjemná věc na těhle častých kontrolách v prenatální poradně - klid na čtení. Už mi lezou písmenka i ušima, tak občas zvědavě pokukuju po ostatních těhotných skoro-matkách. Porovnávám si břicho, svačinu (závidím těm se sušenkami, ale třeba jsem aspoň tolik nepřibrala... že?), termín porodu, co se dá odposlechnout z komunikace se sestrami. Jak je mým dobrým zvykem, vycházím z toho srovnávání jako největší a nejdivnější :) Jo a už týden přenáším a už fakt nechci. Dřina a vrcholný vopruz.

Po hodině a půl se otevírají dveře ordinace a postarší paní doktorka si mě volá. Mezi dveřmi spiklenecky prohodí, že viděla v kartě, že jsem zaměstnanec Motola a nechce mě nechat mlaďochům, aby se na mně učili. Jde lehce v předklonu, drží si ruku u žaludku a jen tak mezi řečí mi vypráví o dnešních krutých bolestech žaludku. Pak koukne do karty: "No počkejte, vy jste 40 + 6!!!!!"

"No, jsem." (tyve, já tak nějak vím, že už se s tím pupkem tahám dlouho...)

"No to mi nemají dělat, vy už jste dávno měla mít termín na indukci! Proč jste si neřekla o plánovaný porod? To jste klidně mohla už dávno udělat", mrká na mě zase spiklenecky. (tyve, co je to plánovaný porod na požádání????)

"Tak já si vás vyšetřím, paní magistro, a něco s tím uděláme" a zas na mě zamrká.

Trochu se bojím, že ze mě Jakuba zkusí vytáhnout rovnou tady. Tomu říkám přístup k životu TADY A TEĎ. Vypadá dostatečně energicky na to, aby se jí to povedlo. Překvapivě nakonec jenom plánuje termín vyvolání porodu. Je pátek, takže pokud neporodím o víkendu, v pondělí nástup. Odcházím tedy nakonec spokojená, že jsem dostala šanci odmítnout Hamiltonův hmat a Jakub dostal šanci se sám rozhoupat k akci.

Je půl jedné, o Rozárku je postaráno, dneska jí kvůli mé kontrole v Motole vyzvedávala ze školky Štěpánka, takže vyrážím na super extra odměnu do Chococafé v Liliové. Asi to bude na dlouhou dobu poslední pohoda o samotě, tak si tu horkou čokoládu s masala kořením hodně vychutnávám. Spokojeně dočtu Respekt a pomalým velrybím tempem vyrážím k domovu. Štěpánka je jako vždy skvělá, Rozi jí žere, visí na ní a Štěpánka samozřejmě svolí, že zůstane až do večera. V duchu si říkám, že už by tu možná mohla rovnou zůstat, ale domlouváme se, že se nastěhuje v neděli večer, abych v pondělí stihla nastoupit do porodnice už v půl 8.

Byl to dlouhej den, s takovým zvláštním pocitem skládám Vítka do postele v deset večer. Těším se, až konečně zavřu oči a vytuhnu, ale nějak se mi vlastně nechce, divný, divný. Trochu povídáme, řešíme, jak to nejlíp provést v pondělí ráno, jestli je doma všechno připravené, kdo a jak k nám přestěhuje Štěpánku... Najednou cítím v břiše strašnou ránu. Prasknutí, že jsem přesvědčená, že to muselo být slyšet i mimo moje břicho. "Vítečku, nevím, ale možná se něco děje. Startovní výstřel asi."

