Prázdniny v tahu

Prázdniny jsou fuč. Když jsem se na ně na jaře těšila, plánovala jsem si, jak je vyždímu do mrtě. Nejspíš na dlouho poslední prázdniny, kdy nemusím pracovat. Prázdniny s dětma, co se mnou pořád chtějí být. Tohle já teda rozhodně nehodlám prosedět doma a budeme furt někde spolu venku.

Jasný, všechny plány vždycky dopadnou stejně - všechno je jinak :) Abych nebyla nespravedlivá, něco mi i vyšlo, to jako jo. Ale zavření doma jsme strávili mnohem víc času, než bych si představovala. Pravda, některé zdravotní trable jsme si střihli na dovolené. Nicméně když jsme se konečně zvetili a vypadalo to na odjezd za dobrodružstvím, Rozárka běžela předsíní a zablokovala si krk. Jen tak. Šestiletá zdravá holčička. No to mě pos.. Nádech, výdech, chudinka měla hodně nepříjemných několik dní. Dobrý, krk je v cajku, můžeme začít balit na jiné cesty. A? Rozárku najednou z ničeho nic bolí stehno. Bolí ji tak, že nemůže chodit. Bere to s humorem a několik dní se usmívá a skáče po jedné noze nebo leze po čtyřech, později už i pajdá. Ruším další plány. Po pár dnech stehno bolet přestalo, snad to byly jen nějaké růstové bolesti. S Jakubem máme za tu dobu poměrně zmapovaná nejbližší tři hřiště a všechny hračky na nich, ale že by to bylo nějaký letní vzrůšo... 

Když jsou konečně všichni zdraví, vymýšlím aspoň jednodenní výlety. Na Kokořínsko do skal vyrazím s dětmi hned ráno, na pohodu, stejně bude Vítek sedět na záchodě, asistence a zdrav. sestra domluvení, plán je jasný. Už i stojíme v předsíni, jenže aha, sestřička volá, dneska nemá Vítka zapsaného v plánu, takže nepřijde. Tak se zase všichni zujeme, Jakub dá v předsíni hysteráček (zcela pochopitelný, taky bych dala, kdyby to šlo), já se postarám o Vítka a jedeme před polednem. Což naštěstí nevadí, hlavně že už nemusíme na hřiště za domem.

Poslední třetina prázdnin naštěstí podle plánů. Kunějov, Rohozná, Kunějov. Rodina Našincovic v užším i širším podání na Kunějově. Parta táborských kamarádů nacpaná do malé chaty a dvou stanů na Rohozné, spousta historek, Rohozníčků a Jezinek a ginu s tonikem. Nasycené potřeby dětí i dospělých.

Na konci srpna už začínám být lehce nesvá z toho, jak všichni všechno v září zvládneme. První týden školy pro Rozinku, Jakub zkusí i dva dny školku. Do státní ho vezmou až v říjnu po narozkách, tak se plácnem přes kapsu a zkusíme ho trochu naladit soukromou školkou. Taky bude hned v pondělí Jakubovo plavání v novém bazénu, s novou trenérkou a rovnou beze mě. Do toho bačkory, bačkory, tenisky, tenisky, nějaké oblečení. Na třikrát pochopit seznamy věcí ze školy, v papírnictví už bych mohla dělat průvodkyni. Jakub z papírnictví vůbec nic nepotřebuje, ale hrozně moc by chtěl. Chápu, rozumím, nekupuju. Můj kontejner na cizí emoce je samozřejmě bezedný... chvilkama... chvilkama vůbec není přistavený :)

Ve finále mám vlastně největší újmu na psychickém zdraví po prvním týdnu školního roku já, ti dva mrňaví dají všechno s přehledem v suchym triku a já byla u všeho zpocená až na prdeli. Rozinka je ve škole moc spokojená, každý den se těší na ten následující. Jakub druhý den školky pláče, že se mnou nechce jít domů. Tak tohle si snad můžeme odškrtnout jako že dobrý začátek.

Ale jsme to my a u nás je vše s příběhem :) Jakub celý týden tak trochu kulhá Někdy málo, někdy víc. Nic ho prý nebolí. Později občas připustí, že ho bolí nárt. Rozhodně pořád potřebuje běhat, jen výjimečně chce nést, že ho nárt bolí. Vyčkávám a vsugerovávám mu, že taky růstové bolesti. Po prvním týdnu je tu víkend a mně se uleví. Na pár hodin, než se mi v krku vyrobí knedlík velikosti zeměkoule a zválcuje mě lehká virózka. Která ovšem za pár hodin skočí i na Rozárku. Víkend prožijeme v hromadě posmrkaných kapesníčků, Jakub pajdá čím dál víc. Tak v pondělí volám na ortopedii, v duchu si představuju, jak mi řeknou, že nás bohužel můžou vzít až odpoledne, ale ať určitě se synkem přijdeme. Očekávání rodí zklamání a zas to platí :)

Tříletého syna bolí nárt.

Nárt? A žádný úraz nebyl?

Nevím o něm.

Hm, kdyby to bylo koleno nebo kyčel, to by bylo vážný, ale takhle... Nejbližší termín máme 22.září (v tu chvíli je 8. září ráno).

Aha, to bude ale ještě dlouho kulhat.

Ano. Chcete přijít?

