Adventní vzpomínka

Loňský advent byl hodně zvláštní. Mám tohle období moc ráda, ale vloni nebyl na užívání čas. S úplně nejčerstvějším řidičákem jsem trávila dost času ve vypůjčených autech na cestě mezi Prahou a Táborem. Za babičkou do nemocnice na LDN. V listopadu jí náhodně objevili nádor plic a bohužel vše rychle spělo ke smutnému konci. Babička moc toužila jít domů a nám všem bylo jasné, že už nepůjde. Všechno to bylo hrozně smutné, jak už to bývá. Ale všechno zlé... Sedávala jsem u její postele a držela ji za ruku, která byla většinou upatlaná od jogurtu nebo čokolády. Babička se mi zmenšovala před očima. A povídaly jsme si. Častěji vyprávěla ona. O své milované mamince z Ruska, o tatínkovi legionáři, který si ji našel ve vlaku na transsibiřské magistrále, o sestrách, o mém dědovi... A hlavně jsme si vždycky několikrát řekly, že se máme rády. Úplně normálně, zcela samozřejmě.

Někde je to běžná věc. Nic zajímavého. V naší rodině se nikdy takové věci moc neříkaly. Je to vždycky spojené s velkým strachem z takové té podivné trapnosti. Často mi to bylo líto, ale ani já to moc neumím. Při povídání s babičkou to bylo ale to nejdůležitější a nejpřirozenější. Jediná, ale největší pomoc. Někdy je zdánlivé málo prostě nejvíc na světě.

Cestování bezba

Máme s V. nový rekord! Za cestu do práce a z práce, tedy na trase Chodov-Petřiny, jsme použili 21x výtah. A zkuste nás někdo trumfnout :-) Ano, zdá se to jako nemožné, ale ono to celkem naskakuje, když například při přestupu na Florenci musí člověk použít 2 výtahy, aby se dostal z metra na povrch, tam venkem přejít k výtahům a dalšími dvěma výtahy zase zpět do metra, na druhou linku.
Je jasné, že je taková trasa značně křehká, náchylná na nečekané změny v důsledku nefungujícího výtahu. Proto běžně, zejména při cestě v půl šesté ráno, používáme časově trochu delší, ale zdánlivě bezpečnější trasu kombinující metro a tramvaj z Vltavské, kde jsou pouze dva výtahy z metra, plus samozřejmě dva výtahy na Chodově, takže konečné skóre je trapných 10 (jeden nás pak ještě čeká v domě). Jenže Vltavská patří mezi zastávky, kde to žije. Takže zmíněných 21 cest výtahem bylo nutných proto, že někdo hnán zjevně velmi nutkavou potřebou, tak stráááášně posral prostor před výtahem a dveře výtahu, že se výtah stal rázem zcela nepoužitelným.
Mimochodem, když jsem u té Vltavské, stojí za zmínku ještě místní veřejný záchod. Několikrát bylo nutné využít jeho bezba kabinku. Zřejmě jsme byli za celou její existenci jediní, kdo ji chtěli využít. Paní se nás vehementně snažila od použití kabinky odradit, protože jak se ukázalo, v bezba kabince bydlí. Musela kvůli nám vystěhovat svojí matraci, ale tašku na kolečkách, tahací harmoniku a další věci jen trochu před návštěvou poklidila. Po nějakém čase jsme tam museli zastavit znovu. Přivítala nás jiná paní, ale se stejnou reakcí. Tentokrát bylo čerstvě po velkém prádle a tak byly po kabince rozvěšeny vyprané svetry. Teď jsou záchody v rekonstrukci a jsme moc napnutí, do jaké podoby si je přestaví :-D