Startovní výstřel to rozhodně byl. Voda praskla a po pár kontrakcích mi pomalu začíná docházet, že tohle bude záležitost v hodně svižném tempu a není na co čekat. Volám na pomoc sestry v akci, Týnu zvedám už taky z postele, Štěpánku asi od práce, těžko říct, ale dávám zcela jasnou instrukci, že určitě nemá čekat na autobus a má sednout co nejrychleji do tága. V už poměrně nepříjemných kontrakcích znovu oblíkám Vítka a usazuju ho zpátky do vozíku. Vyjde mi to tak akorát, Týna zrovna parkuje před domem, Vítek je ve vozíku. Sedám rovnou do auta, Vítka nechám čekat doma na Štěpánku, aby se vystřídali u Rozi. Týna se pro něj později vrátí a doveze ho za mnou do porodnice. Taková malá bojovka :)

V autě hýřím vtipem, kontrakce nejsou tak strašné, takže v Motole striktně odmítám Týninu nabídku doprovodu k porodnímu sálu. Cestou Motolem se postupně víc a víc předkláním, už je to fakt nepříjemný. Na zvonek porodního sálu zvoním už v hlubokém předklonu. Moc milá sestřička mě vede na vstupní vyšetření, je vidět, že mi ty silné kontrakce až tak nevěří. Chápu jí - přicházím sama, bez doprovodu, na sobě elasťáky, sportovní šaty, mikinu s kapucou, na zádech malý Deuter batoh a na nohou běžecké boty :) (no co, jediné boty, co se nemusí šněrovat).

Vyšetřovací křeslo, rutinně odpovídám, že mimino je hlavou napřed, jak taky jinak, už je tak celé týdny, proč by se to teď snažilo změnit... Ups, těžko říct, proč, ale snažilo. A úspěšně. Sestra vyšetřuje fakt poctivě, pak doktor, pak ultrazvuk... Jo, je to konec pánevní. V pokročilém stadiu porodu. I když už mi nebylo do zpěvu, hooodně se mi přitížilo. A pak pořád někdo přichází, vyšetřuje, přichází, vyšetřuje.... domlouváme se, že to zkusíme přirozenou cestou, konec pánevní je fyziologická poloha, císař je záložní varianta, když to nepůjde. Dost se bojím. Trochu se za ten strach stydím, ale prostě na mě sednul a nepouští mě. Nechám se od všech ujistit, že to jde zvládnout. Podle síly kontrakcí mám pocit, že už ani jinou volbu nemám, Jakub to zjevně v břiše řídí za mě. Bohužel je to nerozhodný Našinec, takže se v krátkém čase ještě stihne otočit kolem podélné osy a jednou zkouší být i napříč, což mu naštěstí nejde na dlouho.

Vítek pořád nikde. Ano, od první kontrakce je to teprv asi hodina a půl, ale už bych ho ráda viděla. Doktorka upozorňuje, že porod koncem pánevním se nesmí uspěchat, může trvat i dvě hodiny, musíme být trpěliví. Vítek už je tu, uuuf. Taky vypadá trochu vyděšeně. Porodní asistentka doporučuje hodně prohřát ve sprše, jistě mi to udělá dobře. No, pokud mám být upřímná, moc si na to nevěřím, mám pocit, že dobře už mi nic neudělá, ale jsou s doktorkou přesvědčivé, tak vyrážím na dlouhou pouť dva metry po pokoji. Do sprchy sotva dolezu a z posledních sil se chytám zvonku visícího u země. Je mi jasný, že sprchu už si ani nepustím. Možná zvládnu Jakuba donést zpátky na křeslo. Nebo ne... Doktorka přibíhá s "Co se děje, zlatíčko?!", rovnou mě chytá a táhne ke křeslu. Pořád se dost bojím. Pak už jen chvíli umírám s každou kontrakcí, mezi nohama držím vší silou prostěradlo, protože mimino "na nás musí v podstatě vypadnout". A trpělivý porod koncem pánevním je hotov tři hodiny od první kontrakce. Je 0:50, 22. října. No ty vole!!!!

Jakub je nádhernej, ale nedávaj mi ho hned, je někde pryč, kde?? Mezitím mě doktor zašívá, Vítek drží za ruku, je to úleva, ale bolest pořád nekončí. Pak mi ho konečně přinesou, je nádhernej!! Doktorka informuje, že ho museli trochu prodechnout, chvíli na kyslík, měl pupečník kolem krku. Máme asi pět minut, kdy ho můžu mít u sebe, pak mi ho zase odnesou do inkubátoru :( Nééé, já ho chci tady...

