Jak upéct manžela. Snadno a rychle.

Předně je zapotřebí mít doma správný vzorek populace. Ideálně takový, co zažívá tepelný komfort v rozmezí teplot 25,4-26,8 stupňů celsia (díky skvělé kamarádce Evě to umím takhle pěkně vyjádřit). A já mám to štěstí, že úplně přesně takového muže jsem si vzala. Tedy první podmínka splněna.

Aby byl proces opravdu snadný a rychlý, je lepší, když je venku horký letní den. Třeba 35 stupňů ve stínu je poměrně dostačující. Dále se hodí přítomnost choroby. V našem případě se nabízí covid-19. A pak už to jde jako po másle.

Muž dostane horečku, celý den má zimnici, odpoledne už to vsedě nevydrží, nechá se složit do postele, přikrýt peřinou až po bradu a sezobne Paralen. Aaaaa, úleva.

“Tak my jdeme nakoupit, jo?”

“Jasný.”

“Fakt je ti dobře?”

“Jojo, můžete jít.”

A tak jdeme. Nakoupíme, cestou zpátky chce Rozárka nutně lízat lízátko na trávě ve stínu stromu. Což je vlastně tenhle den jediná příjemná chvíle, tak proč si ji neužít. Jenže zjišťuju, že vlastně nemám telefon. To už mi tak příjemné není, přeci jen, doma leží nemocný muž, co si sám nepomůže… Zbytečně plaším, jako vždy… Ale dítě poměrně snadno přesvědčím, že radši půjdeme domů, aby tam táta nebyl sám.

Mezi dveřmi už vidím, že je něco v nepořádku. V. leží na posteli dost podezřele.

“Je ti špatně?”

Odpověď ani neslyším, tak zvyšuju tempo. Za tu tři čtvrtě hodinu nákupu mu klesla teplota po Paralenu a stihl se rovnou pod peřinou přehřát, protože se prostě nemůže odkopat… Po pár hodinách chlazení mokrými ručníky a ležení na posteli napolohované se zvednutýma nohama se mi podařilo dostat V. krevní tlak aspoň do kladných hodnot. Měřit jsem se neodvažovala. Můj postupně klesnul někam směrem k hypertenzi, takže taky v pořádku.

Uf.

A je to. Takhle je to snadné. A překvapivé. A poučné.

Cukr a bič

 V mém novém životě je všechno jinak. Nový život začal s Rozárkou. Všechno se změnilo. Jasně, každá matka to říká, všude se to píše, je to otřepané klišé i univerzální fráze k použití. Ale ono to tak fakt je, no…

Změnily se i věci, u kterých jsem na to nebyla připravená. Už v těhotenství jsem měla velké problémy s kvasinkami, ale člověk si říká, těhotenství, hormony bouří, až se vybouří, hladiny se zklidní, všechno se zas vrátí. Tak jsem věřila gynekologovi, prý je to normální, dávejte si tohle, to pomůže. Nepomohlo, ale je to prý normální. V pořádku, po porodu se to zklidní, to je jasný. Dobrá. Brousím internety a hledám. Je to normální. Pomůže… nic moc, hormony se bouří…. Aha, pomůže upravit jídelníček. Aaaa sakra. Odstranit cukr, bílé pečivo a alkohol. Tak s alkoholem v těhotenství by problém nebyl, na bílém pečivu taky nelpím, ale bez cukru?? Jakože fakt?? No dobře, do porodu, to není tak dlouho, to dám. Všichni říkají, že po dvou třech týdnech člověk na sladké chuť mít přestane.

Nene. Nepřestala jsem mít chuť na sladké ani trochu. Ani po čtyřech týdnech, ani po čtyřech měsících. Když jsem balila batoh do porodnice, zabalila jsem si tam čokoládu za odměnu a dost jsem se těšila, až už bude Rozárka venku :)

Hned jak mě na sále nechali samotnou s Rozárkou a Vítkem, sebrala jsem Vítkovi na tajnačku z batohu Snickers a vdechla jí (prý nemám ještě dvě hodiny raději jíst a já mám v zubech tunu karamelu a všude na puse čokoládu…).

Po porodu vše zůstalo stejné. Nekončící mykóza ke všemu tomu dalšímu nepohodlí a únavě. Dobrá, pokračujeme bez cukru. Bude to ještě pár měsíců trvat, to dám, pak se to srovná. Gynekologovi to zkusím říct ještě jednou. Je to normální. Doporučené stále stejné globule ještě vyzvednu z lékárny, ale rozhodně je tam časem nepoužité vrátím, přesně podle instrukcí na krabičce.

Kamarádky už si zvykly, že mi sušenky a čokoládu nekupují ani nenabízejí. Dokonce Kalamita upekla kynuté koláčky s povidly úplně bez cukru, jen pro mě, byly skvělé!! Maminka tomu po roce diety pomalu začíná rozumět. Táta si myslí, že je to zas nějaký úlet. Tchán mi při každé návštěvě nabízí kafe a nějakou sladkost. Vždycky, když si jde nějakou přinést pro sebe, takže často. Už to většinou zvládám v klidu. Jen většinou :)

Trvá to zatím tři a půl roku. Jediná cesta je bez cukru a bílého pečiva. Když si dám kousek dortu, druhý den mi tělo jasně řekne, co si o tom kvasinky myslí. Už jsem si hodně zvykla. Naštěstí ovoce můžu. Našla jsem si náhradní dobroty. Mám vychytaných několik receptů na muffiny a bábovky bez cukru, oslazené banány nebo datlemi. Ale kojení, běhání a takhle bezcukrová dieta, to je teda někdy těžký oříšek. Úplně si asi nikdy nezvyknu.

