Už dlouho mi chybělo někam vyrazit se stanem. Jestli to chybělo i Vítkovi těžko říct, ale při sledování poetického seriálu Stezka Českem se začal tvářit, že by ho to vlastně asi i lákalo. Protože mě nezaskočí (v hlavě mám asi tak milion plánů na různé cesty různými směry různými horami), začala jsem sumírovat teoretické možnosti. A protože se na světě dějí věci tak, jak mají, v hovoru nebo dopisování s Ďubi jsem to na sebe bodla. Ďubi taky není cizí žádné putování a tak se přidala k nám do teoretické party.
Na milované Krkonoše si zatím nechávám zajít chuť. Jako, je jasný, že tam Vítka jednou i přes jeho dosavadní skeptické projevy dotáhnu. Ale vzhledem k profilu, zpevněným cestám a možnosti postavit stan v podstatě kdekoli, kam dojdeme, vybírám Krušné hory. Protože upřímně, nedojdeme skoro nikam. Taky Krušné vůbec neznám a to je na pováženou.
Vstupní zadání pro náš vandřík mi trochu svazuje ruce. Máme tři dny. Abychom se dostali na začátek a pak zpátky domů, potřebujeme vlak. S bezba autobusy je to zatím pořád trochu peklo. Lokálně to vypadá dobře, ale ty dálkové z Prahy, to je sto let za opicema. A abychom Vítka stěhovaly z vozíku do autobusu v náručí, to zas vocaď pocaď. Vlak je aspoň 50 na 50, že když si ho objednáme 24h dopředu, možná připojí ten vagon s bezbariérovým kupé, který má širší uličku a vozejk tudy projede :) Spoj jede necelé 4 hodiny, krása. Třeba se s dětmi ve vlaku nezabijem.
Velká pomoc, Vítkův přídavný motor k vozíku, nám dává možnost plánovat třeba 9 i 10 km na den. Rozárka se s Vítkem moc ráda popoveze a odpočine si, Jakuba strčíme do kočáru a kousek půjdeme normálním tempem. Vybírám tedy úsek z Kovářské do Nové Vsi u Křimova. Vede to pěkně paralelně s tratí. Dojedeme v pátek k večeru do Kovářské, tam přespíme v Krušnohorském poutníkovi, v sobotu dojdeme někam z přehradě Přísečnice a v neděli to dorazíme na vlak. Píšu itinerář pro Ďubi a jsem sama se sebou spokojená, jak jsem to plánování zvládla.
Znám své možnosti a je jasné, že plán budu muset druhý den znovu promyslet. Většinou mi něco na poprvé unikne. Uniklo. Vítkův motor možná nevydrží celou dobu bez dobití. Hm. Lámeme si nad tím hlavu a resumé je, že to riskneme. Měl by vydržet a proč by tedy nevydržel. Plán byl podroben kritice druhého dne a prošel. Uf.
Třetí den Vítek jen tak zkusmo kontroluje spoje. Né, že by mi nevěřil, ale je víc než obezřetný úplně k celému světu za zdmi našeho bytu. Tentokrát dobře dělá. Mnou vybraný vlak jede jen o víkendu, v pátek ne. Super. Trochu se naštvu, trochu se polituju, napíšu Ďubi a řešení odkládám na "až se vyspím". Než se vyspím, přichází Ďubi s řešením - pojeďme autem. Na každém konci trasy jedno auto a řidičky se vždycky vzájemně popovezou tam nebo zpět. Zajímavá myšlenka, to beru. Plán je zachráněn.
Ovšem když jedeme autem, můžeme to trochu přeplánovat :) Moc bych se chtěla podívat na Königsmühle, takže trasu trochu posouváme. Další změna plánu přichází s předpovědí počasí. V pátek i v sobotu má lejt. To s Vítkem fakt nedáme, pokud se ho nehodláme zbavit. Což nehodláme. Ale prostě, když zmokne, tak nerozmrzne do zimy, to je vcelku jasná věc. Ďubi je skvělá, může si přehodit dovolenou z pátku na pondělí, takže nakonec vyrazíme v neděli ráno a vrátíme se v pondělí večer. Jsou to jen dva dny, ale jsem za to ráda, plán stále žije.
Výsledný plán, říkejme mu třeba B, je tedy takový. Já dovezu svojí rodinku do Měděnce. Ďubi dojede autem do Loučné pod Klínovcem. Vítek s dětmi počká v Měděnci na hřišti (které se ukázalo jako fááááákt skvělé a chtěla bych ho mít za domem) a já zatím vyzvednu Ďubi a dojedeme zpátky do Měděnce. Odtud už společně pěšky půjdeme po modré, žluté, bezbarevné a zase modré do Kovářské a pak po zelené k bývalé vápence, kde přespíme u přístřešku. V pondělí půjdeme pro jistotu po silnici po zelené, abychom s vozejkem a kočárem nezůstali viset někde v lese na kořenech. V Háji uděláme odbočku ke Königsmühle, tam a zpět po stejné cestě. Doufejme, že se nám podaří zahodit batohy někam do křoví a jít nalehko. A pak už jen kousek po silnici do Loučné k autu.
Plán B už je opravdu finální. Uf. V neděli ráno opravdu vyrážíme z Měděnce. Vybavení celé party vypadá následovně. Já s ověšeným kočárem a batohem na zádech. S sebou beru radši i nosítko, u Jakuba jeden nikdy neví. Sice už se v něm fakt pronese, ale je tu určitá nenulová pravděpodobnost, že Rozi bude trochu odpadávat a bude si chvíli potřebovat odpočinout v kočáru místo Jakuba. Rozárka nutně potřebuje taky batoh, takže si do něj balí nejnutnější oblečení na dva dny a nese si ho pyšně na zádech. Jakub potřebuje brm brm, takže jsem doma vybrala ty nejlehčí a nejmenší bagry a auta, co lze najít a parkuju je do kočáru. Já mám batoh nacpaný třemi spacáky, nahoru naskládám pár kousků oblečení pro Jakuba a pro mě. Má být teplo a snad opravdu nebude pršet. Svůj malý lehký spacák dávám s velkým vděkem do batohu Ďubi. Vešel by se, ale... Rozhodnutí zabalit taky křídy se ukázalo jako skvělý nápad :) Stejně jako připnutí dvou malých hrnků na kočár. Na sbírání čehokoli. Vítek má tradiční malý batoh visící na zádech vozíku a je aspoň co nejvíc narvaný. Zimní bundu jsem mu zabalit odmítla, ale kulicha a péřovou vestu samozřejmě jako vždy máme. Svých dvou oblečených mikin a šály se nevzdá po celou dobu, ani když je pře 30 stupňů, ale to nikoho nepřekvapuje :) Vítkův batoh navíc obsahuje drobnosti, bez kterých se nehneme z bytu - velká stříkačka na proplach cévky, podložku, rukavice, náhradní pytlík k cévce. A taky malinkou lahvičku whisky. Lok silného alkoholu je jediný rychlý lék na to, když mu najednou klesne tlak natolik, že omdlívá. A v kočáru se veze jídlo pro partu otesánků. Toliko náš vytuňený gear list :)
Už po prvních stovkách metrů v Měděnci opouštíme asfalt a vrháme se na polňačku. Je to kochačka, všude kolem rozkvetlé louky, sluníčko, sem tam mrak, aby to bylo fotogenické. Nenásilně nutím všechny, aby mi potvrdili, jaká je to krása. Pak přichází první překážka, aby nás otestovala. Louže přes celou cestu. Kočár to dává, vozejk neriskujem, odpojujeme motor a rveme Vítka kousek polem. Pohodaaaa. Pak dlouho asfalt a všude kolem milion jahod, které úplně všechny musí Rozárka posbírat. Chápu. Pak dokopec po stěrkové cestě, to je první test zdatnosti pro Ďubi. Vítkovi na štěrku kolo prokluzuje, Rozárka sedící na na motoru jako závaží je málo, tak jde pěšky a Ďubi se dělí s motorem o práci do kopce. Kulíme se z kopce dolů do Kovářské a Rozi už začíná umdlévat. Je horko a přeci jen už má něco v nohou. Naštěstí je na světě zmrzlina, takže jsme zachránění, cukrárna v Kovářské je skvělé místo na zemi, dá se tam navíc i čůrat na záchodě ozdobeném umělými květinami :) , doplnit voda do všech nádob a paní je moc milá.
Cesta k bývalé vápence je ale pro děti už stejně na doraz. Zpestřením pro všechny je dnes již druhá zamčená závora přes cestu. První jsme dali tríčkem "podjezd se záklonem", druhou dáváme okolo (přičemž já nesu jednu stranu vozejku vzduchem, terén je víc než členitý a cestička priúzká).
Přístřešek je skvělý. Je to jen lavice s malou stříškou, ale je hezky, tak nám na odpočívání a vaření večeře zcela stačí a vedle je parádní místo pro stan a stlaní pod širák. Zcela překvapivě si nejdu pod širák lehnout já, ale Vítek. Jeho zabezpečení před zimou a komáry je.... no... slovy nepopsatelné. Do spacáku si nechává obě mikiny i péřovou vestu, na spacák nad nohy navlékám nepromokavou bundu, celý spacák pak balím do igelitu jako svačinku. Jenže přilítají komáři a kvadrouš si je nemůže odhánět od obličeje. Je prostě zcela bezmocnou obětí. Takže si nechává přes obličej hodit můj srdíčkovaný šátek. Jestli někdo půjde kolem, tak mě zavřou za týrání hendikepovaného manžela :) Nicméně týraný manžel si to pochvaluje, chvíli je mu i horko a navíc prý v noci přes šátek viděl i Velký vůz. No, nevim.
Ráno balíme a optimisticky vyrážíme směrem z asfaltu. No, není to úplně brnkačka. Kopec dolů je samý kořen. Dole lávka přes potok naštěstí dostatečně široká. Všechno a všechny postupně na etapy dostáváme přes potok a ještě pomáháme moc fajn holce s cyklovozíkem a malým děckem, která měla doteď pocit, že si veze cirkus na kolečkách. Myslím, že když vidí naší partu, přehodnocuje pohled :) Každopádně pomáhá stejným dílem i nám - utiší řvoucího Jakuba vlastní svačinkou a my můžeme běhat sem tam s batohy a motorem a Vítkem a tak.
Teď to bude pohoda. Jen orientačně se Vítka ptám, kolik čárek baterky ukazuje na displeji motor. Ještě 3 z 5, odpovídá Vítek a motor se z ničeho nic vypíná. Pecka. Zapnout se ho nedaří, takže Ďubi tlačí do kopce Vítka s motorem a to není lehké. Kopec není malý. Ale tváří se, že pohoda a aspoň jdeme teď obě spokojeně Jakubovým tempem. Na kopci dáváme v luxusním altánku oběd a jdem do Háje.
Tady nás čeká zásadní rozhodnutí. Dokážeme dotáhnout Vítka přes kopec po loukách na Königsmühle, nebo tu na nás počká? Samozřejmě se hlásí k tomu, že na nás počká a je blbost, abychom ho táhly. Ale já ho prostě nechci nikde nechávat, chci, aby byl s námi. Nakonec rozhodujeme, že to kousek zkusíme a uvidíme. Pod kopcem odhazujeme batohy a než odpojíme Vítkův motor, zjišťujeme, že se chytnul. Rychle jdem. Prvních tak 200m je šílenost i s motorem. Úplně rozemletá písčitá cesta samý šutr. Vítka beru já, Ďubi tlačí kočár s přetaženým Jakubem řvoucím "mama!!!!" Za chvíli motor zas vypíná a tak ho odhazujeme do pole. U velkého černého kříže, symbolicky. Před námi se otevřel pohled na Königsmühle a to mě bere. To dáme. Jdem z kopce a všichni si představujem cestu zpátky. Ale prostě to dáme, Vítka tu přeci nenecháme trčet.
Je to fakt silný. A moc krásný místo. Genius loci na max. Aspoň pro mě. Vítek je vytřesenej, unavenej, ale snad spokojenej. Doufám. Jakub konečně spí, s Rozárkou se procházíme okolo, Ďubi si na chvíli užívá ticho a samotu.
Cestu nahoru nakonec zvládáme. U kříže přicvakneme motor a ten zas naskočí. Rychle ženeme dolů a dál z Háje, než nás opět opustí. No, opustil nás fakt rychle. Jenže Rozárka už sotva drží oči otevřené, má toho chudinka v tom horku dost, tak jí Ďubi nechává sedět na motoru a tlačí je do kopce až do Loučné s Vítkem oba. Trochu nám to ještě zpestří Jakub, který se v kočáru začne dusit sušeným mangem, které si narval do pusy v množství větším než malém. Uf. Jsme oba vyděšení, takže nakonec došlo i na to nosítko, protože ho prostě oba potřebujeme pro svůj klid.
Pak už se jen narvat v pěti do našeho auta, vyložit Ďubi zpátky v Měděnci u jejího auta, dát si nanuka a birella a jede se domů. No, nebyla by to cesta s batoletem, kdyby se v autě totálně nepokadilo. Ale to už jsou takové radosti všedních dní, které žádnou matku nezaskočí.
Nakonec to bylo o fous náročnější, než jsme čekali. Ale prý to byl krásný výlet, co máma vymyslela. A Ďubi prý s námi příště jede znova. Já jsem spokojená a na chvíli o něco klidnější matka. A to za to stojí :)
Žádné komentáře:
Okomentovat