Pondělí 18.7. 2011

Stráňavy - fakt velkej lom :-) - koupaliště - Žilina - Praha

Uff, to byla teda noc plná vášní. Spát jsme šly fakt brzo, už před desátou. Holky usnuly hned, ale mně se vůbec nechtělo spát. Takže jsemnejdřív přemýšlela o medvědech. Pak o tom, jaký je hrozný vichr. Pak o medvědech. Pak o vichru. Pak o medvědech. Pak o vichru. Pak taky trochu o tom, jak by bylo super spát.... Když jsem už konečně po několika hodinách usnula, budily mě velmi živé noční můry o pánech, co mě chtějí unést... Ještě že jsme dneska potřebovaly vstát brzo, to mě vysvobodilo z přemýšlení a koukání do větví.

Po snídani si k nám přisedl kolemjdoucí místní houbař. „Vy jste tu jen samé baby???“ „A to jste tu takhle samy spaly???“ Doporučil nám nejkratší cestu na bus nebo do Strečna, kolem koupaliště, abychom se nemusely trmácet ještě přes les z kopce do kopce. Nedohadujeme se, ale rozhodně nehodláme jet busem, chcem přes les. Chacha, to jsme si pěkně myslely...

Takže vyrážíme po žluté směr leszkopcedokopce. Není to tak snadné, jak jsme si představovaly. Vypadá to, že klub slovenských turistov se nějak špatně dohodl s těžaři. Žlutá značka vede přímo do plně fungujícího lomu. Sice máme rády dobrodružství, ale čeho je moc... Takže se na dálku omlouváme místnímu houbaři a vracíme se do vesnice na koupaliště :-) Dobrá volba! Takové koupaliště po třech dnech na kopcích vůbec není k zahození. A kdyby měli šanci ke srovnání, doporučilo by to 5 z 5 našich budoucích spolucestujících ve vlaku. A navíc, jednou za čas ležet na koupališti a číst si časopis, to vůbec není k zahození. ještě kdyby k tomu vysvitlo na chvíli sluníčko, bylo by všechno značka ideál :-) Pro jistotu radši začalo pršet, ale nás to rozhodně nerozhází, už jsme v podstatě on the road :-) Abych nezapomněla, konečně vznikla fotka do katalogu cestovní kanceláře, po které jsem tolik toužily - Češi se vrací k Balatonu :-)

Být on the road pro dnešek znamená být 6 hodin vystavené mrazícímu boxu EC a napospas průvodčímu, který trpí pocitem, že ve vagonu je 50 stupňů, klimatizaci nelze ztlumit, natož dokonce vypnout... Takže teplotní rozdíl mezi kupé a uličkou roste geometrickou řadou a vlakem sem a tam bloudí zoufalá maminka oslovující svého synka „ty moje malá zmrzlinko“ a společně hledají teplé kraje. Sice marně, ale aspoň se zahřívají chůzí. Naštěstí v našem kupé-četnářském kroužku nálada neklesá, množství zásob pochutin se výrazně netenčí a zatím se daří odrazovat případné spolucestující zutými pohorkami, které významně vystavujeme na odiv v celé své kráse a hlavně síle :-) Miluju i tyhle aspekty cestování :-) Až by se zase hodilo zmínit nesmrtelnou větu jogínky Eli „som šťastná“

Takže tohle, tohle byla opravdu dovolená z kategorie luxusních parádních superbes! Zas jsem Radovan z Radovanových radovánek :-) Mám štěstí na lidi a mám se hrozně dobře! Díky!

