Drobky ze života s dítětem

Chození s odpadky

Rozárka se naučila vyhazovat odpadky do koše. Chodí po bytě a když najde smítko, radostně běží do koše. Těší mě to, ale má to i své mouchy. Dneska jsem jí servírovala k svačině zbytek chleba od snídaně. Radostně, s širokým úsměvem slezla od stolu a donesla ho vyhodit do koše :))))



Recept na zenové mistrovství pro 18.6.2020

Otec hlídá dítě. Dítě si spokojeně hraje na křesle v hromadě kostek. Pak asi kadění, to jsem neslyšela. Slyším jen "Rozinko, nerozepínej si tu plínku, jsi pokaděná, víš?" Chvilku pauza. "Zuziiiii"
Totálně posrané křeslo, kostky, dítě i plyšová žába, která to vše z blízka pozoruje.


Koupání

Naší holčičku moc baví ve vaně potápět obličej. Bohužel ještě úplně nerozlišuje vanu a misku s polívkou.

Těhotenství s kvadroušem

To je hodně pestrá škála zážitků, na které se člověk musí připravit. První se samozřejmě nabízí otázka, jak toho dosáhnout. Většinou to jde jen asistovaně, a to buď víc nebo míň. Vzhledem k tomu, že mi od první kontroly předhazovali, že jsem stará matka, zvolili jsme variantu „víc asistovaně“.

Další související otázkou je, kde to všechno podniknout. Soukromé zařízení nebo velká nemocnice? Jelikož v jedné takové velké pracuju a mám v ní zatím stále ještě důvěru, volba byla taky jasná. Ano, asi jsme mohli vše absolvovat v soukromé továrně na děti tak ve třetinovém čase, ale kdo to dopředu tuší... O vyrobení dítěte je velký zájem, tak se na všechno čeká. Na termín první konzultace, druhé konzultace, to máte vánoce – aspoň budete mít vánoce v klidu, pak velikonoce, pak prázdniny – to víte, jsou dovolené, paní doktorka tu teď tři týdny nebude.... Navíc bylo u nás potřeba trochu nestandardní spolupráce s urologií. I to se nakonec podařilo, i když ne bez zádrhelů. Na intenzivně plánovaný odběr jsme dorazili včas, v pořádku, ale ouha. No, víte, my nemáme nabitý ten správný přístroj, teď jsme to zjistili. Přijďte za hodinu a půl, to by se snad přístroj mohl nabít na ty tři minuty, co musí pracovat. Naštěstí to baterka opravdu dala. Stejně jako V. obklopen publikem čtyř lidí.

V dalších fázích už to bylo jen o mém těle. Došlo na klasické komplikace, já si zkusila postupně všechny. Včetně množství krve, zašití a hospitalizace po drobném vpichu při odběru vajíček. Bohužel nás neminul ani ten strašně strašně smutný okamžik, kdy to po nadějném začátku a veliké radosti nevyšlo.

Druhý pokus byl tak už výrazně nervóznější a z mé strany opatrnější. Nicméně člověk si myslí, že něco ovlivní a prd. Po dvou týdnech od IVF na mě skočila glomerulonefritida. Několik dnů horečky přes 39 stupňů, což jsem předtím snad nikdy neměla. Trojkombinace antibiotik, týden hospitalizace. A po dvou dnech doma to samé ještě jednou. Člověk už ani nebrečí. Byly to dva týdny rozhovorů s pidi miminem, že to spolu prostě zvládneme. A zvládly. Naše holčička byla hned od začátku prostě strašně statečná.

Pak to chvíli běželo docela obyčejně, dva měsíce jsem strávila na neschopence, při které na mě přišla kontrola ze sociálky. Kolik znáte takových lidí, které na neschopence zkontrolovali? Ačkoli jsem v tomhle strašpytel a vzorňák, po třech letech jsem si napsala jméno na zvonek a dodržovala jsem poctivě vycházky, stejně mě doma nenašli. Zvláštní, když mě hledali na Hradčanské, kde jsem bydlela asi před pěti lety, ne? Zprávu o tom, že mě nezastihli a že mi tudíž zastavili přívod peněz, mi překvapivě poslali taky na Hradčanskou. Naštěstí se do bytu po nás před lety stěhovali kamarádi, od kterých se ke mně dopis dostal.