Teď jsem podruhé těhotná. Když mi na konci čtvrtého měsíce přestalo být hrozně špatně, pomáhalo mi trochu čokolády. Třeba jedna kostička, ale prostě mi po ní bylo líp, po ničem jiném ne. A tak jsem k tomu opatrně zase sklouzla. Třeba obden kostička čokolády. Někdy s Rozárkou napůl zmrzlina. Tělo si zatím nijak víc nestěžuje, i když hormony bouří. Držím si palce a trénuju svou silnou vůli.

Když jsem dřív četla o tom, že cukr je regulérní droga a máme na ní závislost, o které se nemluví a fakt není dobrá, vždycky mi připadalo, že to nemůže být až takový problém. No ano, jsem závislá na cukru, ale sportuju, v práci nesedím, tak co mi nějaká závislost na cukru může. Všechno to spálím, můj metabolismus prostě jede na cukr, to se tak někdo narodí (ani přednášky ve škole nebo na kurzu výživy mě úplně nepřesvědčily). Po těch třech letech už vím, že můj metabolismus se postupně přeorientoval. Že jsem to jen nechtěla pořádně pochopit a vyzkoušet. Smutný příběh. Protože dort v kavárně s kamarádkou, čokoláda v Chococafé, každou neděli doma upečený koláč, tatranka k svačině, sladká tečka po obědě, to jsou fakt skvělé věci. Fakt to mám ráda. Pořád, i po třech letech bych si na to hnedle uměla zvyknout zas a vůbec by to nebolelo. Všechny ty dobroty udělají člověku hezky a navíc to tak dělají skoro všichni, je to téměř společenská povinnost, patří to k bontonu. Stejně jako si připít šampaňským nebo vínem.

Co mě překvapilo je, že se bez cukru dá dost zhubnout. Respektive že i já můžu bez cukru zhubnout. Ono asi neexistuje moc logičtějších věcí než je tohle. Jen si to člověk musí připustit, no… Někomu to trvá… Prostě když nejíte cukr navíc, nemusíte žádnou energii navíc ukládat do těla ve formě tuku. Nejlíp to formuloval doc. Radvanský do svých přednášek. Nejlepší vysvětlení ever. Když sním cukr, tělo vylije inzulín, aby cukr pomohl zpracovat. A když je cukru moc a rovnou se nespálí metabolismem, inzulin se vylije a křičí: “Do sádla! Do sádla!” A cukr se uloží do sádla :)

Takže žiju bezcukrovým životem. Téměř. Pro někoho je to hoooodně alternativní až prdlé. Pro někoho obdivuhodné. Což mě těší, ale ony ty mykózy, to je fakt silná motivace vydržet ledascos. A upřímně, bez nich bych nikdy žádnou motivaci neměla, takže ono to s tou mojí obdivuhodnou vůlí nebude tak horké. Jsou chvíle, kdy bych nejradši zabouchla dveře od bytu, nechala tam V. s Rozárkou svému osudu a šla si uklidnit nervy čokoládovým dortem. Ale zatím to nedělám. Dál si držím palce, trénuju silnou vůli a všude sebou nosím svačinky. I na návštěvu. Protože nejhorší je dostat hlad někde venku nebo u kamarádky, kde k svačině jako na potvoru člověk vždycky potká jen sladké. A pak vyjímečně něco slaného, na co stejně nemá vůbec chuť :)

Těší mě ale, že už tím nestrádám. Juchůůů!

O mém běhání (s dítětem v břiše i v kočáru)

Jestli je vůbec možné běhat v průběhu těhotenství jsem začala trochu hledat, už když jsem čekala Rozárku. Nakonec ale převážily obavy a nedostatek důvěryhodných zdrojů. Přeci jen, při čtení blogu nadšené běžkyně asi člověk moc nemusí dumat, jestli běhala v těhotenství a jestli mi to taky doporučí :) A jiný zdroj jsem tehdy vygůglit nedokázala. Zároveň dost chápu, že solidní vědeckou studii taky těžko pohledat. Protože asi není jednoduché sehnat rozumně velkou skupinu těhotných ochotných se nechat testovat a nebojících se, že se v těhotenství něco pokazí trochu větší zátěží… A tak když mému těhotenství s Rozárkou předcházelo jedno těhotenství nedokončené a úspěšně jsme pak spolu začaly prvních 14 dní těhotenství mým zánětem ledvin a dvoutýdenní hospitalizací v nemocnici na intravenózních antibioticích, nenašla jsem prostě dost chuti a odvahy se v rekonvalescenci rozběhnout. Těhotenství jsem strávila chodící, lehce cvičící a naplno pracující. (Těšila jsem se, že toho spoustu naplavu, ale antibiotika ve mně zanechala svou silnou stopu a nikdy nekončící mykóza mě nakonec nenechala ani vlézt do bazénu. No, vopruz, co na to říct.)

Alespoň jsem si v šestém měsíci koupila krásné běžecké barefooty. Prodavač v obchodě mi nabízel zkušební proběhnutí po pásu, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si boty zvládla vyzkoušet a nezadusit se při tom.