Neděle 17.7. 2011

Chata pod Suchým (1075) - Starý Hrad - Nezbudská - Lúčka (380) - Hrad Strečno - Rakytie (741) - sedlo Javorina (967) - po zelené směr Stráňavy, spíme kousek od Stráňav, u rozcestí se žlutou

Holky ještě spí a já si dávám další pohodové ráno s Respektem. Vůbec si rána docela vychutnáváme v klídku. Všichni draci vždycky vyrazí brzy a dorazí na stejnou chalupu jako my, jen o dvě hodiny dřív a pak už jen sedí před chatou a koukají, kdo přicází. To musí být nuda :-)))) A navíc, my máme dovolenou! :-)

Jinak včerejší večer ve společnosti čaje s rumem (v poměru 1/2 l čaje a deci rumu :-)) a tří slovenských chalanů byl docela vydařený.

Kvíz: Jak se pozná těhotná turistka? 10 minut si fotí před chatou odhalené břicho.

Kombinace krém na opalování a vykrystalizovaná sůl na obličeji - doporučují 3 ze 4 kosmetiček!

Je fakt horko. Po 2 hodinách ukrutného sestupu do Strečna jsme se střídavě potkávali s většinou lidí, co s námi nocovali pod Suchým. A vlastně i pod Chlebom. Takže pod suchým chlebom :-)))) A všichni ti lidi se nás ptali, kam dneska jdeme a všem jsme shodně odpovídaly, že nevíme. Což je trošku zaskočilo. Prostě do Strečna a uvidí se. Takže teď jsme ve Strečně a vidí se. Padla na nás sice ukrutná lenora a na Janénku dokonce i bolení v krku, ale tahle cesta prostě není pro másla a my rozhodně do toho dalšího kopce polezeme... až si užijeme obědovou pauzičku...a až si dáme zmrzlinu... a až si dočteme Reflex. Momentálně vede J. X. Doležal se svojí radou, jak zhubnout - místo čokolády si ubalí jointa a jeho manželka-nekuřačka si místo mlsání nalije červené víno. To je teda idol! :-)

Hmm, v tom vedru zmrzlina fakt bodla. Doplnily jsme do batohů potřebnou zátěž ve skupenství kapalném, protože je pravděpodobné, že do úterka už nepotkáme žádnou jen tak pitnou vodu. Aspoň neodletíme, když začne foukat.

Kopec. Tyjo, ufff, masakr masakrový. První hodina cesty byl čistý velmi intenzivní strečink achilovek. Hroznej sklon. Dál už to pak byl jen normálně šílenej kopec :-) Samozřejmě, že jsem si daly dostatek pauziček. Krom jiného se v tom vedru na slunci dost vypékáme. A při jedné takové pauze jsme dostaly báječný nápad, že se trochu vyvětráme. V liduprázdném lese jsme shodily batohy uprostřed cesty, s příjemnou úlevou si sedly a odložily trička. Jak si tak sedíme uprostřed cesty jen v podprsenkách, najednou v liduprázdném lese vyjíždí ze zatáčky auto. Oba pánové v něm byli zjevně potěšeni příjemným překvapením a tak se s námi velmi ochotně dali do řeči a hovor protahovali, jak jen to šlo. Když odjeli, přijel cyklista. Jak říkám, liduprázdný les :-)

Krom kopce a vedra a kopce a vedra nám ještě díky Janénce vstoupil do cesty nechutný komunistický památník československých hrdinov. Monument, který je vidět z širého okolí a přitahuje místní mládež z blízkého i dalekého okolí. Je to neuvěřitelné, nejbližší vesnice pěkně daleko pod kopcem, ale co chvíli sem dojede nějaký hoooodně vytuněný dunící auto, na pár minut vyskáčou mladí perspektivní a jedou zas pryč :-))) Nicméně Janénka si hned připadala jako doma v Praze, blízko Vítkova :-)