Cestování běžné, rutinní až obyčejné

Moje příběhy z cest se pomalu stávají legendou. Některé kamarádky se už v podstatě při každém setkání ptají, jestli nemám nějakou novou cestovací příhodu. Je to zvláštní jev, ale většinou je nezklamu. Samozřejmě, bezba cestování si o příhody už tak nějak samo o sobě říká. Ale buďme upřímní, není to prostě jen tou károu :-)
Například si takhle člověk jede zánovním automobilem z rodinné návštěvy, je neděle večer a opájí se pocitem, že z návštěvy odjíždí příjemně brzy, doma bude ještě spoustu času na takové ty šolichy v domácnosti jako vyprat, poklidit a shlédnout zprávy. Po třech měsících s řidičákem, kdy jsem opravdu poctivě řídila, abych se přestala bát být na silnici jinak než na kole, jsem pomalu začala usínat na vavřínech. Velkou měrou k tomu přispělo právě nové auto, se kterým odpadl neoddělitelný bod mých cest - chcípnutí auta uprostřed křižovatky. Nové auto je totiž automat. Jenže pokud blondýnu posadíte s čerstvým řidičákem během tří měsíců do tří různých aut, poháněných navíc různými palivy, nemůže to dopadnout dobře, jak jistě uznáte.
Tedy je nedělní skvostný večer, přijíždíme k pumpě. Modří už v tuto chvíli vědí :-) Ještě před stojanem se V. ptám, proč jsou tam ty diesely dva, jak se jako od sebe liší. V. to zjevně považuje za zvídavou otázku, možná dokonce trochu potěšen vědomím, že jsem zvídavá, mi něco fádního odpoví. Načež vystupuji a nechávám ho zavřeného v autě. Beru pistoli, vybírám si prostě jeden z dieselů a snažím se strčit pistoli do nádrže. Sakra, já se to snad nikdy nenaučím. Už jsem to zkoušela několikrát a nikdy mi to tam pořádně nepasuje. Grrr. Chvíli to zkouším, pak se v duchu označím za definitivního lůzra, který nemá na tomhle světě šanci a rozhodnu se, že to do té nádrže prostě nacákám. Po asi 11 litrech zjišťuji, že to prostě nejde. Vzdychnu si a rozhoduji se, že si půjdu do auta fňuknout. A tak se podívám dovnitř na V. Ten nešťastně svýma kvadrurukama gestikuluje a snaží se křičet. Slyšet fakt není. Když otevřu dveře, slyším jen  "Nééééé!" Ještě nešťastnější říkám, že to fakt nejde. "Nééé, to je nafta!". "No vždyť jo!!" "Ale my jezdíme na benzín!!!" "Fakt??"
A bylo to :-)
Pak už to bylo jen obyčejné čekání na rytíře na bílém koni. Paní na benzince naštěstí měla kamaráda automechanika, tomu zavolala a on navzdory nedělní poměrně pozdní hodině přijel. Na jeho prohlášení "Ženská nešťastná, vždyť to přece nejde!!" jsem měla jedinou odpověď "Ano, nejde" :-)
Za nějaké tři hodinky bylo hotovo a mohli jsme jet domů.

Ze života kvadrouše

"Drahá, kdybych tě neměl tak rád, tak bych tě zabil."
"Ale Vítku, vždyť jsi kvadrouš, to bys těžko dokázal."
"Já bych to nějak vyřešil.... Objednal bych si asistenci!"

-

Ukrutně horký večer, snažím se u počítače přemluvit poslední zbývající neuron k aktivitě a popsat ještě jeden cvik do chystané brožury. V. to ví a nechce mě rušit. Přijíždí nečekaně se svým elektrickým kartáčkem v puse. V puse má kartáček tou stranou, na kterou patří ruka. Kdo máte elektrický kartáček, něco tušíte o průměru rukojeti takového kartáčku. Na klíně má pastu, která je v přihlouplé tubě a je dost bariérová, moje asistence je tedy každé ráno a večer nezbytná.
já: "Vždyť jsem mohla do té koupelny přijít, takhle se zbytečně oblemcáš pastou."
V. cedí malou škvírkou mezi kartáčkem a koutkem: "Jsem viděl v dokumentu mladého architekta postavit dům. Rozhodl jsem se, že taky něco musím dokázat." :-D