Pak se narodila Rozárka. Hnedle po návratu z porodnice jsem začala decentně cvičit a jakmile skončilo šestinedělí, poprvé jsem zkusmo vyběhla s kočárem. Mnooo, těch 2,5 km jsem vnímala jako maraton, ale dobrá zpráva rozhodně byla, že jsem se při běhu nepočůrala a nic mě nebolelo. Takže to jde!

O délce mého běhání od té doby rozhodovala Rozárka. V podstatě už od narození nehodlala ztrácet čas spaním přes den, ani kočárem, ze kterého nic moc nevidí (i v zimě jsme jezdily převážně se sundanou střechou kočáru a koruny stromů vydržela sledovat až 10 minut :) ). Kojení potřebovala stejně často jako já svačinky. Tedy opravdu často :) Když se mi podařilo běžet půl hodiny, bylo to skvělé. Dost často to bylo třeba 40 minut, ale včetně pauzy na kojení. Navzdory tomu jsem se postupně zvládla zlepšovat a za tu půl hodinu postupně uběhla víc a víc. Běhala jsem hned od začátku minimálně 3x týdně, většinou 5x, někdy každý den v týdnu. Tělo to vydrželo několik měsíců, než mě začalo zlobit chodidlo a musela jsem se pokorně vrátit k režimu 3x týdně. K tomu jsem zpravidla odcvičila přes den v jiné dvacetiminutovce Rozárčina spánku trochu jógy a DNS cvičení.

Od necelého roku Rozárčina života už jsme mohly být venku i hodinu. První půl hodinu běhu s kočárem jsem pořád musela něco povídat a odpovídat na její hesla a zvuky, pak konečně na půl hodiny usnula. Takže jsem to dotáhla na pravidelných 10 km třikrát týdně a byla jsem spokojená.

Z pohledu fyzioterapeutky je takhle po porodu běh s kočárem moc fajn, protože držení kočáru (opěrná funkce horní končetiny) donutilo lenivé břicho do akce a chca nechca se muselo aspoň trochu zapojit a zpevnit :)

Když už byly Rozince asi dva roky, zvládali to doma s V. aspoň na chvíli sami a tak jsem se přeorientovala zase na úplně obyčejný běh s volnýma rukama a po malých cestičkách lesem. První výběh bez kočáru jsem si připadala jako Zátopek :) Úplně jsem letěla. Tedy do té doby, než mě předběhl první běžec, to jsem zase trochu zklidnila hlavu a vrátila se nohama na zem :)))) Ale i tak jsem běhala rychleji než před porodem, protože tak dlouho a v takovém klidu to zas ti dva doma ještě nezvládali a nebylo času nazbyt :)

Teď jsem podruhé těhotná. Zase jsme neměli úplně snadný začátek, a tak jsem radši počkala do konce prvního trimestru, než jsem poprvé vyběhla. Možná je to trochu srabácké, ale prostě v 41 letech člověk už tolik pokusů nemá a je pak poněkud obezřetnější…

První běh jsem zkusila jen na pocit. A zjistila, že takhle to nepůjde. Takhle brzo na začátku těhotenství si tělo vůbec nic neřekne. Prostě běží, jak je zvyklé. Omezení nula. A ani hlavě ještě nedochází, že je něco jinak. Jelikož jsem do té doby vůbec nepracovala při běhání s tepovou frekvencí nebo čímkoliv podobným, řekla jsem si, že je ta správná chvíle to zkusit. Takže mám nové krásné modré hodinky. Moc se mi líbí a tak už je mám i opálené. Všude, kde jsem hledala, jsem se dočetla o doporučené tepovce v těhotenství max. 140 tepů/min. Hodinky mi to ukazují jako aerobní pásmo, takže mi to dává docela smysl vzhledem k tomu, že bych takto asi neměla mimino v břiše ohrožovat ani krátkodobou hypoxií. Nejdřív to pro mě bylo tempo hrozně pomalé a musela jsem si hodně zvykat, ale teď v šestém měsíci s poměrně velkým břichem už se mi často těch 140 tepů zdá horko těžko dosažitelných :) Nejvíc se mě dotýká, když hodinky pojmenovávají úroveň mojí aktuální zátěže jako “Snadná”. To mě vysloveně uráží! Prd ví o životě :))))))

Za mě je běhání v těhotenství ze všeho nejvíc o nastavení hlavy. Vysvětlit si, že jde o to se pohnout v přírodě a ne soutěžit sama se sebou, jestli to dneska dám trochu rychleji a na lepší tepy. Těžký úkol, přetěžký. Alespoň pro mě :) Ale zatím asi zvládám, řekněme, ehm… chvalitebně :) Vyběhnu, jen když nejsem moc unavená. To bylo dřív nemyslitelné, prostě se běží a hotovo. Snažím se běžet dvakrát týdně, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Nemyslitelné… Už jsem se i jednou vrátila po 10 minutách, protože to fakt nešlo ani rychlou chůzí. Nemyslitelné. Neběžím, když je moc horko (je konec června, takže ha ha ha. V podstatě to znamená, že vybíhám v šest ráno, ale je to krásný.). Neběžím, když mám rýmu. Rýma je taky momentálně asi jediná omluvenka od jógy. Protože s tím břichem, co ještě poroste (bože!), funím jak sentinel v bojovníkovi 2 jen tak, natož s plným nosem. A nejsem si jistá, že apnoe-jóga je můj životní směr :)))) Prostě se snažím mít v hlavě klid a netlačit na sebe. Jestli se to daří, to je věc jiná. Ale když se nedaří jít běhat, alespoň vymýšlím, kdy a kam vyběhnu nebo vyjedu s dětmi za rok. A to je taky fajn zábava.