Mírně zaskočená situací přijímám termín. No, dobře, asi můžu být v klidu, když je v klidu i doktor. Mám dostatek času to promyslet cestou k Hurtovi do Týnce nad Labem, kde už mě touhle dobou asi čekali s autem. Naše nová Dacia potřebuje předělat Vítkovu sedačku na otočnou. Ale já prostě chtěla na tu ortopedii!! Při čekání na vlak do Prahy smolím na nádražní lavičce radši ještě prosbu Terce, jestli by mě její manžel ortoped Ivan mohl taky uklidnit. Asi jsem jen přecitlivělá matka fyzioterapeutka. Ivan volá večer, instruuje mě ke klinickému testu do vnitřní rotace kyčle. V tu chvíi zrovna sedím na zemi v koupelně, Jakub leží na mě a čistím mu zuby, takže v jedné ruce telefon, druhou dělám Jakubovi vnitřní rotaci v kyčli, zubní kartáček držím zubama. Jak taky jinak. Pohled pro bohy. Ovšem rotace je citlivá, mohla by to být coxitida. No to je pecka, to chceš! Zánět kyčle jsme ještě v repertoáru neměli. Telemedicína je skvělá, Jakub má naordinovaný klid a 3 dny Nurofenu. Díky Ivane a Terko, jste skvělí!!

Cítím trochu nejistotu ohledně klidového režimu chlapečka, který potřebuje běhat, i když pajdá. Ovšem tahle obava se ukázala jako lichá. Další den už má Jakub taky naší virózu, takže jen sedí, smrká a nespokojeně ječí (zcela pochopitelně, taky bych ječela... ehm.... vlastně asi taky ječím...). Držíme si palce...

Jó září.

První rodinná dovolená

Jakože faaakt dovolená. Týden v kuse. Všichni čtyři. Vítek si musel vypsat dovolenku. Úplná novinka v našich životech :)

V zimě jsme otestovali na čtyři dny penzion na Šumavě, kousek od Zadova, který je opravdicky bezba. Teda, z nebo na parkoviště se vozejk sám spíš nedostane, ale uvnitř už je klid. Hlavně se dostane bez obtíží kolem baru do dětské herny, takže značka ideál. U baru objednáš, u herny vypiješ, spokojený otec zaručen :)

Jedeme od pátku do pátku, protože jak je známo, náš život určují srací hodiny. V pátek ráno cvičně zkouším přesunout Vítka na křesílko z Decathlonu, který se bude výborně hodit místo záchodu. Přesun jde dobře a tak vůbec nerozumím tomu, proč se po přesunu sotva pohnu. Nooo, to se úplně nehodí. Co se dá dělat, dneska nakládám plné auto bez rotace a vlastně i bez dalších pohybů trupu. Bolí to jak pes, ale nakonec je bagáž i posádka v autě a na střeše se veze moje kolo. V cíli všichni a všechno ven, Vítka spustit z kopce od parkoviště do herny v penzionu, ... už sotva držím pohromadě. Zkouším nějaké decentní cvičení, ale záda jasně hlásí, ať se jdu bodnout, že na to není nikdo zvědav. Předpověď počasí není úplně kvadru-milovná, ale snad budeme mít kliku.

První den volíme radši plán, ze kterého jde kdykoli utéct zpátky, protože má hodně pršet. Nakonec neprší vůbec a tak můžem kouknout na jeleny, na rysí výběh (kde podle dosavadních zkušeností nejspíš rysi vůbec nežijou :) :) ) a zamilujem se do hospody u pivovaru na Kvildě a jejího hřiště. A to ještě další dny objevíme její pekárnu a to bude teprve láska :) Rozinka sbírá na všech infocentrech razítka do nového deníčku, Jakub obhlídne místní rolbu a traktor, takže jsme na světě bytostně šťastní úplně všichni :)

Další den hlásí telefony sunshine jako u moře, takže jedem prubnout podle popisku ideální výlet s dětmi. Na webu Ověřeno rodiči to musí vědět. Velký Javor. Jako, má všechny potřebné atributy. Kabinová lanovka, hřiště na začátku i na konci lanovky, lezení po skále, daleký výhled kolem dokola, celkem krátký pěší okruh nahoře. Jen když asistent kvadrouše podle mapy očekává hodně zpevněnou cestu, musí být nutně trochu zklamaný. Ona je široká a poměrně zpevněná. Ale taky písčitá, štěrková a kamenitá. A prvních třeba 300 m je to krpál jako prase divoké. No nic, bejby nebude sedět v koutě a rozhodně nestráví tři hodiny výletu skrollováním na síti X. Takže jsme to dali. Erozi hornin jsme intenzivním hrabáním kola přídavného motoru uspíšili tak o deset let. Moc takových kopců jsem s Vítkem asi nezažila. Stálo to za to, vo tom žádná. Jen u večeře v podstatě bezvládně visím nad stolem. Na noc si dám dva brufeny a držím si palce.