Vítek je se mnou celé dvě hodiny, co může, drží mě za ruku a ujišťuje, že jsem Xena. Jo, dneska fakt jo! Trochu se bojím, že tohle mě bude už celý život strašit ve snech.

Měla bych se přesunout na oddělení šestinedělí, ale ouha. Zase smolík, mají plno, jako s Rozárkou. do prdele už. Budete spát tady na porodním pokoji. Klidně. Na zakrvácená prostěradla pode mnou natáhne milá sestřička ještě jedno čisté, abych to měla lepší. Někde vyškrábne tác s jídlem. Když odejde, vyškrábnu k tomu ještě já z batohu polomáčenky a zhltnu je asi za deset vteřin. V pět ráno se musím stěhovat. Na oddělení rizikového těhotenství, jinde není volno. Hned, jak se uvolní místo, přesunou mě k Jakubovi. Ty hrůzy nikdy neskončí... Ráno se dozvídám, že možná odpoledne. Odpoledne ani náhodou, možná další ráno. Ani další ráno, ani další odpoledne. Už potají brečím. Za Jakubem chodím každé tři hodiny, jsem s ním, jak dlouho to vydržím. Ale chodíme tam takhle tři. Do místnosti, kde jsou jen postýlky těhle opuštěných chudáčků a pak inkubátory. Mají tam jedno křeslo a jednu židli. Když od něj odcházím, představuju si, jak tam za chvíli začne sám plakat ve skoro prázdné místnosti. Občas se na něj přijde podívat sestřička. Je to tak strašně smutný...

Třetí den po obědě se konečně stěhuju k Jakubovi. To je taková úleva. Je nádhernej. Čím dál nádhernější!! Strašně málo spí. Mám pocit, jako by si hlídal, jestli jsem zase někam nezmizela. Ale je to dobrý, už nezmizím!

Úplně jiné Vánoce

Letos zažívám fakt divný Štědrý den. Žádné cukroví, žádný kapr, žádný salát, dokonce poprvé v životě nedostanu večer žádný dárek. Né, že by vánoce byly svátky materiální, že... naštěstí dostanu nějaký dárek alespoň někdy později ;) :)

Taky jsem poprvé od svých asi 12 let ráno neuvařila čaj do termosky, nesbalila vánočku a mandarinky a nešla na Příběnice...
Viry nám to letos zařídily všechno trochu jinak. Rozárka těsně před svátky zase onemocněla. Nemohli jsme odjet na jih, abychom někoho nenakazili. Hlavně Štěpánku... Takže všechny plány a domluvy, co nám na jihu hodné maminky připraví a my si nabalíme, až pojedeme z Příběnic, byly tak trochu na nic. A nutno říci, že po celém tomhle roce plném nemocí (a hlavně po šíleném adventu s Jakubovou bronchitidou) byly ty plány zejména naivní...


Ale i v nekončících virózách jsem si každou minutu jistá, že se mám strašně dobře. A že i tyhle pokaděný svátky jsou šťastný a veselý!

Jak upéct manžela. Snadno a rychle.

Předně je zapotřebí mít doma správný vzorek populace. Ideálně takový, co zažívá tepelný komfort v rozmezí teplot 25,4-26,8 stupňů celsia (díky skvělé kamarádce Evě to umím takhle pěkně vyjádřit). A já mám to štěstí, že úplně přesně takového muže jsem si vzala. Tedy první podmínka splněna.

Aby byl proces opravdu snadný a rychlý, je lepší, když je venku horký letní den. Třeba 35 stupňů ve stínu je poměrně dostačující. Dále se hodí přítomnost choroby. V našem případě se nabízí covid-19. A pak už to jde jako po másle.

Muž dostane horečku, celý den má zimnici, odpoledne už to vsedě nevydrží, nechá se složit do postele, přikrýt peřinou až po bradu a sezobne Paralen. Aaaaa, úleva.

“Tak my jdeme nakoupit, jo?”

“Jasný.”

“Fakt je ti dobře?”