Update: Začátek sedmého měsíce a s ním konec běhání. Pravděpodobně. Je červenec, hrozné vedro. Pořád. Moje bederní lordóza se mění z velké plynulé křivky na ostrý úhel. Břicho jde půl metru přede mnou a i když se svaly snaží, co můžou, prostě už je to na běhání v mém případě příliš a zlomila bych se v půlce.

Tak cvičím, co můžu. Denně poctivých 45 min. Dělá mi to ohromně dobře. A snažím se plavat. Co mi domácí režim dovolí. Plavu jako bílá velryba a jsem šťastná :)

Půlnoční báseň

Muž byl včera na tahu s kamarádem.Výborná whisky, výborné víno. O půlnoci se mi vrátila nejšťastnější bytost světa. A protože ví, jak na mě, rozzářeně mi sdělil: "Ženo, přinesl jsem ti báseň!" Moje mírná skepse, že se jedná o vlastní tvorbu, byla ihned zažehnána barvitým líčením, kterak přišel do vinárny nějaký básník, zjednal si pořádek a předčítal svoje básně. Pak se vytasil s papírem, na kterém byla jedna z básní i s věnováním pro mě. Můj muž sice vůbec netuší, kdo je básník Eugen Brikcius, ale důležité je, že ví, jak mě vesmírně potěšit :)

Strážce majáku

Střípky o strážci majáku vznikly v čase nejtužších omezení při covidové pandemii. Štěpánka se zavřela ve svém malém bytě na Vinohradech a opravdu dlouho nevycházela. Ona i my všichni jsme se báli, aby tuhle pitomou chřipečku nedostala a neskončila na JIPce. Když za sebou zabouchla dveře bytu, vytvořila několik WhatsUpp konverzací, aby se nezbláznila úplně. V jedné z nich sama sebe označila za Strážce majáku. Zavření bytu se tak asi jevilo snesitelnější :) Když mě náhodou něco napadlo, psala jsem Strážci o Strážci, aby se necítil tak sám :)

kapitola první

Onoho dne se na chvíli moře uklidnilo. Nesmělé paprsky slunce dopadaly na ještě nesmělejší kousek písčitého břehu ukrytého pod strmými útesy. Mezi zrnky písku paprsky něco oslnivě odráželo. Vzkaz v láhvi od kubánského rumu?? Trapný kýč, pomyslel si strážce, ale nenápadně se sklonil a láhev mu zmizela v kapse. Tak nenápadně, aby to neuškodilo jeho egu. Vzkaz byl napsaný neviditelným písmem.....



kapitola druhá

Strážce už měl tak nějak dost všeho. Byl unaven samotou, ohlušujícími vlnami, luštěním neviditelného písma... Chvílemi dokonce zatoužil po lidech. Proplouvat v davu lidí a nenápadně naslouchat cizím rozhovorům. Kdo ví, třeba by zaslechl i bušení srdcí, kručení v břiše, hlasy v cizích hlavách... Snad poprvé cítil pokušení opět nasednout do staré oprýskané bárky a odrazit od břehu. V noci se mu o tom dokonce zdálo. Ráno mu po snu zůstalo šimrání v břiše a maličko husí kůže. Jednou. Jednou to určitě zkusí...



kapitola třetí

Strážce už ani nedoufal. Na konci světa, v ohlušujícím příboji, kam vede jediná pěšina klikatící se nad útesy věčně zahalenými v mlžném oparu... místo jako stvořené pro dlouhý román o životě rozervaného hrdiny, ale pro poštovní schránku? Myšlenka na plechovou schránku připevněnou vedle starých dřevěných dveří majáku ho upřímně rozesmála. Jistě, představit si to ve své fantazii uměl. Své jméno by na ni jistě psal pomalu a pečlivě, užíval by si co nejdéle ten ladný pohyb tužky po papíře. Každý den by se k ní potom zvědavě přibližoval. Někdy jen tak ledabyle, jindy nedočkavě... Ale to všechno jsou jen fantazie... Tak jak je to možné? Jak to sakra dělají? Pravidelně měsíc co měsíc se za dveřmi objeví pohozený dopis se známým červeným nápisem a s jeho jménem. Ten papírový důkaz, že je pro někoho ještě důležitý, ho vždy potěší a vyloudí mu úsměv na tváři.

kapitola čtvrtá

Čas na majáku běží svým tempem. Jako by písek v přesýpacích hodinách žil svým vlastním potměšilým životem. Někdy se sype neúprosně rychle, až z toho skoro zakopává o zrníčka. Zrníčko letí, ten tah na branku je neuvěřitelný, až se tají dech. Někdy se ale tak neúprosně plouží, jako zpomalený záběr sportovního přenosu. Zrníčko se po-ma-lu ku-tá-lí, z blízka jsou patrné grimasy vyčerpání, vzduch kolem se skoro nehne a strážce propadá panice, že tohle zrnko nikdy, NIKDY nedopadne dolů na hromádku. Ono snad poletí zpátky nahoru!!