Podle smělých původních plánů chceme dojít takovým okruhem zítra zpátky do Strečna na vlak (což se nakonec ukázalo jako mylný předpoklad, ale to teď ještě nevím :-)) Každopádně jsme všechny ty těžce nastoupané výškové metry zas opustily a našly si báječné místo na spaní kousek od vesnice Stráňavy, u potoka, který byl jedna z nejlepších věcí, co nás dnes potkaly. Je to takové místo, kde se zjevně místňáci potkávají o ohně - nějaké sedačky a stůl a ohniště. A chvíli potom, co jsme se usadily na sedačkách dorazili dva místní mladíci na kolech - jeden z nich si významně nejdřív svléknul triko, aby se ochladil v potoce a pak bez trika zkoumal své kolo - saozřejmě velmi ležérně a trochu významně. Srandy pytel :-))

Když konečně tahle štěňata zmizela, jdem se po třech dnech na kopcích taky trochu umýt. Potok je super!! Velká lábuž!! Tentokrát už naštěstí beze svědků :-)

„Jano, Hano, Tatranka ANO!!“ Náš nový bojový pokřik pro povzbuzení k jídlu. Sice není moc třeba, ale je dobrý :-))

Sobota 16.7. 2011

 

Hromové (1636) - sedlo za Hromovým - Chleb (1645) - Smilovske sedlo (1524) - Velký Kriváň (1708) - Pekelník (1609) - sedlo Bublen - Malý Kriváň (1670) - sedlo Priehyb - Stratenec - sedlo Vrata - Biele skaly - Suchý (1468) - sedlo Príslop - Chata pod Suchým (1075)

Božské, takhle vyspalá jsem nebyla už strašně dlouho, je mi hrozně dobře. Rozhodně nikam nespěcháme, plán cesty je cíleně velmi flexibilní, rpotože my přeci máme dovolenou! :-)

Mimochodem, není nad trochu estetiky hned po ránu ke snídani. Chlápek z chalupy by ráno běhat a pak se osvěžoval před chalupou v kádi s vodou. Hmm, hezkého chlapa bez trička po ránu viděti, pěkný den míti! :-) Trochu pubertální, ale příjemné :-) :-)

Z chaty vyrážíme samozřejmě nahoru do kopce. Na Chleb a dál a na Velký Kriváň. Do sedla mezi tyhle dva vrcholky bohužel vede lanovka, takže se najednou všude rojili dost divný lidi v podivných oblečcích. Favority se rozhodně stali uřvaní Maďaři, co se fotili na každém kameni a na Rybču skoro sedli kvůli tomu, aby se vešli k ceduli Kriváň. Huňár zcepeň kámoš!

Včera jsme se předbíhali s trojicí chlapů, dneska jinou dobíháme vždycky, když si dají dlouhou pauzu. Na Malém Kriváni už je to s lidmao dost lepší, neprudí tu ti čistí vyvonění s kamerami.

Dneska je konečně vidět okolní kopce, nejsou tak nízko mraky a je to fakt parádní pocit jít po hřebeni, z každé stranytak půl metru ke srázu a ze všech stran jen kopce a rozkvetlé louky.

Už od rána s holkama pozorně sledujeme fenomén „žena, muž a batoh“. Variant je hned několik a těžko je poskládat za sebe podle závažnosti případů

1. Taková nejběžnější varianta je muž s velkou krosnou a žena s malým batohem.
2. Varianta, která nás překvapila hned po ránu u chalupy je muž s velkou krosnou a žena bez jakéhokoli zavazadla.
3. Před chvíli se objevila vylepšená varianta č. 2 - muž s 2 malými batohy a žena bez zavazadla.
4. Téměř raritní je varianta muž a žena se stejně velkými batohy.
   Takže my 3 holky s krosnama si tak trochu říkáme, že tady někde by mohla být ta chyba :-) Princové nestojí o emancipaci. No a my si teda asi počkáme, až princové získají celé království a přijdou k rozumu :-)))

Dnes po takové době, co se s holkama známe, si holky všimnuly mé úchylky vázat uzlíky na obalech od potravin :-)) Jsem dost ráda, že tohle objeví jen ti, co mě dobře znají a to rozhodně ani ne všichni :-) Mé velké tajem :-))

Už sedíme před chatou pod Suchým. Paráda, nádhera, labůžo!!! Večeře s luxusním výhledem, kofola s rumem a luxusním výhledem... Zase přemýšlím, kam se přestěhuju, abych byla blíž horám :-) A jako vždy v podobných chvílích se zas dostává do hry Liberec :-)))))

Cesta přes Biele skaly a Suchý rozhodně nebyla pro másla. Chvílema jsem si říkala, že už asi provozujeme horolezení. Ovšem za tu nádheru to rozhodně stojí.