Pondělí je cyklistické! Dojedem z Kvildy k prameni Vltavy a zpátky. Jakub je výjimečně spokojen v sedačce. Rozi je nadšená a když je zrovna kopec prudší, je i statečná. Já jsem tím pádem taky nadšená. Po letech mám otisklý převodník na lýtku, to se snad ani nebudu mýt. Konečně jsme zkusili pořádný výlet a ne jen kroužení po Kunraťáku. Osvědčená hospoda s hřištěm na Kvildě to jistí, pak uložíme Vítka s Jakubem do auta, aby se vyspal (Jakub, ale je jasný, jak to dopadne :) ). Je hic jak blázen, tak jim nechám stažená okýnka a popojedem si s Rozárkou ještě kousek, když už jsme tak spokojené na kole. Na Jezerní slať je to z Kvildy asi 2,5 km, tak se tam kouknem, cestou popovídáme a zpátky k autu to stihnem úplně těsně před bouřkou. Jen jsem naložila kola, obrátil někdo na nebi kýbl a lil to na nás hlava nehlava. Tak jsme si ještě přidaly s Rozárkou zážitek úplného promoknutí a se smíchem přeběhly do pekárny pro svačinu. Na noc dva brufeny a skleničku červeného. Je potřeba přitvrdit v léčebných metodách, postup zatím není valný.

V úterý dáváme pohodičku, Kašperk. Jen tak tam pozevlíme, sníme nanuky, něco vypijem, děti si koupí suvenýry. Na vyhlídnuté hřiště už jdu jen s Rozárkou, Jakub to zas zaspí s Vítkem v autě a nás vyžene další bouřka z procházky po Kašperkách. Které mají fakt malebné náměstí a na něm báječnou pekárnu s ještě báječnější paní pekařkou. Mňam.

Vítek už nějakou dobu není ve své kůži. Někdy bylo potřeba vyměnit cévku, já jsem si to doma při balení nepohlídala a vzala jednu jedinou - jinou než obvykle. Takže alergická reakce, dráždění a výsledkem je oblíbená uroinfekce a hnus, co teče z rány. Já dávám tradičně dva brufeny a dvojku červeného, abych se mohla v noci na posteli otočit.

Ve středu přijde největší strašák výletu. Záchod. Navzdory mým zádům i navzdory Vítkovým zvyklostem posledních týdnů to celkem vyšlo. Pohnout se stále nějak můžu, Vítek přežil, nezabralo to celý den a tak ještě s dětmi vyrážíme obhlídnout vlčí výběh u Srní. Rozinka si přeje kolo a já jí to nadšeně plním. Mnou vymyšlená trasa je 3 km z kopce dolů. To jsem nějak z mapy už nestihla vykoukat. Ale dopadlo to dobře. Vlků jsme viděli spoustu. Hřiště jsme stihli, naučné cedule zajímaly, razítka z Infocentra jsme natiskali a pršet začalo, až když jsme vyjeli na kole na cestu zpět. A protože to bylo celé do kopce, nebylo nám zima :)

Den zakončuju dvojkou červeného, na brufeny už peču... 

Na čtvrtek jsem domluvená s Bárou, že jí dojedeme navštívit a tak se hned po snídani nalodíme a vyrážíme. Vítek má parádní zimnici, uroinfekce úřaduje, jak jen umí, tak se ještě stavujeme ve Vimperku v lékárně doplnit zásoby Furolinu. Naštěstí dobře úřaduje i Paralen a k Báře přijíždíme poměrně ve fitu. No a u Báry, tam je krásně, jako u Báry. Mít takové kamarády, to je zázrak. Díky tomu, kdo to pro nás nahoře nebo dole nebo kdekoli zařídil.

Taková krásná dovolená to byla.... Škoda, že poslední noc Rozinka prozvracela :( K tomu horečka jako blázen, Rozinka se sotva drží na nohou, ráno pláče, jak jí bolí v krku, auto vytopí svojí horečkou bez obtíží... Na mně se podepsalo všech asi padesát tisíc přesunů Vítka, vozíku a motoru, na Vítkovi si udělala dalších pár zářezů uroinfekce, jen Jakub se statečně drží. K idyle máme při odjezdu daleko.

Naštěstí nakonec všechna voda steče z kopce dolů, jak říká večerníčkový klasik. Doma to všechno za dva dny doléčíme. Jako bonus Rozince konečně vypadne první zub, který se rozkýval na Šumavě.

Well done, krása střídala nádheru, z celé party stříkala spokojenost, tohle rozhodně ještě někdy zopakujeme!

Další bezba baby friendly dobrodružství: Zbraslavice - Malešov

Loni se nám putování zalíbilo a tak se do toho vrháme po hlavě znovu. Dvě rodiny, čtyři dospělí, pět dětí, jeden kočár, jeden dvojmístný cyklovozík, jeden vozejk. Všichni natěšení, předpověď slibná, trasa vhodná pro všechny a když ne, tak máme trasu alternativní.

První bod programu - dorazit autem na místo. Jen škoda, že každá rodina si vybrala jiné místo :) My v Hodkově, Hloušci ve Zbraslavicích. Nevadí, sjednotíme, no stress. Do natěšené skupiny bohužel nezapadá Agátka, kterou bolí něco na ruce, nevíme, kde přesně. Ale bolí jí to fakt strašně moc, odmítá opustit auto, pohnout rukou, sdělit cokoli komukoli :( To telefonické konzultaci s naším přítelem na telefonu (kamarádem ortopedem) odjíždí Ála s Agy na pohotovost do Kolína a my ostatní vyrážíme vstříc novým zážitkům. Batohy na záda, zapnout pohony vlastní i přídavné.