Někde vzadu v zasunutém šuplíku paměti štrachá, jaké zvláštní bezčasí bývalo v létě. Prázdniny. Tohle bezčasí je vzpomínka, kterou může jen špatně formulovat, ale úplně to cítí někde vevnitř. Čas měřený na nanuky, žluté limonády, mokré ručníky a rohlíky namazané paštikou. Na propršené dny ve velkém ušáku s ošmatanou knížkou.

Ne, to není fňukání, to vůbec ne. Jen někdy potřebuje pootevřít i tenhle šuplík a říct si: jo!

kapitola pátá

Výjimečné jsou ty dny, kdy strážce musí ze skalnatých útesů vydolovat své hluboko zapuštěné kořeny a opustit maják. Odcházení je vždy trochu kostrbaté. Co vzít, co nevzít, co bude ráno, co bude večer, v noci... Z kdysi tak obyčejné věci jako balení batohu se stala velká věc, pokaždé se znovu cítí, jako by balil poprvé a vydával se na cestu kolem světa. A vlastně se stejně cítí i mezi lidmi. Takový velký svátek, velká expedice s velkým cílem – potkat člověka. Čas je omezený a tak ho chvíli hltá, chvíli jen nechává pomalu plynout.... Návraty do pevné náruče majáku jsou si podobné jako vejce vejci. Trochu úleva v jistých kolejích, vše je na svém místě, je to zvláštní svoboda uzamčená do malého majáku na útesu. Jen někde na pozadí malinký kousek smutku a stesku. Ale opravdu malinký, jen co by se za nehet vešlo.

Tam daleko venku zůstává dlouho otisk malých plátěných tenisek. A za ním malinký kousek smutku a stesku, jen co by se za nehet vešlo.

kapitola šestá

 

Na obzoru splýval šedý oceán s šedými mračny. Ohlušující rachot větru splýval s rachotem vln. Kapky příboje a kapky deště byly jedny a tytéž. A strážce se cítil čím dál.... stejně. Vlastně pořád stejně. Dny se už dávno nedělily na sváteční a ostatní. Možná se občas odlišil den před příjezdem zásob a den poté. Sterilně ukrytý nenápadný úsměv zásobovačů. Ale co když si ho už jen chce představovat? Život někde v dálce asi ještě běží ve svých kolejích. Někdy musí alespoň vystrčit hlavu z okna a nechat se zkropit přívalem kapek, aby trochu silněji pocítil, že ještě je. Že tohle je jeho tvář, že tohle je nádech plný ostrého studeného vzduchu.

Ale dnešní den přeci jen nad ostatními trochu vyčnívá. I když si to musí vědomě připomínat, aby nezapomněl, že dnešek je přeci jen trochu jiný. V hlavě si schválně nechá převalovat tu zdánlivě dávnou historii o válce a neválce, o statečných a méně statečných, o nás obyčejných a o těch jiných, neobyčejných.

kapitola sedmá

Dlouho to trvalo, než strážce na malé loďce vyplul na moře, aby našel ztracené moudro ve zpěvu velrybích mláďat. Jestli moudro nastoupilo do loďky také, to už nikdo nezjistí. Jisté je, že se chtěl chopit vesel, ale velrybí mládě vybíralo cestu za něj. Byla to cesta necesta po vlnách. Když se vrátil do klidu a bezpečí majáku, ještě nějakou chvíli přepočítával všechny svaly svého těla :)

kapitola osmá

Už od rána bylo všechno trochu jinak. Takřka bezvětří, malými okny se do útrob majáku tlačily paprsky tak mocně, jako by v tom někdo vyhlásil mistrovství světa. Na nezvyklé situace je potřeba nezvykle reagovat, pomyslel si strážce a sám byl trochu zaskočen svojí spontánností, když se už za chvíli u dveří soukal do kabátu.

Rázná chůze člověka zvyklého bojovat každým krokem s vichrem o životní prostor působila v tomhle dni nějak nepatřičně. Byl odliv a vlny pozvolna odhalovaly malou skrytou pláž, o které věděl snad jen strážce a pár racků. Musel dojít skoro až k ní, aby uviděl malý otlučený kufřík převázaný motouzem. Tyhle chvíle v něm vždycky probouzely neutuchající zvědavost a rozbíhaly tisíce příběhů, které se mohly odehrát. Než rozvázal uzel, v mysli se už usadilo několik hlavních a desítky vedlejších postav. Už teď ví, že ještě nějakou dobu nebude na majáku sám. Jeho právě vysněný příběh bude s ním.

kapitola devátá

Strážce seděl na okraji útesu a zíral. Rád by řekl, že vyhlížel nebo pozoroval, ale trochu se mu to vymknulo. Mezi vlnami hledal svou občasnou společnost. Bylo hodně chladné ráno a zima už se pomalu štrachala za límec kabátu, který nikdy nejde vytáhnout tak vysoko, jak by si představoval. Pohled na obzor ho ale dokázal aspoň malinko zahřát. Velryby se pomalu přibližovaly. Mládě i jeho matka vplouvali do zátoky bez většího spěchu. Mládě pomalu obhlíželo situaci a brzo začalo bláznivě rejdit a vyskakovat nad vlny. Matka si myslela své, ale strážci připadalo, že se trochu usmívá. I když je nepravděpodobné, že se velrybí matky smějí od ucha k uchu. Hlavou mu běžely scény jako v kině, Zachraňte Willyho! byl proti tomu slabý odvar, tohle byl potencionální hollywoodský trhák o soužití člověka a dvou velryb, v dalších dílech by jistě přibrali i třetí velrybu. Když už film směřoval k nejlepšímu, pláclo sebou mládě do vln nejmocněji, matka zavelela k další cestě a za několik chvil splynuli s obzorem. Kdyby z toho nakonec nebyl ten hit roku, mohl by to být aspoň obrázek na plážovou osušku. I když, to by musel ještě přidat západ slunce. Zasmál se té představě a zvesela se vydal zpátky k majáku.