“Jojo, můžete jít.”

A tak jdeme. Nakoupíme, cestou zpátky chce Rozárka nutně lízat lízátko na trávě ve stínu stromu. Což je vlastně tenhle den jediná příjemná chvíle, tak proč si ji neužít. Jenže zjišťuju, že vlastně nemám telefon. To už mi tak příjemné není, přeci jen, doma leží nemocný muž, co si sám nepomůže… Zbytečně plaším, jako vždy… Ale dítě poměrně snadno přesvědčím, že radši půjdeme domů, aby tam táta nebyl sám.

Mezi dveřmi už vidím, že je něco v nepořádku. V. leží na posteli dost podezřele.

“Je ti špatně?”

Odpověď ani neslyším, tak zvyšuju tempo. Za tu tři čtvrtě hodinu nákupu mu klesla teplota po Paralenu a stihl se rovnou pod peřinou přehřát, protože se prostě nemůže odkopat… Po pár hodinách chlazení mokrými ručníky a ležení na posteli napolohované se zvednutýma nohama se mi podařilo dostat V. krevní tlak aspoň do kladných hodnot. Měřit jsem se neodvažovala. Můj postupně klesnul někam směrem k hypertenzi, takže taky v pořádku.

Uf.

A je to. Takhle je to snadné. A překvapivé. A poučné.

Cukr a bič

 V mém novém životě je všechno jinak. Nový život začal s Rozárkou. Všechno se změnilo. Jasně, každá matka to říká, všude se to píše, je to otřepané klišé i univerzální fráze k použití. Ale ono to tak fakt je, no…

Změnily se i věci, u kterých jsem na to nebyla připravená. Už v těhotenství jsem měla velké problémy s kvasinkami, ale člověk si říká, těhotenství, hormony bouří, až se vybouří, hladiny se zklidní, všechno se zas vrátí. Tak jsem věřila gynekologovi, prý je to normální, dávejte si tohle, to pomůže. Nepomohlo, ale je to prý normální. V pořádku, po porodu se to zklidní, to je jasný. Dobrá. Brousím internety a hledám. Je to normální. Pomůže… nic moc, hormony se bouří…. Aha, pomůže upravit jídelníček. Aaaa sakra. Odstranit cukr, bílé pečivo a alkohol. Tak s alkoholem v těhotenství by problém nebyl, na bílém pečivu taky nelpím, ale bez cukru?? Jakože fakt?? No dobře, do porodu, to není tak dlouho, to dám. Všichni říkají, že po dvou třech týdnech člověk na sladké chuť mít přestane.

Nene. Nepřestala jsem mít chuť na sladké ani trochu. Ani po čtyřech týdnech, ani po čtyřech měsících. Když jsem balila batoh do porodnice, zabalila jsem si tam čokoládu za odměnu a dost jsem se těšila, až už bude Rozárka venku :)

Hned jak mě na sále nechali samotnou s Rozárkou a Vítkem, sebrala jsem Vítkovi na tajnačku z batohu Snickers a vdechla jí (prý nemám ještě dvě hodiny raději jíst a já mám v zubech tunu karamelu a všude na puse čokoládu…).

Po porodu vše zůstalo stejné. Nekončící mykóza ke všemu tomu dalšímu nepohodlí a únavě. Dobrá, pokračujeme bez cukru. Bude to ještě pár měsíců trvat, to dám, pak se to srovná. Gynekologovi to zkusím říct ještě jednou. Je to normální. Doporučené stále stejné globule ještě vyzvednu z lékárny, ale rozhodně je tam časem nepoužité vrátím, přesně podle instrukcí na krabičce.

