A JAK BY SE DALO TO NAŠE CESTOVÁNÍ KRÁTCE SHRNOUT?

Jely jsme tři a jak řekl Slávek Vurst, je to počet, , kdy je to vždycky 2 na 1. A jak to bylo u nás? 2 fyzio + 1 designérka grafička. 2 řidičky + 1 neřidička. 2 kuřačky + 1 nekuřačka. 2 kafařky + 1 čajařka. 2 pijačky vína + 1 ucucávačka vína. Něco málo na té teorii možná bude :-)

Na výlet s námi vyrazily tři rozličné fotoaparáty, všechny v permanentní pohotovosti, takže mám podezření, že na všech fotkách budeme buď s foťáky v rukou a nebo při jídle, protože snad jen při něm jsme foťáky odkládaly.

Cestovaly jsme korábem jménem Kia Sorento, což na první pohled není malé auto, ale občas jsem měla pocit, že je buď menší a menší, nebo se naše věci stále nafukují. Každopádně v úzkých uličkách provensálských měst se spíš zdálo, že se nafukuje i auto.

V každém průvodci Provence se člověk dočte o levanduli, která bohužel v říjnu už nekvete. Co je ale věčné a stálé po celé Provence je její barva a vůně (myslím levanduli samozřejmě), které se prostřednictvím všemožných věcí derou na výsluní slávy asi o to víc, když jim nekonkurují voňavá kvetoucí pole. Fialovou člověk najde i na četných okenicích a dveřích, z malých obchůdků útočí levandule z milionu různých mýdel. Co se týče vůní, nevyhrává to zdaleka jen levandule, i v říjnu tu stále kvete spousta kytek, které člověka chytnou za nos. Ve městech se pak odehrávají doslova voňavé hody a nejvíc, když je na náměstí trh. O přízeň čichových buněk se dere koření, sýry, salámy, olivy, ryby, samozřejěm nechybí mýdla a celek většinou doplňuje nějaká pekárna a restaurace poblíž. Pokud člověk chce být s Provence těsně spjat i cestou domů nebo ještě doma, má několikmožností. Nám se pro dlouhé cesty osvědčila intenzivní vzpomínka prostřednictvím zrajícího sýru uvnitř auta :-) Francouzské jídlo je kapitola sama pro sebe a řekla bych k tomu asi jen to, že Francouzi prostě umí jíst a dopřát si místní menu byl pro mne svátek.

Důležitý poznatek nám přibyl v oblasti map. Vlastně jich je hned několik:

1)                  Je dobré mít ke GPS v autě i mapu. I pan GPS se totiž občas ztratí nebo octne v poli.

2)                  Někdy se vyplatí panu GPS věřit.

3)                  GPS je smaostatná inteligence a občas si chce bez udání důvodu dát pauzu a VŮBEC nic nedělat.

4)                  Francouzské mapy jsou z velké části jen hrubé náčrty, které mohou velmi dobře posloužit ke zjištění, zda je cíl vpravo nebo vlevo. Víc od nich člověk nemůže chtít. A rozhodně nelze očekávat, že turistickou mapu lze zakoupit v turistických informacích.

Kempy jsme poznaly rozmanité, obří i takřka rodinné, levné i drahé, slunné i stiné, ale pro většinu z nich byla typická zima a horká voda nebyl úplně samozřejmý úkaz. No, dá se, ale v půlce října to potom není žádný luxus :-)

Cesta to byla rozhodně příjemně pestrá, okusily jsme kopce i města, víno i výtečné jídlo, plkaly i řešily skoro filozofická témata, mluvily i mlčely a dokonce jsme i nakupovaly (závěrečné šílenství v intermarché už víc není třeba popisovat :-)

Takže jedou větou: bylo to báječné a hned bych jela znova. Díky, holky!

Bollen → St. Paul-Trois-Chateaux → a pak už přes Německo do Prahy

Čtvrtek 14.10. 2010

Musím přiznat, že noc ve Formuli byla příjemná. Luxusně jsem se vyspala, vstávala jsem do teplé místnosti, jak už jsem zmínila, bylo teploo i na záchodě, balily jsme suché věci, při snídani jsme seděly pohodlně na posteli, … prostě se děly věci, které už se dlouho neděly. Při opuštění hotelu jsme vzhledem k množství bagáže musely vypadat, že si hotel celý odnášíme pryč :-)

