Výletění

Někdy loni na podzim už jsem byla strašně frustrovaná všemi rýmičkami, co nás doma obtěžovaly. Měla jsem pocit, že se už nikdy nepohneme z domu, pořád někdo ležel s horečkou a nebo s nudlema všude a nemohl dýchat. Taky občas někdo ležel s antibiotiky i.v. na spinálce. Nebo jsem do plen nebalila jen děti :( Strašně moc mi chyběly výlety. A tak jsem si řekla, že odteď každý měsíc pojedu alespoň na jeden výlet. A ono jo!

V říjnu Růžohorky. Dva dny v Krkonoších. Teda, měly být tři, ale počasí mi do toho trochu hodilo vidle, no.

Plán byl dojet v pátek do Pece, tam nechat auto, vyjet lanovkou na Růžovou horu, dojít na Růžohorky a tam přespat. Další den se vrátit na lanovku, vyjet na Sněžku a odtud dojít přespat na Výrovku. Odsud pak v neděli přes Liščí zpátky do Pece. Cesta "kočár a baby friendly".

Jenže od pátku byla nahoře vichřice, v Krkonoších bylo vydané varování před větrem a tak jsem musela plán upravit. Rezervované Růžohorky klaply, to jsme i v nečasu zvládli na pohodu a jak už to u nás bývá zvykem, všichni tři šťastní, že jsme na výletě. Takže cajk :) Bohužel na Růžohorkách nás nemohli nechat o den déle, už měli na další noc plno, tak jsme v sobotu zase pokorně sestoupili zpátky dolů. Nicméně, Rozárka je fakt božan a pochopila, že nic jiného dělat nelze, prostě to přijala a radovala se z výletu i tak :) Na cestu nám přestalo vodorovně pršet, chvílemi i zasvítilo sluníčko, takže i kochačka mohla proběhnout. Hřiště v lese nad Portáškami má ode mne i od obou dětí velký palec nahoru. Tam nám bylo dloooouho dobře.

V listopadu jsem jen s Jakubem vyrazila na dámskou fyzio jízdu do Vily Čapek. No, protože to byla dámská jízda, není třeba nic moc popisovat :))))

V prosinci jsem nalákala Hloušky zas na Krkonoše. Tentokrát víkend na Brádlerovkách. Začátek prosince je můj zatím šťastný termín. Vždycky, když jsem vyrazila do Krkonoš, napadla fůra sněhu a ještě nebyly projeté stopy pro běžkaře. Dopadlo to i teď. I když, jako řidič jsem z toho měla trochu vítr. Ale věci vždycky nějak dopadnou, když se člověk nechová jako úplný pako, ne? :) Takže jsme se vezli skútrem nahoru, bobovali, lezli sněhem, zas bobovali, zas lezli sněhem.... vezli se skútrem dolů. Jedna velká paráda.

Největší štěstí téhle zimy byla mimochodem péřová kombinéze pro Jakuba. Týden před Krkonošema mi na procházce v Táboře málem zmrznul v krosně při mínus 10 stupních. A jak jsem se tak děsila, jak ho dorazím na horách, svěřila jsem se Ále. Ono je vždycky nejlepší se svěřit kamarádce, že. Protože pak se člověk může dozvědět fajn recept, jako je třeba péřová kombinéza.

já: "Ale ta stojí raketu :( "

Ála: "Já nakupuju jen na bazaru".

Ajooooo, do prkýnka.... a tak jsem večer z postele jednu takovou na bazaru koupila a byl to nejlepší kauf. Yes!

Leden... ten se hodně nepovedl. Velký špatný. Na výletě jsme nebyli nikde. Zoufalství veliké. Vítkovi píchnuli epicystostomii, jenže se valila jedna komplikace za druhou. Z domu jsme se nehnuli a málem jsme se tu zcvokli. Alespoň dospělá část rodiny určitě.