Kamarádky už si zvykly, že mi sušenky a čokoládu nekupují ani nenabízejí. Dokonce Kalamita upekla kynuté koláčky s povidly úplně bez cukru, jen pro mě, byly skvělé!! Maminka tomu po roce diety pomalu začíná rozumět. Táta si myslí, že je to zas nějaký úlet. Tchán mi při každé návštěvě nabízí kafe a nějakou sladkost. Vždycky, když si jde nějakou přinést pro sebe, takže často. Už to většinou zvládám v klidu. Jen většinou :)

Trvá to zatím tři a půl roku. Jediná cesta je bez cukru a bílého pečiva. Když si dám kousek dortu, druhý den mi tělo jasně řekne, co si o tom kvasinky myslí. Už jsem si hodně zvykla. Naštěstí ovoce můžu. Našla jsem si náhradní dobroty. Mám vychytaných několik receptů na muffiny a bábovky bez cukru, oslazené banány nebo datlemi. Ale kojení, běhání a takhle bezcukrová dieta, to je teda někdy těžký oříšek. Úplně si asi nikdy nezvyknu.

Teď jsem podruhé těhotná. Když mi na konci čtvrtého měsíce přestalo být hrozně špatně, pomáhalo mi trochu čokolády. Třeba jedna kostička, ale prostě mi po ní bylo líp, po ničem jiném ne. A tak jsem k tomu opatrně zase sklouzla. Třeba obden kostička čokolády. Někdy s Rozárkou napůl zmrzlina. Tělo si zatím nijak víc nestěžuje, i když hormony bouří. Držím si palce a trénuju svou silnou vůli.

Když jsem dřív četla o tom, že cukr je regulérní droga a máme na ní závislost, o které se nemluví a fakt není dobrá, vždycky mi připadalo, že to nemůže být až takový problém. No ano, jsem závislá na cukru, ale sportuju, v práci nesedím, tak co mi nějaká závislost na cukru může. Všechno to spálím, můj metabolismus prostě jede na cukr, to se tak někdo narodí (ani přednášky ve škole nebo na kurzu výživy mě úplně nepřesvědčily). Po těch třech letech už vím, že můj metabolismus se postupně přeorientoval. Že jsem to jen nechtěla pořádně pochopit a vyzkoušet. Smutný příběh. Protože dort v kavárně s kamarádkou, čokoláda v Chococafé, každou neděli doma upečený koláč, tatranka k svačině, sladká tečka po obědě, to jsou fakt skvělé věci. Fakt to mám ráda. Pořád, i po třech letech bych si na to hnedle uměla zvyknout zas a vůbec by to nebolelo. Všechny ty dobroty udělají člověku hezky a navíc to tak dělají skoro všichni, je to téměř společenská povinnost, patří to k bontonu. Stejně jako si připít šampaňským nebo vínem.

Co mě překvapilo je, že se bez cukru dá dost zhubnout. Respektive že i já můžu bez cukru zhubnout. Ono asi neexistuje moc logičtějších věcí než je tohle. Jen si to člověk musí připustit, no… Někomu to trvá… Prostě když nejíte cukr navíc, nemusíte žádnou energii navíc ukládat do těla ve formě tuku. Nejlíp to formuloval doc. Radvanský do svých přednášek. Nejlepší vysvětlení ever. Když sním cukr, tělo vylije inzulín, aby cukr pomohl zpracovat. A když je cukru moc a rovnou se nespálí metabolismem, inzulin se vylije a křičí: “Do sádla! Do sádla!” A cukr se uloží do sádla :)

Takže žiju bezcukrovým životem. Téměř. Pro někoho je to hoooodně alternativní až prdlé. Pro někoho obdivuhodné. Což mě těší, ale ony ty mykózy, to je fakt silná motivace vydržet ledascos. A upřímně, bez nich bych nikdy žádnou motivaci neměla, takže ono to s tou mojí obdivuhodnou vůlí nebude tak horké. Jsou chvíle, kdy bych nejradši zabouchla dveře od bytu, nechala tam V. s Rozárkou svému osudu a šla si uklidnit nervy čokoládovým dortem. Ale zatím to nedělám. Dál si držím palce, trénuju silnou vůli a všude sebou nosím svačinky. I na návštěvu. Protože nejhorší je dostat hlad někde venku nebo u kamarádky, kde k svačině jako na potvoru člověk vždycky potká jen sladké. A pak vyjímečně něco slaného, na co stejně nemá vůbec chuť :)

Těší mě ale, že už tím nestrádám. Juchůůů!