-

Z hangout konverzace. Já v práci, V. má doma home office:
"hrajem s otrokem (zametací robot, co sám jezdí po bytě) hru na život a na smrt (nechal jsem ho o oběde pustit)
dochází mu baterka a nemůže trefit domů
tak se toulá obývákem
jenže kdyby chcíp zrovna někde blbě za mnou, jsem v pasti
musím být ve střehu
já se nedám! nejlepší obrana je útok ...jdu na něj
první kolo vyhrál .. zahnal jsem ho do kouta a tam ho obklíčil, čekal jsem, že to vzdá, až zjistí, že není úniku .... ale buď je hrozně statečnej, nebo blbej, vzdal jsem to první já
v druhém kole už takový štěstí neměl, počíhal jsem si na něj a když projížděl kolem, vyklonil jsem se ze sedla a zasadil mu smrtící úder do zátylku
jeho mrtvola teď hnije uprostřed obýváku
a já se moh vítězoslavně vrátit do svého hradu, vyhlížet návrat a obdiv své princezny ..
a čekat, až tu mrtvolu odklidí"

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Soužití s kvadroušem je spojeno s občasným drobným nepohodlím, například s asistencí na záchod. Naštěstí se to dá vyřešit s pomocí pomáhajících společností, které jsou opravdovým pokladem. Nicméně občas to sebou nese i příběhy, což v mém případě nikoho nezaskočí :-)

Od první návštěvy říkáme těmhle asistenčním sestřičkám Beruška. Přišlo to samo, jako všechny správné přezdívky. Po první "akci" volala paní šéfová vyptat se, jestli všechno proběhlo v pořádku a pěla při tom na sestřičku ódy. Byla to prostě "její beruška". Postupně se jednotlivým Beruškám už jen přidávala přídavná jména. Upovídaná Beruška, Prsatá Beruška (která se na sprchování V. svlékla do korzetu a mimochodem mu úplně "náhodou" ukázala v mobilu své nahé fotky), ... ale Beruška Originál zůstávala pořád na první příčce výjimečnosti.

"Akce" s Beruškou nás čekala i na Nový rok. V. tipoval příchod Prsaté Berušky. Vše bylo domluveno na čas poobědový, takže jsme se těšili, že novoroční ráno bude pomalé, se snídaní a filmem do postele a možná se do příchodu Berušky z té postele ani nebudeme nutit. Chápu, že kamarádky s malými dětmi by mi za takové řeči možná měly chuť ustřelit hlavu, ale co, když má člověk tu možnost... Nakonec bylo všechno trochu jinak. V půl desáté nás probudil zvuk zvonku. Ve dveřích stál kulatý malý muž důchodového věku a na celý dům hlaholil: "Máte dneska záchod?" Zaskočená Š., která byla po ránu duchapřítomnější a ke dveřím trefila dřív než já, pána uvedla. Zůstaly za ním otevřené dveře a domem dál rezonovalo, že je vrchní sestra a přišel na ten záchod. Z pomalého rána se rázem stalo trochu rychlejší, V. se postupně odporoučel na záchod, já a Š. jsme se zavřely k počítačům a z druhého konce bytu se ozývalo hlasité funění Pana Berušky, který čekal v obýváku, až za hodinku přijde další díl jeho práce. Když po hodině a půl Pan Beruška odešel, zanechal za sebou dobře odvedenou práci a do zdi našeho bytu by se dala svátečně tesat oblíbená věta kamaráda Rada o tom, jak očekávání rodí zklamání :-)

Sváteční Nový rok a úspěšný nový rok všem! :-)

Cestování s příběhem - Auta stojí, vlaky jedou

Úvodem by mělo zaznít, že si všímám, že České dráhy se snaží. Snaha se jim upřít nedá. Když jedu sama do Tábora a celou cestu prospím v kupé, není si nač stěžovat. Cestování s Vítkem a jeho vozejkem, to je ale cestování s příběhem. Alespoň jsme v kolektivu oblíbení, protože vždycky přijedeme s novou historkou.