Poslední zastávkou naší cesty bylo St. Paul-Trois-Chateaux, kde jsme vzaly útokem místní intermarché. Jako člověk, který nemá rád velké nákupy, jsem trochu trpěla, ale na druhou stranu jsem se Klárčinou a Zuzčinou nákupní horečkou výborně bavila. Pod heslem „mě pak vždycky doma mrzí, že jsem toho nekoupila víc“ holky vytrvale vyšlapávaly cestičku mezi regály s vínem, regály se sýry a plnícím se nákupním košem. Výsledný výkon 17 lahví pro Klárku a 15 lahví pro Zuzku byl pro mne obdivuhodný. K tomu jsme samozřejmě nakoupily i zásobu sýrů, které o sobě dávaly vědět celou cestu do Čech a při každé čůrací a kouřové pauze nás vždy intenzivně vítaly zpátky v autě :-)

Intermarché jsme opouštěly kolem poledne. Krom bouračky na dálnici, stojící kolony a našeho adrenalinového objíždění téhle patálie někde u Colmaru se už cestou stalo jen to, že v celém Německu byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a tam, kde nebyla mlha, byl panáček s lopatou, který přesýpal hromadu ( = značka práce na silnici). Vyjímečně jsem seděla vepředu a snažila se pomáhat navigovat a nenechat řidiče usnout. Ovšem když jsem kolem druhé v noci už začala usínat, byla moje snaha o pomoc dost kontraproduktivní - když jsem se probudila, vyděsila mě ještě v polospánku nějaká cedule a přesvědčovala jsem nebohou Klárku, že měla odbočit. Samozřejmě nikam odbočovat neměla a naštěstí se mnou nenechala přesvědčit. Měla jsem radši jen spát...

Asi v půl čtrvté ráno jsme dorazily do Prahy a v půl páté už jsme konečně parkovaly auto na Hradčanech, kde jsme se Zuzkou končily. Zus byla díky několika kafím a litru coca-coly notně naspídovaná a tak jsme ještě před svítáním musely všechno trochu probrat :-)

A tak jsme se šťastně vrátily domů. Bylo asi 5h ráno už 15. října.

Villeneuve-les-Avignon → Chateauneuf-du-Pap → Gorges d´Ardeche → Bollen

Středa 13.10. 2010

Tak Villeneuve byl nejdržší kemp za celou cestu, 21 €. A navíc pěkně ošklivý - hodně veliký ohrádky z živého plotu všude, skoro všechno je ve stínu stromů, což je asi super v parném létě, ale v neparném říjnu to neocením...

Na Zuzčino přání jsme dneska vyrazily do Chateauneuf-du.Pap, ochutnaly místní víno a koupily si každá jednu lahev. Nutno podotknout, že ani jedna jsme ji nekupovala pro sebe ;-) Nejdřív jsme se samozřejmě proploužily městem. Ano, proploužily, protože s koncem dovolené jsem se konečně dostala do úplně nejpomalejšího módu, který umím. Nikoho nepřekvapí, že tu je taky zřícenina hradu. Na tenhle hrad utíkali papežové z Avignonu v přestrojení, aby je nikdo nepoznal a oddávali se tu veškerým světským radovánkám :-) Teď z něj zbyly trosky, které připomínají chvílemi spíš odpaďák.

Hned vedle téhle zříceniny stál stříbrný stan. Bylo skoro poledne a kolem se už hemžilo docela dost turistů. Řekly jsme si, že jsme proti nim kempovací nuly. A říkaly jsme si, že to musí být určitě Češi. A světe div se, o kus dál na parkovišti staré orezlé auto s pražskou SPZ, se zosmeným kolem na střeše a nálepkou „směšný odpad“ :-)) Ještě dodám, že týpek, který patřil ke stanu i k autu splnil vzezřením všechna očekávání :-)

Chateauneuf-du-Pap je malé město (možná spíš vesnice) obklíčené vinicemi a sklípky, stejně tak uvnitř města jsou v podstatě převážně sklepy a vinárny inzerující degustaci vín. My si tu dopřály oběd, ze kterého nám nadšení ještě dlouho nevyprchalo. Bylo to excelentní. A po ochutnávce ročníku 2003 a 2005 v jednom ze sklípků jsme se jednohlasně rozhodly pro 2005, který tímto doporučuji :-)

Abychom nevybočily ze zajetých kolejí, i cestou k Gorges d´Ardeche jsme trochu zabloudily na okraji St. Martin d´Ardeche. Dojely jsme až ke zpřístupněným jeskyním St. Marcel, ale protože bylo moc krásně, nechtěly jsme zalézat do jeskyní a vydaly se radši do kaňonu. Podle dostupných map a plánků to mělo být velmi jednoduché - jedna cesta dolů z kopce do kaňonu a pak jedna cesta kaňonem. Nic víc. Ale potvrdilo se, co už jsme tak nějak tušily a to, že Francouzi neumí udělat normální mapu a raději črtají velmi zjednodušená schémata. Dopadlo to tak, že místo po cestě jsme k řece sestoupily korytem, které zjevně bývá v některých obdobích dravou říčkou s vodopádem.