V podstatě se mi tím ulevilo, protože s V. musíme mít ke všemu nějakou historku a mylně jsem se domnívala, že touhle to jako máme za sebou. V práci jsem se čím dál víc těšila a plánovala, jak ty dva měsíce mateřské před porodem strávím návštěvami kamarádek, kaváren, procházkami, výlety do Tábora. Zkušené kamarádky matky nezapomněly radit, že si ten čas pro sebe hlavně musím užít. Měsíc před mateřskou jsme s V. intenzivně řešili jeho zdravotní problémy, které na sebe různě navazovaly a vyvíjely se. Po dvou dnech mateřské jsme se tedy vydali na rodinný výlet do Berouna na magnetickou rezonanci. Odhalila dva nově zlomené obratle a dvě zlomeniny staršího data, co na náš názor nečekaly a už se mezitím vyřešily samy. Ani ne po týdnu doma tak na nás dopadlo tzv. režimové omezení – dva měsíce konzervativního hojení, tedy jen ležet. Pro kvadrouše trochu pohroma, protože v posteli vleže prostě nezvládne nic. Jakože vůbec nic. Potřebuje od někoho napojit, nakrmit, otočit, podrbat, protřít oči...

I pro toho, kdo je filmový fanatik, je dvouměsíční filmový maraton trochu moc. Takže se V. postupně posunul od závažnějších a uměleckých filmů ke střílečkám, seriálu Dva a půl chlapa a youtube videím, ve kterých někdo vaří nebo zachraňuje psy. Občas vydával zvláštní zvuky, po kterých většinou následovalo přiznání, že už se asi zblázňuje. Já vedle něj denně dopisovala kapitoly, dělala korektury hotových kapitol, popisovala obrázky, kontrolovala popsané obrázky, zkrátka vše, na čem je potřeba se podílet v čase před odevzdáním knihy do tisku.

Myslím, že jsme to společné domácí vězení zvládli poměrně se ctí. Já jsem nezabila V., V. si nemusel objednat asistenci, která by se pokusila zabít mě. Přežili jsme i navzdory faktu, že celé dva měsíce sousedi nad námi rekonstruovali koupelnu a několikrát nám naší koupelnu skrz strop opláchli vodou. I navzdory tomu, že se pod námi nastěhovali noví sousedé, kteří zcela pochopitelně potřebovali zavrtat do zdi všechny poličky a obrazy. I navzdory tomu, že pod naším oknem zrovna touhle dobou sbíječkami odstraňovali z nepodstatné zídky obložení a vylepšovali na ní beton.

Tuhle „horskou etapu“ péče o ležícího kvadrouše jsme zakončili stylově, i když s jiným výsledkem, než ve který jsem doufala. Bylo potřeba V. dostat po dvou měsících do vozejku, dojet metrem do Motola a zvládnout rentgen a cestu zpět. Řekla jsem si, že když už teda nějaký ten den přenáším a Rozárka se pořád nemůže rozhoupat k vykulení, že přesuny a cestu zvládnu sama. Hlavně to není žádná velká dřina, je to jen pár přejezdů a přesuny mám v paži. Když teda pomineme přestup na Muzeu, který je poměrně výživný, jak ví každý, kdo si tady někdy zkusil asistovat člověku na mechanickém vozíku. Volným tempem jsme cestu statečně zvládli. Počáteční obavy, že V. bude po dvouměsíčním ležení kolabovat kvůli nízkému tlaku, byly rozptýleny hned zpočátku. Role jsme rozdělili mezi sebe jinak, kolabovala jsem já a V. byl v permanentní křeči. Já pociťovala tenzi zejména v okamžiku, kdy jsem se snažila nacpat V. na vozejku do plného metra, přičemž mě hbitě předběhla stará paní, zastavila se a rozhlížela, koho by zvedla ze sedačky. Protože je potřeba vozejk rozumně zaparkovat a zabrzdit ještě před tím, než se metro rozjede, moc jsem se s tím nemazala a když se paní nemohla nějakou dobu rozhoupat, trochu jsem jí vozejkem polechtala zezadu nohy. Na její stížnost Au, to bolelo, jsem jí politovala. Jsem totiž dost citlivá.

V Motole byl v rámci kontroly v plánu odběr krve a rentgen. Hm, rentgen.

Dobře, dojdu tam s tebou, ale počkám venku.

