Cestování s příběhem - Auta stojí, vlaky jedou

Úvodem by mělo zaznít, že si všímám, že České dráhy se snaží. Snaha se jim upřít nedá. Když jedu sama do Tábora a celou cestu prospím v kupé, není si nač stěžovat. Cestování s Vítkem a jeho vozejkem, to je ale cestování s příběhem. Alespoň jsme v kolektivu oblíbení, protože vždycky přijedeme s novou historkou.

Ano, spousta vlaků dnes již má bezbariérový vlez alespoň do jednoho z vagonů. Často dokonce za vlezem následuje i kupé. Pokud není kupé, existuje ve vagonu vyhrazené speciální místo, které je v podstatě vždy na dosah záchodu. Pro mě dobré, a pachová stopa, ta je v pohodě, čich se po nějaké době adaptuje. Základem úspěchu je tedy vydržet a místo zbytečně neopouštět. V osobních vlacích je to navíc výtečné zpestření, protože záchody mívají speciální systém zavírání a otevírání a ne každý si o něm myslí, že je intuitivní :-) Ale zas si pak člověk pamatuje navěky, že je v systému tlačítek i jedno pro zamknutí dveří..

Pokud jede člověk zánovním vagonem a nebo by se dokonce chtěl radovat ze soukromí a pobytu v kupé, tak nic není zadarmo. Tyto části vlaku jsou klimatizované. A aby někdo neřekl, že se na vozejky kašle, tak tady vždy dostanou něco extra. V jiných vagonech je vždy alespoň o pět stupňů tepleji. Například dnes, v parném létě, kdy ze mě cestou na nádraží tekl pot proudem, očekávám příchod nachlazení. Sedím ve vlaku ve dvou tričkách a mikině a je mi strašná zima (už pět hodin, protože máme dvě hodiny zpoždění, ale to je jiná kapitola). Naproti mě sedí dva ztepilí muži oděni v péřových bundách. Vedle mne Vítek naštěstí pořídil na léto taky super péřovou vestu, tak se zatím klepe jen decentně a nedrká mi. Abych nebyla nespravedlivá. Existují i výjimky. Občas se stane, že se na mražení dopředu připravujeme a snažíme se dopředu navzdory letnímu počasí nakumulovat teplo. V takovém případě potom vlak nemá připojený vagon pro vozejky. Sice se naše cesta na ČD musí hlásit s dostatečným, alespoň jednodenním předstihem, ale to víte... děkujeme za pochopení. Vždycky je tu nákladní vagon, který jediný má dostatečně široké dveře. Nemá otevírací okénka, natož sedadla pro doprovod. Ale když se již zjevně na vozejku i vedle na zemi blížíme ke kolapsu z horka, ochotná průvodčí nám proti předpisům otevře aspoň svoje okno ve vedlejší komůrce, kterou má vyhrazenou. Zároveň poskytujeme zcela bez poplatku hlídací službu cyklistům, s jejichž koly se vezeme.

Specifickou kapitolou cestování s vozejkem jsou plošiny pro nástup do vagonu. Jejich hlavním společným rysem je, že v 90 procentech nefungují. Mojí pohádkovou představou je, že se otevřou dveře vagonu, objeví se rozesmátý průvodčí a zvolá: "Pojďte dál, dneska nám to krásně funguje!" Pravda je taková, že vlaky sice jsou vybaveny plošinou, ale ovládat ji umí tři průvodčí v republice. A to ti, kteří už nás potkali. Ostatní sevřeni děsem trénují ovládání plošiny od chvíle, kdy zjistí, že na ně zrovna jako na potvoru padl ten vlak s invalidou. Někteří se pro jistotu ještě raději přeptají, jestli pán opravdu potřebuje pomoct, nebo si nastoupí sám. Asi proto, že se plošiny moc nepoužívají, nejsou úplně zaběhané a tak se jim občas nechce pracovat. Jakmile klesne teplota pod 4 stupně Celsia (ano, nad nulou), zamrzají. Ale ani vysoká letní teplota nepřináší jistotu. Pro případ vozu bez plošiny nebo jejího nefungování, existují na každém nádraží plošiny na kliku. To se neporouchá asi nikdy. Jen někdy přijede na jiné nástupiště, než je zrovna potřeba, ale to jsou maličkosti, to má vcelku snadné řešení.

