To takhle člověk přijde v sedm večer domů, po hodině na návštěvě, v dobrém rozmaru. Doma trochu saigon, všechno všude, ale s tím se počítá, když hlídá Vítek. Nemá moc jiné možnosti. Děti strašně unavený. Dělám večeři, na lince krom různých potravin pro různé členy rodiny i hromada nádobí, co jsem nestihla umýt odpoledne (ano, my patříme k téměř vyhynulé skupině, která doma nemá myčku). Říkám si, něco tu smrdí, že by to nádobí? Kouknu do dřezu a dřez se plní černou smradlavou vodou. Chvíli to pozorujeme, když voda nemizí, ale přibývá, Vítek shání instalatéra v pohotovosti.
Vlastně jsme ještě zkusili, ani nevím, proč takovou mezifázi, které jsme ani jeden nevěřili a mohli jsme si ji klidně odpustit. Beru zvon a zkouším to prošťouchnout. Při prvním i druhém pokusu mě osprchuje ten černý mastný smrdutý hnus, čímž je definitivně jasné, že tohle je slepá ulička.
Instalatér by měl přijet do hodiny, dřez je plný hnusu, takže než aby mi neřízeně přetekl, odšroubuju dole sifon a lapám hnusy do kýblů. Pravda, trochu jsem se v tom hnoji musela pohrabat, aby vůbec odtekl, ale naštěstí mě můj žaludek podržel. Jakuba to samozřejmě enormně zajímá a cpe se k cákající černé břečce co nejblíž. Ale Rozárka je božan největší a odlákává ho do dětského pokoje, kde mu dělá celou dobu zábavu. Chuděra je přitom trochu vyděšená, představuje si, jak bude v bytě černá potopa a my v ní budeme po pás. Já běhám se smradlavými kýbly na záchod. V mezičase věším pračku prádla, hlídám koupající se prďoly, kontroluju přítomnost klíšťat a převlékám do pyžam.
Chvílema vysílám do světa nadávky, protože nám snad půl roku pořád bublá dřez. Dvakrát jsme na to volali instalatéra tady z Jihoměstské a ten dvakrát konstatoval, že je vše v pořádku a rozhodně u nás ty stoupačky nikdy nevytečou. Nemusíme se bát, všechno je parádně čisté. Ale jistě, řeklo sluchátko, jak si přejete...
Instalatéři tu opravdu jsou za hodinu, pecka, ještě že ta pohotovost existuje. Chvíli to řeší pružinou a je hotovo. Uf. Ještě vyčistit dětem zuby. Jakubovi 3x, protože vždycky hned někde najde jídlo a začne zase jíst. Pak uspat Jakuba (Vítek Rozárku). Umýt dřez a podlahu, umýt kýble. V půl jedenácté konečně večeřím (protože na mě už při večeři nestihlo dojít). Mám takový hlad, že se tentokrát nepřesvědčím, že nebudu na noc žrát. Naštěstí. Díky tomu zjišťuju, že nejde lednice. Aha, asi instalatéři potřebovali zásuvku. Ale kterou... hmmm... nejdřív se nabízí ta za lednicí, tam přece ta lednice bývá zapnutá. Škoda, že v téhle fázi večírku už mozek jede na bazál. Teprve když horko těžko odstěhuju lednici od zdi, dochází mi, že je to blbost. Instalatér přece nebude odsouvat lednici, když potřebuje zásuvku. Logicky si vybere tu nad linkou, nejblíž dřezu. Takže potupně přisunuju lednici zpátky ke stěně a koukám na linku, kde uprostřed hromady špinavého nádobí leží kabel od prodlužky k lednici. Ehm....
Tak ještě to nádobí.
Člověk by si mohl říct, no to si zasloužilo za odměnu sklenku vína. Asi ano. Já na to samozřejmě myslela a dala jsem chladit láhev bílého někde mezi vyléváním kýblů a kontrolou klíšťat. Takže kdyby byla zapnutá lednice, možnosti by tu byly :) Nevadí. Stejně jsem byla v poledne běhat a zpomalila bych si regeneraci, že :) Takže jdeme spát. V koupelně zvažuju, jestli si dneska nemám ten anti ageing krém napatlat radši rovnou čtyřikrát.
Nedávno jsme s kamarádkou řešily, jak je skvělé, že nám různé malé věci (rozuměj debilní příhody) ukazují, co je v životě důležité. No, čistá kuchyně to holt není. Pro nás jsou to dneska nejbožejší děti, které podrží, i když by z toho klidně mohly udělat ještě větší srajdu. Takže my jsme šťastný a spokojený. Jen někdy trochu zaskočený :)
Žádné komentáře:
Okomentovat