Rozárce už by sice neměl uškodit, ale jak má člověk jednou hluboko v hlavě zasunuto, že těhotná se má rentgenu vyhnout oklikou... Navíc bylo jasné, že když nepůjdu dovnitř, nebude se po mně nic chtít. Jenže V. byl trochu nervní, aby s ním někdo blbě neprásknul na rentgenovací stůl, navíc se musel trochu odsvléct, tak jsem nakonec udělala ústupek a vlezla dovnitř. Ale jen ho svléct!

Rentgen obsluhovala paní, které se rozhodně do ničeho nechtělo.

A vy byste mi mohla pomoct?

Vidí mně??

Hm, mohla...

S tím obr pupkem jsem se tam sotva vešla, ale V. jsem tam zdárně vytáhla, paní se snažila pomoct. U toho si neodpustila větu o tom, jak jí bohužel bolí záda, protože se u toho rentgenu pořád ohýbá. No... Zalezla jsem rychle zpátky do kabinky za dveře s nápisem OLOVO. Na dveřích edukační cedulka Jste těhotná nebo byste mohla být? Jasněěěěě. Olovo volovo.

Za chvíli slyším Teď vás budu muset otočit na bok.

Dělám, jako že tu vůbec nejsem.

Myslíte, že bych mohla poprosit vaší paní?

No ty bláho, ta ženská mě fakt neviděla?? Proč jí to není blbý??

Dobrá, lezu ze své olověné skrýše a přetáčím V. na bok.

Vy už to máte tak hezky nacvičené.

Ano, přesně to jsem zrovna chtěla slyšet.

Zpátky do vozíku zase já za jemné asistence paní, obléct, odjet, další historkou pobavit na spinálce a domů... S Rozárkou to tím potřebným směrem ani nehnulo. Asi nikdy neporodím.

Svatební dar pro Verču a Adama

Když mají svatbu dobří kamarádi, je to vždycky velká radost. A tohle radost byl, i když jsme na svatbě skoro nikdo nebyl. Ale posvatební párty byla velkolepá a tam už jsme byli skoro všichni. A už to tak je, že pro dobré kamarády je to taky velké přemýšlení, co se svatebním darem. A neskromně si myslím, že nám se zrovna tenhle hodně povedl. Výlet do Tábora s průvodcem sepsaným přímo na tělo (dvě těla), to prostě nedostanete jen tak někde.

Verča s Adamem dostali právě na té velké párty velkou knihu, ve které byla šifra. V šifře zašifrované tři drobné úkoly, díky kterým odkryli tajemství, co dalšího je čeká. A taky dostali mapu a obálky s 1. - 7. dílem průvodce, který je měl provést tím nejkrásnějším městem na světě.

Odkaz na mapu s místy, kudy měli svůj výlet projít:

https://mapy.cz/s/2rjj2

1.      Díl Průvodce Táborem – parkoviště, předtím než vyrazíte na cestu

Byli jednou jedna Verča a jeden Adam. Znali se tak dlouho, že už jejich okolí už ani nevědělo, že někdy nebyli spolu. Že Adam nepsal diplomku a Verča neběhala s batohem plným věcí na zádech. Jednou byli oba spolu (jak taky jinak) na výstavě o Chartě 77, jsou to totiž mladí uvědomělí kulturní lidé, a tam je potkala básnička o svatbě. Byl to osud? Nevíme dosud. (To není ta básnička). A i když rozhodně nejsou ročník 77, Charta jim tím vlezla tak nějak natrvalo do života. Způsobila, že se rozhoupali a vzali se. A všichni se radovali a žili šťastně až do smrti. Mezitím toho ale hodně stihli. Třeba hned v prvním měsíci po svatbě byli na skvělém výletu. Nejdřív si ho tedy museli trochu vybojovat, protože ani v životě pohádkových postav není nic zadarmo. Museli splnit tři úkoly (jak taky jinak, v žádné pohádce se přeci neplní čtyři úkoly). Díky tomu ale získali mapu Tábora, kde je moc krásně a stojí to tam za vidění. S Táborem jsou taky spojení důležití lidé, jako třeba Jan Žižka, Jan Hus, František Bílek nebo Zuzana Hlinková, Petra Králová, vzdáleně taky i Kristýna Šedivá. A tak jednoho krásného slunného jarního dne udělal Adam svačinu, Verča sbalila mapu a sedli do svého auta zvaného Karkulka. Bez nehod dojeli do Tábora, kde zaparkovali na parkovišti u bazénu. Je to totiž dobrý výchozí bod, neplatí se a většinou se tam bez obtíží najde místo. Na parkovišti se moc nerozhlíželi, protože měli před sebou hezčí místa na koukání. Jen tu rychle udělali fotku, protože to byl jejich důležitý úkol, který na cestu dostali. Na každém místě označeném na mapě museli udělat fotku. A kdo ví, co by se stalo, kdyby to nesplnili. Navíc, taková fotka, to je věc, člověk nikdy neví, kdy se mu ještě bude hodit ;)