Cesta kaňonem kolem řeky umí ovšem taky překvapit - místy je trochu horolezecká, místy trochu speleologická :-) Ode mne získal rozhodně nejvyšší hodnocení uměleckého dojmu úsek, kdy se muselo plazit skálou po břiše a batoh strkat před sebou. Cestou zpátky k autu jsme pak objevily, jakou jednoduchou a širokou cestou jsme mohly sejít dolů. Ovšem jen za předpokladu, že by nás napadlo, že směrovka „camping → “ znamená „dojděte k vratům zamčeným zdaleka viditelným zámkem a tahle vrata obejděte, protože ani z jedné strany od nich není žádný plot a pak už jen kousek a jste u řeky“.

Nu a pak následoval poměrně tradiční večer - je pozdě, nemáme jídlo a nemáme ještě kde spát. Vše se nakonec vyřešilo k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Potkaly jsme ještě otevřený intermarché a v cílovém městě Bollen na nás nečekaně vykoukla F1 neboli hotel Formule 1. Klárka se po týdnu konečně pořádně vyspí, je tu všude hrozně přetopeno a to i ve sprše a na záchodech, což vítáme s nekončícím nadšením. Tohle prostě kempy v půlce října už tak nějak nenabízejí. Výhodu kempu jsme poznaly hlavně jednu - všechny věci uložené v autě se v případě kempu prostě nechají v autě a průběžně si pro ně člověk chodí. Teď jsme musely nejdřív notnou dobu balit všechno, co se válelo po autě, pak to transportovat do druhého patra hotelu (vypadaly jsme tak trochu jako stěhováci) a ráno to zas všechno odnést zpátky.

Nevěřila bych, že se tahle věta objeví v některém ze zápisků z naší cetsy ale je to tak: je pozdě večer a mně je horko!!

A abych nezapomněla - další kolo výborného růžového a brie samozřejmě proběhlo i v F1 :-)

Apt → Lacoste → Apt :-) → Les Baux → Villeneuve-les-Avignon

Úterý 12.10. 2010

Poslední dny už budeme asi jen bloumat po malých městečkách. Navzdory předpovědi počasí strašící nás třemi dny deště bylo od rána nádherně a tak mě Provence mohla dál uchvacovat nekonečnými barvami.

Vesnička Lacoste se vynořila na naší trase nečekaná nezvaná. Samozřejmě jsme se tam musely zajet podívat, i když jsme tušily, že tak opravdu žádná továrna na oblečení nebude. Ale to jméno nás doslova přitáhlo. Navíc jak jsme se dočetly, v místním hradu sídlil Markýz de Sade a to jméno nás taky přitáhlo :-) Jeden by řekl, že v téhle vesnici snad ani nikdo nežije, jak tam bylo pusto. Ono taky v téhle vesnici toho opravdu moc není. Zmíněná zřícenina a sídlo umělecké univerzity s mnoha ateliéry, do kterých je vidět okny z ulice a nebývá to ošklivý pohled :-)

Les Baux - místo, které Klárce učarovalo při některé z jejích předchozích cest do provence a o jehož kvalitách by dokázala mluvit souvislým monologem i kdyby ji někdo probudil mimo prostor a čas ve čtvrté dimenzi, natož pak o půlnoci :-) Takže je jasné, že bylo třeba tam vyrazit. Nutno říci, že je to opravdu místo hodné návštěvy. Sice je zjevně hodně turistické (ani tady nechyběly turnikety k troskám hradu), ale takhle v říjnu, po sezóně, už si člověk tohle město může i vychutnat. V úzkých uličkách si slunce pohrávalo se stíny a členitý prostor všech možných oken, okenic, bran, průchodů a balkonků získával ještě další rozměry. Shora ze zbytků středověkého hradu může člověk dohlédnout až na moře, které odsud je jen nějaké desítky kilometrů (asi :-)). Kolem se zdvihají Alpilles, takové malé Alpičky, skrz které vedou stejně zákeřné klikaté silnice jako v těch velikých „opravdických“. Vydržela bych se na ty kopce dívat hodiny, asi se budu muset jednou nastěhovat do kopců, dělalo by mi to asi náramně dobře :-) V Les Baux je zajímavý románský kostel. Jednak má trochu jinak řešené rozdělení prostoru uvnitř a jednak má moc hezké moderní vitráže v oknech, které se s románským kostelem skvěle kamarádí (jak jsem se dočetla po návratu, jsou z roku 1960, vitráže vytvořil Max Ingrand a jako dar je věnoval monacký princ Rainier).