O mém běhání (s dítětem v břiše i v kočáru)

Jestli je vůbec možné běhat v průběhu těhotenství jsem začala trochu hledat, už když jsem čekala Rozárku. Nakonec ale převážily obavy a nedostatek důvěryhodných zdrojů. Přeci jen, při čtení blogu nadšené běžkyně asi člověk moc nemusí dumat, jestli běhala v těhotenství a jestli mi to taky doporučí :) A jiný zdroj jsem tehdy vygůglit nedokázala. Zároveň dost chápu, že solidní vědeckou studii taky těžko pohledat. Protože asi není jednoduché sehnat rozumně velkou skupinu těhotných ochotných se nechat testovat a nebojících se, že se v těhotenství něco pokazí trochu větší zátěží… A tak když mému těhotenství s Rozárkou předcházelo jedno těhotenství nedokončené a úspěšně jsme pak spolu začaly prvních 14 dní těhotenství mým zánětem ledvin a dvoutýdenní hospitalizací v nemocnici na intravenózních antibioticích, nenašla jsem prostě dost chuti a odvahy se v rekonvalescenci rozběhnout. Těhotenství jsem strávila chodící, lehce cvičící a naplno pracující. (Těšila jsem se, že toho spoustu naplavu, ale antibiotika ve mně zanechala svou silnou stopu a nikdy nekončící mykóza mě nakonec nenechala ani vlézt do bazénu. No, vopruz, co na to říct.)

Alespoň jsem si v šestém měsíci koupila krásné běžecké barefooty. Prodavač v obchodě mi nabízel zkušební proběhnutí po pásu, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si boty zvládla vyzkoušet a nezadusit se při tom.

Pak se narodila Rozárka. Hnedle po návratu z porodnice jsem začala decentně cvičit a jakmile skončilo šestinedělí, poprvé jsem zkusmo vyběhla s kočárem. Mnooo, těch 2,5 km jsem vnímala jako maraton, ale dobrá zpráva rozhodně byla, že jsem se při běhu nepočůrala a nic mě nebolelo. Takže to jde!

O délce mého běhání od té doby rozhodovala Rozárka. V podstatě už od narození nehodlala ztrácet čas spaním přes den, ani kočárem, ze kterého nic moc nevidí (i v zimě jsme jezdily převážně se sundanou střechou kočáru a koruny stromů vydržela sledovat až 10 minut :) ). Kojení potřebovala stejně často jako já svačinky. Tedy opravdu často :) Když se mi podařilo běžet půl hodiny, bylo to skvělé. Dost často to bylo třeba 40 minut, ale včetně pauzy na kojení. Navzdory tomu jsem se postupně zvládla zlepšovat a za tu půl hodinu postupně uběhla víc a víc. Běhala jsem hned od začátku minimálně 3x týdně, většinou 5x, někdy každý den v týdnu. Tělo to vydrželo několik měsíců, než mě začalo zlobit chodidlo a musela jsem se pokorně vrátit k režimu 3x týdně. K tomu jsem zpravidla odcvičila přes den v jiné dvacetiminutovce Rozárčina spánku trochu jógy a DNS cvičení.

Od necelého roku Rozárčina života už jsme mohly být venku i hodinu. První půl hodinu běhu s kočárem jsem pořád musela něco povídat a odpovídat na její hesla a zvuky, pak konečně na půl hodiny usnula. Takže jsem to dotáhla na pravidelných 10 km třikrát týdně a byla jsem spokojená.

