Co tě nezabije, to tě posílí

 Heslo dnešního dne a nejspíš i celého našeho společného bytí, je jednoznačně "Co tě nezabije, to tě posílí". A nás to nezabilo, takže jsme zase o kus silnější. Yes!

Občas mi teď přinese trochu štrésu, když se pokouším vymyslet jakýkoli plán, jak se na podzim vrátit do práce. A do jaké práce. Ano, budu ještě skoro rok doma. Ale bojím se, že ono se to pak bohužel nestane samo ze dne na den, no. A pokud to nechci brát oklikou přes pracák... a taky, pokud chci zůstat na plus mínus podobné úrovni spolehlivosti pro svoje kolegyně, jakou jsem se snažila držet doteď... a protože jsem ten typ člověka, co všechny úkoly vždycky plní předčasně a špatně snáší práci pod tlakem... a taky se mě na to každý furt ptá... Prostě o tom přemýšlím už teď. Chvílema mi to nedělá vůbec dobře. Potřebuju se potom upnout k nějakému výletu, kde mi bude dobře. Třeba na dlouho plánovaný víkend v Krkonoších s Hlouškama. To je takový víkend na začátku prosince, kdy už tradičně někoho tahám do hor a vždycky, fakt vždycky napadla fůra sněhu. Takže bílá pohádka a kopce, kam se podíváš. Můj lék na všechno.

Ve čtvrtek jsem stihla brigádu v Parapleti, odvést Rozi na školičku pro předškoláky, nakoupit, přivést Rozi domů, zabalit s Rozárkou její batoh a pak i všechno ostatní. Řetězy nachystané v autě, nesmeky v tašce, boby v předsíni. Všeobecnou euforii a těšení se vyřešil v pátek v pět ráno Jakub horečkou a kašlem. Rozárka přidala rýmičku, aby řeč nestála. Takže ruším rezervaci na boudě a pláču. Jen krátce, neb na víc není prostor. Děti se necítí dobře, tak na mě visí nebo křičí. Rozárka je navic smutná, že nikam nejedeme, tak kňučí ještě víc. Vítek sedí na záchodě. Což je do toho všeho největší bonus. Opakovaně odtrhávám Jakuba a jdu za ním. Co probíhá za dveřmi koupelny si raději nechám pro sebe. Co probíhá mezitím ve zbytku bytu je jen o trochu menší peklo. No dobrý, na Vítkovu sprchu, oblékání a přesun už naštěstí přichází objednaný asistent a já si můžu zase Jakuba připnout do nosítka a jít hledat, co bychom tak snědli k obědu. Počítalo se samozřejmě s tím, že Róza obědvá ve školce a pak odjedeme pryč, takže výběr potravin není závratný. Někdo dostane zbytek vařených brambor od včera, někdo kousek jitrnice se zelím od včera, někdo vajíčko, někdo kuskus. Rozárka situaci šperkuje výrokem, že ve školce je stejně jídlo většinou lepší než doma. Co na to říct, má pravdu. Odpovídám, že mě to sice mrzí, ale jsem ráda, že jí ve školce chutná. "Ale mami, já vám přece nemůžu lhát!" Takže ještě udělím pochvalu za pravdomluvnost a jdu se pokusit vyzenovat cvičením.

Jsem zenový mistr a dokonce se odhodlávám zkusit překlopit pokažený víkend na víkend, kdy jsme se konečně vrhli na naše dva druhy cukroví. A tak nachystáme těsto na perníčky. Dělám to poprvé, tak volím recept vzniklý syntézou tří různých receptů z webu, ať to stojí za to :)

Večer stáhneme s Vítkem láhev červeného a s Álou si od sklenek aspoň napíšeme, jak to mělo být celé jinak. Ona usrkává v Krkonoších, já v Praze... Zítra bude zase dobře.

A je dobře už od brzkého rána. Ve čtyři Vítka polohuju, protože je mu blbě. Mírná dysreflexie, signály, že se něco chce vyprazdňovat. Těžko říct, co. Ve 4.45 se budí Jakub s typickým Mama! Ňam ňam! Udolám ho ještě do půl 6, pak už se nedá. V sedm polohuju Vítka a rovnou ho jdu zas posadit na koupačák. Jupíjou, ještě, že jsem zenový mistr. Jakub už je téměř ve fitu, takže chvíli toleruje, že odcházím pořád na záchod za Vítkem. V nejhorší fázi našeho koupelnového soukromého manželského peklíčka už ale odloučení odmítá dál snášet. Nejdřív šťastně nosí ukázat, co postavil z lega, pak se mi zabydlí za zády. Není nic lepšího, než dávat klystýr s dvouleťákem přilepeným na zádech. Ba ne, ještě trochu lepší je, když se od zad odlepí a jde zblízka zkoumat špinavý záchod a sprcháč.

Pak už jen Vítkova sprcha, přesun do postele, vydrbání celé koupelny, dát péct kuře, složit s dětmi 10x za sebou jedno a totéž vánoční puzzle, obléct Vítka a přesunout ho na vozík, uvařit rýži, ... Naštěstí po obědě opět dosahuji zenu, tentokrát běháním. Long run, 14 km, yes!

Zbytek soboty už je úplně obyč adventní. Upečeme perníčky, nachystáme těsto na linecké, zapálíme u večeře svíčku na adventním věnci a taky svíčku ducha :))) Děti se vykoupou a namažu jim pipinu, aby je nebolela. Oběma. Jakub nezlomně trvá na tom, že má taky pipinu a se zoufalým pláčem odmítá přítomnost čehokoli jiného.

Čas adventní, čas klidu a rozjímání.

Furt ve střehu

Každý kvadrouš se ve své vozejcké životní etapě musí smířit s nečekanými událostmi, které notně zvýší adrenalin. Ten pak rozhodně umí stoupat i v krvi jeho manželky. Jedna taková zábava se odborně jmenuje dysreflexie. Je to něco ve smyslu porušení normálních reflexů, které nás lidi mají chránit. Tyhle základní reflexy se můžou trochu zbláznit, když něco, cokoli, člověka zlobí tam, kde už mu tělo nefunguje nebo funguje špatně.

Takhle něco začne zlobit dejme tomu na noze. A člověk si hned nemusí představovat nějaké násilí a hrůzy. Stačí shrnutá ponožka v botě, zapomenuté autíčko v posteli pod zády, nebo jen prostě noha položená v úhlu, na který už po letech na káře není vůbec zvyklá. Noha se pak snaží vyslat signál "bolí!!". Jenže tenhle signál nemá kudy projít až do hlavy, aby se s tím mozek nějak popasoval. V cestě stojí signálu mícha, která přes jizvu po poranění nepustí k mozku ani prd. A už vůbec se noha nehodlá bolesti uhnout. Když dráždění pořád trvá a snaží se pořád hlásit ohrožení, začne to dole v těle bláznit. Nastane mohutný poplach, který vystřelí okamžitě krevní tlak o hodně výš, než je normální. A může letět opravdu o hoooodně výš. A přestane to být jen pitomost s polštářem posunutým o pět centimetrů vedle.

Často se z tohohle procesu stane signál, díky kterému kvadrouš pozná, že se v jeho těle něco divného děje. Tlak stoupá, ale tělo by si s tím mělo v klídku poradit. Ale ze signálu se může v poměrně krátkém čase vyvinout sakra vysoký tlak, který může narazit na limity těla. Někde může rupnout důležitá tepna. Třeba v srdci. Nebo v hlavě. V lepším případě najednou bolí hlava, že by se sama vystřelila až na Mars, zástupy permoníků s kladivy se hlásí o slovo a je jasné, že problém je potřeba rychle vyřešit. V horším případě začne trochu bolet hlava, člověk možná trochu zčervená, možná mu někde vyskočí červené fleky a zpotí se. Prostě nic, co by volalo po rychlém řešení.

Aby to nebylo příliš abstraktní, tak jedna ze života... Vyrazili jsme na parádní víkendovou oslavu kulatin. Nádherný horký zářijový den, spousta kamarádů, sem tam drink, jen tak do příjemna, na pohodičku. Vítek zaujímá na celý víkend skvělý vybetonovaný plácek pod střechou, takže má stín a nekolabuje. Navíc se může po betonové podlaze sám pohybovat. A jako bonus - hned vedle sud s pípou a ochotní kamarádi :) Děti se pinoží kolem. Rozi s kámoši, Jakub sám, nebo si někoho uloví. Třeba na obhlídku parkujících aut. Nebo se vnutí do stanu, kde mají pro své děti hračku bagr a buldozer. No idyla jako blázen, že :) Večer se Vítek obětuje, opustí své místo u pípy i u ohně, kde už se rozjíždí kytary, a jde si lehnout s Jakubem. Kdyby se probudil (což se často děje), Vítek ho ukecá, aby si zas lehnul a spal. Ozkoušeno, funguje. Je skvělej, ví, že mi moc pomůže si oheň užít a vyřvat si hlas :) Po přechozí noci s otlačenou nohou dokonce získáváme další bonus dne - půjčený spacák na podložení nohou. Pecka, nic nás nezaskočí, jsme jedničky, všechno máme v rukách a jde nám to.

O půlnoci už na mě začne zase dopadat strach z ranního vstávání za mohutného Jakubova křiku "ňam ňam" a vyrážím k pokoji. Jsem v klidu, chůvička celou dobu ani necekla, je jasný, že oba spí. Jen vstoupím do dveří, Vítek z posledních sil šeptá, že má už druhou brutální dysreflexii. Je mu fakt hodně zle. Posazuju ho na posteli, aby mu krevní tlak aspoň trochu klesnul, mně poměrně stoupá. Hledáme možné příčiny. Zjevného není nic. Vůbec nic. Možná to jsou střeva. Nebo tlačí zadek. Nebo ta noha, co trochu sjela dolů z polštáře. Nebo přicválali jednorožci a nakadili mu duhu na záda. Jasnovidectví nám nejde. Prostě mu letí tlak jako blázen nahoru a vůbec netušíme, proč a jak to vyřešit.

A tak se spokojíme s tím, že využijeme fyzikální zákony, které jsou většinou spíš proti Vítkovi. Posazení jako první pomoc. Po dlouhém sezení tlak klesnul do té míry, že si Vítek může zase lehnout a jde se spát. Pohotovostní lék na snížení tlaku Vítek odmítá a přijme ho až druhý den doma, když to na něj večer v posteli vedle Jakuba zas přijde. Už ani Vítek v neděli večer nemá chuť na hrdinství.

Nerozumím, že mě to i po těch letech pořád překvapuje. Prostě se pořád něco děje a kdo není ve střehu, ten jako by nebyl. Jen teda furt nevíme, co se kde u Vítka děje. Pátrání pokračuje, je to detektivka s otevřeným koncem. Kus další noci doma zase probdíme a aspoň přitom máme dost času mudrovat o tom, kdo je v téhle detektivce vrah. Uvidíme zítra.

Ve stejném rytmu pokračujeme další dny. Ráno se Vítek posadí do vozejku, celý den kolabuje z podtlaku a chodím ho kontrolovat, jestli ještě sedí, nebo už leží pod stolem. Večer se položí do postele a tlak letí vzhůru. V noci děti postupně diagnostickými kopy do břicha zaměří naši pozornost právě tam. Bude to epina (epicystostomie). Takže měním za asistence obou prďochů, ať to stojí za to, že. Naše naděje zhasíná další noc, kdy už ani nespíme, jen Vítka posazuju a zase ukládám. Ráno ho vezu na spinálku. Jak jinak, než že to vyšlo na první den, kdy jdu konečně vytouženě na jeden den v týdnu do práce. Co už, stihne se skoro všechno.

Dysreflexie je změřena, objektivizována a tím pádem verifikována. Co myslíte, měl ho tam! Po rtg břicha se ukazuje, že není špatně v podstatě nic. Jen je břicho plné plynu. Jako, člověk je rád, to je jasný. Ale že to bude jen velký prd, to je trochu vopruz.

Bezba baby-friendly vandřík v Krušných horách

 Už dlouho mi chybělo někam vyrazit se stanem. Jestli to chybělo i Vítkovi těžko říct, ale při sledování poetického seriálu Stezka Českem se začal tvářit, že by ho to vlastně asi i lákalo. Protože mě nezaskočí (v hlavě mám asi tak milion plánů na různé cesty různými směry různými horami), začala jsem sumírovat teoretické možnosti. A protože se na světě dějí věci tak, jak mají, v hovoru nebo dopisování s Ďubi jsem to na sebe bodla. Ďubi taky není cizí žádné putování a tak se přidala k nám do teoretické party.

Na milované Krkonoše si zatím nechávám zajít chuť. Jako, je jasný, že tam Vítka jednou i přes jeho dosavadní skeptické projevy dotáhnu. Ale vzhledem k profilu, zpevněným cestám a možnosti postavit stan v podstatě kdekoli, kam dojdeme, vybírám Krušné hory. Protože upřímně, nedojdeme skoro nikam. Taky Krušné vůbec neznám a to je na pováženou.

Vstupní zadání pro náš vandřík mi trochu svazuje ruce. Máme tři dny. Abychom se dostali na začátek a pak zpátky domů, potřebujeme vlak. S bezba autobusy je to zatím pořád trochu peklo. Lokálně to vypadá dobře, ale ty dálkové z Prahy, to je sto let za opicema. A abychom Vítka stěhovaly z vozíku do autobusu v náručí, to zas vocaď pocaď. Vlak je aspoň 50 na 50, že když si ho objednáme 24h dopředu, možná připojí ten vagon s bezbariérovým kupé, který má širší uličku a vozejk tudy projede :) Spoj jede necelé 4 hodiny, krása. Třeba se s dětmi ve vlaku nezabijem.

Velká pomoc, Vítkův přídavný motor k vozíku, nám dává možnost plánovat třeba 9 i 10 km na den. Rozárka se s Vítkem moc ráda popoveze a odpočine si, Jakuba strčíme do kočáru a kousek půjdeme normálním tempem. Vybírám tedy úsek z Kovářské do Nové Vsi u Křimova. Vede to pěkně paralelně s tratí. Dojedeme v pátek k večeru do Kovářské, tam přespíme v Krušnohorském poutníkovi, v sobotu dojdeme někam z přehradě Přísečnice a v neděli to dorazíme na vlak. Píšu itinerář pro Ďubi a jsem sama se sebou spokojená, jak jsem to plánování zvládla.

Znám své možnosti a je jasné, že plán budu muset druhý den znovu promyslet. Většinou mi něco na poprvé unikne. Uniklo. Vítkův motor možná nevydrží celou dobu bez dobití. Hm. Lámeme si nad tím hlavu a resumé je, že to riskneme. Měl by vydržet a proč by tedy nevydržel. Plán byl podroben kritice druhého dne a prošel. Uf.

Třetí den Vítek jen tak zkusmo kontroluje spoje. Né, že by mi nevěřil, ale je víc než obezřetný úplně k celému světu za zdmi našeho bytu. Tentokrát dobře dělá. Mnou vybraný vlak jede jen o víkendu, v pátek ne. Super. Trochu se naštvu, trochu se polituju, napíšu Ďubi a řešení odkládám na "až se vyspím". Než se vyspím, přichází Ďubi s řešením - pojeďme autem. Na každém konci trasy jedno auto a řidičky se vždycky vzájemně popovezou tam nebo zpět. Zajímavá myšlenka, to beru. Plán je zachráněn.

Ovšem když jedeme autem, můžeme to trochu přeplánovat :) Moc bych se chtěla podívat na Königsmühle, takže trasu trochu posouváme. Další změna plánu přichází s předpovědí počasí. V pátek i v sobotu má lejt. To s Vítkem fakt nedáme, pokud se ho nehodláme zbavit. Což nehodláme. Ale prostě, když zmokne, tak nerozmrzne do zimy, to je vcelku jasná věc. Ďubi je skvělá, může si přehodit dovolenou z pátku na pondělí, takže nakonec vyrazíme v neděli ráno a vrátíme se v pondělí večer. Jsou to jen dva dny, ale jsem za to ráda, plán stále žije.

Výsledný plán, říkejme mu třeba B, je tedy takový. Já dovezu svojí rodinku do Měděnce. Ďubi dojede autem do Loučné pod Klínovcem. Vítek s dětmi počká v Měděnci na hřišti (které se ukázalo jako fááááákt skvělé a chtěla bych ho mít za domem) a já zatím vyzvednu Ďubi a dojedeme zpátky do Měděnce. Odtud už společně pěšky půjdeme po modré, žluté, bezbarevné a zase modré do Kovářské a pak po zelené k bývalé vápence, kde přespíme u přístřešku. V pondělí půjdeme pro jistotu po silnici po zelené, abychom s vozejkem a kočárem nezůstali viset někde v lese na kořenech. V Háji uděláme odbočku ke Königsmühle, tam a zpět po stejné cestě. Doufejme, že se nám podaří zahodit batohy někam do křoví a jít nalehko. A pak už jen kousek po silnici do Loučné k autu.

Plán B už je opravdu finální. Uf. V neděli ráno opravdu vyrážíme z Měděnce. Vybavení celé party vypadá následovně. Já s ověšeným kočárem a batohem na zádech. S sebou beru radši i nosítko, u Jakuba jeden nikdy neví. Sice už se v něm fakt pronese, ale je tu určitá nenulová pravděpodobnost, že Rozi bude trochu odpadávat a bude si chvíli potřebovat odpočinout v kočáru místo Jakuba. Rozárka nutně potřebuje taky batoh, takže si do něj balí nejnutnější oblečení na dva dny a nese si ho pyšně na zádech. Jakub potřebuje brm brm, takže jsem doma vybrala ty nejlehčí a nejmenší bagry a auta, co lze najít a parkuju je do kočáru. Já mám batoh nacpaný třemi spacáky, nahoru naskládám pár kousků oblečení pro Jakuba a pro mě. Má být teplo a snad opravdu nebude pršet. Svůj malý lehký spacák dávám s velkým vděkem do batohu Ďubi. Vešel by se, ale... Rozhodnutí zabalit taky křídy se ukázalo jako skvělý nápad :) Stejně jako připnutí dvou malých hrnků na kočár. Na sbírání čehokoli. Vítek má tradiční malý batoh visící na zádech vozíku a je aspoň co nejvíc narvaný. Zimní bundu jsem mu zabalit odmítla, ale kulicha a péřovou vestu samozřejmě jako vždy máme. Svých dvou oblečených mikin a šály se nevzdá po celou dobu, ani když je pře 30 stupňů, ale to nikoho nepřekvapuje :) Vítkův batoh navíc obsahuje drobnosti, bez kterých se nehneme z bytu - velká stříkačka na proplach cévky, podložku, rukavice, náhradní pytlík k cévce. A taky malinkou lahvičku whisky. Lok silného alkoholu je jediný rychlý lék na to, když mu najednou klesne tlak natolik, že omdlívá. A v kočáru se veze jídlo pro partu otesánků. Toliko náš vytuňený gear list :)

Už po prvních stovkách metrů v Měděnci opouštíme asfalt a vrháme se na polňačku. Je to kochačka, všude kolem rozkvetlé louky, sluníčko, sem tam mrak, aby to bylo fotogenické. Nenásilně nutím všechny, aby mi potvrdili, jaká je to krása. Pak přichází první překážka, aby nás otestovala. Louže přes celou cestu. Kočár to dává, vozejk neriskujem, odpojujeme motor a rveme Vítka kousek polem. Pohodaaaa. Pak dlouho asfalt a všude kolem milion jahod, které úplně všechny musí Rozárka posbírat. Chápu. Pak dokopec po stěrkové cestě, to je první test zdatnosti pro Ďubi. Vítkovi na štěrku kolo prokluzuje, Rozárka sedící na na motoru jako závaží je málo, tak jde pěšky a Ďubi se dělí s motorem o práci do kopce. Kulíme se z kopce dolů do Kovářské a Rozi už začíná umdlévat. Je horko a přeci jen už má něco v nohou. Naštěstí je na světě zmrzlina, takže jsme zachránění, cukrárna v Kovářské je skvělé místo na zemi, dá se tam navíc i čůrat na záchodě ozdobeném umělými květinami :) , doplnit voda do všech nádob a paní je moc milá.

Cesta k bývalé vápence je ale pro děti už stejně na doraz. Zpestřením pro všechny je dnes již druhá zamčená závora přes cestu. První jsme dali tríčkem "podjezd se záklonem", druhou dáváme okolo (přičemž já nesu jednu stranu vozejku vzduchem, terén je víc než členitý a cestička priúzká).

Přístřešek je skvělý. Je to jen lavice s malou stříškou, ale je hezky, tak nám na odpočívání a vaření večeře zcela stačí a vedle je parádní místo pro stan a stlaní pod širák. Zcela překvapivě si nejdu pod širák lehnout já, ale Vítek. Jeho zabezpečení před zimou a komáry je.... no... slovy nepopsatelné. Do spacáku si nechává obě mikiny i péřovou vestu, na spacák nad nohy navlékám nepromokavou bundu, celý spacák pak balím do igelitu jako svačinku. Jenže přilítají komáři a kvadrouš si je nemůže odhánět od obličeje. Je prostě zcela bezmocnou obětí. Takže si nechává přes obličej hodit můj srdíčkovaný šátek. Jestli někdo půjde kolem, tak mě zavřou za týrání hendikepovaného manžela :) Nicméně týraný manžel si to pochvaluje, chvíli je mu i horko a navíc prý v noci přes šátek viděl i Velký vůz. No, nevim.

Ráno balíme a optimisticky vyrážíme směrem z asfaltu. No, není to úplně brnkačka. Kopec dolů je samý kořen. Dole lávka přes potok naštěstí dostatečně široká. Všechno a všechny postupně na etapy dostáváme přes potok a ještě pomáháme moc fajn holce s cyklovozíkem a malým děckem, která měla doteď pocit, že si veze cirkus na kolečkách. Myslím, že když vidí naší partu, přehodnocuje pohled :) Každopádně pomáhá stejným dílem i nám - utiší řvoucího Jakuba vlastní svačinkou a my můžeme běhat sem tam s batohy a motorem a Vítkem a tak.

Teď to bude pohoda. Jen orientačně se Vítka ptám, kolik čárek baterky ukazuje na displeji motor. Ještě 3 z 5, odpovídá Vítek a motor se z ničeho nic vypíná. Pecka. Zapnout se ho nedaří, takže Ďubi tlačí do kopce Vítka s motorem a to není lehké. Kopec není malý. Ale tváří se, že pohoda a aspoň jdeme teď obě spokojeně Jakubovým tempem. Na kopci dáváme v luxusním altánku oběd a jdem do Háje.

Tady nás čeká zásadní rozhodnutí. Dokážeme dotáhnout Vítka přes kopec po loukách na Königsmühle, nebo tu na nás počká? Samozřejmě se hlásí k tomu, že na nás počká a je blbost, abychom ho táhly. Ale já ho prostě nechci nikde nechávat, chci, aby byl s námi. Nakonec rozhodujeme, že to kousek zkusíme a uvidíme. Pod kopcem odhazujeme batohy a než odpojíme Vítkův motor, zjišťujeme, že se chytnul. Rychle jdem. Prvních tak 200m je šílenost i s motorem. Úplně rozemletá písčitá cesta samý šutr. Vítka beru já, Ďubi tlačí kočár s přetaženým Jakubem řvoucím "mama!!!!" Za chvíli motor zas vypíná a tak ho odhazujeme do pole. U velkého černého kříže, symbolicky. Před námi se otevřel pohled na Königsmühle a to mě bere. To dáme. Jdem z kopce a všichni si představujem cestu zpátky. Ale prostě to dáme, Vítka tu přeci nenecháme trčet.

Je to fakt silný. A moc krásný místo. Genius loci na max. Aspoň pro mě. Vítek je vytřesenej, unavenej, ale snad spokojenej. Doufám. Jakub konečně spí, s Rozárkou se procházíme okolo, Ďubi si na chvíli užívá ticho a samotu.

Cestu nahoru nakonec zvládáme. U kříže přicvakneme motor a ten zas naskočí. Rychle ženeme dolů a dál z Háje, než nás opět opustí. No, opustil nás fakt rychle. Jenže Rozárka už sotva drží oči otevřené, má toho chudinka v tom horku dost, tak jí Ďubi nechává sedět na motoru a tlačí je do kopce až do Loučné s Vítkem oba. Trochu nám to ještě zpestří Jakub, který se v kočáru začne dusit sušeným mangem, které si narval do pusy v množství větším než malém. Uf. Jsme oba vyděšení, takže nakonec došlo i na to nosítko, protože ho prostě oba potřebujeme pro svůj klid.

Pak už se jen narvat v pěti do našeho auta, vyložit Ďubi zpátky v Měděnci u jejího auta, dát si nanuka a birella a jede se domů. No, nebyla by to cesta s batoletem, kdyby se v autě totálně nepokadilo. Ale to už jsou takové radosti všedních dní, které žádnou matku nezaskočí.

Nakonec to bylo o fous náročnější, než jsme čekali. Ale prý to byl krásný výlet, co máma vymyslela. A Ďubi prý s námi příště jede znova. Já jsem spokojená a na chvíli o něco klidnější matka. A to za to stojí :)

Stoupačkové blues

To takhle člověk přijde v sedm večer domů, po hodině na návštěvě, v dobrém rozmaru. Doma trochu saigon, všechno všude, ale s tím se počítá, když hlídá Vítek. Nemá moc jiné možnosti. Děti strašně unavený. Dělám večeři, na lince krom různých potravin pro různé členy rodiny i hromada nádobí, co jsem nestihla umýt odpoledne (ano, my patříme k téměř vyhynulé skupině, která doma nemá myčku). Říkám si, něco tu smrdí, že by to nádobí? Kouknu do dřezu a dřez se plní černou smradlavou vodou. Chvíli to pozorujeme, když voda nemizí, ale přibývá, Vítek shání instalatéra v pohotovosti.

Vlastně jsme ještě zkusili, ani nevím, proč takovou mezifázi, které jsme ani jeden nevěřili a mohli jsme si ji klidně odpustit. Beru zvon a zkouším to prošťouchnout. Při prvním i druhém pokusu mě osprchuje ten černý mastný smrdutý hnus, čímž je definitivně jasné, že tohle je slepá ulička.

Instalatér by měl přijet do hodiny, dřez je plný hnusu, takže než aby mi neřízeně přetekl, odšroubuju dole sifon a lapám hnusy do kýblů. Pravda, trochu jsem se v tom hnoji musela pohrabat, aby vůbec odtekl, ale naštěstí mě můj žaludek podržel. Jakuba to samozřejmě enormně zajímá a cpe se k cákající černé břečce co nejblíž. Ale Rozárka je božan největší a odlákává ho do dětského pokoje, kde mu dělá celou dobu zábavu. Chuděra je přitom trochu vyděšená, představuje si, jak bude v bytě černá potopa a my v ní budeme po pás. Já běhám se smradlavými kýbly na záchod. V mezičase věším pračku prádla, hlídám koupající se prďoly, kontroluju přítomnost klíšťat a převlékám do pyžam.

Chvílema vysílám do světa nadávky, protože nám snad půl roku pořád bublá dřez. Dvakrát jsme na to volali instalatéra tady z Jihoměstské a ten dvakrát konstatoval, že je vše v pořádku a rozhodně u nás ty stoupačky nikdy nevytečou. Nemusíme se bát, všechno je parádně čisté. Ale jistě, řeklo sluchátko, jak si přejete...

Instalatéři tu opravdu jsou za hodinu, pecka, ještě že ta pohotovost existuje. Chvíli to řeší pružinou a je hotovo. Uf. Ještě vyčistit dětem zuby. Jakubovi 3x, protože vždycky hned někde najde jídlo a začne zase jíst. Pak uspat Jakuba (Vítek Rozárku). Umýt dřez a podlahu, umýt kýble. V půl jedenácté konečně večeřím (protože na mě už při večeři nestihlo dojít). Mám takový hlad, že se tentokrát nepřesvědčím, že nebudu na noc žrát. Naštěstí. Díky tomu zjišťuju, že nejde lednice. Aha, asi instalatéři potřebovali zásuvku. Ale kterou... hmmm... nejdřív se nabízí ta za lednicí, tam přece ta lednice bývá zapnutá. Škoda, že v téhle fázi večírku už mozek jede na bazál. Teprve když horko těžko odstěhuju lednici od zdi, dochází mi, že je to blbost. Instalatér přece nebude odsouvat lednici, když potřebuje zásuvku. Logicky si vybere tu nad linkou, nejblíž dřezu. Takže potupně přisunuju lednici zpátky ke stěně a koukám na linku, kde uprostřed hromady špinavého nádobí leží kabel od prodlužky k lednici. Ehm....

Tak ještě to nádobí.

Člověk by si mohl říct, no to si zasloužilo za odměnu sklenku vína. Asi ano. Já na to samozřejmě myslela a dala jsem chladit láhev bílého někde mezi vyléváním kýblů a kontrolou klíšťat. Takže kdyby byla zapnutá lednice, možnosti by tu byly :) Nevadí. Stejně jsem byla v poledne běhat a zpomalila bych si regeneraci, že :) Takže jdeme spát. V koupelně zvažuju, jestli si dneska nemám ten anti ageing krém napatlat radši rovnou čtyřikrát.

Nedávno jsme s kamarádkou řešily, jak je skvělé, že nám různé malé věci (rozuměj debilní příhody) ukazují, co je v životě důležité. No, čistá kuchyně to holt není. Pro nás jsou to dneska nejbožejší děti, které podrží, i když by z toho klidně mohly udělat ještě větší srajdu. Takže my jsme šťastný a spokojený. Jen někdy trochu zaskočený :)

Byrokracie

Náš sociální stát má trilion různých příspěvků, které mají potenciál někomu pomoct. Jak je to s jejich dobrým zacílením si netroufám hodnotit, vím toho pramálo a těch pár příkladů kolem mne jistě nejde jen tak zobecnit. Taky bych moc chtěla věřit, že ten složitý, hypertrofovaný systém funguje více méně dobře. A ještě víc bych chtěla věřit, že naše aktuální zkušenost je jen výjimka.

Existuje jakýsi příspěvek na péči, který je určen hendikepovaným. A protože lidi mají různě závažná postižení, při kterých potřebují různou míru pomoci (placené, nebo pomoci od někoho v rodině - tenhle pomocník pak někdy logicky musí omezit svou práci, aby mohl být k dispozici doma), jsou rozdělení na 4 stupně závažnosti.

Protože je Vítek duše bezelstná, je celé ty roky ve 3. stupni a zdá se nám to trochu nespravedlivé. Přeci jen asistence potřebuje docela dost. Té pravidelné se některé dny nezdá být mnoho, ale některé dny je to zase množství na hranici únosnosti. Někdy stačí drobný zádrhel, kdy se v uzpůsobeném prostředí stane něco nečekaného a je v háji. Musí si zavolat pomoc a pokud mu třeba zrovna upadne telefon, může se na něj tak leda nešťastně dívat na zem a dumat o své smrtelnosti nebo nesmrtelnosti chrousta. To vyjde na stejno...

A tak se odhodlal a podal žádost o změnu svého zařazení do vyššího stupně a tím o zvýšení příspěvku. Jako, zatím na těch penězích nevisíme, ale přeci jen je i teď jeho schopnost pracovat trochu nestálá a závisí na aktuálním fyzickém rozpoložení těla. To po dvaceti letech na káře začíná být pomalu unavené. Do budoucna se to nejspíš zlepšovat nebude. A taky se člověk neubrání srovnání s jinými, kteří ten vyšší příspěvek mají, no.

Žádost podal před koncem roku. Na začátku ledna přišla k nám domů rázná paní magistra ze sociálky na šetření. Schválně píšu magistra, protože jsem při podepisování formulářů dostala vynadáno, že nechci napsat svůj titul. "Přeci jste na to 5 let studovala, tak to tam teď pěkně napište!!!" :) Vlastně to bylo dost milý.

Dopředu jsem se snažila, abych u toho pohovoru byla i já, protože Vítek je prostě strašně hodnej. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se v dětském pokoji snažila vší silou dělat ohromnou zábavu, aby ho děti neopouštěly a nechaly Vítka v klidu s paní magistrou. Chvílemi se to dařilo, chvílemi je chodily děti do obýváku navštěvovat.

Každopádně šetření to bylo důkladné, paní za ty dvě hodiny dost zřetelně viděla, jak si žijeme. Že Vítek tu potřebu asistence úplně nesimuluje a navíc jí muselo být jasné, že tenhle člověk by radši umřel, než aby jí lhal. Všechno sepsala a ujistila nás, že rozhodně doporučuje zařadit Vítka do 4. stupně, že na to má nárok. Vítek měl až špatný pocit, že na paní nějak moc zapůsobil. Kdyby bylo komu, snad by se i omluvil, že se u nás paní cítila v pohodě, on jí byl sympatický a jeho nárok se jí zdál víc než oprávněný.

Uběhly tři měsíce a přišlo vyjádření. Žádost zamítnuta, pan Vítek nesplňuje požadavky. Je moc schopný komunikace. Asi by byli nejradši, aby ten příspěvek dostali jen lidi v kómatu. Jenže na to by museli ležet doma a ne ve zdravotnickém zařízení, tohle je příspěvek na péči doma, takže to nedostane nikdo, chacháááá.

A tak Vítek za velké pomoci Hanky z Czepa sepisuje odvolání. A uvidí se. Že nerespektují vlastní metodiku je zjevné. Že jim to vrásky nedělá je bohužel zjevné taky. Když tak prý právník z Czepa. V pořádku. My do toho jdeme. Protože posílat svědomité paní magistry na dvouhodinové šetření v domácím prostředí a pak si někde v kanclu u stolu jejich doporučením utřít zadek, to by se nemělo. Takovéhle stavění pravidel na hlavu mě točí do vrtule. Možná nejsou ta pravidla dobrá, možná potřebují změnu. Ale ať tomu může normální smrtelník porozumět.

Jak říkáme s dětmi: "Brekeke!!!"

Edit 6.9.

Po opakovaném zaslání různých informací, které byly součástí odvolání, po další lékařském posudku dokrotky Verči z motolské spinálky.... Konečně po tři čtvrtě roce byl Vítkovi přiznán 4. stupeň závislosti na pečujících osobách. YES!!! Mám pocit, že to je spíš medaile za vytrvalost a neodbytnost, než výsledek jasného transparentního procesu. No, nevím nevím, jestli je ten systém nastaven optimálně.

Výletění

Někdy loni na podzim už jsem byla strašně frustrovaná všemi rýmičkami, co nás doma obtěžovaly. Měla jsem pocit, že se už nikdy nepohneme z domu, pořád někdo ležel s horečkou a nebo s nudlema všude a nemohl dýchat. Taky občas někdo ležel s antibiotiky i.v. na spinálce. Nebo jsem do plen nebalila jen děti :( Strašně moc mi chyběly výlety. A tak jsem si řekla, že odteď každý měsíc pojedu alespoň na jeden výlet. A ono jo!

V říjnu Růžohorky. Dva dny v Krkonoších. Teda, měly být tři, ale počasí mi do toho trochu hodilo vidle, no.

Plán byl dojet v pátek do Pece, tam nechat auto, vyjet lanovkou na Růžovou horu, dojít na Růžohorky a tam přespat. Další den se vrátit na lanovku, vyjet na Sněžku a odtud dojít přespat na Výrovku. Odsud pak v neděli přes Liščí zpátky do Pece. Cesta "kočár a baby friendly".

Jenže od pátku byla nahoře vichřice, v Krkonoších bylo vydané varování před větrem a tak jsem musela plán upravit. Rezervované Růžohorky klaply, to jsme i v nečasu zvládli na pohodu a jak už to u nás bývá zvykem, všichni tři šťastní, že jsme na výletě. Takže cajk :) Bohužel na Růžohorkách nás nemohli nechat o den déle, už měli na další noc plno, tak jsme v sobotu zase pokorně sestoupili zpátky dolů. Nicméně, Rozárka je fakt božan a pochopila, že nic jiného dělat nelze, prostě to přijala a radovala se z výletu i tak :) Na cestu nám přestalo vodorovně pršet, chvílemi i zasvítilo sluníčko, takže i kochačka mohla proběhnout. Hřiště v lese nad Portáškami má ode mne i od obou dětí velký palec nahoru. Tam nám bylo dloooouho dobře.

V listopadu jsem jen s Jakubem vyrazila na dámskou fyzio jízdu do Vily Čapek. No, protože to byla dámská jízda, není třeba nic moc popisovat :))))

V prosinci jsem nalákala Hloušky zas na Krkonoše. Tentokrát víkend na Brádlerovkách. Začátek prosince je můj zatím šťastný termín. Vždycky, když jsem vyrazila do Krkonoš, napadla fůra sněhu a ještě nebyly projeté stopy pro běžkaře. Dopadlo to i teď. I když, jako řidič jsem z toho měla trochu vítr. Ale věci vždycky nějak dopadnou, když se člověk nechová jako úplný pako, ne? :) Takže jsme se vezli skútrem nahoru, bobovali, lezli sněhem, zas bobovali, zas lezli sněhem.... vezli se skútrem dolů. Jedna velká paráda.

Největší štěstí téhle zimy byla mimochodem péřová kombinéze pro Jakuba. Týden před Krkonošema mi na procházce v Táboře málem zmrznul v krosně při mínus 10 stupních. A jak jsem se tak děsila, jak ho dorazím na horách, svěřila jsem se Ále. Ono je vždycky nejlepší se svěřit kamarádce, že. Protože pak se člověk může dozvědět fajn recept, jako je třeba péřová kombinéza.

já: "Ale ta stojí raketu :( "

Ála: "Já nakupuju jen na bazaru".

Ajooooo, do prkýnka.... a tak jsem večer z postele jednu takovou na bazaru koupila a byl to nejlepší kauf. Yes!

Leden... ten se hodně nepovedl. Velký špatný. Na výletě jsme nebyli nikde. Zoufalství veliké. Vítkovi píchnuli epicystostomii, jenže se valila jedna komplikace za druhou. Z domu jsme se nehnuli a málem jsme se tu zcvokli. Alespoň dospělá část rodiny určitě.

V únoru vše zařídily hory. Poprvé s dětmi za hranice, do rakouského Gosau. Johohooo, i to bylo fenomenální. S Hloušky a s Nosky, děti řádily i lyžovaly, co jim nadšení stačilo :) Takže Rozinka od obojího plnou dávku. O Jakuba se mi krásně staralo celé osazenstvo v čele s Álou, která si obětavě ke starosti o Agátku přibrala i Jakuba, když jsem s Rozinkou skočila do lyží. Jedno odpoledne jsem teda vyvezla v nosítku na zádech i Jakuba, aby o nic nepřišel :) A Róza si zažila převelikou lyžovačku na dospěláckých sjezdovkách. Skoro až 2000 m.n m. Zážitek pro obě jako blázen, to teda jo! Konečně jsem si mohla odpočinout a vrátila jsem se jako z lázní. Psychiatrických i pohybových :)

Březen už se nesl zase v duchu výletů blíž domovu. Začínám postupně objevovat nové lokality vzdálené hodinu od Prahy :) Tentokrát Mšeno - Romanov. Zaparkovala jsem na parkovišti v Romanově. Parkoviště je tu prostě uježděný kraj pole u hospody. Netřeba víc, za mě dobrý. Vyrazili jsme po žluté naučné stezce mezi skály. Na rozcestí Vyhlídky jsme to stočili na zelenou, od hájovny Na Rovinách jsme došli po modré na okraj Mšena. Při té příležitosti jsme otestovali dětské hřiště - za nás dobrý :) A pak už jen vyfunět dlouhé schody nahoru na parkoviště.

Cesta mezi skalami byla pecka, po modré lesoparkem už to bylo takové normální. Zajímavosti naznačené v mapě kolem modré značky nejsou úplně udržované, jako cíl výletu by mě asi nelákaly, ale rozhodně nám nepřekážely ve štěstí :) Jediná slabší část výletu bylo přebalování Jakuba na konci. Kufr auta přeměněný v přebalovák sice dobrý, ale při pocitové teplotě na bodu mrazu a fučení severáku se Jakubovi překvapivě moc nelíbilo, když jsem mu od uší po paty stírala hov.. vlhčenými ubrousky. Ale krom téhle drobné lapálie, kterou zná každý rodič, se výletu nedalo nic vytknout :)

Na začátku dubna jsme si to s Álou a dětma udělaly hezký. Honza tou dobou jezdil a běhal po Mallorce, tak jsme nechali doma i Vítka a vyjeli do zcela úplně bariérového penzionu Malba do Kokořínského dolu. A dopřáli jsme si zcela bariérové výlety :)

V pátek jen kousíček na skalní hrad Nedamy. Je to maličký, ale moc hezký místo. Půlka byla i "kočár friendly". Druhá už ani trochu :)

V sobotu nám samy naskákaly do cesty nečekané zábavy. Nejdřív jsme vyrazili kolem autokempu Kokořín na prochajdu po červené naučné stezce. Mooooc hezká cesta na skalách i pod nimi. Dokonce i schody a žebřík byl, takže dobrodružství plnými doušky. Zejména já a Ála s krosnami s dětmi na zádech jsme to měly adrenalinové. I když, pořád byl větší adrenalin nechat mrňousy jít samotné :))) Z červené jsme se odpojili na zelenou a parádní cestou mezi skalami jsme sešly dolů do Kokořína. Tohle je tedy rozhodně cesta, kterou je lepší klesat než stoupat, takže u nás v pořádku :) Vůbec směr celé procházky byl zcela v pořádku. Z druhé strany bychom to jistě taky zvládli, ale možná příště, bez nosítka a se staršími dětmi :)) V Kokoříně byl zrovna jarmark, tak jsme pokoukali, něco i koupili a sedli do nacpané restaurace na pití, neb Álu hnala touha po dobré kávě a tu tady našla. Na odchodu nás zastavila milá paní a upozornila nás, že za tři minuty začíná v prvním patře hospody dětské divadlo. Pecka! Takže fajn loutkové zpracování mé oblíbené Doktorské pohádky od Karla Čapka. To by šlo!  Pak ještě za hospodou dětské hřiště a zmrzka, před večeří u penzionu dospělácká lahvinka bílého pěkně venku na zahradě, véča taky venku... To jsem totiž nezmínila, počasí od pátku úplně letní, sunshine jako blázen.

Na neděli zbyl už "jen" Kokořín. Zdolali jsme úspěšně kopec i věž hradu. Moc jsme toho nenachodili, Hloušci spěchali dom a my to pak už taky nepotřebovali protahovat, ale i tak to zas mělo pro děti své kouzlo.

Do dubna se vešel i další nevšední výlet, jupíjou! Vítek se po zimě odhodlal vylézt z nory a zkusit, jak chutná slunce a vzduch plný pylu. Všechny včetně Vítkova motoru jsem naložila a odvezla na Hrubou Skálu. Z parkoviště u Adamova lože jsme nejdřív vyrazili po silnici na zámek. Je malý, plný hotelových pokojů a wellnes, takže jsme v deset dopoledne potkali na nádvoří lidi v županech :)))) Skvělé ale je, že kromě výhledů z věže do všech stran se člověk může cestou na věž podívat i do dvou salonků. Bez průvodce.  Potká tam několik brnění, nějaké ty židle, stolky, nádobí, jedny šaty. Což je tak akorát prohlídka zámku, která mi vyhovuje a soudě podle Rozárky, malým dětem vyhovuje taky :) V tak malém množství nic nestihne být nuda a všechno je tak nádherné, mami!!

Od zámku jsem s dětmi vyrazila po úplně nejvíc bariérové modré skrz Myší díru. Boží, boží, boží! Vítek jel sám zpátky po silnici a potkali jsme se u parkoviště. Spolu jsme po červené došli přes arboretum a několik dech beroucích vyhlídek až k vyhlídce U Lvíčka. Podle mapy byl plán jasný - je to cyklostezka, to znamená, že Vítek tam nepotřebuje žádnou pomoc. Takže jeden kopec ho tlačil moc fajn a ochotný chlápek, který se nabídnul, že ho postrčí nahoru. Asi mu prostě neudělalo dobře, když koukal na mě, jak nesu v krosně Jakuba, za ruku táhnu Rozárku a na Vítka volám "až začneš hrabat, snaž se to udržet na místě, já tě snad doběhnu" :D :D :D Plán jsme teda přehodnotili, Vítek se tady nemůže pohybovat sám, tudíž se nebudeme rozdělovat a půjdeme zpátky stejnou cestou Naštěstí to byla cesta zajímavá, tak to nikomu nevadilo. Rozi už se musela kousek popovézt u Vítka, dopadla na ní únava. Tu jsme přechodně vyřešili zmrzlinou, párkem a klobásou v bufáči před zámkem a pak už trvale spánkem v autě po cestě domů.

Tahle procházka by se dala zhodnotit jako vhodná pro kočárek a vozejky s asistencí :) Aspoň že my jsme neměli ten kočárek :)

Vždycky se něco může posrat

 Život kvadrouše i celé jeho rodiny stojí a padá na záchodu. Celý svět se točí kolem kadění. Je snadné se tomu pousmát, je snadné tomu nevěřit, o něco složitější je to přijmout za své.

Dny kadění jsou určující body týdne. Podle úspěšnosti se odvíjí další dny. Podařilo se? Juchůůů, je možné druhý den opustit domov na krátkou procházku, dá se zajet k někomu na návštěvu, v hlavě je klid na práci. Nezadařilo se? Nejbližší dva dny se nedá hnout z domu, cokoli se stane a řekne je hned zapomenuto pod vlivem stresu, kdy a kde to teda přijde, když to nepřišlo doteď. Zároveň je potřeba vymyslet nějaký fígl, jak podpořit úspěchy. Trochu dobrého piva večer před záchodem, trochu špatného piva večer před, hodně extra špatného piva, hodně nejprojímavější minerálky na světě, teplá voda s citronem, spaní na levém boku, spaní na pravém boku, ležení na břiše, masáž pro podporu peristaltiky, chlup vlkodlaka pod polštář za úplňku.

Kadění není pro třesořitky. Dvě hodiny na toaletním vozíku, to dostane každého. Trávit tak dopoledne znamená nemohoucnost po zbytek dne. Tělo se ve vozíku sotva drží a sunout ruku po touchpadu odpovídá výkonu profi sportovce. Co se týče časové dotace, když se dopolední kadění vyskytuje 2x v pracovním týdnu, vyžaduje to u někoho zkrácený úvazek v práci. Takže je s výhodou hledat si na půl úvazku práci velmi dobře honorovanou. Lepení pytlíků v chráněné dílně to nejspíš nebude... Ani trávit takhle večery není úplně výhra.

Z kadění se stane téma hovoru v domácnosti klidně několikrát za den. Proto je pravděpodobné, že dostane více či méně žertovné přezdívky a terminologii, aby vše zůstalo snesitelné i v dlouhodobém partnerském vztahu. Z bezpečí rodinného krbu se téma chca nechca občas dostane ven. Ne vždy je na tolik upřímnosti publikum připravené, je fajn si dopředu lehce oťukat terén. Nebo se nebát zmrzlých úsměvů a trapných situací :)

Zpestřením každého výkonu jsou děti. Jejich přítomnost nepřidá na klidu nikomu. Sedící kvadrouš neocení sápající se batole. Manželka plížící se pod toaletním vozíkem taky nemůže jásat, pokud jí někdo vřeštící visí na noze. U nás přineslo relativní klid napuštění vaničky s neomezeným výhledem. Taková malá koupací divadelní lóže.

Mít na černou práci asistenty místo rodiny se sakra vyplatí. Ani k tomu naštěstí nemusí být potřeba dobře placené lepení pytlíků v chráněné dílně, dá se využít dobrodiní zdravotních pojišťoven a domácí péče. A nebo prostě rozhodit peníze plnou hrstí.

Není prostor pro spontánnost, ale často dojde na improvizaci. To tak nějak vystihuje celý kvadru život, ale u záchodu to platí stoprocentně. Vše musí být perfektně naplánováno, vše má svůj systém. Navzdory perfektní "suché přípravě" se nedá vyhnout nenadálým překvapením a dá se jen modlit, aby štěstí přálo připraveným :)

Náš největší projekt

Už dlouho sleduju různé cestovatelské kanály, pročítám blogy nebo jen fejsbůky lidí, co píší o svých dlouhých cestách. Někdy jen matky s dětmi, někdy celé cestující rodinky, někdy poutníci samotáři, po Čechách i daleko. V rozhovorech vyprávějí o svých dalších plánech. Přemýšlím o jejich projektech a vymýšlím si své. Stejně nakonec vždycky skončím u jediného. Náš největší projekt je žít jako normální rodina. Odvést dítě do školky, druhé přebalit, nakoupit, nachystat oběd, vyzvednout dítě ze školky, druhé přebalit, odpolední zábavička doma nebo na hřišti, případně plavání obou dětí, večeře, koupání, uspávání, o víkendu výlet, za kamarády nebo k babičce. Obyč rutina, co z ní každá obyč máma padá obyčejně na pusu a stěžuje si u vína či kávy, kdy a jak jí v tom zas manžel nechal samotnou. Taky z toho padáme na pusu, protože jsme obyč máma a obyč táta.

Naše denní rutina je navíc zpestřená o drobnosti jako dolít Vítkovi vodu, udělat mu kafe, podat sušenku, nakrájet maso k obědu, podat sůl a pepř, rychle nalít panáka, protože mu prudce klesnul tlak a kolabuje, vylít pytel na moč, zamaskovat pytel na moč batohem, když jde pro balíček ke dveřím, sundat Jakuba Vítkovi z klína, aby oba nespadli z vozíku, sundat Jakuba Vítkovi z počítače, aby mohl pracovat, sundat Jakuba ze stolu, aby se Vítek mohl najíst, odházet lego od vozíku, aby se mohl Vítek pohnout z místa, ....

Když to všechno dobře zmákneme, poklepeme si na ramena a můžu nám oběma otevřít a nalít víno.