Už když dostali mapu věděli, že na ní jsou vyznačená místa, kudy by měli jít. Odkud kam budou směřovat bylo už tak trochu jasné z rozložení značek na mapě, ale naštěstí měli s sebou ještě dopisy. Díky prvnímu dopisu v obálce tak věděli, že mají dojít na Náměstí Mikuláše z Husi. Kudy se tam dostanou bylo zcela na nich. Mohli jít třeba kolem vodopádu. On to teda možná není opravdický vodopád, je to výpusť z vodní nádrže Jordán, ale voda tam padá ze skály, tak tomu v Táboře říkají vodopád. Vede kolem něj z hráze nádrže moc hezká cestička. Nebo mohli jít jinudy - přejít hráz a za ní vyšplhat po schodech kolem Střelnice. To je moc krásný secesní dům, ve kterém se pořádají plesy, svatby a různé jiné společenské události. Za totáče tam probíhaly Čaje, kam dnešní raně důchodová generace chodila na koncerty a tanec. V některých případech přesně tím způsobem, který se pak dětem vypráví až po dosažení dospělosti. Odsud se ale určitě měli vyhnout cestě přes Žižkovo náměstí. Každopádně z toho vyšlo, že půjdou přes Tržní náměstí. Od vodopádu je to do kopce, od Střelnice je to úplně přímá cesta po rovině. Tahle rovná cesta je taky moc krásná, jde se po původních hradbách města, které byly zbudované už v 15. století, téhle části se říkalo a říká Malý a Velký Šanc a je odsud výhled na Jordán. Mimochodem, název téhle vodní nádrže je biblický, protože vznikla za husitů (nebo těsně po nich, těžko říct takhle z hlavy :) ), potok tu postě byl přehrazený ve stejný rok, kdy Kolumbus objevil Ameriku! Je to fakt hodně stará vodní nádrž. Nikdo jim samozřejmě nechtěl nic vnucovat, ale na procházku Starým Městem je jako stvořená Dlouhá ulice, kterou taky došli až na Náměstí Mikuláše z Husi.

Jako správní výletníci měli s sebou svačinu a láhev s pitím, ale protože úplně náhodou znali někoho, kdo se v Táboře vyzná, věděli, že kdyby bylo nejhůř, můžou se cestou stavit na jídlo na Střelnici, ve stejném domě si sednout na kávu či drink v AUX Café, nebo na dobrou kávu v kavárně na Tržním náměstí, co se jmenuje Coffe&Tee na Tržním.

 

2.      Díl Průvodce Táborem – Náměstí Mikuláše z Husi

Náměstí Mikuláše z Husi. Nebo z Husy? Chacha, Verča se tomu pořád musela smát. Jenže to nevěděla, na jakém klenotu zrovna postává. Asi vůbec netušila, že tohle náměstí se jednou za rok změní na Stínadla a zcela se bouří, když tu kolem běhají zběsilí táborští skauti, honí Širokka a volí Losnu nebo Mažňáka, čímž náměstí dostává vyššího společenského významu. Taky je tu kostel, který byl původně součást kláštera řádu bosých augustiniánů, kteří měli v Táboře obrátit v 17. století všechny zpupné podobojí na pravou víru. Jinak to bývá poklidné místo, kde si na zídce staré kašny sedě vedle sebe mohou dva z brašny tahat koláč a připadat si jako Mikuláš (protože je to na náměstí Mikuláše). To je mimochodem strašně romantická písnička, a pokud ji Adam ani Verča neznali, těžko vezmou ještě někdy na milost Jarka Nohavicu, který se teď fotí s Tomio Okamurou. I když, ona mu už asi ani ta písnička moc nepomůže…

Nu a když posvačili koláč z brašny, nebo si na kašně alespoň vzpomněli na jahelník, nezapomněli se vyfotit, jak jsou spokojení. Co kdyby se jich někdo jednou ptal, jaký byl výlet…

Pak se sbalili a vyrazili do Holečkových sadů hledat altánek. To není snadný úkol pro někoho, kdo to na sadech nezná. Naštěstí je intuice vedla správně. Z náměstí se vydali branou po schodech dolů, pod schody se dali doleva podél hradeb a pak seběhli z kopce kus dolů.