V únoru vše zařídily hory. Poprvé s dětmi za hranice, do rakouského Gosau. Johohooo, i to bylo fenomenální. S Hloušky a s Nosky, děti řádily i lyžovaly, co jim nadšení stačilo :) Takže Rozinka od obojího plnou dávku. O Jakuba se mi krásně staralo celé osazenstvo v čele s Álou, která si obětavě ke starosti o Agátku přibrala i Jakuba, když jsem s Rozinkou skočila do lyží. Jedno odpoledne jsem teda vyvezla v nosítku na zádech i Jakuba, aby o nic nepřišel :) A Róza si zažila převelikou lyžovačku na dospěláckých sjezdovkách. Skoro až 2000 m.n m. Zážitek pro obě jako blázen, to teda jo! Konečně jsem si mohla odpočinout a vrátila jsem se jako z lázní. Psychiatrických i pohybových :)

Březen už se nesl zase v duchu výletů blíž domovu. Začínám postupně objevovat nové lokality vzdálené hodinu od Prahy :) Tentokrát Mšeno - Romanov. Zaparkovala jsem na parkovišti v Romanově. Parkoviště je tu prostě uježděný kraj pole u hospody. Netřeba víc, za mě dobrý. Vyrazili jsme po žluté naučné stezce mezi skály. Na rozcestí Vyhlídky jsme to stočili na zelenou, od hájovny Na Rovinách jsme došli po modré na okraj Mšena. Při té příležitosti jsme otestovali dětské hřiště - za nás dobrý :) A pak už jen vyfunět dlouhé schody nahoru na parkoviště.

Cesta mezi skalami byla pecka, po modré lesoparkem už to bylo takové normální. Zajímavosti naznačené v mapě kolem modré značky nejsou úplně udržované, jako cíl výletu by mě asi nelákaly, ale rozhodně nám nepřekážely ve štěstí :) Jediná slabší část výletu bylo přebalování Jakuba na konci. Kufr auta přeměněný v přebalovák sice dobrý, ale při pocitové teplotě na bodu mrazu a fučení severáku se Jakubovi překvapivě moc nelíbilo, když jsem mu od uší po paty stírala hov.. vlhčenými ubrousky. Ale krom téhle drobné lapálie, kterou zná každý rodič, se výletu nedalo nic vytknout :)

Na začátku dubna jsme si to s Álou a dětma udělaly hezký. Honza tou dobou jezdil a běhal po Mallorce, tak jsme nechali doma i Vítka a vyjeli do zcela úplně bariérového penzionu Malba do Kokořínského dolu. A dopřáli jsme si zcela bariérové výlety :)

V pátek jen kousíček na skalní hrad Nedamy. Je to maličký, ale moc hezký místo. Půlka byla i "kočár friendly". Druhá už ani trochu :)

V sobotu nám samy naskákaly do cesty nečekané zábavy. Nejdřív jsme vyrazili kolem autokempu Kokořín na prochajdu po červené naučné stezce. Mooooc hezká cesta na skalách i pod nimi. Dokonce i schody a žebřík byl, takže dobrodružství plnými doušky. Zejména já a Ála s krosnami s dětmi na zádech jsme to měly adrenalinové. I když, pořád byl větší adrenalin nechat mrňousy jít samotné :))) Z červené jsme se odpojili na zelenou a parádní cestou mezi skalami jsme sešly dolů do Kokořína. Tohle je tedy rozhodně cesta, kterou je lepší klesat než stoupat, takže u nás v pořádku :) Vůbec směr celé procházky byl zcela v pořádku. Z druhé strany bychom to jistě taky zvládli, ale možná příště, bez nosítka a se staršími dětmi :)) V Kokoříně byl zrovna jarmark, tak jsme pokoukali, něco i koupili a sedli do nacpané restaurace na pití, neb Álu hnala touha po dobré kávě a tu tady našla. Na odchodu nás zastavila milá paní a upozornila nás, že za tři minuty začíná v prvním patře hospody dětské divadlo. Pecka! Takže fajn loutkové zpracování mé oblíbené Doktorské pohádky od Karla Čapka. To by šlo!  Pak ještě za hospodou dětské hřiště a zmrzka, před večeří u penzionu dospělácká lahvinka bílého pěkně venku na zahradě, véča taky venku... To jsem totiž nezmínila, počasí od pátku úplně letní, sunshine jako blázen.

Na neděli zbyl už "jen" Kokořín. Zdolali jsme úspěšně kopec i věž hradu. Moc jsme toho nenachodili, Hloušci spěchali dom a my to pak už taky nepotřebovali protahovat, ale i tak to zas mělo pro děti své kouzlo.