Z pohledu fyzioterapeutky je takhle po porodu běh s kočárem moc fajn, protože držení kočáru (opěrná funkce horní končetiny) donutilo lenivé břicho do akce a chca nechca se muselo aspoň trochu zapojit a zpevnit :)

Když už byly Rozince asi dva roky, zvládali to doma s V. aspoň na chvíli sami a tak jsem se přeorientovala zase na úplně obyčejný běh s volnýma rukama a po malých cestičkách lesem. První výběh bez kočáru jsem si připadala jako Zátopek :) Úplně jsem letěla. Tedy do té doby, než mě předběhl první běžec, to jsem zase trochu zklidnila hlavu a vrátila se nohama na zem :)))) Ale i tak jsem běhala rychleji než před porodem, protože tak dlouho a v takovém klidu to zas ti dva doma ještě nezvládali a nebylo času nazbyt :)

Teď jsem podruhé těhotná. Zase jsme neměli úplně snadný začátek, a tak jsem radši počkala do konce prvního trimestru, než jsem poprvé vyběhla. Možná je to trochu srabácké, ale prostě v 41 letech člověk už tolik pokusů nemá a je pak poněkud obezřetnější…

První běh jsem zkusila jen na pocit. A zjistila, že takhle to nepůjde. Takhle brzo na začátku těhotenství si tělo vůbec nic neřekne. Prostě běží, jak je zvyklé. Omezení nula. A ani hlavě ještě nedochází, že je něco jinak. Jelikož jsem do té doby vůbec nepracovala při běhání s tepovou frekvencí nebo čímkoliv podobným, řekla jsem si, že je ta správná chvíle to zkusit. Takže mám nové krásné modré hodinky. Moc se mi líbí a tak už je mám i opálené. Všude, kde jsem hledala, jsem se dočetla o doporučené tepovce v těhotenství max. 140 tepů/min. Hodinky mi to ukazují jako aerobní pásmo, takže mi to dává docela smysl vzhledem k tomu, že bych takto asi neměla mimino v břiše ohrožovat ani krátkodobou hypoxií. Nejdřív to pro mě bylo tempo hrozně pomalé a musela jsem si hodně zvykat, ale teď v šestém měsíci s poměrně velkým břichem už se mi často těch 140 tepů zdá horko těžko dosažitelných :) Nejvíc se mě dotýká, když hodinky pojmenovávají úroveň mojí aktuální zátěže jako “Snadná”. To mě vysloveně uráží! Prd ví o životě :))))))

Za mě je běhání v těhotenství ze všeho nejvíc o nastavení hlavy. Vysvětlit si, že jde o to se pohnout v přírodě a ne soutěžit sama se sebou, jestli to dneska dám trochu rychleji a na lepší tepy. Těžký úkol, přetěžký. Alespoň pro mě :) Ale zatím asi zvládám, řekněme, ehm… chvalitebně :) Vyběhnu, jen když nejsem moc unavená. To bylo dřív nemyslitelné, prostě se běží a hotovo. Snažím se běžet dvakrát týdně, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Nemyslitelné… Už jsem se i jednou vrátila po 10 minutách, protože to fakt nešlo ani rychlou chůzí. Nemyslitelné. Neběžím, když je moc horko (je konec června, takže ha ha ha. V podstatě to znamená, že vybíhám v šest ráno, ale je to krásný.). Neběžím, když mám rýmu. Rýma je taky momentálně asi jediná omluvenka od jógy. Protože s tím břichem, co ještě poroste (bože!), funím jak sentinel v bojovníkovi 2 jen tak, natož s plným nosem. A nejsem si jistá, že apnoe-jóga je můj životní směr :)))) Prostě se snažím mít v hlavě klid a netlačit na sebe. Jestli se to daří, to je věc jiná. Ale když se nedaří jít běhat, alespoň vymýšlím, kdy a kam vyběhnu nebo vyjedu s dětmi za rok. A to je taky fajn zábava.

Update: Začátek sedmého měsíce a s ním konec běhání. Pravděpodobně. Je červenec, hrozné vedro. Pořád. Moje bederní lordóza se mění z velké plynulé křivky na ostrý úhel. Břicho jde půl metru přede mnou a i když se svaly snaží, co můžou, prostě už je to na běhání v mém případě příliš a zlomila bych se v půlce.

Tak cvičím, co můžu. Denně poctivých 45 min. Dělá mi to ohromně dobře. A snažím se plavat. Co mi domácí režim dovolí. Plavu jako bílá velryba a jsem šťastná :)