Zaměstnanci drah, to jsou milí lidé. Někteří. Průvodčí jsou mimo jiné zcestovalí a tak ledascos viděli a slyšeli. Pokud vozejk natrefí na tu správnou osobu, může si gratulovat. Například se mu dostane povzbuzení a podpory, že teď už vymysleli nějakou tu operaci, takže chlapec bude určitě brzy chodit. Spousta hodných lidí je i mezi nádražáky, kteří dostanou vždycky za úkol nás provést skrz nádraží, kam budeme potřebovat. Většinou je to ale proto, že nefunguje výtah a musíme jet nějakým nákladním. To bývá každopádně dost zajímavé, protože k tomu patří i procházka skrz útroby nádraží, místy, kde projíždí vozíky s balíky a kde nádražáci svačí. O nádražích toho tihle lidé vědí hodně a když je cesta po nádraží dlouhá, přihodí i něco ze svého rodinného života.

Pokud má člověk smůlu, natrefí sice na hodnou paní v ČD centru, která poradí nejlepší možnost zakoupení lístku, udělá rezervaci, ale nějak se to prostě nepovede. Špatný den. A tak se stane, že je den jako dneska. A to je třeba jeden z příběhů. Člověk v Berlíně po krásném vydařeném výletu u narvaného vlaku zjistí, že rezervaci nemá ohlášenou až za hranice. A pak přijde pan průvodčí, který už není ani milý. Bohužel neumí anglicky a plynnou ostrou němčinou a posunky dává jasně najevo, že o nás neví a že nás nechce. Fuck off po německém způsobu. Naštěstí je zahlcen dalšími cestujícími a jejich dotazy, tak nás ztrácí z dohledu. Z cesty do Berlína víme, jak vypadá naše extraluxus místo se sklápěcími sedačkami, zacílíme, hodní mladí siláci naštěstí existují a dokonce mluví anglicky, takže i do vagonu se dostáváme, ač dveřmi přes vedlejší vagon, protože v tom našem nefungují. Vyhazujeme paní, co spokojeně sedí na sklápěcích sedačkách pod obrázkem vozejku (protože místa pro vozíky jsou jistota, ta jsou vždycky prázdná). A jede se. Aspoň kus, než se na dvě hodiny zastavilo v polích. Z útržků němčiny z porouchaného skřípajícího reproduktoru odtušíme, že někdo spadl pod vlak.

Z vlaku se záhy stává mrazák. Tedy z vlaku... Z našeho vagonu. Což jsem hravě zjistila procházkou vlakem při hledání fungujícího záchodu. Marně. Čůrám do jediného nefungujícího, co ještě nemá přeplněnou mísu. Ještě štěstí, že mrazí, nemáme totiž žízeň a tak vydržíme bez záchodu aspoň velký kus cesty. V Čechách se dozvídáme podrobnosti. Z technických důvodů je v tomto vlaku možno použít jen omezený počet toalet. Děkujeme za pochopení. Důvěrně nám sdělil za hranicemi český pan průvodčí, že Němci prostě většinou nedoplní vodu, záchody pak nefungují, tak je zamknou, aby mísy nepřetekly. V celém expresu, kterým jedeme, funguje jeden záchod. Správně by teď měli vlak odstavit a nechat všechny přestoupit do následujícího vlaku. Ale že už máme ty dvě hodiny zpoždění, je samozřejmě lepší nechat to být. Heslo Němce zjevně zní: Záchody nejsou důležité, hlavně, že jedeme a chladíme!

V Čechách se aspoň domůžeme toho, že chladíme méně. Taky přesně víme, jaké máme zpoždění.  Poslední metro bychom měli stihnout. Zůstává jen otázkou, kde se vyčůrám na hlaváku. V hlavě si přehrávám eventuální místa v přednádražním parku zvaném Sherwood, ale vlastně by to mohl být raději Share-wood. I když, nabízí se vlastně lepší varianta, v teploučku a suchu. Není asi oficiální, protože nápis Toalety jsem na ní nikdy neviděla. Ale třeba ho jen seškrábali vandalové, protože systém je to zjevně zcela obvyklý a zaběhnutý. Nejlepší ze všech míst na čůrání (a nebuďme troškaři, klidně přidejme i to druhé, co je víc vidět) jsou totiž jednoznačně výtahy na nádraží. Je jich tam spousta, takže když si mě někdo přivolá a přetrhne mi proud, můžu přeběhnout do nějakého jiného.

Paráda, to je plán! Tak zas někdy ve vlaku :-)

Když vaši autoškolu ovlivňují zvláštní lidé

Že má někdo šedý a nudnější život a někdo má na každém rohu zážitek na dobrou historku je známá věc. Když se začalo pokoutně šířit světem, že si zcela neukvapeně ve svých 36 letech již dělám autoškolu, začaly na světlo vyplouvat různé skorohistorky o cholerických instruktorech, šílených křižovatkách a podobně. Ale přátelé, ruku na srdce, dnešním dnem jsem vás trumfla a to jsme teprve u čtvrté jízdy.

Tedy, jak to začalo? Jak jsem řekla, autoškola je v mém případě zralá úvaha mého racionálního Já, které na chvíli umlčelo mé cyklistické a řekněme trochu-eko-já a donutilo mě chovat se dospěle. Znáte to, první dovolená v Jugoslávii, první auto, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé auto, ... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Praktická doktorka potvrzující mou žádost o řidičské oprávnění sice s údivem nad formulářem poznamenala „A není to ukvapené?“ Na mou otázku, jestli si myslí, že mám ještě raději počkat, ale už s úsměvem a s jistotou odpovídala NE!

Takže ano, jsem v autoškole. Jak už to tak bývá, první jízdy v totálním transu. Občas hledám pedál spojky, a když se o tom zmíním instruktorovi, uklidní mě, že je to proto, že je u podlahy, protože ho už sešlápl on. V Praze má člověk samozřejmě hned na první křižovatce celého výcviku alespoň jednu tramvaj, kterou křižují alespoň dva pruhy v každém směru. Na druhé křižovatce potká sprintující houkající policejní auto. Sebekriticky (stejně jako řada lidí přede mnou) uznávám, že řazení není moje nejsilnější stránka, a domlouvám se s tátou, že mě vezme na staré letiště u Tábora, abychom to trochu potrénovali. Trénujeme důsledně, včetně couvání na parkovací místo simulované starými pneumatikami. Né, že bych byla za hvězdu, ale říkám si, že na následující jízdě pěkně instruktorovi ukážu, že plynule zařadím až k trojce a pětka mi tam už omylem neskočí.

Tak jdem na to. Čtvrtá jízda je tu a teď se ukáže, jestli se na mě víkendový trénink vůbec pozná. Sedám do auta u autoškoly (parkuje na zákazu zastavení, ale prý to tu prostě jinak nejde), šteluju si místo pro řidiče na sebe. Mezitím mě instruktor upozorňuje na chlápka, co zrovna prochází: „To je místní buzerant.“ Dobrá, říkám si, asi není tolerantní vůči některým menšinám. „Ten nás tady pořád buzeruje“, dodává a hned máme zase jasno, menšinami to asi nebude. Buzerant si stoupá na chodník před naše auto a začíná si nás fotit. Instruktor mě klidným hlasem pobízí, ať si dál šteluju sedadlo, sám taky vytahuje mobil a pána si fotí. Asi mu to nedělá moc dobře, sice nic neříká, ale útočně otevírá dveře spolujezdce a cpe se do nich. Víc než stokilový instruktor však má jednoznačně převahu hmoty a tak si dveře rychle a rázně zavírá zpět. Pán zjevně není šťastný, asi ho něco z našeho počínání rozlaďuje, ale těžko říct co (instruktor to možná ví, já rozhodně ne). Odstrčený pán se staví těsně před předek auta a ani po troubení a podobných divadýlkách neopouští místo, které zaujal po svém vnitřním povelu NA ZNAČKY. Instruktor mě zdánlivě klidným hlasem vede k tomu, abych se rozjela. Jenže hošku, já to sice trénovala, ale jestli mi to auto teď poskočí dopředu, ten pán bude mít nejspíš modřiny. Asi po třetí instrukci k jízdě vpřed kníknu, že se bojím. „Dobře, tak se pojďte vyměnit.“ Sedám na místo spolujezdce a není to vůbec příjemná situace, zavání to blbým konfliktem. Nicméně instruktor je pořád velký profík. Opakovaně drsňáka vytroubí, naznačuje jízdu, aby se uhnul. Zkouší i zacouvat, aby si udělal místo na objetí drsňáka, ale ten odhodlaně vždycky udělá krok s námi a stojí pořád těsně před autem. Po opakovaném pokusu vyjet vpřed a neublížit magorovi nastává zcela nestandardní situace – instruktor popojede o milimetr, drsňák dramaticky poodhalí triko, pod kterým má pistoli. Během chvíle už má pistoli v ruce a přes přední sklo míří na instruktora. Jakože fakt pistole?? Cože?? Proč?? Tak malou dušičku jsem v životě neměla, pistole je fakt děsivá věc, když je před vámi. Nakonec se daří kousek couvnout a odjet. Za rohem si k řízení sedám já a po krátkém domlouvání je mým úkolem dojet na nejbližší policejní služebnu. No, malé dušičky moc neumí řídit auto.