Do dubna se vešel i další nevšední výlet, jupíjou! Vítek se po zimě odhodlal vylézt z nory a zkusit, jak chutná slunce a vzduch plný pylu. Všechny včetně Vítkova motoru jsem naložila a odvezla na Hrubou Skálu. Z parkoviště u Adamova lože jsme nejdřív vyrazili po silnici na zámek. Je malý, plný hotelových pokojů a wellnes, takže jsme v deset dopoledne potkali na nádvoří lidi v županech :)))) Skvělé ale je, že kromě výhledů z věže do všech stran se člověk může cestou na věž podívat i do dvou salonků. Bez průvodce.  Potká tam několik brnění, nějaké ty židle, stolky, nádobí, jedny šaty. Což je tak akorát prohlídka zámku, která mi vyhovuje a soudě podle Rozárky, malým dětem vyhovuje taky :) V tak malém množství nic nestihne být nuda a všechno je tak nádherné, mami!!

Od zámku jsem s dětmi vyrazila po úplně nejvíc bariérové modré skrz Myší díru. Boží, boží, boží! Vítek jel sám zpátky po silnici a potkali jsme se u parkoviště. Spolu jsme po červené došli přes arboretum a několik dech beroucích vyhlídek až k vyhlídce U Lvíčka. Podle mapy byl plán jasný - je to cyklostezka, to znamená, že Vítek tam nepotřebuje žádnou pomoc. Takže jeden kopec ho tlačil moc fajn a ochotný chlápek, který se nabídnul, že ho postrčí nahoru. Asi mu prostě neudělalo dobře, když koukal na mě, jak nesu v krosně Jakuba, za ruku táhnu Rozárku a na Vítka volám "až začneš hrabat, snaž se to udržet na místě, já tě snad doběhnu" :D :D :D Plán jsme teda přehodnotili, Vítek se tady nemůže pohybovat sám, tudíž se nebudeme rozdělovat a půjdeme zpátky stejnou cestou Naštěstí to byla cesta zajímavá, tak to nikomu nevadilo. Rozi už se musela kousek popovézt u Vítka, dopadla na ní únava. Tu jsme přechodně vyřešili zmrzlinou, párkem a klobásou v bufáči před zámkem a pak už trvale spánkem v autě po cestě domů.

Tahle procházka by se dala zhodnotit jako vhodná pro kočárek a vozejky s asistencí :) Aspoň že my jsme neměli ten kočárek :)

Vždycky se něco může posrat

 Život kvadrouše i celé jeho rodiny stojí a padá na záchodu. Celý svět se točí kolem kadění. Je snadné se tomu pousmát, je snadné tomu nevěřit, o něco složitější je to přijmout za své.

Dny kadění jsou určující body týdne. Podle úspěšnosti se odvíjí další dny. Podařilo se? Juchůůů, je možné druhý den opustit domov na krátkou procházku, dá se zajet k někomu na návštěvu, v hlavě je klid na práci. Nezadařilo se? Nejbližší dva dny se nedá hnout z domu, cokoli se stane a řekne je hned zapomenuto pod vlivem stresu, kdy a kde to teda přijde, když to nepřišlo doteď. Zároveň je potřeba vymyslet nějaký fígl, jak podpořit úspěchy. Trochu dobrého piva večer před záchodem, trochu špatného piva večer před, hodně extra špatného piva, hodně nejprojímavější minerálky na světě, teplá voda s citronem, spaní na levém boku, spaní na pravém boku, ležení na břiše, masáž pro podporu peristaltiky, chlup vlkodlaka pod polštář za úplňku.

Kadění není pro třesořitky. Dvě hodiny na toaletním vozíku, to dostane každého. Trávit tak dopoledne znamená nemohoucnost po zbytek dne. Tělo se ve vozíku sotva drží a sunout ruku po touchpadu odpovídá výkonu profi sportovce. Co se týče časové dotace, když se dopolední kadění vyskytuje 2x v pracovním týdnu, vyžaduje to u někoho zkrácený úvazek v práci. Takže je s výhodou hledat si na půl úvazku práci velmi dobře honorovanou. Lepení pytlíků v chráněné dílně to nejspíš nebude... Ani trávit takhle večery není úplně výhra.