3.      Díl Průvodce Táborem - altánek v Holečkových sadech

Po drobném bloudění, které samozřejmě nebylo vůbec způsobeno zhoršenou schopností orientace, leč nedostatkem validních informací, našli altánek. Měli štěstí, protože tou dobou tam zrovna nebylo moc rušno. Ještě se dostatečně neoteplilo na to, aby altánek obsadili jeho nejčastější návštěvníci, tedy milovníci více či méně kultivovaného outdoorového alkoholismu. Ale kultury v altánu bylo i tak víc než dost. Pro vášnivého čtenáře jsou sloupy a trámy altánu hotový poklad. Kdo by se tahal v batohu se severským klasikem, když může číst o tom, koho Pepa miluje a tak podobně. Jediný problém nastal ve chvíli, kdy se nemohli dohodnout, co z tohohle atmosférou prodchnutého místa vyfotí. Taky trochu dumali, jestli by nebylo na tomhle místě nejvhodnější místo četby radši vykouřit jointa, zchladit hrdlo Klášterní svící z krabice a pak napsat na jeden ze sloupů to jediné, co má v dnešním světě smysl, tedy

A + V = VSL

Ale pak si vzpomněli, že vlastně nehulí a pijou pivo nebo kofolu, a tak se na to vybodli a šli radši do Klokot. To byla fakt jednoduchá cesta, jen se při ní trochu opotili. Od altánku sice šli nejkratší cestou z kopce až k potoku, ale pak hned stoupali křížovou cestou ke klokotskému klášteru a to je fakt do kopce.

4.      Díl Průvodce Táborem – Klokoty

Uf, bylo by to skoro na převlečení mokrého trika za suché, ale s tím ani Verča, ani Adam nepočítali. Sport si plánovali až na jindy. Nicméně stálo to za to. Tenhle barokní poutní kostel se jim vskutku líbil. Hlavně tedy zvenku, uvnitř je to prostě kostel. Ale podloubí, které je kolem něj, je prostě fenomenální. Těžko říct, možná měli štěstí a už byly venku v podloubí vyndané květináče s klíviemi, aby si Adam připadal jako ve škole za starých dobrých časů. Néé jako teď, tělocvičny navrhované renomovanými architekty, všude barevné třídy, žáci si dělají, co chtějí. To za nás, to bylo všechno jiné, takové krásné. Kdyby měli smůlu, už by na podloubích kvetly popínavé růže, které by krásnu klíviím dost pokazily…

Původně chtěli vyfotit na fotku všech 10 věží kostela najednou, ale pak si vzpomněli, že vlastně nejsou z jednoho místa na zemi všechny nikdy vidět, jen z leteckého pohledu a protože letadlo si zrovna na dnešek neobjednali, tak to vymysleli jinak a šli dál. Měli dojít na Harrachovku. To je totiž výletní místo všech Táboráků a to jim v deníčku nemohlo chybět. A konečně taky nějaký opravdický les.

5.      Díl Průvodce Táborem – Harrachovka

Konečně taky nějaká hospoda, už sotva šoupeme nohama, říkali si oba v duchu. A taky se jim ulevilo, že to není žádné hodobóžo, čtyři různé vidličky a pět divných nožů k tomu. Prostě pěkně tatranka, limonáda, na velký hlad tyčky nebo hermelín, kafe pěkně s lógrem, jak to má klasik rád. Hemží se to tu sice trochu cyklisty, běžci, dětmi, psi a jinou chamradí, ale jim to nevadí. Jsou totiž novomanželé a jako takoví jsou povzneseni nad obyčejný svět a na svém výletním růžovém obláčku se rozhodně nehodlají nikým nechat rušit. Verča chtěla pořád v něčem soutěžit a nějak nebylo v čem. Tolik si slibovala od dopisů, myslela, že bude moct Adama porazit v piškvorkách, křížovce, testu matematických znalostí a dovedností nebo třeba v pexesu. A kde nic, tu nic. Zkoušela aspoň navrhnout, aby jedli tatranku na čas, ale kdo ví, jestli na to Adam vůbec přistoupil. Ale určitě se u toho nenechal vyfotit, protože kdyby se to profláklo, jistě by to jeho deváťáci nenechali jen tak ležet, naopak by tuhle hozenou rukavici zvedli a musel by soutěžit i s nimi.