Vítá nás policista s tlustým obvazem přes pravé oko. Líčíme mu svůj šokující příběh o pistoli, vysvětlujeme, že pána neznáme, bude se tedy opravdu asi špatně hledat, máme ho na fotce, tasení zbraně je na záznamu z kamery v autě. Hm, smůla, záznam se neuložil nebo nenahrál. Vysvětlujeme, jednooký policista praví, že bude určitě obtížné pána jen tak podle fotky najít, ale sepíšeme to, samozřejmě. V tu chvíli vstupuje pan kovboj. Instruktor v půlce vypravovací věty vloží větu vloženou o tom, že pán je zrovna zde. Policajt: „A vy tu jste proč?“ Kovboj s kamenným obličejem Stevena Seagala: „Přišel jsem nahlásit použití palné zbraně“. Cítil se ohrožený, chtěli jsme ho přejet. Hm, pointa bude hodně dobrá. Policajt si nás tedy rozřadí do pořadníku a do dvou místností – jedna uzavřená, tam se bude sepisovat a tam si nejdřív usazuje instruktora, druhá taková přijímací místnost, kde prozatím čekám já, kovboj kamenný obličej a dvojice, která přichází zjevně z nějaké dobré hospodské bitky. Po instruktorovi jdu na řadu já, detailně sepisujeme sled okolností okořeněný takovými drobnostmi, jako je odpověď „nevím, jak se ta ulice jmenuje“, „nevím, ve které ulici je ta autoškola, já tam jezdím autobusem, zastávka se jmenuje“, „Víte alespoň, jak se ta autoškola jmenuje?“ „Jo, to vím!“, „A jaké je to auto?“ „Červená Fabie.“ „Vážně??“ „No nevím, snad jo, červené je to určitě.“ Už se sama směju své důvěryhodnosti. Z vedlejší místnosti za skleněnými dveřmi se ozývá hovor, trochu se s policajtem bojíme, co se tam odehraje, nicméně konec je poměrně překvapivý. Instruktor i kovboj vstávají a podávají si ruce. Za chvíli s omluvou vstupuje instruktor, následován kovbojem. „My jsme se domluvili na smířčím řešení, pán sám tady s tím přišel, podal mi na to ruku, domluvili jsme se, že se vzájemně budeme ignorovat, tak jestli bychom to nahlášení mohli zrušit.“ Policajt se stejně jako já neubrání úsměvu, ale pokud se hoši domluvili, není v zásadě proti. Kovboj je správný chlapák, rád by alespoň podle zákona nahlásil použití palné zbraně. Nějak mu ovšem nedochází, že tím by se celý incident musel zapsat a jsme zase na začátku. Ale kovboj správný chlapák je muž bystrý a jako Steven Seagal pronáší větu o tom, že když si tak uvědomuje, tu zbraň vlastně vůbec nepoužil.

Po krásných dvou hodinách odcházíme a instruktor mi v autě objasňuje, že lepší domluvená vzájemná ignorace, než vyhlášená válka člověku, co míří pistolí. A co správnému chlapákovi leží na srdci? Je zcela špatné, že instruktoři autoškoly parkují na zákazu zastavení a musí tedy každému žákovi v takové situaci říct, že se to nesmí. Ještě, že máme svět plný zásadových lidí, kteří neváhají napravovat chyby druhých :-)

Rande s Djokovicem aneb konečně jsem se dokopala to sepsat, holky ;-)

Takové zvláštní odhodlání to bylo. Představa, že tomu štěstíčku člověk musí jít naproti a někdy holt trochu víc. Navíc kamarádky, které se vdávaly poté, co se seznámily na seznamce. Promluva do duše od V., která přišla den po 31. narozeninách a nekonečně mě nasrala. Že bych se měla konečně začít chovat dospěle, takhle bezstarostně si může dovolit žít ona, která už něco dokázala, má dva syny, ale ne já... Ale co když má holt někdy i V. pravdu?? A tak vytvářím svůj profil a na seznamce se ukazuji v tom nejlepším světle. Několik neuvěřitelných vzkazů, které jsem v šoku během pikosekundy smazala a pak mi to bylo líto, mohla jsem se tím aspoň víc pobavit. Třeba zpráva bez pozdravu, jen „Ty ale nemáš žádný prsa!!“. Trochu mě překvapilo, jak si chlapi dovedou přes počítač říct o sex. Sliz odkapávající z monitoru. Taky zajímavá zkušenost. Dobré na tom je, že se takové věci dají dobře vyprávět kamarádkám u vína. Samozřejmě ne těm, které hned na prvním rande ze seznamky našly svého manžela. Ne, to není rarita. Protože jsem byla odhodlaná nenechat se odradit, odvážila jsem se i k několika osobním setkáním.