Z kadění se stane téma hovoru v domácnosti klidně několikrát za den. Proto je pravděpodobné, že dostane více či méně žertovné přezdívky a terminologii, aby vše zůstalo snesitelné i v dlouhodobém partnerském vztahu. Z bezpečí rodinného krbu se téma chca nechca občas dostane ven. Ne vždy je na tolik upřímnosti publikum připravené, je fajn si dopředu lehce oťukat terén. Nebo se nebát zmrzlých úsměvů a trapných situací :)

Zpestřením každého výkonu jsou děti. Jejich přítomnost nepřidá na klidu nikomu. Sedící kvadrouš neocení sápající se batole. Manželka plížící se pod toaletním vozíkem taky nemůže jásat, pokud jí někdo vřeštící visí na noze. U nás přineslo relativní klid napuštění vaničky s neomezeným výhledem. Taková malá koupací divadelní lóže.

Mít na černou práci asistenty místo rodiny se sakra vyplatí. Ani k tomu naštěstí nemusí být potřeba dobře placené lepení pytlíků v chráněné dílně, dá se využít dobrodiní zdravotních pojišťoven a domácí péče. A nebo prostě rozhodit peníze plnou hrstí.

Není prostor pro spontánnost, ale často dojde na improvizaci. To tak nějak vystihuje celý kvadru život, ale u záchodu to platí stoprocentně. Vše musí být perfektně naplánováno, vše má svůj systém. Navzdory perfektní "suché přípravě" se nedá vyhnout nenadálým překvapením a dá se jen modlit, aby štěstí přálo připraveným :)

Náš největší projekt

Už dlouho sleduju různé cestovatelské kanály, pročítám blogy nebo jen fejsbůky lidí, co píší o svých dlouhých cestách. Někdy jen matky s dětmi, někdy celé cestující rodinky, někdy poutníci samotáři, po Čechách i daleko. V rozhovorech vyprávějí o svých dalších plánech. Přemýšlím o jejich projektech a vymýšlím si své. Stejně nakonec vždycky skončím u jediného. Náš největší projekt je žít jako normální rodina. Odvést dítě do školky, druhé přebalit, nakoupit, nachystat oběd, vyzvednout dítě ze školky, druhé přebalit, odpolední zábavička doma nebo na hřišti, případně plavání obou dětí, večeře, koupání, uspávání, o víkendu výlet, za kamarády nebo k babičce. Obyč rutina, co z ní každá obyč máma padá obyčejně na pusu a stěžuje si u vína či kávy, kdy a jak jí v tom zas manžel nechal samotnou. Taky z toho padáme na pusu, protože jsme obyč máma a obyč táta.

Naše denní rutina je navíc zpestřená o drobnosti jako dolít Vítkovi vodu, udělat mu kafe, podat sušenku, nakrájet maso k obědu, podat sůl a pepř, rychle nalít panáka, protože mu prudce klesnul tlak a kolabuje, vylít pytel na moč, zamaskovat pytel na moč batohem, když jde pro balíček ke dveřím, sundat Jakuba Vítkovi z klína, aby oba nespadli z vozíku, sundat Jakuba Vítkovi z počítače, aby mohl pracovat, sundat Jakuba ze stolu, aby se Vítek mohl najíst, odházet lego od vozíku, aby se mohl Vítek pohnout z místa, ....

Když to všechno dobře zmákneme, poklepeme si na ramena a můžu nám oběma otevřít a nalít víno.

Punkové cestování s dětmi

 Na "zlém" facebooku, co ukazuje jen skvělé životy ostatních lidí, se zájmem sleduju skupinu s názvem Punkové cestování s dětmi. Fascinovaně a někdy trochu závistivě pročítám příspěvky holek, co s dětmi chodí po horách a spí pod širákem týden a víc, přecházejí s celou rodinou na těžko pohoří, cestují měsíce dodávkou po Evropě a dál. Občas z toho pro mě kápne i nějaká ta inspirace na výlet po Česku. Třeba Besedické skály, to jsem se v duchu k zemi klaněla s velkými díky.

Onehdá v téhle skupině virtuálních holek padla otázka, co je to vlastně punkové cestování. Co je to ten správný pravověrný cestovací punk a co je jen průměrný výlet běžného řízkaře. Samozřejmě jsem o tom dumala opakovaně, protože témat člověk při kojení stihne promyslet nepřeberně. Tak nějak jsem se vyhodnotila jako řízkař, co mu došly síly na řízky a při nástupu do vlaku rozdává suché rohlíky a jabka.