Pak si hodili korunou, jestli půjdou dál po pravém nebo po levém břehu řeky a vyrazili zpátky k městu. K Táboru, samozřejmě. Další cíl je Kotnov. Takže pořád podle vody až pod Švehlův most a pak zas do kopce. No jak taky jinak, na tomhle výletě.

6.      Díl Průvodce Táborem - Kotnov

„Další posthusitský monument“, povzdechla si otráveně Verča. „Co taky v Táboře nezažilo husity“, dodal Adam, protože s ní souzní, ale v duchu se, jak je jeho dobrým zvykem, potutelně usmíval. Nicméně tahle věž je dokonce ještě starší, takže oba byli vedle jak ta jedle. Původně byl totiž Kotnov Hradištěm a stál mimo město. Až později byl zavzatý do hradeb a splynul s husitským davem. A pak se z něj stala součást pivovaru, jen věž zůstala nudně s husity aspoň prostřednictvím muzea. Je možné, že tu naši novomanželé byli i v otvírací době a mohli se jednak podívat do téhle části muzea (no to byla asi zábava), ale hlavně taky mohli vylézt na věž, což v tomhle případě neznamenalo ani tak moc schodů. A mohli odsud vidět žluto oranžovou vilu Mária, i když ta je na rozdíl od klokotských věží vidět i z chodníku a dost možná, že po něm i šli cestou od  řeky. Určitě je potěšila, protože její průčelí vypadá jako vosí hlava a na ní, respektive na celé vilí fasádě, se podílel František Bílek.

Pod heslem

„Ať je slunce, nebo sněží,

zakonči svůj výlet věží!“

se pak z Kotnova vydali na Žižkovo náměstí, což je pupek Tábora a jeho Starého města. Na náměstí vede 14 ulic a uliček, takže si měli rozhodně z čeho vybírat varianty cesty. Jejich cílem bylo vystoupat na věž kostela, jehož jméno by se s úspěchem dalo zakomponovat do dramatického monologu charakterní postavy tragického divadelního kusu, neboť je na to dostatečně dlouhé. Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor (dalo by se krásně použít i v anglickém překladu Church of the Transfiguration on Mount Tabor). Nahoře na věži je moc krásný výhled. Tak jako jinde na kostelních věžích i tady bydlel nahoře zvoník. Ze psaných, ale zejména ústně podávaných vyprávění od raně důchodové generace, která tam nadšeně běhala zvonit, víme, že tam bydlel určitě v 50. a možná ještě i v 60. letech. No, uf…

7.      Díl Průvodce Táborem – kostelní věž na Žižkově náměstí

A byli nahoře. Verča tam byla samozřejmě první. Obcházeli kolem dokola a spokojeně se usmívali do dálky. Taky trochu do objektivu foťáku, aby bylo vidět, že si to užili a ostatní jim mohli ten výlet trošinku závidět. Ale něco tomu pořád chybělo. Né, že by to bylo to nejdůležitější, ale nesliboval jim náhodou někdo poklad? Jako, nechtěli být hnidopiši, ale když se něco slíbí…. Samozřejmě, i poklad nakonec získali. V tuhle chvíli ale ještě scházel poslední krůček – vykopat ho. Vykopávání pokladu je obecně na věžích poměrně těžká disciplína, když budete moc kopat, věž spadne. Mezi námi, v historickém centru husitského města je kopání vůbec dost ošemetná záležitost. Jenom pod náměstím a blízkým okolím je už vykopáno několik kilometrů podzemních chodeb a trefte to správně… Aby to s tím kopáním nedopadlo fiaskem, poklad raději nebyl zakopaný. Klíč k němu byl ve stejné obálce jako tenhle dopis. Lámali si s tím hlavu, to zas jo. Moc to nedávalo smysl, klíč - periodická tabulka prvků. Je to šifra? Ale jistě, řeklo sluchátko. Zprudka se zamysleli, vyluštili, všechno podle instrukcí splnili a jak zaznělo již v úvodu, žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Ještě malá douška na závěr. Sice byli šťastní a spokojení, ale asi i trochu hladoví. A protože měli, jak známo, v Táboře spojku, co se vyzná, věděli, že si mohou dát dobré jídlo přímo na náměstí ve Škochově domě nebo v Havaně, Kdyby měli chuť na specifické jídlo a víno (pozor, specifické nerovná se husitské), mohli zajít do Thiru, což je vinný bar, kde podávají rukodělná vína a jídla vařená z lokálních potravin. Na zákusek a kávu si mohli zajít do Klidu, který je taky na náměstí, nebo do kavárny Konstanz hned vedle náměstí, v Pražské ulici. A nebo do podniku Obývák - káva bar v Klokotské ulici, kolem kterého už asi šli. Nebo do Kafe Budík v Kotnovské ulici. A nebo úplně jinam, kde se jim bude líbit. A kdyby chtěli být správní turisti, mohli zajít do husitského muzea na náměstí a projít si prohlídku podzemních chodeb. Dřív se tu moc nedbalo na bezpečnost, ale dneska už se nikdo nemusí bát, protože každý turista vyfasuje helmu :)

