Matko-mimino-turistika

Stává se z toho můj oblíbený sport, objíždět kamarádky-matky. Jeden z mých hodně oblíbených výletů je ten do Polichna. Letošní červenec jsem to dovedla téměř k dokonalosti, když jsem s sebou vyvezla i své kolo a kopce kolem Luha jsem si náramně užila. Stejně jako Jindřišku. I když už zase těhotnou a tudíž nezvykle spořádanou :-)
A myslím, že se stalo již pěknou tradicí vyfotit mě a Mikuláška před tím samým africkým obrazem :-) Jsem zvědavá, jestli se Jindřišce při mé příští návštěvě podaří jistě již běhajícího Mikuláška přinutit zastavit se před tímhle obrazem :-))

v dubnu

  a v červenci

Milano a Costa Masnaga

aneb Pracovně nepracovně s Radem na výletě

Příběh o ukrutně rychlém navázání kontaktů v Itálii, ještě rychlejším zařízení pracovní cesty a o poklidném převedení všech plánů do reálu.

Stalo se v červenci. Jeden nadřízený se rozhodl, že je nutné předběhnout v úmyslech i v realizaci jiného nadřízeného. Myslím, že není náhodou, že se nejednalo o dvě ženy, ale o dva muže. A tak se stalo, že jsem jeden večer seděla doma u počítače a vymýšlela, jak asertivně a v angličtině „americky“ rozjásaně napsat: „Jste skvělí, pracujete se skvělým přístrojem ReWalk, který my hrozně moc chceme vidět, jste skvělí, vycucat z vás o terapii s ním co nejvíc, jste skvělí, to vše co nejdřív, za celé léto ale můžeme jen 19. a 20.7., jste skvělí, Vám se hodí víc 19.? Hm, smůla, to my vlastně taky nemůžeme.Jste skvělí.“

A světe div se, já to opravdu napsala. A oni ten náš jediný možný den akceptovali, přestože to bylo jen dva týdny předem. A tak jsme s Radem koupili letenky do Milana, zamluvili hotel tamtéž a vymýšleli, jak to teda všechno provedeme. Big Boss Hugo Cross pro jistotu odjel na dovolenou ještě před tím, než jsme cokoli v Costa Masnaga domluvili, takže nám jen suše smskově oznámil, že se žádnou zálohou nemáme počítat a snad nám potom zpětně vše proplatí. A tak jsem se významně přiblížila životu poustevníka o chlebu a vodě.

Musím říct, že letět s Radem je radost. Stejně jako já potřebuje pořád svačit, takže netrpím komplexy té, která pořád otravuje s tím, že má hlad. Rado ho sice třeba někdy nemá, ale možnost jíst uvítá vždycky :-) Taky se nebojí mluvit anglicky. A nepotřebuje si nutně celou cestu dopravními prostředky povídat, takže se dá klidně cesta prospat.

Do Milána jsme vyrazili o den dříve, abychom si výlet náležitě užili. Celý čtvrtek jsme se toulali po městě. Dalo by se říct, že v místním ukrutném vedru naše kroky vedly spíš od pítka k pítku, ale Rado nás podle mapy provedl centrem naprosto neomylně. Stačilo to prostě jen na každé křižovatce „jebnút prudko doprava“ a bylo.

Poté, co jsme si spálili ramena a krky a snědli jsme všechny zásoby z domova, jsme se v pozdním odpoledni ubytovali a začali hledat, kde bychom poobědvali. Smůla, že zrovna tou dobou všichni Italové odpočívají a zavírají obchody i restaurace. Možná ale jen díky tomu jsme objevili náš záchytný bod, oázu v poušti, maják ve vlnách, prostě supermarket na nádraží. Tady jsme objevily výborné plněné bagety, skvělé těžké červené víno ve šroubovací lahvi a taky jedno skvělé obědvací místečko pod schody :-)

První večer pak nabral naprosto neočekávaný spád. Asi v půl osmé jsme se vrátili do hotelu, otevřeli víno a načali místní křupky. A pak v rytmu vypít kalíšek – usnout – vypít další kalíšek – usnout – vypít kalíšek – usnout .... jsme pokračovali ke dnu láhve a pak definitivně usnuli. A to tak brzo, jako se mi to už několik let předtím nepovedlo :-)

Druhý den jsme posnídali na anšem oblíbeném místě pod schody na nádraží a vyrazili vstříc práci.

Costa Masnaga je malá vesnice asi hodinu a čtvrt vlakem z Milána a je v ní rehabilitační centrum Villa Beretta, které je určené pro neurologické pacienty. Takže i spinální. Bioinženýr Mauro nás vyzvedl na nádraží a odstartoval tím velmi příjemný průběh pracovní části výletu. Pár hodin v reh. centru, které byly jen o zajímavých věcech, žádné zbytečné plky okolo. A pak hurá zpět do víru velkoměsta.

Zmrzlina, pizza a víno, to byl trojboj pro druhý večer v Milánu. Ještě trochu procházení po městě a pak sen každé ženy. Válela jsem se v posteli a večeřela pizzu, Rado v trenkách mi naléval víno a společně jsme koukali na italskou televizi. Musím říct, že dabovat americký detektivní seriál v italštině je zábava, kterou jsem si neuměla představit. Zejména za použití univerzálního překladu téměř čehokoli na „Já si radši naleju!“

V sobotu velmi brzy ráno nás čekal už jen půlhodinový sprint ještě spícím Milánem na vlak na letiště. Na letišti jsme měli trochu netradičně rozdělené role – já koukala na rolující letadla, zatímco Rado brázdil parfumerii a očuchával parfémy. No a pak už jen nějaká ta bouřka a turbulence, můj zelený obličej a nevolnost velmi se blížící zvracení a pracovní cestě je konec.

Takže až na tu závěrečnou nevolnost, velká pohodááá!!!

Nový rok!

Vlastně vůbec nechápu, kam se tak rychle poděl rok 2011. Připadá mi, že byl strašlivě krátký. Ale když si vezmu, co se všechno stalo, tak je zas dost divné, že se to do něj všechno vešlo. Dvojí metr asi :-) Musím říct, že jsem docela zvědavá, jaký bude ten další rok. Samozřejmě že zas o něco lepší, to je jasné :-) Je spousta věcí, které bych chtěla posunout a vylepšit nebo naopak vygumovat. Můžu tomu asi říkat předsevzetí, je to vlastně celkem jedno. Každopádně vím, že se chci snažit změnit věci, které změnit jdou. A úplně obyčejně chci být dobrý člověk. Takže jdu na to! :-)
A Vám přeju, ať je ten nový rok podle vašich přání! A nebuďte příliš dospělí, trochu to svazuje :-)

Malý útěk z reality

Jeden den na horách je jako týden dovolené. I když se člověk brodí sněhem po kotníky, po kolena a chvílemi i po pás. A o dnech na Klínovce to platí dvojnásob. Nejlepší chalupa na světě a tenhle týden ještě úplně prázdné Krkonoše. Byla jsem pryč tři dny, ale mám pocit, že jsem utekla na několik týdnů. Zase jsem byla přehnaně excitovaná a radostná a na vývojovém stupni předškoláka (skoky do sněhové závěje a tak podobně :-)) Ale hlavně jsem si přivezla aspoň na jeden den čistou hlavu. A na chvilinku i pocit, který mě celou pohltil - vždyť se z toho všeho kolem přece nepos... !!!

Pondělí 18.7. 2011

Stráňavy - fakt velkej lom :-) - koupaliště - Žilina - Praha

Uff, to byla teda noc plná vášní. Spát jsme šly fakt brzo, už před desátou. Holky usnuly hned, ale mně se vůbec nechtělo spát. Takže jsemnejdřív přemýšlela o medvědech. Pak o tom, jaký je hrozný vichr. Pak o medvědech. Pak o vichru. Pak o medvědech. Pak o vichru. Pak taky trochu o tom, jak by bylo super spát.... Když jsem už konečně po několika hodinách usnula, budily mě velmi živé noční můry o pánech, co mě chtějí unést... Ještě že jsme dneska potřebovaly vstát brzo, to mě vysvobodilo z přemýšlení a koukání do větví.

Po snídani si k nám přisedl kolemjdoucí místní houbař. „Vy jste tu jen samé baby???“ „A to jste tu takhle samy spaly???“ Doporučil nám nejkratší cestu na bus nebo do Strečna, kolem koupaliště, abychom se nemusely trmácet ještě přes les z kopce do kopce. Nedohadujeme se, ale rozhodně nehodláme jet busem, chcem přes les. Chacha, to jsme si pěkně myslely...

Takže vyrážíme po žluté směr leszkopcedokopce. Není to tak snadné, jak jsme si představovaly. Vypadá to, že klub slovenských turistov se nějak špatně dohodl s těžaři. Žlutá značka vede přímo do plně fungujícího lomu. Sice máme rády dobrodružství, ale čeho je moc... Takže se na dálku omlouváme místnímu houbaři a vracíme se do vesnice na koupaliště :-) Dobrá volba! Takové koupaliště po třech dnech na kopcích vůbec není k zahození. A kdyby měli šanci ke srovnání, doporučilo by to 5 z 5 našich budoucích spolucestujících ve vlaku. A navíc, jednou za čas ležet na koupališti a číst si časopis, to vůbec není k zahození. ještě kdyby k tomu vysvitlo na chvíli sluníčko, bylo by všechno značka ideál :-) Pro jistotu radši začalo pršet, ale nás to rozhodně nerozhází, už jsme v podstatě on the road :-) Abych nezapomněla, konečně vznikla fotka do katalogu cestovní kanceláře, po které jsem tolik toužily - Češi se vrací k Balatonu :-)

Být on the road pro dnešek znamená být 6 hodin vystavené mrazícímu boxu EC a napospas průvodčímu, který trpí pocitem, že ve vagonu je 50 stupňů, klimatizaci nelze ztlumit, natož dokonce vypnout... Takže teplotní rozdíl mezi kupé a uličkou roste geometrickou řadou a vlakem sem a tam bloudí zoufalá maminka oslovující svého synka „ty moje malá zmrzlinko“ a společně hledají teplé kraje. Sice marně, ale aspoň se zahřívají chůzí. Naštěstí v našem kupé-četnářském kroužku nálada neklesá, množství zásob pochutin se výrazně netenčí a zatím se daří odrazovat případné spolucestující zutými pohorkami, které významně vystavujeme na odiv v celé své kráse a hlavně síle :-) Miluju i tyhle aspekty cestování :-) Až by se zase hodilo zmínit nesmrtelnou větu jogínky Eli „som šťastná“

Takže tohle, tohle byla opravdu dovolená z kategorie luxusních parádních superbes! Zas jsem Radovan z Radovanových radovánek :-) Mám štěstí na lidi a mám se hrozně dobře! Díky!

Neděle 17.7. 2011

Chata pod Suchým (1075) - Starý Hrad - Nezbudská - Lúčka (380) - Hrad Strečno - Rakytie (741) - sedlo Javorina (967) - po zelené směr Stráňavy, spíme kousek od Stráňav, u rozcestí se žlutou

Holky ještě spí a já si dávám další pohodové ráno s Respektem. Vůbec si rána docela vychutnáváme v klídku. Všichni draci vždycky vyrazí brzy a dorazí na stejnou chalupu jako my, jen o dvě hodiny dřív a pak už jen sedí před chatou a koukají, kdo přicází. To musí být nuda :-)))) A navíc, my máme dovolenou! :-)

Jinak včerejší večer ve společnosti čaje s rumem (v poměru 1/2 l čaje a deci rumu :-)) a tří slovenských chalanů byl docela vydařený.

Kvíz: Jak se pozná těhotná turistka? 10 minut si fotí před chatou odhalené břicho.

Kombinace krém na opalování a vykrystalizovaná sůl na obličeji - doporučují 3 ze 4 kosmetiček!

Je fakt horko. Po 2 hodinách ukrutného sestupu do Strečna jsme se střídavě potkávali s většinou lidí, co s námi nocovali pod Suchým. A vlastně i pod Chlebom. Takže pod suchým chlebom :-)))) A všichni ti lidi se nás ptali, kam dneska jdeme a všem jsme shodně odpovídaly, že nevíme. Což je trošku zaskočilo. Prostě do Strečna a uvidí se. Takže teď jsme ve Strečně a vidí se. Padla na nás sice ukrutná lenora a na Janénku dokonce i bolení v krku, ale tahle cesta prostě není pro másla a my rozhodně do toho dalšího kopce polezeme... až si užijeme obědovou pauzičku...a až si dáme zmrzlinu... a až si dočteme Reflex. Momentálně vede J. X. Doležal se svojí radou, jak zhubnout - místo čokolády si ubalí jointa a jeho manželka-nekuřačka si místo mlsání nalije červené víno. To je teda idol! :-)

Hmm, v tom vedru zmrzlina fakt bodla. Doplnily jsme do batohů potřebnou zátěž ve skupenství kapalném, protože je pravděpodobné, že do úterka už nepotkáme žádnou jen tak pitnou vodu. Aspoň neodletíme, když začne foukat.

Kopec. Tyjo, ufff, masakr masakrový. První hodina cesty byl čistý velmi intenzivní strečink achilovek. Hroznej sklon. Dál už to pak byl jen normálně šílenej kopec :-) Samozřejmě, že jsem si daly dostatek pauziček. Krom jiného se v tom vedru na slunci dost vypékáme. A při jedné takové pauze jsme dostaly báječný nápad, že se trochu vyvětráme. V liduprázdném lese jsme shodily batohy uprostřed cesty, s příjemnou úlevou si sedly a odložily trička. Jak si tak sedíme uprostřed cesty jen v podprsenkách, najednou v liduprázdném lese vyjíždí ze zatáčky auto. Oba pánové v něm byli zjevně potěšeni příjemným překvapením a tak se s námi velmi ochotně dali do řeči a hovor protahovali, jak jen to šlo. Když odjeli, přijel cyklista. Jak říkám, liduprázdný les :-)

Krom kopce a vedra a kopce a vedra nám ještě díky Janénce vstoupil do cesty nechutný komunistický památník československých hrdinov. Monument, který je vidět z širého okolí a přitahuje místní mládež z blízkého i dalekého okolí. Je to neuvěřitelné, nejbližší vesnice pěkně daleko pod kopcem, ale co chvíli sem dojede nějaký hoooodně vytuněný dunící auto, na pár minut vyskáčou mladí perspektivní a jedou zas pryč :-))) Nicméně Janénka si hned připadala jako doma v Praze, blízko Vítkova :-)

Podle smělých původních plánů chceme dojít takovým okruhem zítra zpátky do Strečna na vlak (což se nakonec ukázalo jako mylný předpoklad, ale to teď ještě nevím :-)) Každopádně jsme všechny ty těžce nastoupané výškové metry zas opustily a našly si báječné místo na spaní kousek od vesnice Stráňavy, u potoka, který byl jedna z nejlepších věcí, co nás dnes potkaly. Je to takové místo, kde se zjevně místňáci potkávají o ohně - nějaké sedačky a stůl a ohniště. A chvíli potom, co jsme se usadily na sedačkách dorazili dva místní mladíci na kolech - jeden z nich si významně nejdřív svléknul triko, aby se ochladil v potoce a pak bez trika zkoumal své kolo - saozřejmě velmi ležérně a trochu významně. Srandy pytel :-))

Když konečně tahle štěňata zmizela, jdem se po třech dnech na kopcích taky trochu umýt. Potok je super!! Velká lábuž!! Tentokrát už naštěstí beze svědků :-)

„Jano, Hano, Tatranka ANO!!“ Náš nový bojový pokřik pro povzbuzení k jídlu. Sice není moc třeba, ale je dobrý :-))

Sobota 16.7. 2011

 

Hromové (1636) - sedlo za Hromovým - Chleb (1645) - Smilovske sedlo (1524) - Velký Kriváň (1708) - Pekelník (1609) - sedlo Bublen - Malý Kriváň (1670) - sedlo Priehyb - Stratenec - sedlo Vrata - Biele skaly - Suchý (1468) - sedlo Príslop - Chata pod Suchým (1075)

Božské, takhle vyspalá jsem nebyla už strašně dlouho, je mi hrozně dobře. Rozhodně nikam nespěcháme, plán cesty je cíleně velmi flexibilní, rpotože my přeci máme dovolenou! :-)

Mimochodem, není nad trochu estetiky hned po ránu ke snídani. Chlápek z chalupy by ráno běhat a pak se osvěžoval před chalupou v kádi s vodou. Hmm, hezkého chlapa bez trička po ránu viděti, pěkný den míti! :-) Trochu pubertální, ale příjemné :-) :-)

Z chaty vyrážíme samozřejmě nahoru do kopce. Na Chleb a dál a na Velký Kriváň. Do sedla mezi tyhle dva vrcholky bohužel vede lanovka, takže se najednou všude rojili dost divný lidi v podivných oblečcích. Favority se rozhodně stali uřvaní Maďaři, co se fotili na každém kameni a na Rybču skoro sedli kvůli tomu, aby se vešli k ceduli Kriváň. Huňár zcepeň kámoš!

Včera jsme se předbíhali s trojicí chlapů, dneska jinou dobíháme vždycky, když si dají dlouhou pauzu. Na Malém Kriváni už je to s lidmao dost lepší, neprudí tu ti čistí vyvonění s kamerami.

Dneska je konečně vidět okolní kopce, nejsou tak nízko mraky a je to fakt parádní pocit jít po hřebeni, z každé stranytak půl metru ke srázu a ze všech stran jen kopce a rozkvetlé louky.

Už od rána s holkama pozorně sledujeme fenomén „žena, muž a batoh“. Variant je hned několik a těžko je poskládat za sebe podle závažnosti případů

1. Taková nejběžnější varianta je muž s velkou krosnou a žena s malým batohem.
2. Varianta, která nás překvapila hned po ránu u chalupy je muž s velkou krosnou a žena bez jakéhokoli zavazadla.
3. Před chvíli se objevila vylepšená varianta č. 2 - muž s 2 malými batohy a žena bez zavazadla.
4. Téměř raritní je varianta muž a žena se stejně velkými batohy.
   Takže my 3 holky s krosnama si tak trochu říkáme, že tady někde by mohla být ta chyba :-) Princové nestojí o emancipaci. No a my si teda asi počkáme, až princové získají celé království a přijdou k rozumu :-)))

Dnes po takové době, co se s holkama známe, si holky všimnuly mé úchylky vázat uzlíky na obalech od potravin :-)) Jsem dost ráda, že tohle objeví jen ti, co mě dobře znají a to rozhodně ani ne všichni :-) Mé velké tajem :-))

Už sedíme před chatou pod Suchým. Paráda, nádhera, labůžo!!! Večeře s luxusním výhledem, kofola s rumem a luxusním výhledem... Zase přemýšlím, kam se přestěhuju, abych byla blíž horám :-) A jako vždy v podobných chvílích se zas dostává do hry Liberec :-)))))

Cesta přes Biele skaly a Suchý rozhodně nebyla pro másla. Chvílema jsem si říkala, že už asi provozujeme horolezení. Ovšem za tu nádheru to rozhodně stojí.

Počasí nám přálo celý den, krásné mraky i sluníčko, teplo tak akorát a teď je obloha úplně vymetená. Jsem radostná a šťastná a to až tak, že jsem si to jednou musela zakřičet ze skály. Pak už jsem to radši jen psala manželkám :-)