Po modré a červené doputujeme celkem na pohodu k rybníku Vidlák, kde se Honza trochu proběhne po okolí a najde moc hezké a asi jediné možné místo na spaní. Vyšlo to tak akorát, že zrovna přijíždí Ála s Agátkou. Agy se vesele usmívá, po bolesti ani stopy. Vyhozený loket (hlavička radia) to byl, už je zase na svém místě a všechno je zalité sluncem. Stavíme stany, já si nutně musím vyzkoušet přístřešek z plachty, takže máme na noc i garáž pro kočár, motor a vozejk. Sice to není vůbec potřeba, ale já jsem spoko tábornice :) Noc někdo tráví ve stanu, někdo pod širákem, někdo neustálým přikrýváním a usměrňováním dítěte do spacáku, někdo ve strachu před srncem.

Ráno v lese je nádherně. Pobalíme, Honza odváží auto zpátky do Zbraslavic, aby tam počkalo u vlaku a doběhne za námi. My se zatím vyšouráme na zpevněnou cestu. Zjišťuju, že mám píchlé kolo kočárku. Cajk, lepení mám, pumpičku mám, skill taky, rybník vhodný k hledání díry v duši je kousek a stejně tam míříme, protože potřebujeme v nějaké chatě u rybníka vyškemrat doplnění vody do lahví. Vybaluju nářadí a zjišťuju, že mám všechno kromě montpák. Jako, dá se, ale snazší by to bylo s nimi. A tak skáču na právě přijíždějícího cyklistu. Po chvíli hledání nakonec montpáky v batohu opravdu nachází a jelikož se mi nedaří plášť přeprat, ujme se zkoušení a zvítězí. Uf. Je spokojený stejně jako já a tak se s úsměvem rozloučíme, narvat duši zpátky už zvládnu sama. Sice jsem lepila na dvakrát, ale úspěšně. Yes! To by mě zajímalo, kolik lidí kdy muselo lepit duši na kočáru. Já to dělala už dostkrát a neznám nikoho jiného s takovou zkušeností, ale rozhodně další klikaři existují.

Ála s celou tlupou našich dětí mezitím sehnala dostatek vody a tak jdeme. Od jahody k jahodě, od klacku ke klacku. Naštěstí jsme schovaní v lese, kde není tak velké horko a cesta je moc krásná. Furt po červené, až na zříceninu Sion. Kousek to berem bez Vítka, ten se radši o samotě pogriluje na silnici. Jako, kdyby to bylo nutný, i přes ten potok bychom ho přenesli, i přes ty kořeny předrncali... ale nutný to nebylo.

Dneska dělám průzkum míst na táboření já a je to pecka. Hned pod zříceninou, na druhé straně potoka, je podle mapy přístřešek a menší plocha bez lesa. Je to regulérní místo na tábory, přístřešek je dřevěná táborová kuchyně, plocha bez lesa je posečená louka. Za kuchyní potok plný kamenů. Nejlepší dětské hřiště na světě! Úplně vysněné místo, které jde potkat. Ála s dětskou tlupou jdou od zříceniny přes potok. Já s Honzou berem povozy a i s Vítkem to bereme okružní cestou po silnici a zpevněné cestě. Cestou natočíme vodu na hřbitově. Ještě jednou večer se tam pro vodu zase vrátíme, bylo potřeba doplnit tekutiny za celý den, navařit čaje a kávy, uvařit večeře a když je to blízko, dopřáváme si ten luxus.

V neděli jdem po modré přes Maxovnu do Malešova, kde končíme. Tuhle cestu jdem převážně bez Vítka. Kočáry projedou všude, ale pro vozejka to cesta povětšinou není. V Malešově úplně nečekaně potkáváme parní vlak. Pecka! Děti nadšené, dospělí taky! Míříme k místnímu pivovaru. Vypadá vyhlášeně, ale vaří až od dvanácti, my jsme tu v jedenáct. Nacpeme si do břicha nanuky, dospěláci to zalijou pivem/birellem. Ála bohužel na obchůzce zjistí, že zahrádka pivovaru už je teď plná a to ještě neotevřeli. Naděje na rychlé jídlo, abychom stihli vlak, se rozplynula. Takže ve večerce dokupujeme ještě rohlíky a šunku a šineme se směr nádraží. Času dost. Ooooovšem pak se Vítek vytasí s tím, že by tu měla být ještě kavárna. Ále se zablýskne v očích, v nohách najednou dynamit a jdem to prověřit. Zrnko v hrnku nejen dobře zní, ale je to i neskutečná kavárna. Pro nás úplné zjevení. Skvělý dětský koutek. Prý skvělá káva. A prosecco :) I čaj super. Ale to umytí rukou na záchodě, co voněl! A vyřešení dětských potřeb na záchodě se stoličkou a prkýnkem! To jsou teprve svaté grály výletu :)

Jako skvělý bonus na závěr se celá naše skupina vejde do vlaku a můžem se tak bez komplikací dostat zpátky do Zbraslavic k autům. A vejdeme se dokonce tak, že děti můžou sedět (na což se nám samozřejmě za chvíli vykvajznou, v pořádku) a dospěláci stojí celou dobu na obou nohou a nemusí se u toho ani na nikoho lepit.

Zase nám to vyšlo!

Rodinný výlet

Plánovat výlet pro tu naší partu, to teda není pro začátečníky. Vstupní podmínky vlastně nevypadají až tak náročně, ale když se do toho člověk pustí, chvílemi přicházejí pochyby, jestli ta příprava vážně stojí za to.

Takže ty podmínky....