kapitola desátá

Její den (narozeninově pro Kristýnku)

Pomalu šla po pěšině nad útesy. Né, že by nemohla jít rychle, kondici na to přeci má… no… ale jo… už to není, co bývalo… asi zase začne trochu lézt, strašně jí to baví… cítí se teď přeci ohromně fit… taky by mohla… ale nechme to být…

Mířila k majáku. Dřív tam občas zašla ke Strážci na kus řeči. Jak jde život a tak. Sem tam něco donést, odvézt, potěšit Strážce i sebe. Dneska má plnou hlavu starostí, moc dobře se jí o nich nemluví, ale se Strážcem to třeba půjde. Nebo to vůbec nebude potřeba, budou mluvit o obyčejném světa běhu a důležité věci proplují samy na pozadí.

Odpočívat nepotřebovala (cítí se přeci ohromně fit, i ten krevní obraz je teď jako ze žurnálu), ale i tak si sedla na kámen a nechala si do obličeje fičet studený vítr. V hlavě zase hrála jedna písnička za druhou. Čert ví, odkud se tam vždycky vezmou a donutí ji si zpívat… We wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas, we wish you a merry Christmas and a happy new year… Když dozpívala třetí vánoční písničku, došlo jí, že má ale narozeniny a sama sobě se zasmála, jak se to někdy všechno samo poplete.

Všichni jí dneska přáli. Byl to tak trochu JEJÍ den. Na telefonu jedna zpráva za druhou. Post - like - post - like - like - like - smajlík - srdíčko - jééé, to jsi hodná…. Celý den se už dopředu tvářil nějak významně, něco se asi stane, něco se možná změní, teď to teprve začne… Měla by začít hledat první hlubokou vrásku? Začít počítat stařecké pihy? Nechat si vyšetřit stařeckou vetchozrakost? Zajít na preventivní kontrolu? Přece jen mohla zdědit spoustu nepříjemných zdravotních obtíží… Začne se od zítra otužovat a cvičit jógu? Možná by už měla, protože přežije bez toho vůbec do dalšího týdne? Možná aspoň omezí hranolky, sladkou tečku v kantýně a denně povečeří salát. Děti budou jistě… nadšené??

Nebo bude prostě dál plynout vesmírem, jak jí to jen půjde. Každý den bude jiný a plný. Toho všeho, co jí dneska všichni přáli. Hm, to by šlo.

Zvedla se z kamene (svižně, kolena jsou ještě fit, juch hej!), z krku sundala šátek a nechala ho trochu zatancovat ve větru. Pak spokojeně ve větru vlála za šátkem a těšila se na maják jako malá.

kapitola jedenáctá

Strážce pomalu potáhnul z cigarety. Vychutnával, že se konečně může něco dít pomalu. Ne, že by občas někam nemusel spěchat, i jemu se to někdy stane. Ale tempo posledních dnů ho vystavuje tak trochu výzvě. Taky už trochu odvyknul mít kolem sebe neustále lidi. Vydávají zvuky, mají různá přání, potřeby, kladou na něj nároky… Lidi má moc rád… když jich není hodně… a když může mít svůj malý klidný kousek světa. Zakašal do větru. Tady se konečně nemusí dusit. Zhluboka se nadechnul podvečerní mlhy a nechal se přitáhnout zpátky písní velrybího mláděte.

kapitola dvanáctá

Polední slunce svou silou přitáhlo strážce k oknu. Okenní tabulky vystavené den co den silnému větru už měly ledasco za sebou. Ale tohle… za to přece nemůžou matné skvrny po zaschlých kapkách oceánu… Opravdu vidí na obzoru vikingskou loď?? Zažil tu už spoustu zvláštních chvilek, ale tohle už je i na osamělý maják moc. Napjatě sledoval, jestli zmizí. Jestli se mu jenom zdá. Ale byla tam pořád. Pohupovala se v dálce, asi zakotvila. Oči rychle těkaly po hladině a hledaly člun s posádkou mířící ke břehu. Nikde nic. Jen koráb v dálce. Pak si všimnul, že vítr téměř ustal. Zvláštní, skoro bezvětří. Maják ztichnul. Ticho narušilo jen tlumené cinknutí. Téměř neslyšný zvuk. Strážce pomalu kráčel ke dveřím. Mezi kameny přede dveřmi se zablýsklo Thorovo kladivo. Malý přívěsek na přetržené šňůrce. Vyběhl zpátky k oknu. Loď odplula. Nebyl si jistý, jestli se už úplně nezbláznil. Ale v ruce jasně cítil malé chladivé Thorovo kladivo, tohle je přece skutečné!! Svázal přetrženou šňůrku a kladivo pověsil na krk. Vybralo si ho a musel to přijmout. Chtěl to přijmout.

