Existuje jakýsi příspěvek na péči, který je určen hendikepovaným. A protože lidi mají různě závažná postižení, při kterých potřebují různou míru pomoci (placené, nebo pomoci od někoho v rodině - tenhle pomocník pak někdy logicky musí omezit svou práci, aby mohl být k dispozici doma), jsou rozdělení na 4 stupně závažnosti.
Protože je Vítek duše bezelstná, je celé ty roky ve 3. stupni a zdá se nám to trochu nespravedlivé. Přeci jen asistence potřebuje docela dost. Té pravidelné se některé dny nezdá být mnoho, ale některé dny je to zase množství na hranici únosnosti. Někdy stačí drobný zádrhel, kdy se v uzpůsobeném prostředí stane něco nečekaného a je v háji. Musí si zavolat pomoc a pokud mu třeba zrovna upadne telefon, může se na něj tak leda nešťastně dívat na zem a dumat o své smrtelnosti nebo nesmrtelnosti chrousta. To vyjde na stejno...
A tak se odhodlal a podal žádost o změnu svého zařazení do vyššího stupně a tím o zvýšení příspěvku. Jako, zatím na těch penězích nevisíme, ale přeci jen je i teď jeho schopnost pracovat trochu nestálá a závisí na aktuálním fyzickém rozpoložení těla. To po dvaceti letech na káře začíná být pomalu unavené. Do budoucna se to nejspíš zlepšovat nebude. A taky se člověk neubrání srovnání s jinými, kteří ten vyšší příspěvek mají, no.
Žádost podal před koncem roku. Na začátku ledna přišla k nám domů rázná paní magistra ze sociálky na šetření. Schválně píšu magistra, protože jsem při podepisování formulářů dostala vynadáno, že nechci napsat svůj titul. "Přeci jste na to 5 let studovala, tak to tam teď pěkně napište!!!" :) Vlastně to bylo dost milý.
Dopředu jsem se snažila, abych u toho pohovoru byla i já, protože Vítek je prostě strašně hodnej. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se v dětském pokoji snažila vší silou dělat ohromnou zábavu, aby ho děti neopouštěly a nechaly Vítka v klidu s paní magistrou. Chvílemi se to dařilo, chvílemi je chodily děti do obýváku navštěvovat.
Každopádně šetření to bylo důkladné, paní za ty dvě hodiny dost zřetelně viděla, jak si žijeme. Že Vítek tu potřebu asistence úplně nesimuluje a navíc jí muselo být jasné, že tenhle člověk by radši umřel, než aby jí lhal. Všechno sepsala a ujistila nás, že rozhodně doporučuje zařadit Vítka do 4. stupně, že na to má nárok. Vítek měl až špatný pocit, že na paní nějak moc zapůsobil. Kdyby bylo komu, snad by se i omluvil, že se u nás paní cítila v pohodě, on jí byl sympatický a jeho nárok se jí zdál víc než oprávněný.
Uběhly tři měsíce a přišlo vyjádření. Žádost zamítnuta, pan Vítek nesplňuje požadavky. Je moc schopný komunikace. Asi by byli nejradši, aby ten příspěvek dostali jen lidi v kómatu. Jenže na to by museli ležet doma a ne ve zdravotnickém zařízení, tohle je příspěvek na péči doma, takže to nedostane nikdo, chacháááá.
A tak Vítek za velké pomoci Hanky z Czepa sepisuje odvolání. A uvidí se. Že nerespektují vlastní metodiku je zjevné. Že jim to vrásky nedělá je bohužel zjevné taky. Když tak prý právník z Czepa. V pořádku. My do toho jdeme. Protože posílat svědomité paní magistry na dvouhodinové šetření v domácím prostředí a pak si někde v kanclu u stolu jejich doporučením utřít zadek, to by se nemělo. Takovéhle stavění pravidel na hlavu mě točí do vrtule. Možná nejsou ta pravidla dobrá, možná potřebují změnu. Ale ať tomu může normální smrtelník porozumět.
Jak říkáme s dětmi: "Brekeke!!!"
Edit 6.9.
Po opakovaném zaslání různých informací, které byly součástí odvolání, po další lékařském posudku dokrotky Verči z motolské spinálky.... Konečně po tři čtvrtě roce byl Vítkovi přiznán 4. stupeň závislosti na pečujících osobách. YES!!! Mám pocit, že to je spíš medaile za vytrvalost a neodbytnost, než výsledek jasného transparentního procesu. No, nevím nevím, jestli je ten systém nastaven optimálně.
Žádné komentáře:
Okomentovat