Počasí nám přálo celý den, krásné mraky i sluníčko, teplo tak akorát a teď je obloha úplně vymetená. Jsem radostná a šťastná a to až tak, že jsem si to jednou musela zakřičet ze skály. Pak už jsem to radši jen psala manželkám :-)

Pátek 15.7. 2011

Terchová (514 m n.m.) - Davidkovci - Dolné a Horné Diery - sedlo Medzirozsutce (1200) - po modré pod Velkým Rozsutcem - sedlo Medziholie - okolo Stohu na Chrbát Stohu - Stohové sedlo (1230) - Poludňový Grúň (1460) - Chata Pod Chlebom (1415)

První den cesty je zdárně za námi, sedíme v Chatě Pod Chlebom a srkáme čaj s rumem. Druhý. Na lačno. Ajaj :-) Rybča: „Holky, co si budem povídat, zž nám není 15 a ta chatička je dost příjemná.“ Je to tak :-))))

Dnešek byl jinak velmi pestrý. Třeba hned začátek a moje první jízda lehátkovým vozem. Hned jak jsem si sedla na lehátko, vybavila se mi Vražda v Orient Expresu :-) Jen byl malý rozdíl v tom, že povlečení v Orient Expresu nemají ve vojenských pytlích a kupé průvodčího tím pádem nevypadá jako skautská klubovna těsně před odjezdem na tábor :-)

Na autobusovém nádraží v Žilině nás odchytnul podnikavý pán, který odlákává čekající na bus a vozí je levněji ve svém mikrobusu. Zjevně je to velmi neoficiální, ale oboustranně výhodný job. Do Terchové nás dostal rychleji než autobus, i když otázka, jestli se bojíme rychlé jízdy, mě trochu vyděsila. Možná víc, než jeho historka o tom, jak se včera podruhé narodil, když ho těsně minul medvěd. všechny se snažíme tuhle historku rychle vytěsnit :-)

Z Terchové vyrážíme za deště a počasí si na nás v průběhu vymyslelo dalších milion variant, včetně mlhy husté tak, že by se dala krájet :-) , mrholení, lijáku, nějaké té kroupy, vichřice, … ale večer i vymetenou oblohu a sluníčko.

Začátek cesty nás vedl Jánošíkovými dierami. Nádherná cesta plná žebříků, vodopádů, lávek, i když bylo hodně mokro a smekalo se pod nohama co se dalo, stejně ze mě hned byl Radovan z Radovanových radovánek. A společnš s tím se mi jako vždy spustil v hlavě jukebox (a nezastavil se až do konce výletu :-))

Za zmínku stojí ještě cesta kolem Stohu, která byla tak ale tak moc bahnitá, že jsme se kolem dokola toho kopce v podstatě proklouzaly a bahno odsud hned tak z pohor neumyju :-)

Celý den jsme šly v mracích a mlze a vlastně jsme skoro neviděly, kam jdeme. Až cestou z Grúně vichr nabyl takové síly, že dokázal roztrhat mraky a my mohly konečně poznat, že jsme na horách. Po celém dni jsme se za odměnu mohly pokochat pohledem na okolní kopce. Hmmmm.