Tu noc spal hlubokým spánkem, ve kterém svedl nejednu velkou bitvu, bojoval statečně mečem, po jeho boku se za bojového ryku neohroženě oháněl sekerou jeho nebojácný přítel, který všechny rány protivníků odrážel svým zdobeným štítem. V jednu chvíli dokonce stanul v bitvě po boku draka...

Ráno se probudil silný a věděl, kam patří.

Drobky ze života s dítětem

Chození s odpadky

Rozárka se naučila vyhazovat odpadky do koše. Chodí po bytě a když najde smítko, radostně běží do koše. Těší mě to, ale má to i své mouchy. Dneska jsem jí servírovala k svačině zbytek chleba od snídaně. Radostně, s širokým úsměvem slezla od stolu a donesla ho vyhodit do koše :))))



Recept na zenové mistrovství pro 18.6.2020

Otec hlídá dítě. Dítě si spokojeně hraje na křesle v hromadě kostek. Pak asi kadění, to jsem neslyšela. Slyším jen "Rozinko, nerozepínej si tu plínku, jsi pokaděná, víš?" Chvilku pauza. "Zuziiiii"
Totálně posrané křeslo, kostky, dítě i plyšová žába, která to vše z blízka pozoruje.


Koupání

Naší holčičku moc baví ve vaně potápět obličej. Bohužel ještě úplně nerozlišuje vanu a misku s polívkou.

Těhotenství s kvadroušem

To je hodně pestrá škála zážitků, na které se člověk musí připravit. První se samozřejmě nabízí otázka, jak toho dosáhnout. Většinou to jde jen asistovaně, a to buď víc nebo míň. Vzhledem k tomu, že mi od první kontroly předhazovali, že jsem stará matka, zvolili jsme variantu „víc asistovaně“.

Další související otázkou je, kde to všechno podniknout. Soukromé zařízení nebo velká nemocnice? Jelikož v jedné takové velké pracuju a mám v ní zatím stále ještě důvěru, volba byla taky jasná. Ano, asi jsme mohli vše absolvovat v soukromé továrně na děti tak ve třetinovém čase, ale kdo to dopředu tuší... O vyrobení dítěte je velký zájem, tak se na všechno čeká. Na termín první konzultace, druhé konzultace, to máte vánoce – aspoň budete mít vánoce v klidu, pak velikonoce, pak prázdniny – to víte, jsou dovolené, paní doktorka tu teď tři týdny nebude.... Navíc bylo u nás potřeba trochu nestandardní spolupráce s urologií. I to se nakonec podařilo, i když ne bez zádrhelů. Na intenzivně plánovaný odběr jsme dorazili včas, v pořádku, ale ouha. No, víte, my nemáme nabitý ten správný přístroj, teď jsme to zjistili. Přijďte za hodinu a půl, to by se snad přístroj mohl nabít na ty tři minuty, co musí pracovat. Naštěstí to baterka opravdu dala. Stejně jako V. obklopen publikem čtyř lidí.

V dalších fázích už to bylo jen o mém těle. Došlo na klasické komplikace, já si zkusila postupně všechny. Včetně množství krve, zašití a hospitalizace po drobném vpichu při odběru vajíček. Bohužel nás neminul ani ten strašně strašně smutný okamžik, kdy to po nadějném začátku a veliké radosti nevyšlo.

Druhý pokus byl tak už výrazně nervóznější a z mé strany opatrnější. Nicméně člověk si myslí, že něco ovlivní a prd. Po dvou týdnech od IVF na mě skočila glomerulonefritida. Několik dnů horečky přes 39 stupňů, což jsem předtím snad nikdy neměla. Trojkombinace antibiotik, týden hospitalizace. A po dvou dnech doma to samé ještě jednou. Člověk už ani nebrečí. Byly to dva týdny rozhovorů s pidi miminem, že to spolu prostě zvládneme. A zvládly. Naše holčička byla hned od začátku prostě strašně statečná.

Pak to chvíli běželo docela obyčejně, dva měsíce jsem strávila na neschopence, při které na mě přišla kontrola ze sociálky. Kolik znáte takových lidí, které na neschopence zkontrolovali? Ačkoli jsem v tomhle strašpytel a vzorňák, po třech letech jsem si napsala jméno na zvonek a dodržovala jsem poctivě vycházky, stejně mě doma nenašli. Zvláštní, když mě hledali na Hradčanské, kde jsem bydlela asi před pěti lety, ne? Zprávu o tom, že mě nezastihli a že mi tudíž zastavili přívod peněz, mi překvapivě poslali taky na Hradčanskou. Naštěstí se do bytu po nás před lety stěhovali kamarádi, od kterých se ke mně dopis dostal.

V podstatě se mi tím ulevilo, protože s V. musíme mít ke všemu nějakou historku a mylně jsem se domnívala, že touhle to jako máme za sebou. V práci jsem se čím dál víc těšila a plánovala, jak ty dva měsíce mateřské před porodem strávím návštěvami kamarádek, kaváren, procházkami, výlety do Tábora. Zkušené kamarádky matky nezapomněly radit, že si ten čas pro sebe hlavně musím užít. Měsíc před mateřskou jsme s V. intenzivně řešili jeho zdravotní problémy, které na sebe různě navazovaly a vyvíjely se. Po dvou dnech mateřské jsme se tedy vydali na rodinný výlet do Berouna na magnetickou rezonanci. Odhalila dva nově zlomené obratle a dvě zlomeniny staršího data, co na náš názor nečekaly a už se mezitím vyřešily samy. Ani ne po týdnu doma tak na nás dopadlo tzv. režimové omezení – dva měsíce konzervativního hojení, tedy jen ležet. Pro kvadrouše trochu pohroma, protože v posteli vleže prostě nezvládne nic. Jakože vůbec nic. Potřebuje od někoho napojit, nakrmit, otočit, podrbat, protřít oči...