1) Trasu musí pěšky zvládnout aktuálně 6letá R. Což je vlastně fajn, protože když jí byly čtyři, bylo to složitější :)

Na J. zatím nemusíme moc brát ohled, ještě ho zvládnu chvíli poponést v nosítku, když je krize. Krom řešení krize to dále přináší ten benefit, že se pak cítím fyzicky unavená i po 7km výletu a mám pocit, že jsem ohromně fyzicky potrénovala :) A navíc to vypadá, že pokud mu dostatečně dobíjíme baterky jídlem, ujde jen o malinko míň než R.

2) Na trase by mělo být něco alespoň trochu zajímavého pro děti. Stačí větší balvany nebo menší skalka, vyhlídka, most, .... třeba potok je fajn, ale násobí to objem batohu, protože je třeba počítat s náhradním oblečením pro oba poděsy :) Hřiště je samozřejmě s výhodou.

3) Trasa musí být sjízdná pro Vítka s motorem. Což by mohla být každá silnice. Ale vyražte si na bezva krásný výlet po silnicích. Zpravidla hledáme cestu někde v přírodě a snažíme se, aby ji Vítek zvládnul sám a já ho nemusela tlačit do kopce nebo brzdit z kopce. A zpravidla se nám to nepovede. A to už jsme tak opatrní, že si Vítek najde na mapách všechny možné letecké i street view pohledy. Ale vždycky se někde objeví překvapivě prudký kopec dolů, který Vítkovy ruce nezvládnou ubrzdit. Nebo prudší kopeček nahoru, ve kterém mu motor začne hrabat na prázdno a já pak mám ne úplně dlouhou chvíli na to, abych přiběhla a zastavila jeho pomalý nekontrolovaný posun pozadu zpátky z kopce. A celé to spolehlivě vylepší šotolina nebo písek nebo cokoli, co podkluzuje pod kolem motoru i pod mýma nohama.

Situaci potom může vyšperkovat jakákoli "drobnost" spojená s účastí dětí na výletu. Třeba v prudkém kopci dolů, který Vítek neubrzdí a já nás oba brzdím už jen silou vůle, protože na suché hlíně mi nohy jedou z kopce neřiditelně samy. Tak v tu chvíli J. potřebuje čůrat. A protože je to ještě mrňous, musí ta akce proběhnout rychle a s mojí asistencí. No, zvládli jsme to všichni bez ztráty kytičky, ale trochu jsem se opotila :)

4) Trasa by měla být dostupná bez auta. Tohle dokážeme tak v půlce případů. Ale já prostě nerada řídím. A mám ráda jet na výlet hromadnou dopravou. A děti to mají taky rády. A vlastně ani Vítkovi to nevadí. Ale dost to zužuje výběr dostupných míst. Sice už je opravdu hodně vlaků bezba. I hodně autobusů je bezba. Ale pořád to má svoje limity. Navíc, v případě přestupů to dost prodlužuje dobu cestování. Ono se to nezdá, ale ty bláho, než člověk najde výtah, sjede dolů, pak zas vyjede, ... Děti to teda taky moc neurychlujou a výsledný čas neaspiruje na rekord Českých drah :)

Tohle jsou jen ty základní podmínky. Téměř vždy vynechávám podmínku, že matka chce vidět hory kolem sebe a doly pod sebou. Jídlo v restauraci po cestě v podmínkách rozhodně není, protože opravdu nemám zapotřebí snažit se udržet děti, aby při čekání na jídlo (rozuměj hranolky) nelikvidovaly duševní zdraví ostatních hostů a zejména to naše.

Do zmíněného zadání jsme tentokrát napasovali výlet Tichým údolím. Z Chodova dojedeme metrem a busem na Suchdol. Odsud pěšky po cyklostezce lesem do Tichého údolí a dál až do Roztok. Odtud vlakem na Nádraží Holešovice a dál metrem domů na Chodov. Cesta od nás na zastávku Suchdol podle jízdních řádů na 50 min. Na poměry Prahy hodně dobrý, takže jedem.

Že je bezba přestup na Muzeu vopruz (normálně používám úplně jiný výraz), to víme dávno. Člověk musí výtahem z metra (C) až na povrch, vyleze naproti Opeře, pak  překonat magistrálu u Muzea a pak do nepříjemného kopečka k výtahu, kterým se může vrátit zas do metra, jen na jinou linku (A). Ideální když prší nebo sněží, ale vlastně kdykoli si to člověk hodně užije. Ovšem tentokrát to předčilo všechna očekávání. Magistrála je před Operou i Muzeem rozkopaná. Přechod je nejdál, jak by mohl být. Všude zátarasy a úzké průjezdy mezi zátarasy, v rámci kterých je vždy na zemi nějaká roura s kabely nebo tlustá hadice s vodou. Kolem Muzea lze projít jen tak, že člověk po kočičích hlavách zdolá kopec až ke vchodu do Muzea a pak stejný kopec po kočičích hlavách zase sjede dolů. A pak už jen ten kopec k výtahu. Jako, ani paralympionik by to nezdolal bez pomoci. takže my... do toho naháníme děti v davech turistů. Děti jsou fakt zlatý a drží se nás, ale honit holuby na Václaváku si nemůžou odpustit. Chápu, ale švihlo by mě... Když konečně po hodině a půl dojedeme na Suchdol, mám dost. A můžeme vyrazit :D