Pohled od ešusu s večeří

Večerní pohoda na chalupě, večeře před chalupou z jednoho ešusu a s výhledem na hory, atmosféra, kdy má člověk pocit, že nejvíc na světě je horký čaj s rumem a místo na matraci na povale... vlastně mi stačí ke štěstí hrozně málo :-)

ŽENY SE ŽENOU NA FATRU ANEB TAHLE CESTA NENÍ PRO MÁSLA

Čtvrtek 14.7. 2011 23:05

Ještě v Praze

A je sbaleno. Už vůbec neumím balit úsporně, batoh je těžký jako nejmenované zvíře s rohy, co ho některé nebohé děti znají jen jako fialové... teď je to nějak jediné slovo, které se mi žene do pusy... no, poslední dobou se mi tam žene až příliš často.

Jsem opravdu hodně ráda, že aspoň na čtyři dni vyrazím do pryč, už je to dlouho potřeba. Podle pravidla kamaráda Kuby „normální pracovní doba je 12 hodin a prodloužený víkend = dovolená“ mám dneska pocit, že odjíždím nejmíň na měsíční dovolenou :-)

Moc nejvíc se těším, až budu někde na kopci a nebudu mít v hlavě zbytečné hlouposti a pošahané události. Jen popravdě nevím, jak se s tím těžkým batohem na nějaký kopec vyškrábu :-) Jak je možné, že jsem kdysi jezdila s teletem, ve kterém byl svetr, spacák a piškoty?? :-))))

A jedéééém! Praha - Žilina.

A JAK BY SE DALO TO NAŠE CESTOVÁNÍ KRÁTCE SHRNOUT?

Jely jsme tři a jak řekl Slávek Vurst, je to počet, , kdy je to vždycky 2 na 1. A jak to bylo u nás? 2 fyzio + 1 designérka grafička. 2 řidičky + 1 neřidička. 2 kuřačky + 1 nekuřačka. 2 kafařky + 1 čajařka. 2 pijačky vína + 1 ucucávačka vína. Něco málo na té teorii možná bude :-)

Na výlet s námi vyrazily tři rozličné fotoaparáty, všechny v permanentní pohotovosti, takže mám podezření, že na všech fotkách budeme buď s foťáky v rukou a nebo při jídle, protože snad jen při něm jsme foťáky odkládaly.

Cestovaly jsme korábem jménem Kia Sorento, což na první pohled není malé auto, ale občas jsem měla pocit, že je buď menší a menší, nebo se naše věci stále nafukují. Každopádně v úzkých uličkách provensálských měst se spíš zdálo, že se nafukuje i auto.

V každém průvodci Provence se člověk dočte o levanduli, která bohužel v říjnu už nekvete. Co je ale věčné a stálé po celé Provence je její barva a vůně (myslím levanduli samozřejmě), které se prostřednictvím všemožných věcí derou na výsluní slávy asi o to víc, když jim nekonkurují voňavá kvetoucí pole. Fialovou člověk najde i na četných okenicích a dveřích, z malých obchůdků útočí levandule z milionu různých mýdel. Co se týče vůní, nevyhrává to zdaleka jen levandule, i v říjnu tu stále kvete spousta kytek, které člověka chytnou za nos. Ve městech se pak odehrávají doslova voňavé hody a nejvíc, když je na náměstí trh. O přízeň čichových buněk se dere koření, sýry, salámy, olivy, ryby, samozřejěm nechybí mýdla a celek většinou doplňuje nějaká pekárna a restaurace poblíž. Pokud člověk chce být s Provence těsně spjat i cestou domů nebo ještě doma, má několikmožností. Nám se pro dlouhé cesty osvědčila intenzivní vzpomínka prostřednictvím zrajícího sýru uvnitř auta :-) Francouzské jídlo je kapitola sama pro sebe a řekla bych k tomu asi jen to, že Francouzi prostě umí jíst a dopřát si místní menu byl pro mne svátek.

Důležitý poznatek nám přibyl v oblasti map. Vlastně jich je hned několik:

1)                  Je dobré mít ke GPS v autě i mapu. I pan GPS se totiž občas ztratí nebo octne v poli.