Ano, spousta vlaků dnes již má bezbariérový vlez alespoň do jednoho z vagonů. Často dokonce za vlezem následuje i kupé. Pokud není kupé, existuje ve vagonu vyhrazené speciální místo, které je v podstatě vždy na dosah záchodu. Pro mě dobré, a pachová stopa, ta je v pohodě, čich se po nějaké době adaptuje. Základem úspěchu je tedy vydržet a místo zbytečně neopouštět. V osobních vlacích je to navíc výtečné zpestření, protože záchody mívají speciální systém zavírání a otevírání a ne každý si o něm myslí, že je intuitivní :-) Ale zas si pak člověk pamatuje navěky, že je v systému tlačítek i jedno pro zamknutí dveří..

Pokud jede člověk zánovním vagonem a nebo by se dokonce chtěl radovat ze soukromí a pobytu v kupé, tak nic není zadarmo. Tyto části vlaku jsou klimatizované. A aby někdo neřekl, že se na vozejky kašle, tak tady vždy dostanou něco extra. V jiných vagonech je vždy alespoň o pět stupňů tepleji. Například dnes, v parném létě, kdy ze mě cestou na nádraží tekl pot proudem, očekávám příchod nachlazení. Sedím ve vlaku ve dvou tričkách a mikině a je mi strašná zima (už pět hodin, protože máme dvě hodiny zpoždění, ale to je jiná kapitola). Naproti mě sedí dva ztepilí muži oděni v péřových bundách. Vedle mne Vítek naštěstí pořídil na léto taky super péřovou vestu, tak se zatím klepe jen decentně a nedrká mi. Abych nebyla nespravedlivá. Existují i výjimky. Občas se stane, že se na mražení dopředu připravujeme a snažíme se dopředu navzdory letnímu počasí nakumulovat teplo. V takovém případě potom vlak nemá připojený vagon pro vozejky. Sice se naše cesta na ČD musí hlásit s dostatečným, alespoň jednodenním předstihem, ale to víte... děkujeme za pochopení. Vždycky je tu nákladní vagon, který jediný má dostatečně široké dveře. Nemá otevírací okénka, natož sedadla pro doprovod. Ale když se již zjevně na vozejku i vedle na zemi blížíme ke kolapsu z horka, ochotná průvodčí nám proti předpisům otevře aspoň svoje okno ve vedlejší komůrce, kterou má vyhrazenou. Zároveň poskytujeme zcela bez poplatku hlídací službu cyklistům, s jejichž koly se vezeme.

Specifickou kapitolou cestování s vozejkem jsou plošiny pro nástup do vagonu. Jejich hlavním společným rysem je, že v 90 procentech nefungují. Mojí pohádkovou představou je, že se otevřou dveře vagonu, objeví se rozesmátý průvodčí a zvolá: "Pojďte dál, dneska nám to krásně funguje!" Pravda je taková, že vlaky sice jsou vybaveny plošinou, ale ovládat ji umí tři průvodčí v republice. A to ti, kteří už nás potkali. Ostatní sevřeni děsem trénují ovládání plošiny od chvíle, kdy zjistí, že na ně zrovna jako na potvoru padl ten vlak s invalidou. Někteří se pro jistotu ještě raději přeptají, jestli pán opravdu potřebuje pomoct, nebo si nastoupí sám. Asi proto, že se plošiny moc nepoužívají, nejsou úplně zaběhané a tak se jim občas nechce pracovat. Jakmile klesne teplota pod 4 stupně Celsia (ano, nad nulou), zamrzají. Ale ani vysoká letní teplota nepřináší jistotu. Pro případ vozu bez plošiny nebo jejího nefungování, existují na každém nádraží plošiny na kliku. To se neporouchá asi nikdy. Jen někdy přijede na jiné nástupiště, než je zrovna potřeba, ale to jsou maličkosti, to má vcelku snadné řešení.

Zaměstnanci drah, to jsou milí lidé. Někteří. Průvodčí jsou mimo jiné zcestovalí a tak ledascos viděli a slyšeli. Pokud vozejk natrefí na tu správnou osobu, může si gratulovat. Například se mu dostane povzbuzení a podpory, že teď už vymysleli nějakou tu operaci, takže chlapec bude určitě brzy chodit. Spousta hodných lidí je i mezi nádražáky, kteří dostanou vždycky za úkol nás provést skrz nádraží, kam budeme potřebovat. Většinou je to ale proto, že nefunguje výtah a musíme jet nějakým nákladním. To bývá každopádně dost zajímavé, protože k tomu patří i procházka skrz útroby nádraží, místy, kde projíždí vozíky s balíky a kde nádražáci svačí. O nádražích toho tihle lidé vědí hodně a když je cesta po nádraží dlouhá, přihodí i něco ze svého rodinného života.