První dvě byla cyklistická. Se závodníkem jsem měla sraz ve Stromovce. Tam jsme si potřásli rukou a od té doby jsem se projížděla sama podél řeky do Klecan. On mi to občas zkazil tím, že se pro mě vrátil a prohlásil, že jsem fakt dobrá, že si jedu své tempo a pak mu to nakonec nandám a toho on se bojí, on totiž holky na Scottech moc dobře zná. Takže pro jistotu zas rychle sprintoval někam dopředu. V Klecanech mě ještě oslnil kofolou a osvěžujícím monologem o tom, jak je práce skladníka skvělá, protože se tam může skoro celý den zašívat a pít kafe. A tak jsem se na první pokus nezamilovala.

K druhému pokusu jsem se snažila přistupovat racionálněji. Ovšem na svého společníka jsem v racionalitě neměla. Kam se na něj hrabou křehké rohlíčky Active, které jsou tak suché, že by odřely patro i po celonočním máčení ve vodě. Naše konverzace se dá shrnout asi tím, že v podstatě všichni, kdo vyjdou na ulici, jsou hazardéři. Pod každým sjížděným kopcem jsem si mohla dát sváču, než dorazil za mnou. Kolikrát za rok tak asi mění brzdové špalky?? To musí lézt hrozně do peněz. Bylo jasné, že jsem taky hazardér. Nemohu říci, že by opomíjel rozvíjení mého všeobecného rozhledu, chvíli jsem si dokonce některé z milionu parametrů pražských cyklostezek pamatovala. Ale opravdu jen chvíli. A tak jsem se ani na druhý pokus nezamilovala.

Pak proběhlo několik dalších pokusů. Na Ladronce jsem se třeba seznámila s velmi nudným chlapíkem, co vypadal jako pacient s dětskou mozkovou obrnou. Nechci být zlá, ale co je moc, to je moc. Příliš se nesmál, ale občas se mi podařilo ho rozesmát a tak jsem mohla poznat opravdu zcela asexuální smích. Samozřejmě jsme při procházce potkali někoho známého, to už tak bývá, když člověk s někým opravdu nechce být viděn. Bohužel jsem mu učarovala, takže přišla na řadu moje oblíbená úniková strategie „jéééé, tramvaj, tu fakt potřebuju stihnout, promiň“. Utekla jsem z boje jak malá a dost jsem děkovala, že existují sms. První směřovala k manželkám („Tomu neuvěříte!!“), druhá k němu („Promiň, ale nejsi úplně můj typ“). Po třetím pokusu si říkám, jestli je tahle cesta pro mě. A po několika one-woman show pro kamarádky a velkém úspěchu historek o seznamovacích pokusech se začínám bát, že mi není pomoci a shořím v pekle.

Po několika dalších setkáních s mimoni a exoty různých druhů ovšem vstupuje na scénu Djokovic. Napjatě čekám u Rudolfina, tenhle chlápek byl po emailu opravdu vtipný, tak se celkem těším, že když nic jiného, strávím aspoň hezké nedělní poledne. Asi přijde pozdě, vytahuji mobil, abych zkontrolovala, jestli nehlásí zpoždění. Mobil padá na schody a jako na potvoru mi jeho jednotlivé díly nejdou dát dohromady. „Ahoj blondýno!“ Jejda, už je tady. Výrazné kudrnaté dlouhé vlasy. Podle toho, jak si je nese, je na ně dost pyšný. „Ahoj, mám trochu problém...“ než jsem stačila doříct, kontruje: „Jakej? Máš menses?“ Tududumtum. Tak tomu říkám ostrý start. No, hlavně nedej na první dojem, opakuju si. „Tak kam jdem? Ty jsi vlastně ženská, tak nevíš, co chceš. No tak jdem do Mlejna!“ Uf. Hlavně nedej na druhý dojem, říkám si. Ještě jsem se ani nestačila nadechnout a pokračuje on. O sobě. Jak změnil práci, velmi úspěšně prošel pohovorem, protože kromě toho, že je docela dobrej, tak jeho velkou výhodou je, že není debil. V duchu už si troufám lehce oponovat, ale pořád si říkám, že jsme na začátku, že se to vyvine. Minuty plynou a vlasáč nepřestává mluvit o sobě. Už vím, že jeho šéfová je na sado-maso a že on je jejím výsadním důvěrníkem. Že hraje velmi dobře tenis a nejraději hraje bez trika, protože topí jako kamna i v mínus 5 stupních. A je trochu exhibicionista. Trochu?? Po nějaké době proběhla i chvilka o mně. „A co teda děláš ty? No já jsem si o tobě vlastně už všechno našel, pracuješ na spinální jednotce, to je oddělení pro pacienty .... taky děláš ... a taky jsem viděl, že ...“. Takže exhibicionista, šmírák, co tu máme dál? Probíháme Kampu, už mám trochu problém si z něj nedělat legraci, ale asi si toho ani moc nevšímá a vypráví dál o sobě. Vstupujeme do prázdné hospody. Konečně. Abych tohle zvládla, budu si muset dát aspoň jedno víno. Nakonec na to jedno víno nestačilo, ale v tuto chvíli jsem byla ještě optimistka. Číšnice se podezřele usmívá. Buď sem vlasáč vodí často ženské, nebo poslouchá, co chlapec na celou hospodu vypráví. Prosím, ať je to raději ta první možnost. Hlavní téma tenis. Je totiž fakt hodně dobrej, když mu sedne rána, dá opravdu nechytatelnou smeč. Když jsme tak u toho, má taky na tenis ideální postavu, končetiny ideálně dlouhé, páky přesně, jak mají být. A samozřejmě nejen to, on má prostě postavu úplně dokonalou. „Kdybys vedle sebe postavila nahého mě a Djokovice – to je nejlepší tenista na světě, jestli to nevíš – a kdybys neviděla hlavu, tak mezi námi nepoznáš rozdíl.“ Týýýjo, to už začíná být i na dobrou historku pro kamarádky dost. Další víno je nezbytné. V duchu si říkám, jestli mám být drsná, říct mu, jaký je neuvěřitelný kokot a jít domů. Ještě chvíli to vydržím. Takže Djokovic, hm. Nemá cenu zmiňovat, jak mi bylo nepříjemné, když těch pár dalších hostů u vedlejších stolů postupně zjišťovalo, že je dost živočišný. Že jsem si jistě všimnula, že chodí naostro. Že si našel moje fotky v plavkách a celkem dobrý. Taky alkohol s ním nic nedělá (podle hlasitosti projevu a artikulace po třetím pivu si dovoluji v duchu už poněkolikáté nesouhlasit). Třetí víno. Na chvíli zmlknul. Hosana! Člověk se nemá radovat předčasně. Po krátké odmlce začíná o svých rukou. Ačkoli je intelektuál (redaktor časopisu Historie nebo něco podobného), je zvyklý pracovat rukama. „Sáhni mi na ruku.“ „Proč??“ „Sáhni mi na ruku, jaká je.“ „Já nechci.“ „Proč??“ Další víno už si raději nedám, ale propít se ke ztrátě paměti by možná pomohlo. Po krátké odmlce, ve které si opravdu významně pohrává s vlasy, přichází s dalším esem. „Pohlaď mě po vlasech!“ To už mě trochu lechtá vzadu v krku. V duchu si představuji komiksovou bublinu vznášející se nad mojí hlavou. WTF?? Cožeee??? To by mi ta ruka musela upadnout!!! Naštěstí to vypité víno trochu uhlazuje a tlumí mě. „Ne, nechci.“ Asi konečně pochopil, že to nebudeme dál prodlužovat. Platíme, symbolicky mě ještě doprovodí na tramvaj, ale naštěstí už ani on nemluví, nebude se mnou ztrácet energii. Konečně. Když se zavřou dveře tramvaje, okamžitě píšu manželkám. „Tomu byste nevěřily!!!“

Po téhle zkušenosti na chvíli úplně opouštím představu, že na seznamce může být schovaný i normální člověk. Aby byl obraz ucelený, je třeba přiznat, že po pauze jsem dala seznamce ještě poslední šanci. Asi zas po vyprávění některé kamarádky, že tam našla nejlepšího manžela na světě a už čekají dítě. Můj definitivně poslední pokus proběhl v nacpané čajovně. Chtěla jsem zůstat v pozadí a nepřeválcovat toho ne úplně energického chlápka hned na začátku. Jenže on zjevně potřeboval někoho, kdo ho potáhne, kdo mu pomůže odhodlat se k těm všem věcem, které by chtěl dělat a ještě se ani nepokusil se o ně pokusit. Večer končíme s tím, že jsem ohromná, zajímavá, ale jeho mužské ego by neuneslo být vedle mne. No aspoň, že to sám poznal. Je určitě hezké se něco takového o sobě dozvědět. Každopádně kapitolu Seznamka tímto definitivně uzavírám, na to nemám nervy.

Roky běžely a asi o devět let později mám skvělého muže a skvělou holčičku. A s tou dvouletou holčičkou jsem vyrazila na hřiště na Vyšehrad. Na hřišti koukám směr země, neb tam někde se pinoží to moje dítě. Periferně zaaregistruju další zhruba stejně staré dítě poblíž. S otcem. Otec mě osloví, zvednu oči a .... Djokovič!! Světe div se, zase bez trika. Nabízí mi napít piva ze svého upitého plastového kelímku. Laškovně dodává, že si kvůli tomu ani nemusím sundavat triko (nebo tak nějak ten vtip zněl). Jooo, hošku, kdyby sis mě pamatoval tak, jako já tebe :))) Napití odmítám, výrazem asi dost dávám najevo, že humor se mnou taky nebude, tak si jdeme každý za svým pinožením :)

My si snad jsme souzení :))))))

Co se změnilo za tři roky

1. Mám dvě krásné neteře. Valerie a Klaudie jsou kočičky k sežrání.
2. V mém blízkém okolí se narodilo spousta nádherných dětí.
3. Vyměnila jsem Hradčanskou a Letnou za Řeporyje. Bydlím teď v temném bahnitém království, ale úplně sama v pidibytu. Má to svá úskalí i klady. Například dobrodružnější a delší cesty nočními spoji. Když usnu v tramvaji (jakože usnu vždycky) a probudím se v Řepích místo v Řeporyjích, propadám vrcholnému světabolu. Někdy se mi hodně stýská po starém bytě, ale ve vyhřáté koupelně mě ten stesk hned přejde.
4. Po letech jsem absolvovala několik opravdických závodů. Rozhodně ne plaveckých :-) Oba Opel Handy Cyklomaratony mne pohltily. Člověk by neřekl, že pět dní šlapání, navigování, telefonování a nespaní může být vrcholný zážitek roku. A může! :-) Taky jsem si zkusila svůj první (a bohužel zatím poslední ) MTBO. Velmi příjemná akce Jasoň-Drsoň. Už podle názvu je jasné, že na pozadí je ležící a spící Jára Cimrman.
5. Vystřídala jsem spoustu krásných plavek jednoho střihu a hodlám v tom rozhodně pokračovat :-)
6.  Muži. Nezměnilo se skoro nic. Jen přibyly nějaké veselé historky, se kterými se mohu směle ucházet o titul hvězda večírku.
7. V práci se mění kolegyně rychlostí, se kterou lze dostudovávat a těhotnět. Takže asi tak třetí kosmickou. Skvělé na tom je, že člověk získá za kamarádky tolik krásných bytostí. Smutné je, že se každou chvíli s někým loučím.
8. Pravidelně si užívám spoustu svatebních mejdanů. Na některých se i dobře najím, když zrovna nejsou jediným výběrem 4 druhy zelňačky. Ale to by prostě nečekal nikdo :-)
9. A hlavně, mám úplně boží novej účes! Letité dilema, zda ostříhat či ne je vyřešeno :-D

Tak vida. Nejdřív jsem si říkala, že se toho moc nezměnilo. Pak jsem si vzpomněla na neteře. Pak na stěhování. A nějak to pomalu vyplavává :-) A protože psát pod očíslované body mě vlastně docela irituje, všechno ostatní buď vypluje pomalu, nebo to bude ponorka.

Valerie a Klaudie

můj pidibyt, můj pidihrad

Opel Handy Cyklomaraton

Spinálka jede!

Ály svědkyně

Zuzčina moderátorka :-)

manželské štěstí :-)

ještě že mám skvělou kadeřnici Blanku!

SOTI KHOLA → KHORLA BESHI

9. října

Soti Khola → Khorla Beshi

Tak to by šlo. I dneska to byl poměrně příznivý terén, jen trochu přidáváme v disciplíně „z kopce do kopce“. Pořád podél řeky, pořád krásné výhledy, chvílema mám pocit, že to snad ani nemůže být všechno skutečné. Jen chudák Efka se nám přehřívá, to vedro je fakt šílený. Dneska jsme vysílaly živé rádiové vstupy do Nepálu i do Čech s písněmi na přání – původní nepálská lidová tvorba v interpretaci Zuzany Hlinkové.

Zatím to trochu vypadá, že i tady mají pravidelné dopravní zácpy. Vždycky odpoledne se nápadně zvýší hustota dopravy, oslí a nosičské karavany se míjejí na úzkých stezkách zjevně nejvíc po 14 hod :-)

Trochu jsme dumaly, jaký význam mají všemožné výšivky, stuhy a kytky na čelech. Tilhi měl pro nás jednoduchou odpověď: „it´s a fashion“ :-)

Ubytováváme se ve zděném domečku, který mi zvenku vzhledem trochu připomíná domečky se sprchou a záchody v evropských kempech. Pokoj mají jen dvoulůžkový, takže nám jako včera vytváří třílůžák. Dnes je to zpestřené divadlem, místní chlapík se snažil poměrně dlouho složit lehátko, vystřídal spoustu pomůcek (prkýnko, provázek), ale nakonec pochopil systém a dokázal to složit i bez doplňků :-) Krom ubytování v pokojích se tu dá i stanovat, což využívá třeba výprava Anglánů, které jsme na cestě potkali. Mají dlooouhou karavanu oslíků. Nejdřív jsme se trochu divily, co všechno s sebou asi tak potřebují, ale ukázalo se, že v Anglii podnikli nějaký projekt, sehnali peníze a teď za ně vezou vybavení a věci do školy v horské vesnici.

Ty litry potu jsou na oblečení přeci jen přeci znát, tak jsme poprvé vypraly některé kusy oblečení a samozřejmě hned začalo pršet :-)

KATHMANDU → ARUGHAT → SOTI KHOLA

8. října

Kathmandu → Arughat → Soti Khola

Z Kathmandu nakonec jedeme oproti původnímu plánu džípem a ne busem. Je totiž zrovna nějaký místní festival a autobusy jsou prý nabité k prasknutí, není možné pro nás zajistit jízdenku. Takže nakonec džíp. Jako úplně jsem si nebyla jistá, že to tak opravdu je. Až později jsme v podobné situaci v jiném městě pochopily, že to tak opravdu bylo. Já jsem si na začátek poměrně oddechla, z autobusu jsem měla dost hrůzu. No jo, osoba, které se dělá špatně i na eskalátoru :-) Celé dopoledne tedy trávíme v džípu. Kinedryl zafungoval, takže jsem si jen užívala té dynamické neuromuskulární stabilizace :-) Po 6 natřásacích hodinách jsme se vypotácely z džípu do strašného parna, daly jsme si oběd a vyrážíme výhní vstříc prvním kopcům.

Zatím žádné velké kopce, jen takové hupíky, rozcvička s batohy a hůlkami, pořádný grády tomu dává jen to vedro. Krajina je úplně jiná, než jakou známe. Tilhy, náš průvodce, nás upozorňuje, že teď několik dnů musíme jen jít a jít, žádné výhledy. Dovolujeme si s ním nesouhlasit, ale asi mu nevysvětlíme, že ta neuvěřitelná zelená barva rýžových políček, ta řeka, prudké kopce nad ní, že to je prostě pro nás nové a budeme to spokojeně hltat očima, i když pro něj je to nuda, nuda, šeď, šeď.

Takže idylka. Z hlavy konečně zmizela spinálka, že by začala dovolená se vším všudy? :-) Jen kdyby z toho vedra tak netřeštila hlava. No ale 11 hodin spánku by to poměrně mohlo vyřešit :-) :-)

STÁLE V KATHMANDU

7. října

Kathmandu

Po noci zvuků nadchází den nákupů. Díky dobré knize, kterou jsem si přivezla a díky tenkým stěnám v celém hotelu, mám poměrně dobrý přehled o tom, kolikrát za večer zvracela paní z pokoje nad námi, kolikrát se vedle na chodbě vrtalo, kolikrát spláchnul záchod a zatáhly se blíže neurčené plechové rolety.

Celý den jsme strávily v Thamelu a nakupovaly. Něco potřebného pro sebe na trek, něco pro sebe pro radost a taky něco pro drahé a milované :-) Takže okounění, zkoumání, smlouvání. Je trochu zvláštní nakupovat pohledy a dárky na začátku dovolené. Ale protože vůbec nevíme, jak se nám podaří vrátit z treku a kolik budeme mít času před odletem, nechceme riskovat, že bychom náhodou si nestihly nic přivézt. A taky že bychom si nestihly koupit čisté kalhoty do letadla na cestu zpátky.

Večer ještě jedno setkání s Prachandou, doladění posledních detailů, předání všech potřebných permitů (až čas ukázal, že nebyly úplně všechny). A pak balení. Balení se vyznačovalo větší než malou koncentrací otázky „kolik si berete ... ?“ případně její modifikací „berete si ...? Každá necháváme v hotelu své příruční zavazadlo a budeme věřit, že věcí máme s sebou tak akorát. Ještě umýt vlasy, kdoví jak to bude dál s hygienou :-)

O-ou, exploze Coca-coly v pokoji a střelba víčkem na pohyblivý terč, Juli je zjevně ozbrojená a nebojí se zbraně použít :-) :-) :-)