A protože mě to čím dál víc táhne na cesty a s rostoucím počtem odkojených minut-hodin-dnů.... mám vymyšlené další a další plány, nazrál čas i na nějakou realizaci. A protože mi přijde, že není fér nechávat Vítka trčet doma, i když je asi často dost rád, tak jsem začala vymýšlet, kterak ho někam vytáhnout. Což samozřejmě přidává grády mému plánování, ale zas je to ta správná výzva. A tak vznikl nápad, který jsem si soukromě pojmenovala "Dostaň Vítka na Sněžku" a dost jsme se nasmáli myšlence, že na to uděláme sbírku a vybereme majlant :D Nicméně Vítek je opatrný a navíc důkladný průzkumník terénu pomocí gůgl street view a tak mi do plánu hodil vidle (ale já se nedám a zatím jen odkládám slibný projekt :) ). Takže místo dvou dní pěšky v Krkonoších z toho vyšla cesta 3,5 km kolem Sázavy po cyklostezce. No, ehm.....

Hlavně, že se jede.

Protože svět kvadrouše je cokoli, jen ne spontánní, bylo potřeba nejdřív požádat ČD, aby nám povolily přepravu vozíčkáře. Ono si to nepředstavujme jak Hurvínek válku. Že je v jízdním řádu u vlaku nakreslený vozík zdaleka neznamená, že vozejk může jen tak dojít na nádraží a nastoupit. Je potřeba zažádat nejpozději 48 h před odjezdem a pak čekat, jak to dopadne. Dopadlo to dobře a výjimečně i rychle. Druhý den už jsme věděli, že jet můžeme. Dokonce volala i moc milá paní z hlaváku, že nás bude čekat na nástupišti a pomůže nám.

Pomohli nakonec hned tři lidi, pan průvodčí vše režíroval, chránil naše místo a my se s cyklisty i kočárky dobře vešli. Jsme takový pojízdný cirkus, v davu nás nikdo nepřehlídne, jako vždy. Jakub v krosně na zádech, Rozárka poskakuje kolem a pořád mluví a svačí, Vítek s motorem přidělaným vpředu na vozíku. "Koukej, jaký má pán parádní vozíček!"

Opatrný Vítek dopředu prozkoumal všechno, co se prozkoumat dalo. Z 3,5 km bylo na gůglu nasnímáno 2,5 km. To byla asfaltka. Zbytek nevíme, ale snad to nebude problém. Tak jdem na to. Sejdeme (sjedeme) kopec od zastávky Petrov, vtipkuju něco o tom, že je Vítek přeci dobrodružná povaha. Cesta zatáčí na lávku přes řeku. To je divný, my bychom měli jít rovně, ne přes řeku. Aha, ono se dá jít rovně. Úzký průchod mezi skálou a zábradlím lávky je tak akorát na Vítkův vozík. Po krátkém small talku s procházejícími dámami se rozhodujeme, že to dáme a další z dam se nabízí, že může s něčím pomoct. Sváží nám tedy odpojený Vítkův motor prudkým suťovým kopečkem až za potok a já vezu Vítka dolů. Brodění potoku jsme doteď v repertoáru neměli a tohle je naštěstí i pro začátečníky. Potok, co zvládne Rozi přeskočit, takže cajk. Zbylý úsek neprověřený gůglem jde po krásné pěšince těsně podle vody. Jde to dobře, žádná úskalí. Pak začne cesta dlážděná kameny, po které je chudák Vítek naklepanej jako zmiňovaný řízek. Pak konečně ta asfaltka, kde je jako v peci. Rozi s Vítkem vynalézají, kterak se dá vozit pečené unavené dítě, které se kvůli přidělanému motoru nevejde posadit na klín. Vypadá to trochu nebezpečně a nepohodlně, ale ti dva jsou spokojení, každý po svém. Na příhodném místě necháváme trochu prolézt i Jakuba.

Do Davle se dotáhneme všichni s jazykem na vestě. Je vedro. Ještě pořád nejsem od porodu tak ve fitu, jak by se mi líbilo. Sedíme na obrubníku před nádražkou klasik, Vítek parkuje vedle nás na silnici. Užívá si Plzeň ze skla, Rozi spokojeně hltá ledňáčka. Já nemůžu sladký a pivo mi nechutná, tak ujídám Jakubovi neslaný kuskus s hráškem, který do něj láduju a stejně nestíhám jeho tempo. Pak Vítka poleju pivem, když mu dávám napít a zároveň se snažím pohlídat, aby Rozi neskočila pod auto.