Prenatální výchova

Tuhle scénku z našeho domácího života jistě ocení každý hudební nadšenec. Sedím na gauči a spokojeně večeřím pudink. V. jede za mnou, na klíně mobil a sluchátka.
já: "Potřebuješ něco?"
V.: "Připojit to."
Připojím a V. ke mně natahuje ruku se sluchátky, ale tak divně, vůbec mi je nepodává, takže ani trochu nechápu, co po mně chce. Se slovy "Musíme Rozárku naučit na pořádnou hudbu, aby třeba nezačala poslouchat nějaký divný disco. A začneme nenáročným jazzem." odmítá jakoukoli asistenci a pokládá mi sluchátka na břicho.
Dneska ráno jsme si totiž přečetli, že Rozárka už slyší nejen můj hlas, ale i hlas lidí, se kterými mluvím. První lekce tedy byla Nina Simone, Nirvana a Patti Smith. Nejvíc se samozřejmě zajímal, jestli se v břiše probudila a začala pařit. Začala a použít pro tento okamžik označení spokojený otec je zcela nedostatečné :)
Předpokládám, že zítra se V. bude bavit celý den vytvářením playlistu, který bude večer ze sluchátek Rozárce přehrávat.

Adventní vzpomínka

Loňský advent byl hodně zvláštní. Mám tohle období moc ráda, ale vloni nebyl na užívání čas. S úplně nejčerstvějším řidičákem jsem trávila dost času ve vypůjčených autech na cestě mezi Prahou a Táborem. Za babičkou do nemocnice na LDN. V listopadu jí náhodně objevili nádor plic a bohužel vše rychle spělo ke smutnému konci. Babička moc toužila jít domů a nám všem bylo jasné, že už nepůjde. Všechno to bylo hrozně smutné, jak už to bývá. Ale všechno zlé... Sedávala jsem u její postele a držela ji za ruku, která byla většinou upatlaná od jogurtu nebo čokolády. Babička se mi zmenšovala před očima. A povídaly jsme si. Častěji vyprávěla ona. O své milované mamince z Ruska, o tatínkovi legionáři, který si ji našel ve vlaku na transsibiřské magistrále, o sestrách, o mém dědovi... A hlavně jsme si vždycky několikrát řekly, že se máme rády. Úplně normálně, zcela samozřejmě.

Někde je to běžná věc. Nic zajímavého. V naší rodině se nikdy takové věci moc neříkaly. Je to vždycky spojené s velkým strachem z takové té podivné trapnosti. Často mi to bylo líto, ale ani já to moc neumím. Při povídání s babičkou to bylo ale to nejdůležitější a nejpřirozenější. Jediná, ale největší pomoc. Někdy je zdánlivé málo prostě nejvíc na světě.