Pokud má člověk smůlu, natrefí sice na hodnou paní v ČD centru, která poradí nejlepší možnost zakoupení lístku, udělá rezervaci, ale nějak se to prostě nepovede. Špatný den. A tak se stane, že je den jako dneska. A to je třeba jeden z příběhů. Člověk v Berlíně po krásném vydařeném výletu u narvaného vlaku zjistí, že rezervaci nemá ohlášenou až za hranice. A pak přijde pan průvodčí, který už není ani milý. Bohužel neumí anglicky a plynnou ostrou němčinou a posunky dává jasně najevo, že o nás neví a že nás nechce. Fuck off po německém způsobu. Naštěstí je zahlcen dalšími cestujícími a jejich dotazy, tak nás ztrácí z dohledu. Z cesty do Berlína víme, jak vypadá naše extraluxus místo se sklápěcími sedačkami, zacílíme, hodní mladí siláci naštěstí existují a dokonce mluví anglicky, takže i do vagonu se dostáváme, ač dveřmi přes vedlejší vagon, protože v tom našem nefungují. Vyhazujeme paní, co spokojeně sedí na sklápěcích sedačkách pod obrázkem vozejku (protože místa pro vozíky jsou jistota, ta jsou vždycky prázdná). A jede se. Aspoň kus, než se na dvě hodiny zastavilo v polích. Z útržků němčiny z porouchaného skřípajícího reproduktoru odtušíme, že někdo spadl pod vlak.

Z vlaku se záhy stává mrazák. Tedy z vlaku... Z našeho vagonu. Což jsem hravě zjistila procházkou vlakem při hledání fungujícího záchodu. Marně. Čůrám do jediného nefungujícího, co ještě nemá přeplněnou mísu. Ještě štěstí, že mrazí, nemáme totiž žízeň a tak vydržíme bez záchodu aspoň velký kus cesty. V Čechách se dozvídáme podrobnosti. Z technických důvodů je v tomto vlaku možno použít jen omezený počet toalet. Děkujeme za pochopení. Důvěrně nám sdělil za hranicemi český pan průvodčí, že Němci prostě většinou nedoplní vodu, záchody pak nefungují, tak je zamknou, aby mísy nepřetekly. V celém expresu, kterým jedeme, funguje jeden záchod. Správně by teď měli vlak odstavit a nechat všechny přestoupit do následujícího vlaku. Ale že už máme ty dvě hodiny zpoždění, je samozřejmě lepší nechat to být. Heslo Němce zjevně zní: Záchody nejsou důležité, hlavně, že jedeme a chladíme!

V Čechách se aspoň domůžeme toho, že chladíme méně. Taky přesně víme, jaké máme zpoždění.  Poslední metro bychom měli stihnout. Zůstává jen otázkou, kde se vyčůrám na hlaváku. V hlavě si přehrávám eventuální místa v přednádražním parku zvaném Sherwood, ale vlastně by to mohl být raději Share-wood. I když, nabízí se vlastně lepší varianta, v teploučku a suchu. Není asi oficiální, protože nápis Toalety jsem na ní nikdy neviděla. Ale třeba ho jen seškrábali vandalové, protože systém je to zjevně zcela obvyklý a zaběhnutý. Nejlepší ze všech míst na čůrání (a nebuďme troškaři, klidně přidejme i to druhé, co je víc vidět) jsou totiž jednoznačně výtahy na nádraží. Je jich tam spousta, takže když si mě někdo přivolá a přetrhne mi proud, můžu přeběhnout do nějakého jiného.