V Les Baux mají taky spoustu malých krámků s levandulí, mýdly a místní kosmetikou L´Occitance a taky moc krásné bonbonárny :-) Takže propukla taková menší nákupní horečka - nakupovaly jsme domů maminkám a ostatním mýdla v obchodě, kde byla snad jen ta mýdla.

Z Les Baux míříme k Avignonu. GPS s námi od včerejška už zase mluví, takže jedem podle ní. Asi má ale speciální program „vyhlídkové cesty“, protože trasa, kudy nás pán GPS vedl, se ani jinak nazvat nedá. Kromě pár místních farmářů ji totiž zjevně nikdo nepoužívá. Ale aspoň to byla zajímavá cesta, určitě hezčí než po hlavní silnici. V Avignonu jsme díky GPS trochu bloudily. Ano, není to žádné překvapení :-) On totiž pán GPS mluví tak pomalu, že i když bychom jely tryskovou rychlostí 20 km/h, stejně se nestihne vyžvejknout a mineme odbočku, kterou by nám rád poradil. Navzdory tomu jsme do Villeneuve dorazily ještě za světla, kemp byl otevřený a stihly jsme se ještě projít nočním městem, ve kterém je překvapivě veliký hrad. Byl samozřejmě už zavřený, ale zábavy se s ním užilo dost - modelingem bychom se sice já ani Zus neuživily, ale na fotky, které vznikly u zdí hradu jsem docela zvědavá :-)))

Ještě bych měla vysvětlit, proč 2x Apt - nechat si v kempu nabíjet baterie do foťáku je velmi ošemetné a velmi velmi snadno se na ně při balení zapomene. Ovšem opakování je matka moudrosti a tak jsme si cestu z Apt do Lacoste pro jistotu zopakovaly, abychom byly moudré :-)))

La Palud-sur-Verdon → Apt

Pondělí 11.10. 2010

 

Myslím, že to tak asi mělo být. Prostě jsme v tomhle kempu měly zůstat i další noc, pařit s Italama a seznámit se se Slovenkou Matiou. Klárka teda jako obvykle říká, že si to objednala, že ještě chtěla vidět Maxe - pastevecký pes, nádherné velké bílé zvíře. Taky nám teda už na začátku objednala, že máme potkat nějakého francouzského kamaráda (ideálně mladého hezkého), za kterým budeme do Provence jezdit na výlety. No a prý si ty objednávky nahoře občas trochu doplní nebo to přesně nepochopí, takže tohle bylo splnění objednávky, jen nám omylem poslali Italy a ne Francouze :-)

Ráno pro mne začalo tradičně čajem a čerstvým pečivem. Pro holky startovalo českou kávou, pokračovala italskou kávou a pak přišla ještě francouzská káva od Matii.To když jsme za ní dorazily, abycho se se Zus zaobíraly jejím bolavým krkem. Je to hrozně zajímavá ženská - je z Bratislavy, dvakrát se zamilovala ve Francii na skalách a už tu zůstala. Jen prý rozvod s národním hrdinou není jednoduchý. No, pro jistotu si na to dám v budoucnu pozor :-) Teď každopádně Matia (dříve Poláčková :-) vymýšlí mimo jiných věcí, jestli třeba na nějaký ten týden v sezoně nezkusit angažovat ve své „gite l´escales“ nějakou fyzio. Pro ty nebohé horolezce, kteří jsou bolaví ze stometrových cest v kaňonu. Takže si na nás se Zus vzala telefonní čísla. Pravděpodobně jí to nadšení do další sezóny opustí, ale třeba ne a budem mít veselou brigádu :-))

Po včerejším putování jsme dneska zase úplně umrtvené a tak asi čtyři hodiny chodíme po Moustiére a kocháme se. Je to další z malých malebných městeček. Kamenné dláždění tisíce odstínů, vysoko na skále kaple se zavěšenou hvězdou (až doma jsem si v průvodci přečetla, že je to typicky turistická profláknutá záležitost, psali o tom trochu nelichotivě, ale informace o davech lidí asi neplatí pro polovinu října, takže my jsme ten údajný kýč nepocítily), ze které se ukazuje i tisíce odstínů střech a dneska i nebe. Vzory v mracích snad nemají hranice, co kousek nebe, to paleta barev.

Zase jsem neodolaly a podlehly volání žaludku a přemlouvání chuťových pohárků. Restaurace, kde kotvíme na dnešní oběd je pizzerie, která vypadá spíš jako útulná kavárna. Malý prostor uvnitř je vyplněný fotkami, obrazy levandulových polí, keramikou, poličkami, často vlastně asi věcí velmi odlišných a špatně kombinovatelných. Všude je spousta pastelových barev. Racionálně by si člověk řekl, že je to řpeplácané, ale celek je naopak útulný, příjemný a neuvěřitelně hravý. Ale špatně se to popisuje. