Rodinný výlet

Plánovat výlet pro tu naší partu, to teda není pro začátečníky. Vstupní podmínky vlastně nevypadají až tak náročně, ale když se do toho člověk pustí, chvílemi přicházejí pochyby, jestli ta příprava vážně stojí za to.

Takže ty podmínky....

1) Trasu musí pěšky zvládnout aktuálně 6letá R. Což je vlastně fajn, protože když jí byly čtyři, bylo to složitější :)

Na J. zatím nemusíme moc brát ohled, ještě ho zvládnu chvíli poponést v nosítku, když je krize. Krom řešení krize to dále přináší ten benefit, že se pak cítím fyzicky unavená i po 7km výletu a mám pocit, že jsem ohromně fyzicky potrénovala :) A navíc to vypadá, že pokud mu dostatečně dobíjíme baterky jídlem, ujde jen o malinko míň než R.

2) Na trase by mělo být něco alespoň trochu zajímavého pro děti. Stačí větší balvany nebo menší skalka, vyhlídka, most, .... třeba potok je fajn, ale násobí to objem batohu, protože je třeba počítat s náhradním oblečením pro oba poděsy :) Hřiště je samozřejmě s výhodou.

3) Trasa musí být sjízdná pro Vítka s motorem. Což by mohla být každá silnice. Ale vyražte si na bezva krásný výlet po silnicích. Zpravidla hledáme cestu někde v přírodě a snažíme se, aby ji Vítek zvládnul sám a já ho nemusela tlačit do kopce nebo brzdit z kopce. A zpravidla se nám to nepovede. A to už jsme tak opatrní, že si Vítek najde na mapách všechny možné letecké i street view pohledy. Ale vždycky se někde objeví překvapivě prudký kopec dolů, který Vítkovy ruce nezvládnou ubrzdit. Nebo prudší kopeček nahoru, ve kterém mu motor začne hrabat na prázdno a já pak mám ne úplně dlouhou chvíli na to, abych přiběhla a zastavila jeho pomalý nekontrolovaný posun pozadu zpátky z kopce. A celé to spolehlivě vylepší šotolina nebo písek nebo cokoli, co podkluzuje pod kolem motoru i pod mýma nohama.

Situaci potom může vyšperkovat jakákoli "drobnost" spojená s účastí dětí na výletu. Třeba v prudkém kopci dolů, který Vítek neubrzdí a já nás oba brzdím už jen silou vůle, protože na suché hlíně mi nohy jedou z kopce neřiditelně samy. Tak v tu chvíli J. potřebuje čůrat. A protože je to ještě mrňous, musí ta akce proběhnout rychle a s mojí asistencí. No, zvládli jsme to všichni bez ztráty kytičky, ale trochu jsem se opotila :)

4) Trasa by měla být dostupná bez auta. Tohle dokážeme tak v půlce případů. Ale já prostě nerada řídím. A mám ráda jet na výlet hromadnou dopravou. A děti to mají taky rády. A vlastně ani Vítkovi to nevadí. Ale dost to zužuje výběr dostupných míst. Sice už je opravdu hodně vlaků bezba. I hodně autobusů je bezba. Ale pořád to má svoje limity. Navíc, v případě přestupů to dost prodlužuje dobu cestování. Ono se to nezdá, ale ty bláho, než člověk najde výtah, sjede dolů, pak zas vyjede, ... Děti to teda taky moc neurychlujou a výsledný čas neaspiruje na rekord Českých drah :)

Tohle jsou jen ty základní podmínky. Téměř vždy vynechávám podmínku, že matka chce vidět hory kolem sebe a doly pod sebou. Jídlo v restauraci po cestě v podmínkách rozhodně není, protože opravdu nemám zapotřebí snažit se udržet děti, aby při čekání na jídlo (rozuměj hranolky) nelikvidovaly duševní zdraví ostatních hostů a zejména to naše.

Do zmíněného zadání jsme tentokrát napasovali výlet Tichým údolím. Z Chodova dojedeme metrem a busem na Suchdol. Odsud pěšky po cyklostezce lesem do Tichého údolí a dál až do Roztok. Odtud vlakem na Nádraží Holešovice a dál metrem domů na Chodov. Cesta od nás na zastávku Suchdol podle jízdních řádů na 50 min. Na poměry Prahy hodně dobrý, takže jedem.