I pro toho, kdo je filmový fanatik, je dvouměsíční filmový maraton trochu moc. Takže se V. postupně posunul od závažnějších a uměleckých filmů ke střílečkám, seriálu Dva a půl chlapa a youtube videím, ve kterých někdo vaří nebo zachraňuje psy. Občas vydával zvláštní zvuky, po kterých většinou následovalo přiznání, že už se asi zblázňuje. Já vedle něj denně dopisovala kapitoly, dělala korektury hotových kapitol, popisovala obrázky, kontrolovala popsané obrázky, zkrátka vše, na čem je potřeba se podílet v čase před odevzdáním knihy do tisku.

Myslím, že jsme to společné domácí vězení zvládli poměrně se ctí. Já jsem nezabila V., V. si nemusel objednat asistenci, která by se pokusila zabít mě. Přežili jsme i navzdory faktu, že celé dva měsíce sousedi nad námi rekonstruovali koupelnu a několikrát nám naší koupelnu skrz strop opláchli vodou. I navzdory tomu, že se pod námi nastěhovali noví sousedé, kteří zcela pochopitelně potřebovali zavrtat do zdi všechny poličky a obrazy. I navzdory tomu, že pod naším oknem zrovna touhle dobou sbíječkami odstraňovali z nepodstatné zídky obložení a vylepšovali na ní beton.

Tuhle „horskou etapu“ péče o ležícího kvadrouše jsme zakončili stylově, i když s jiným výsledkem, než ve který jsem doufala. Bylo potřeba V. dostat po dvou měsících do vozejku, dojet metrem do Motola a zvládnout rentgen a cestu zpět. Řekla jsem si, že když už teda nějaký ten den přenáším a Rozárka se pořád nemůže rozhoupat k vykulení, že přesuny a cestu zvládnu sama. Hlavně to není žádná velká dřina, je to jen pár přejezdů a přesuny mám v paži. Když teda pomineme přestup na Muzeu, který je poměrně výživný, jak ví každý, kdo si tady někdy zkusil asistovat člověku na mechanickém vozíku. Volným tempem jsme cestu statečně zvládli. Počáteční obavy, že V. bude po dvouměsíčním ležení kolabovat kvůli nízkému tlaku, byly rozptýleny hned zpočátku. Role jsme rozdělili mezi sebe jinak, kolabovala jsem já a V. byl v permanentní křeči. Já pociťovala tenzi zejména v okamžiku, kdy jsem se snažila nacpat V. na vozejku do plného metra, přičemž mě hbitě předběhla stará paní, zastavila se a rozhlížela, koho by zvedla ze sedačky. Protože je potřeba vozejk rozumně zaparkovat a zabrzdit ještě před tím, než se metro rozjede, moc jsem se s tím nemazala a když se paní nemohla nějakou dobu rozhoupat, trochu jsem jí vozejkem polechtala zezadu nohy. Na její stížnost Au, to bolelo, jsem jí politovala. Jsem totiž dost citlivá.

V Motole byl v rámci kontroly v plánu odběr krve a rentgen. Hm, rentgen.

Dobře, dojdu tam s tebou, ale počkám venku.

Rozárce už by sice neměl uškodit, ale jak má člověk jednou hluboko v hlavě zasunuto, že těhotná se má rentgenu vyhnout oklikou... Navíc bylo jasné, že když nepůjdu dovnitř, nebude se po mně nic chtít. Jenže V. byl trochu nervní, aby s ním někdo blbě neprásknul na rentgenovací stůl, navíc se musel trochu odsvléct, tak jsem nakonec udělala ústupek a vlezla dovnitř. Ale jen ho svléct!

Rentgen obsluhovala paní, které se rozhodně do ničeho nechtělo.

A vy byste mi mohla pomoct?

Vidí mně??

Hm, mohla...

S tím obr pupkem jsem se tam sotva vešla, ale V. jsem tam zdárně vytáhla, paní se snažila pomoct. U toho si neodpustila větu o tom, jak jí bohužel bolí záda, protože se u toho rentgenu pořád ohýbá. No... Zalezla jsem rychle zpátky do kabinky za dveře s nápisem OLOVO. Na dveřích edukační cedulka Jste těhotná nebo byste mohla být? Jasněěěěě. Olovo volovo.

Za chvíli slyším Teď vás budu muset otočit na bok.

Dělám, jako že tu vůbec nejsem.

Myslíte, že bych mohla poprosit vaší paní?

No ty bláho, ta ženská mě fakt neviděla?? Proč jí to není blbý??

Dobrá, lezu ze své olověné skrýše a přetáčím V. na bok.

Vy už to máte tak hezky nacvičené.

Ano, přesně to jsem zrovna chtěla slyšet.

Zpátky do vozíku zase já za jemné asistence paní, obléct, odjet, další historkou pobavit na spinálce a domů... S Rozárkou to tím potřebným směrem ani nehnulo. Asi nikdy neporodím.