Zpáteční cestu řešíme zcela proti pravidlům - nemáme ji objednanou a povolenou, prostě nastoupíme mezi cyklisty, kola a kočárky a je to. Vítek zablokuje uličku, ale jinak to nejde. Všichni to snesou, jen jeden pán ho nutně potřebuje proti jeho vůli přemístit, protože jinudy rozhodně jít nehodlá. Prostě ho odbrzdí, popoveze a nechá tak. Vítek horko těžko stíhá znova zabrzdit, než se rozjede vlak.

Rodinný výlet se vydařil. Všichni špinaví, unavení, snad i spokojení. Matka snad na chvíli vyklidněná a dá pokoj :) Já si z toho vzala, že bychom Krkonoše klidně zvládli. Vítek výletem získal argument, proč projekt Sněžka nezvládneme :)

Pro každého je punk někde jinde. Pro nás je to každý výlet, na který se vydáme :)

protože to nešlo říct jinak...

Tlukot čtyř srdcí

Naše čtyři dechy

můj chrámový sbor

na pozadí každého dne

sotva slyšitelné vzdechy

ze sna blízko mne

Držíme rytmus

propletený tlukot

čtyř srdcí

Toužím po svém sólu

někdy

trochu

nechat hlas rozeznít

silně, jak jen to umím

a pak  zas chvíli klid

Zhluboka nadechnu

s velkou láskou

a malou špetičkou smutku

pokorně

nechám vše plynout

uvnitř

i kolem mě

Jarní

Slunce do tváří

jahoda na čokoládovém dortu

voňavý jarní vítr

dýchám ho ze všech sil

štěstí je tu být

kouzlo okamžiku

co hluboko se vryl

Byl to porod

 Sedím zase v čekárně. Aktuální Respekt už mám skoro dočtený, stejně jako jeho právě vydaný speciál. To je asi jediná příjemná věc na těhle častých kontrolách v prenatální poradně - klid na čtení. Už mi lezou písmenka i ušima, tak občas zvědavě pokukuju po ostatních těhotných skoro-matkách. Porovnávám si břicho, svačinu (závidím těm se sušenkami, ale třeba jsem aspoň tolik nepřibrala... že?), termín porodu, co se dá odposlechnout z komunikace se sestrami. Jak je mým dobrým zvykem, vycházím z toho srovnávání jako největší a nejdivnější :) Jo a už týden přenáším a už fakt nechci. Dřina a vrcholný vopruz.

Po hodině a půl se otevírají dveře ordinace a postarší paní doktorka si mě volá. Mezi dveřmi spiklenecky prohodí, že viděla v kartě, že jsem zaměstnanec Motola a nechce mě nechat mlaďochům, aby se na mně učili. Jde lehce v předklonu, drží si ruku u žaludku a jen tak mezi řečí mi vypráví o dnešních krutých bolestech žaludku. Pak koukne do karty: "No počkejte, vy jste 40 + 6!!!!!"

"No, jsem." (tyve, já tak nějak vím, že už se s tím pupkem tahám dlouho...)

"No to mi nemají dělat, vy už jste dávno měla mít termín na indukci! Proč jste si neřekla o plánovaný porod? To jste klidně mohla už dávno udělat", mrká na mě zase spiklenecky. (tyve, co je to plánovaný porod na požádání????)

"Tak já si vás vyšetřím, paní magistro, a něco s tím uděláme" a zas na mě zamrká.

Trochu se bojím, že ze mě Jakuba zkusí vytáhnout rovnou tady. Tomu říkám přístup k životu TADY A TEĎ. Vypadá dostatečně energicky na to, aby se jí to povedlo. Překvapivě nakonec jenom plánuje termín vyvolání porodu. Je pátek, takže pokud neporodím o víkendu, v pondělí nástup. Odcházím tedy nakonec spokojená, že jsem dostala šanci odmítnout Hamiltonův hmat a Jakub dostal šanci se sám rozhoupat k akci.

Je půl jedné, o Rozárku je postaráno, dneska jí kvůli mé kontrole v Motole vyzvedávala ze školky Štěpánka, takže vyrážím na super extra odměnu do Chococafé v Liliové. Asi to bude na dlouhou dobu poslední pohoda o samotě, tak si tu horkou čokoládu s masala kořením hodně vychutnávám. Spokojeně dočtu Respekt a pomalým velrybím tempem vyrážím k domovu. Štěpánka je jako vždy skvělá, Rozi jí žere, visí na ní a Štěpánka samozřejmě svolí, že zůstane až do večera. V duchu si říkám, že už by tu možná mohla rovnou zůstat, ale domlouváme se, že se nastěhuje v neděli večer, abych v pondělí stihla nastoupit do porodnice už v půl 8.

Byl to dlouhej den, s takovým zvláštním pocitem skládám Vítka do postele v deset večer. Těším se, až konečně zavřu oči a vytuhnu, ale nějak se mi vlastně nechce, divný, divný. Trochu povídáme, řešíme, jak to nejlíp provést v pondělí ráno, jestli je doma všechno připravené, kdo a jak k nám přestěhuje Štěpánku... Najednou cítím v břiše strašnou ránu. Prasknutí, že jsem přesvědčená, že to muselo být slyšet i mimo moje břicho. "Vítečku, nevím, ale možná se něco děje. Startovní výstřel asi."

Startovní výstřel to rozhodně byl. Voda praskla a po pár kontrakcích mi pomalu začíná docházet, že tohle bude záležitost v hodně svižném tempu a není na co čekat. Volám na pomoc sestry v akci, Týnu zvedám už taky z postele, Štěpánku asi od práce, těžko říct, ale dávám zcela jasnou instrukci, že určitě nemá čekat na autobus a má sednout co nejrychleji do tága. V už poměrně nepříjemných kontrakcích znovu oblíkám Vítka a usazuju ho zpátky do vozíku. Vyjde mi to tak akorát, Týna zrovna parkuje před domem, Vítek je ve vozíku. Sedám rovnou do auta, Vítka nechám čekat doma na Štěpánku, aby se vystřídali u Rozi. Týna se pro něj později vrátí a doveze ho za mnou do porodnice. Taková malá bojovka :)

V autě hýřím vtipem, kontrakce nejsou tak strašné, takže v Motole striktně odmítám Týninu nabídku doprovodu k porodnímu sálu. Cestou Motolem se postupně víc a víc předkláním, už je to fakt nepříjemný. Na zvonek porodního sálu zvoním už v hlubokém předklonu. Moc milá sestřička mě vede na vstupní vyšetření, je vidět, že mi ty silné kontrakce až tak nevěří. Chápu jí - přicházím sama, bez doprovodu, na sobě elasťáky, sportovní šaty, mikinu s kapucou, na zádech malý Deuter batoh a na nohou běžecké boty :) (no co, jediné boty, co se nemusí šněrovat).

Vyšetřovací křeslo, rutinně odpovídám, že mimino je hlavou napřed, jak taky jinak, už je tak celé týdny, proč by se to teď snažilo změnit... Ups, těžko říct, proč, ale snažilo. A úspěšně. Sestra vyšetřuje fakt poctivě, pak doktor, pak ultrazvuk... Jo, je to konec pánevní. V pokročilém stadiu porodu. I když už mi nebylo do zpěvu, hooodně se mi přitížilo. A pak pořád někdo přichází, vyšetřuje, přichází, vyšetřuje.... domlouváme se, že to zkusíme přirozenou cestou, konec pánevní je fyziologická poloha, císař je záložní varianta, když to nepůjde. Dost se bojím. Trochu se za ten strach stydím, ale prostě na mě sednul a nepouští mě. Nechám se od všech ujistit, že to jde zvládnout. Podle síly kontrakcí mám pocit, že už ani jinou volbu nemám, Jakub to zjevně v břiše řídí za mě. Bohužel je to nerozhodný Našinec, takže se v krátkém čase ještě stihne otočit kolem podélné osy a jednou zkouší být i napříč, což mu naštěstí nejde na dlouho.