Naštěstí kousek od zastávky je úplně nejskvělejší hřiště, co si užijou děti i já. Tam bych chtěla bydlet :) Pak pěšky mezi domama, sluníčko už začíná hodně smažit, ale zachraňují nás poměrně nezvyklé ostrůvky na silnici, které se výborně hodí jako postupné cíle. Když dochází dech do kopce, projíždí malotraktor a když už skoro hoříme od sluníčka, potkáváme pracující bagr, na který koukáme ze stínu pod stromem. Svět nás má rád :)

Do Tichého údolí skloužeme suchou lesní cestou po naučné stezce, která je o stromech a je přiměřeně naučná :) Tady se snažím brzdit Vítka, co to dá, ale moc se to nedá a tak v podstatě jedeme spolu a on vždycky v nějakou chvíli zabrzdí za nás oba. Pod kopcem čeká potok, takže dloooouhá pauza. To by šlo. Sice nemáme závratné tempo, ale šťastní jsme snad všichni. Doufám ;)

Když děti téměř násilím odtrhneme od potoka, šineme se dolů údolím. Jdeme přísuny a přískoky. Já na tuhle disciplínu trénuju už pár let, takže cajk. Děti trhají jahody každé dva metry, hážou kamínky do potoka každé tři metry a někde mezitím šťourají do housenek a brouků a snaží se vylézt na stromy. Taková forma meditace. Vítek nemá tolik natrénováno, tak se k levelu "zenový mistr" dneska nedostane :) Při milionté zastávce na trhání jahod si všimneme bobří rodinky. Pecka!!

Protože J. je přeci jen ještě 2,5 letý prďoch, jednou se trochu poponese v nosítku, ale jen tak aby se neřeklo. Občas je ochoten se popovézt u Vítka na motoru, protože to je cool. Ale to je zatím dost adrenalinová záležitost. Vydrží to sledovat jen hodně otrlý dospělák, protože stát se mu při téhle kratochvíli může ledascos. Nicméně nám to umožní kousek popojít rychleji a bez zastávek, tak přivřeme oči a dáme to. Ovšem že by se s tímhle urychlením dalo počítat na nějakou delší dobu, to ne. Na motoru je brzo taky nuda.

V Roztokách na nás za odměnu čeká naproti nádraží kavárna. Pivo, chlazená kombucha, nanuky, záchod, ... pak cesta vlakem... J. si tak pro formu v metru na půl hodinky zdřímne... a jsme v podstatě doma. Mám pocit, že jsem vystoupala na Everest. Vítek vypadá, že tam byl se mnou. A ti dva? Asi minutu vypadali unaveně :D

Jako, naše výlety jsou specifická disciplína. Ale vždycky je to dobrý. A stejně si myslím, že ráj je pro mě už tady na zemi ;)

Břicho

 Cítit se ve svém těle dobře po porodu, to považuju za opravdový majstrštyk. No, uznávám, možná to jde ve dvaceti zcela přirozeně a samo. Těžko říct. Ale my, co jsme si na děti pro jistotu rozvážně počkaly, my si to teda musíme oddřít. Aspoň já to zadara nedostala.

První šestinedělí byl v tomhle ohledu fascinující zkušenost. Z pohledu fyzioterapeutky bych řekla výborná kazuistika na vlastním preparátu. V porodnici jsem si dala pohov, protože jsem procvičila celé těhotenství a hodlala jsem si aspoň tyhle tři dny odpočinout. Ale pak už pěkně poctivě - hluboký stabilizační systém, nebo jak raději říkáme dynamická neuromuskulární stabilizace, dvouměsíční model, tříměsíční a další modely, dýchání, vnímání těla, lehká posilovačka, ... všechno bylo. A břicho nikde. Mezi hrudníkem a pánví byla černá díra. Vůbec žádný vjem. Dítě leželo vedle mě a ta prázdná díra v břiše tam zůstala snad půl roku. Nejdivnější pocit to byl při běhání. Jako z pohádek, kde se princezna špatně nadechne bylinky, co jí má udělat neviditelnou, jenže zmizí jen kousek princezny.

Časem se to nějak spojilo a už jsem běhala celá. Po roce od porodu jsem měla pocit, že jsem ve své životní kondici. Tak jsem si postupně začala věřit na druhé dítě. Jsem fit jako dvacítka přece! :) Jenže ne. Sice jsem proběhala půlku těhotenství, zbytek procvičila a proplavala. Cvičila jsem hned v den porodu (protože prďola nemohl být u mě na pokoji, bylo třeba se přes to nějak přenést a chlastat v porodnici mi přišlo nevhodné :) ) a pak furt a furt. Břicho bylo hned od začátku pěkně usazené mezi hrudníkem a pánví, jak to má být. Žádná černá díra se už nekonala. Pecka, cvičení přineslo své ovoce. A jako jo, rozhodně jsem přesvědčená, že bych se po světě plazila, kdybych to nevzala s tím cvičením takhle zodpovědně. Ale pocit, že jsem svěží, fit a v kondici se nedostavil sakra dlouho. A ani vizuálně nelze mluvit o tom, že by se dělo něco uspokojivého. Prostě čtyřicetileté měkké tkáně mají své limity.

Když už jsem si konečně po těch dvou těhotenstvích začínala připadat ve svém těle zase jako doma, koupila jsem si s nadcházejícím létem nové dvoudílné plavky. Cítila jsem se jako matka dvou dětí, na které už je zase poznat, že trochu sportuje a neláduje se dortíkama. Vzala jsem děti a svého tátu do bazénu. V jednu chvíli se mě táta zeptal, jestli už jsem zase těhotná.