Paráda, to je plán! Tak zas někdy ve vlaku :-)

Když vaši autoškolu ovlivňují zvláštní lidé

Že má někdo šedý a nudnější život a někdo má na každém rohu zážitek na dobrou historku je známá věc. Když se začalo pokoutně šířit světem, že si zcela neukvapeně ve svých 36 letech již dělám autoškolu, začaly na světlo vyplouvat různé skorohistorky o cholerických instruktorech, šílených křižovatkách a podobně. Ale přátelé, ruku na srdce, dnešním dnem jsem vás trumfla a to jsme teprve u čtvrté jízdy.

Tedy, jak to začalo? Jak jsem řekla, autoškola je v mém případě zralá úvaha mého racionálního Já, které na chvíli umlčelo mé cyklistické a řekněme trochu-eko-já a donutilo mě chovat se dospěle. Znáte to, první dovolená v Jugoslávii, první auto, první dítě, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé auto, ... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Praktická doktorka potvrzující mou žádost o řidičské oprávnění sice s údivem nad formulářem poznamenala „A není to ukvapené?“ Na mou otázku, jestli si myslí, že mám ještě raději počkat, ale už s úsměvem a s jistotou odpovídala NE!

Takže ano, jsem v autoškole. Jak už to tak bývá, první jízdy v totálním transu. Občas hledám pedál spojky, a když se o tom zmíním instruktorovi, uklidní mě, že je to proto, že je u podlahy, protože ho už sešlápl on. V Praze má člověk samozřejmě hned na první křižovatce celého výcviku alespoň jednu tramvaj, kterou křižují alespoň dva pruhy v každém směru. Na druhé křižovatce potká sprintující houkající policejní auto. Sebekriticky (stejně jako řada lidí přede mnou) uznávám, že řazení není moje nejsilnější stránka, a domlouvám se s tátou, že mě vezme na staré letiště u Tábora, abychom to trochu potrénovali. Trénujeme důsledně, včetně couvání na parkovací místo simulované starými pneumatikami. Né, že bych byla za hvězdu, ale říkám si, že na následující jízdě pěkně instruktorovi ukážu, že plynule zařadím až k trojce a pětka mi tam už omylem neskočí.

Tak jdem na to. Čtvrtá jízda je tu a teď se ukáže, jestli se na mě víkendový trénink vůbec pozná. Sedám do auta u autoškoly (parkuje na zákazu zastavení, ale prý to tu prostě jinak nejde), šteluju si místo pro řidiče na sebe. Mezitím mě instruktor upozorňuje na chlápka, co zrovna prochází: „To je místní buzerant.“ Dobrá, říkám si, asi není tolerantní vůči některým menšinám. „Ten nás tady pořád buzeruje“, dodává a hned máme zase jasno, menšinami to asi nebude. Buzerant si stoupá na chodník před naše auto a začíná si nás fotit. Instruktor mě klidným hlasem pobízí, ať si dál šteluju sedadlo, sám taky vytahuje mobil a pána si fotí. Asi mu to nedělá moc dobře, sice nic neříká, ale útočně otevírá dveře spolujezdce a cpe se do nich. Víc než stokilový instruktor však má jednoznačně převahu hmoty a tak si dveře rychle a rázně zavírá zpět. Pán zjevně není šťastný, asi ho něco z našeho počínání rozlaďuje, ale těžko říct co (instruktor to možná ví, já rozhodně ne). Odstrčený pán se staví těsně před předek auta a ani po troubení a podobných divadýlkách neopouští místo, které zaujal po svém vnitřním povelu NA ZNAČKY. Instruktor mě zdánlivě klidným hlasem vede k tomu, abych se rozjela. Jenže hošku, já to sice trénovala, ale jestli mi to auto teď poskočí dopředu, ten pán bude mít nejspíš modřiny. Asi po třetí instrukci k jízdě vpřed kníknu, že se bojím. „Dobře, tak se pojďte vyměnit.“ Sedám na místo spolujezdce a není to vůbec příjemná situace, zavání to blbým konfliktem. Nicméně instruktor je pořád velký profík. Opakovaně drsňáka vytroubí, naznačuje jízdu, aby se uhnul. Zkouší i zacouvat, aby si udělal místo na objetí drsňáka, ale ten odhodlaně vždycky udělá krok s námi a stojí pořád těsně před autem. Po opakovaném pokusu vyjet vpřed a neublížit magorovi nastává zcela nestandardní situace – instruktor popojede o milimetr, drsňák dramaticky poodhalí triko, pod kterým má pistoli. Během chvíle už má pistoli v ruce a přes přední sklo míří na instruktora. Jakože fakt pistole?? Cože?? Proč?? Tak malou dušičku jsem v životě neměla, pistole je fakt děsivá věc, když je před vámi. Nakonec se daří kousek couvnout a odjet. Za rohem si k řízení sedám já a po krátkém domlouvání je mým úkolem dojet na nejbližší policejní služebnu. No, malé dušičky moc neumí řídit auto.