2)                  Někdy se vyplatí panu GPS věřit.

3)                  GPS je smaostatná inteligence a občas si chce bez udání důvodu dát pauzu a VŮBEC nic nedělat.

4)                  Francouzské mapy jsou z velké části jen hrubé náčrty, které mohou velmi dobře posloužit ke zjištění, zda je cíl vpravo nebo vlevo. Víc od nich člověk nemůže chtít. A rozhodně nelze očekávat, že turistickou mapu lze zakoupit v turistických informacích.

Kempy jsme poznaly rozmanité, obří i takřka rodinné, levné i drahé, slunné i stiné, ale pro většinu z nich byla typická zima a horká voda nebyl úplně samozřejmý úkaz. No, dá se, ale v půlce října to potom není žádný luxus :-)

Cesta to byla rozhodně příjemně pestrá, okusily jsme kopce i města, víno i výtečné jídlo, plkaly i řešily skoro filozofická témata, mluvily i mlčely a dokonce jsme i nakupovaly (závěrečné šílenství v intermarché už víc není třeba popisovat :-)

Takže jedou větou: bylo to báječné a hned bych jela znova. Díky, holky!

Bollen → St. Paul-Trois-Chateaux → a pak už přes Německo do Prahy

Čtvrtek 14.10. 2010

Musím přiznat, že noc ve Formuli byla příjemná. Luxusně jsem se vyspala, vstávala jsem do teplé místnosti, jak už jsem zmínila, bylo teploo i na záchodě, balily jsme suché věci, při snídani jsme seděly pohodlně na posteli, … prostě se děly věci, které už se dlouho neděly. Při opuštění hotelu jsme vzhledem k množství bagáže musely vypadat, že si hotel celý odnášíme pryč :-)

Poslední zastávkou naší cesty bylo St. Paul-Trois-Chateaux, kde jsme vzaly útokem místní intermarché. Jako člověk, který nemá rád velké nákupy, jsem trochu trpěla, ale na druhou stranu jsem se Klárčinou a Zuzčinou nákupní horečkou výborně bavila. Pod heslem „mě pak vždycky doma mrzí, že jsem toho nekoupila víc“ holky vytrvale vyšlapávaly cestičku mezi regály s vínem, regály se sýry a plnícím se nákupním košem. Výsledný výkon 17 lahví pro Klárku a 15 lahví pro Zuzku byl pro mne obdivuhodný. K tomu jsme samozřejmě nakoupily i zásobu sýrů, které o sobě dávaly vědět celou cestu do Čech a při každé čůrací a kouřové pauze nás vždy intenzivně vítaly zpátky v autě :-)

Intermarché jsme opouštěly kolem poledne. Krom bouračky na dálnici, stojící kolony a našeho adrenalinového objíždění téhle patálie někde u Colmaru se už cestou stalo jen to, že v celém Německu byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a tam, kde nebyla mlha, byl panáček s lopatou, který přesýpal hromadu ( = značka práce na silnici). Vyjímečně jsem seděla vepředu a snažila se pomáhat navigovat a nenechat řidiče usnout. Ovšem když jsem kolem druhé v noci už začala usínat, byla moje snaha o pomoc dost kontraproduktivní - když jsem se probudila, vyděsila mě ještě v polospánku nějaká cedule a přesvědčovala jsem nebohou Klárku, že měla odbočit. Samozřejmě nikam odbočovat neměla a naštěstí se mnou nenechala přesvědčit. Měla jsem radši jen spát...

Asi v půl čtrvté ráno jsme dorazily do Prahy a v půl páté už jsme konečně parkovaly auto na Hradčanech, kde jsme se Zuzkou končily. Zus byla díky několika kafím a litru coca-coly notně naspídovaná a tak jsme ještě před svítáním musely všechno trochu probrat :-)

A tak jsme se šťastně vrátily domů. Bylo asi 5h ráno už 15. října.