"No to fakt nejsem."

"Já když se dívám na to tvoje břicho, tak mi to tak připadalo."

Tududum tum.

Tak jsem si zas dlouho nepřipadala jako matka dvou dětí, co vypadá, že trochu sportuje. Ale čas běžel, já furt cvičila a běhala a opravdu jsem chvílema měla i pocit, že mi to už vlastně celkem sluší. Že i to vyplandané břicho trochu zalezlo a nevisí mi nad páskem kalhot a nejsem už jako v šestém měsíci.  Dostala jsem příležitost si po dloooooouhé době obléct šaty a vyrazit do společnosti. Vyrazili jsme na oslavu 20 let spinálky do Divadla Járy Cimrmana. Ojojoooj, to bylo skvělé. Člověk si zase korzuje společností, od kamarádek a kolegyň k jiným. A k panu profesorovi Kolářovi, který se na mě mile usmál, že mě rád zase vidí.... a rovnou se zeptal, jestli už jsem zase těhotná.... Ojojooooj, i pan profesor.

Dny plynuly, navzdory cvičení mě občas něco bolí a tak jsem poprosila kamarádku kolegyni Péťu, jestli by mi trochu nepomohla (šla bych za Juli, před kterou se po těch letech už nestydím za svou pacientskou posturu, ale Juli byla zrovna na cestách necestách). Trochu neochotně se svlíkám do prádla s obvyklou větou všech pacientek, že to tělo už není, co bývalo. Dozvím se, že jsem pako, že tohle je jí fakt jedno (protože tohle zas říká každá fyzio a myslí to upřímně). Stoupnu si způsobně, aby si mě mohla vyšetřit aspekcí (tedy podívat se na mě). A už vidím jen ty zcela překvapené vyvalené oči a slyším "Zuzi!! Co to břicho??"

Tududum tum.

Cítit se dobře ve svém těle je jedna věc. Ale ty vidle, co mi do toho občas někdo přijde hodit.... s těma je to teda fakt dřina :)

Hory

Za oknem už je tma a z ložnice se ozývá derby Sparta - Slavia a Jakubův nekonečný kašel. Dneska už mě to tolik nedrásá. Ale včerejší nekonečná noc plná jeho kašlání, bublání a zoufalého pláče mi dost připomínala naše úplně první společné týdny, kdy na něj jako šestitýdenního mimináče skočila respirační viróza a já jsem se spoustu nocí bála, že se nám ten úplně mrňavý člověk utopí ve vlastním těle.

Takže teď sedím se smíšenými pocity, navzdory tomu, že jsem právě přijela po čtyřech dnech na prosluněné jarní Šumavě, kde jako zázrakem ještě pořád drží na sjezdovce sníh. Že to risknem a vyrazíme na Šumavu na lyže, jsme se rozhodli před dvěma týdny. Letos nám ta zimní sezóna nějak proklouzla mezi prsty. Začalo to tradičním druhým adventním víkendem. To jsme byli doma. Místo toho, abychom vyrazili do zimní krkonošské pohádky s kamarády. Podle fotek to byla fakt zimní idyla, Lada by si uslintnul. No jo, jenže v pátek v čase odjezdu měl Jakub horečku a vůbec nevypadal, že ho to brzo pustí. Pustilo ho to hned v sobotu ráno. Obrečela jsem to, ale co už. Některé věci člověk prostě nevymyslí, je třeba pustit emoce na chvíli ven a pak se radovat z adventu, protože ten je se dvěma prďolama doma prostě nezpochybnitelně krásné období.

Ze silvestra jsme si krom dobré nálady z úžasného společenství přivezli i neštovice. Absolvovali jsme je postupně a těch šest týdnů bych v dalším životě nerada opakovala :) - jak ví každý, kdo si to doma s nemocnými dětmi takhle zkusil. Celou dobu jsem napjatě přepočítávala dny do odjezdu na hory. Stihneme to?? Protože Itálie. Tam bývá sluníčko. A nádherné výhledy. A parádní sjezdovky. A jedeme s partou. A v partě my snad zase pomůžou s hlídáním, abych zvládla dostat obě děti na lyže. Těšila jsem se jak malá. A děti taky. Rozárka poskakovala po bytě měsíc dopředu a vykřikovala, ať už jsou ty hory. Jeeenže neštovice, to není jen tak nějaká srabácká virózka. Neštovice zamíchají s imunitou ještě na dlouho dopředu. Takže i když je člověk super extra opatrnej, nechá děti dostatečně zregenerovat doma, žádná školka, překoná sám sebe a omluví plavání a gymnathlon ve jménu rekonvalescence.... Stejně zas nějakou tu posr... virózu dostanou a sejme je víc než jindy. A když je zrovna čirou náhodou chřipková epidemie...