Vítá nás policista s tlustým obvazem přes pravé oko. Líčíme mu svůj šokující příběh o pistoli, vysvětlujeme, že pána neznáme, bude se tedy opravdu asi špatně hledat, máme ho na fotce, tasení zbraně je na záznamu z kamery v autě. Hm, smůla, záznam se neuložil nebo nenahrál. Vysvětlujeme, jednooký policista praví, že bude určitě obtížné pána jen tak podle fotky najít, ale sepíšeme to, samozřejmě. V tu chvíli vstupuje pan kovboj. Instruktor v půlce vypravovací věty vloží větu vloženou o tom, že pán je zrovna zde. Policajt: „A vy tu jste proč?“ Kovboj s kamenným obličejem Stevena Seagala: „Přišel jsem nahlásit použití palné zbraně“. Cítil se ohrožený, chtěli jsme ho přejet. Hm, pointa bude hodně dobrá. Policajt si nás tedy rozřadí do pořadníku a do dvou místností – jedna uzavřená, tam se bude sepisovat a tam si nejdřív usazuje instruktora, druhá taková přijímací místnost, kde prozatím čekám já, kovboj kamenný obličej a dvojice, která přichází zjevně z nějaké dobré hospodské bitky. Po instruktorovi jdu na řadu já, detailně sepisujeme sled okolností okořeněný takovými drobnostmi, jako je odpověď „nevím, jak se ta ulice jmenuje“, „nevím, ve které ulici je ta autoškola, já tam jezdím autobusem, zastávka se jmenuje“, „Víte alespoň, jak se ta autoškola jmenuje?“ „Jo, to vím!“, „A jaké je to auto?“ „Červená Fabie.“ „Vážně??“ „No nevím, snad jo, červené je to určitě.“ Už se sama směju své důvěryhodnosti. Z vedlejší místnosti za skleněnými dveřmi se ozývá hovor, trochu se s policajtem bojíme, co se tam odehraje, nicméně konec je poměrně překvapivý. Instruktor i kovboj vstávají a podávají si ruce. Za chvíli s omluvou vstupuje instruktor, následován kovbojem. „My jsme se domluvili na smířčím řešení, pán sám tady s tím přišel, podal mi na to ruku, domluvili jsme se, že se vzájemně budeme ignorovat, tak jestli bychom to nahlášení mohli zrušit.“ Policajt se stejně jako já neubrání úsměvu, ale pokud se hoši domluvili, není v zásadě proti. Kovboj je správný chlapák, rád by alespoň podle zákona nahlásil použití palné zbraně. Nějak mu ovšem nedochází, že tím by se celý incident musel zapsat a jsme zase na začátku. Ale kovboj správný chlapák je muž bystrý a jako Steven Seagal pronáší větu o tom, že když si tak uvědomuje, tu zbraň vlastně vůbec nepoužil.

Po krásných dvou hodinách odcházíme a instruktor mi v autě objasňuje, že lepší domluvená vzájemná ignorace, než vyhlášená válka člověku, co míří pistolí. A co správnému chlapákovi leží na srdci? Je zcela špatné, že instruktoři autoškoly parkují na zákazu zastavení a musí tedy každému žákovi v takové situaci říct, že se to nesmí. Ještě, že máme svět plný zásadových lidí, kteří neváhají napravovat chyby druhých :-)