Cestování bezba

Máme s V. nový rekord! Za cestu do práce a z práce, tedy na trase Chodov-Petřiny, jsme použili 21x výtah. A zkuste nás někdo trumfnout :-) Ano, zdá se to jako nemožné, ale ono to celkem naskakuje, když například při přestupu na Florenci musí člověk použít 2 výtahy, aby se dostal z metra na povrch, tam venkem přejít k výtahům a dalšími dvěma výtahy zase zpět do metra, na druhou linku.
Je jasné, že je taková trasa značně křehká, náchylná na nečekané změny v důsledku nefungujícího výtahu. Proto běžně, zejména při cestě v půl šesté ráno, používáme časově trochu delší, ale zdánlivě bezpečnější trasu kombinující metro a tramvaj z Vltavské, kde jsou pouze dva výtahy z metra, plus samozřejmě dva výtahy na Chodově, takže konečné skóre je trapných 10 (jeden nás pak ještě čeká v domě). Jenže Vltavská patří mezi zastávky, kde to žije. Takže zmíněných 21 cest výtahem bylo nutných proto, že někdo hnán zjevně velmi nutkavou potřebou, tak stráááášně posral prostor před výtahem a dveře výtahu, že se výtah stal rázem zcela nepoužitelným.
Mimochodem, když jsem u té Vltavské, stojí za zmínku ještě místní veřejný záchod. Několikrát bylo nutné využít jeho bezba kabinku. Zřejmě jsme byli za celou její existenci jediní, kdo ji chtěli využít. Paní se nás vehementně snažila od použití kabinky odradit, protože jak se ukázalo, v bezba kabince bydlí. Musela kvůli nám vystěhovat svojí matraci, ale tašku na kolečkách, tahací harmoniku a další věci jen trochu před návštěvou poklidila. Po nějakém čase jsme tam museli zastavit znovu. Přivítala nás jiná paní, ale se stejnou reakcí. Tentokrát bylo čerstvě po velkém prádle a tak byly po kabince rozvěšeny vyprané svetry. Teď jsou záchody v rekonstrukci a jsme moc napnutí, do jaké podoby si je přestaví :-D

Cestování běžné, rutinní až obyčejné

Moje příběhy z cest se pomalu stávají legendou. Některé kamarádky se už v podstatě při každém setkání ptají, jestli nemám nějakou novou cestovací příhodu. Je to zvláštní jev, ale většinou je nezklamu. Samozřejmě, bezba cestování si o příhody už tak nějak samo o sobě říká. Ale buďme upřímní, není to prostě jen tou károu :-)
Například si takhle člověk jede zánovním automobilem z rodinné návštěvy, je neděle večer a opájí se pocitem, že z návštěvy odjíždí příjemně brzy, doma bude ještě spoustu času na takové ty šolichy v domácnosti jako vyprat, poklidit a shlédnout zprávy. Po třech měsících s řidičákem, kdy jsem opravdu poctivě řídila, abych se přestala bát být na silnici jinak než na kole, jsem pomalu začala usínat na vavřínech. Velkou měrou k tomu přispělo právě nové auto, se kterým odpadl neoddělitelný bod mých cest - chcípnutí auta uprostřed křižovatky. Nové auto je totiž automat. Jenže pokud blondýnu posadíte s čerstvým řidičákem během tří měsíců do tří různých aut, poháněných navíc různými palivy, nemůže to dopadnout dobře, jak jistě uznáte.
Tedy je nedělní skvostný večer, přijíždíme k pumpě. Modří už v tuto chvíli vědí :-) Ještě před stojanem se V. ptám, proč jsou tam ty diesely dva, jak se jako od sebe liší. V. to zjevně považuje za zvídavou otázku, možná dokonce trochu potěšen vědomím, že jsem zvídavá, mi něco fádního odpoví. Načež vystupuji a nechávám ho zavřeného v autě. Beru pistoli, vybírám si prostě jeden z dieselů a snažím se strčit pistoli do nádrže. Sakra, já se to snad nikdy nenaučím. Už jsem to zkoušela několikrát a nikdy mi to tam pořádně nepasuje. Grrr. Chvíli to zkouším, pak se v duchu označím za definitivního lůzra, který nemá na tomhle světě šanci a rozhodnu se, že to do té nádrže prostě nacákám. Po asi 11 litrech zjišťuji, že to prostě nejde. Vzdychnu si a rozhoduji se, že si půjdu do auta fňuknout. A tak se podívám dovnitř na V. Ten nešťastně svýma kvadrurukama gestikuluje a snaží se křičet. Slyšet fakt není. Když otevřu dveře, slyším jen  "Nééééé!" Ještě nešťastnější říkám, že to fakt nejde. "Nééé, to je nafta!". "No vždyť jo!!" "Ale my jezdíme na benzín!!!" "Fakt??"
A bylo to :-)
Pak už to bylo jen obyčejné čekání na rytíře na bílém koni. Paní na benzince naštěstí měla kamaráda automechanika, tomu zavolala a on navzdory nedělní poměrně pozdní hodině přijel. Na jeho prohlášení "Ženská nešťastná, vždyť to přece nejde!!" jsem měla jedinou odpověď "Ano, nejde" :-)
Za nějaké tři hodinky bylo hotovo a mohli jsme jet domů.