Na hory jsme stihli odjet. Yes!! V sobotu ráno. Rozinka v pátek odpo dostala ukrutnou rýmu. Dobrý, tahle její rýma, to známe, dva dny bude marná a pak to půjde. A ono ne. Úplně celou dobu měla horečky. Ve dne, v noci, s lékama, bez léků. Nevystrčila paty z chalupy, natož aby viděla sjezdovku. Ani kamarády si neužila. Bylo jí tak zle, že jenom spala. Jakub se udržel do úterý ráno. V pondělí jsem ho stihla vzít aspoň na čtyři jízdy na dětský kopeček. To aby mohl křičet, že chce na lyže, protože se mu to líbilo. Pak na tom byli s Rozárkou oba stejně. Horečka, horečka, horečka. Probdělé noci s Jakubem. Občas se někdo počůral, občas se někdo pozvracel. Skoro všechno jídlo jsem odvezla zpátky domů. A přivezla dvě vyzáblé bledé postavičky.

Já to vydržela jen díky skvělé kamarádce Ále, která mi děti v chalupě každý den ohlídala a já mohla aspoň dvě hodiny sama jezdit. Nehráblo mi. Dokonce jsem chvílema na sjezdovce byla úplně šťastná, jak to bylo krásný. Jednou se mi podařilo hodit ukázkovýho tygra, jak jsem se kochala a opájela štěstím z čerstvého prašanu, sluníčka a prázdné sjezdovky. Pro lyže jsem si pak šla asi 20 metrů zpátky. Letecký den :)

Brečela jsem po nocích (co taky jinýho, když člověk nespí) a po příjezdu Vítkovi na rameni. Ten se teda při pohledu na ty dvě malé zbídačené trosky taky skoro neudržel a uronil slzu.

Doma jsem pár dní počkala, než se z toho vyhrabou a našla ubytování na Šumavě. Přece se na ty lyže ještě musíme letos postavit, takhle by to nešlo. Jenže shánět na poslední chvíli ubytování pro vozejka s rodinou, to není jen tak ledajaký úkol. Nejradši bych jela hned, ale nakonec musela jít před Šumavou ještě Rozárka na týden do školky. A školka, to je prostě peklo. Furt dobrý, furt dobrý, obě děti zdravý. Odjezd v úterý. Takže v neděli před tím má Rozárka opět brutál rýmu a horečku. To jsem musela jít vyběhat, i když vševědoucí hodinky Garmin doporučovaly ještě dva dny regenerace. Ale toho bych se taky nemusela dožít, v těhle podmínkách. V pondělí večer jsem si přečetla na moudrém fejsbůku, že když má dítě teplotu, mám ho pak rozhodně nechat tři dny úplně na pokoji. Nojo, ale hory mají větší pravdu než pitomej fejsbůk a nějaká paní doktorka na něm. Jedeme a uvidí se. Rozárka má sice furt šílenou rýmu, ale hory, krom toho, že mají pravdu, tak taky léčí.

V úterý ráno ještě doma Vítkův záchod, aby to dobře vyšlo a mohli jsme se při troše štěstí vrátit domů v sobotu a další záchod zvládnout zase v klidu domova a ne alternativně s nejistými výsledky. Jedeeeem!! Ve středu beru na svah nejdřív Jakuba, odpo Rozárku. Užíváme si to všichni na maximum, je to úplná rodinná pohoda, na sjezdovce i na chalupě v herně. Venku sunshine jako blázen, 14 stupňů, lyžuju v triku, sníh odpovídá březnovému datu, ale díky díky za něj! Jsem šťastná a přiblble se usmívám. Ve čtvrtek už má Jakub rýmu, je chvílema super protivnej, ale jinak idyla, na sjezdovku už dopoledne vyrážíme všichni tři spolu, je to párty. Rozárka zpívá písničky o tom, jak má ráda lyže, v poledne cestou na chalupu za Vítkem si zpívá, jak se těší odpoledne zpátky na lyže. Ovšem Vítka nacházíme zeleného, nespokojeného a vůbec si nezpívá. Má dysreflexii, cévka neodtékala, navíc se potřebuje posadit na záchod. Rozi si zatím pořád zpívá, mě došel humor. Alternativní podmínky prověří a zocelí, nás to zase nezabilo (ale bylo to o kousek :) ), ale posílilo. Tak určitěěěěě. Celou akci máme za sebou, byla to tady sakra výzva, pokoj nám teda aktuálně rozhodně nevoní po fialkách, ale hodně jsme si oba oddechli. Vítek je sice pořád zelenej, nicméně nemá chudák na výběr, s Rozárkou odjíždíme a necháváme mu tam chlapečka Jakuba s brutál rýmou, špatnou náladou a nejspíš s trochou teploty. Dáváme s Rozárkou poprvé sedačkovou lanovku a modrou sjezdovku, z obou nás cáká spokojenost, Rozi se nemůže rozhodnout, jestli zpívat o lanovce nebo o sjezdovce :) Od pátku už můžeme s klidem říct, že je Jakub nemocnej. Naštěstí to s Vítkem zvládnou a my si můžem ještě do sobotního poledne užívat "ten úplně skvělej sport, mami!". Rozárka se lepší každou jízdou a je nám spolu dobře. V noci zase společně nespíme, protože to malé zahleněné chůdě sotva dýchá a kašle a kašle a pláče. Nicméně mu to nebrání se naštvat, že ho nevezmeme sebou na lyže, on přece nemá teplotu!

Mám skvělé děti. Jsou krásné, chytré, šikovné a vypadají, že mají rádi hory. A mám statečného muže, který dělá, co může. Mám prostě velkou kliku. A i když to teď u nás doma zní jako v tuberkulózním sanatoriu, mám důvod se přiblble usmívat, jak jsme si zase užili světa.