Že je bezba přestup na Muzeu vopruz (normálně používám úplně jiný výraz), to víme dávno. Člověk musí výtahem z metra (C) až na povrch, vyleze naproti Opeře, pak  překonat magistrálu u Muzea a pak do nepříjemného kopečka k výtahu, kterým se může vrátit zas do metra, jen na jinou linku (A). Ideální když prší nebo sněží, ale vlastně kdykoli si to člověk hodně užije. Ovšem tentokrát to předčilo všechna očekávání. Magistrála je před Operou i Muzeem rozkopaná. Přechod je nejdál, jak by mohl být. Všude zátarasy a úzké průjezdy mezi zátarasy, v rámci kterých je vždy na zemi nějaká roura s kabely nebo tlustá hadice s vodou. Kolem Muzea lze projít jen tak, že člověk po kočičích hlavách zdolá kopec až ke vchodu do Muzea a pak stejný kopec po kočičích hlavách zase sjede dolů. A pak už jen ten kopec k výtahu. Jako, ani paralympionik by to nezdolal bez pomoci. takže my... do toho naháníme děti v davech turistů. Děti jsou fakt zlatý a drží se nás, ale honit holuby na Václaváku si nemůžou odpustit. Chápu, ale švihlo by mě... Když konečně po hodině a půl dojedeme na Suchdol, mám dost. A můžeme vyrazit :D

Naštěstí kousek od zastávky je úplně nejskvělejší hřiště, co si užijou děti i já. Tam bych chtěla bydlet :) Pak pěšky mezi domama, sluníčko už začíná hodně smažit, ale zachraňují nás poměrně nezvyklé ostrůvky na silnici, které se výborně hodí jako postupné cíle. Když dochází dech do kopce, projíždí malotraktor a když už skoro hoříme od sluníčka, potkáváme pracující bagr, na který koukáme ze stínu pod stromem. Svět nás má rád :)

Do Tichého údolí skloužeme suchou lesní cestou po naučné stezce, která je o stromech a je přiměřeně naučná :) Tady se snažím brzdit Vítka, co to dá, ale moc se to nedá a tak v podstatě jedeme spolu a on vždycky v nějakou chvíli zabrzdí za nás oba. Pod kopcem čeká potok, takže dloooouhá pauza. To by šlo. Sice nemáme závratné tempo, ale šťastní jsme snad všichni. Doufám ;)

Když děti téměř násilím odtrhneme od potoka, šineme se dolů údolím. Jdeme přísuny a přískoky. Já na tuhle disciplínu trénuju už pár let, takže cajk. Děti trhají jahody každé dva metry, hážou kamínky do potoka každé tři metry a někde mezitím šťourají do housenek a brouků a snaží se vylézt na stromy. Taková forma meditace. Vítek nemá tolik natrénováno, tak se k levelu "zenový mistr" dneska nedostane :) Při milionté zastávce na trhání jahod si všimneme bobří rodinky. Pecka!!

Protože J. je přeci jen ještě 2,5 letý prďoch, jednou se trochu poponese v nosítku, ale jen tak aby se neřeklo. Občas je ochoten se popovézt u Vítka na motoru, protože to je cool. Ale to je zatím dost adrenalinová záležitost. Vydrží to sledovat jen hodně otrlý dospělák, protože stát se mu při téhle kratochvíli může ledascos. Nicméně nám to umožní kousek popojít rychleji a bez zastávek, tak přivřeme oči a dáme to. Ovšem že by se s tímhle urychlením dalo počítat na nějakou delší dobu, to ne. Na motoru je brzo taky nuda.

V Roztokách na nás za odměnu čeká naproti nádraží kavárna. Pivo, chlazená kombucha, nanuky, záchod, ... pak cesta vlakem... J. si tak pro formu v metru na půl hodinky zdřímne... a jsme v podstatě doma. Mám pocit, že jsem vystoupala na Everest. Vítek vypadá, že tam byl se mnou. A ti dva? Asi minutu vypadali unaveně :D

Jako, naše výlety jsou specifická disciplína. Ale vždycky je to dobrý. A stejně si myslím, že ráj je pro mě už tady na zemi ;)