Vítek pořád nikde. Ano, od první kontrakce je to teprv asi hodina a půl, ale už bych ho ráda viděla. Doktorka upozorňuje, že porod koncem pánevním se nesmí uspěchat, může trvat i dvě hodiny, musíme být trpěliví. Vítek už je tu, uuuf. Taky vypadá trochu vyděšeně. Porodní asistentka doporučuje hodně prohřát ve sprše, jistě mi to udělá dobře. No, pokud mám být upřímná, moc si na to nevěřím, mám pocit, že dobře už mi nic neudělá, ale jsou s doktorkou přesvědčivé, tak vyrážím na dlouhou pouť dva metry po pokoji. Do sprchy sotva dolezu a z posledních sil se chytám zvonku visícího u země. Je mi jasný, že sprchu už si ani nepustím. Možná zvládnu Jakuba donést zpátky na křeslo. Nebo ne... Doktorka přibíhá s "Co se děje, zlatíčko?!", rovnou mě chytá a táhne ke křeslu. Pořád se dost bojím. Pak už jen chvíli umírám s každou kontrakcí, mezi nohama držím vší silou prostěradlo, protože mimino "na nás musí v podstatě vypadnout". A trpělivý porod koncem pánevním je hotov tři hodiny od první kontrakce. Je 0:50, 22. října. No ty vole!!!!

Jakub je nádhernej, ale nedávaj mi ho hned, je někde pryč, kde?? Mezitím mě doktor zašívá, Vítek drží za ruku, je to úleva, ale bolest pořád nekončí. Pak mi ho konečně přinesou, je nádhernej!! Doktorka informuje, že ho museli trochu prodechnout, chvíli na kyslík, měl pupečník kolem krku. Máme asi pět minut, kdy ho můžu mít u sebe, pak mi ho zase odnesou do inkubátoru :( Nééé, já ho chci tady...

Vítek je se mnou celé dvě hodiny, co může, drží mě za ruku a ujišťuje, že jsem Xena. Jo, dneska fakt jo! Trochu se bojím, že tohle mě bude už celý život strašit ve snech.

Měla bych se přesunout na oddělení šestinedělí, ale ouha. Zase smolík, mají plno, jako s Rozárkou. do prdele už. Budete spát tady na porodním pokoji. Klidně. Na zakrvácená prostěradla pode mnou natáhne milá sestřička ještě jedno čisté, abych to měla lepší. Někde vyškrábne tác s jídlem. Když odejde, vyškrábnu k tomu ještě já z batohu polomáčenky a zhltnu je asi za deset vteřin. V pět ráno se musím stěhovat. Na oddělení rizikového těhotenství, jinde není volno. Hned, jak se uvolní místo, přesunou mě k Jakubovi. Ty hrůzy nikdy neskončí... Ráno se dozvídám, že možná odpoledne. Odpoledne ani náhodou, možná další ráno. Ani další ráno, ani další odpoledne. Už potají brečím. Za Jakubem chodím každé tři hodiny, jsem s ním, jak dlouho to vydržím. Ale chodíme tam takhle tři. Do místnosti, kde jsou jen postýlky těhle opuštěných chudáčků a pak inkubátory. Mají tam jedno křeslo a jednu židli. Když od něj odcházím, představuju si, jak tam za chvíli začne sám plakat ve skoro prázdné místnosti. Občas se na něj přijde podívat sestřička. Je to tak strašně smutný...

Třetí den po obědě se konečně stěhuju k Jakubovi. To je taková úleva. Je nádhernej. Čím dál nádhernější!! Strašně málo spí. Mám pocit, jako by si hlídal, jestli jsem zase někam nezmizela. Ale je to dobrý, už nezmizím!

Úplně jiné Vánoce

Letos zažívám fakt divný Štědrý den. Žádné cukroví, žádný kapr, žádný salát, dokonce poprvé v životě nedostanu večer žádný dárek. Né, že by vánoce byly svátky materiální, že... naštěstí dostanu nějaký dárek alespoň někdy později ;) :)

Taky jsem poprvé od svých asi 12 let ráno neuvařila čaj do termosky, nesbalila vánočku a mandarinky a nešla na Příběnice...
Viry nám to letos zařídily všechno trochu jinak. Rozárka těsně před svátky zase onemocněla. Nemohli jsme odjet na jih, abychom někoho nenakazili. Hlavně Štěpánku... Takže všechny plány a domluvy, co nám na jihu hodné maminky připraví a my si nabalíme, až pojedeme z Příběnic, byly tak trochu na nic. A nutno říci, že po celém tomhle roce plném nemocí (a hlavně po šíleném adventu s Jakubovou bronchitidou) byly ty plány zejména naivní...


Ale i v nekončících virózách jsem si každou minutu jistá, že se mám strašně dobře. A že i tyhle pokaděný svátky jsou šťastný a veselý!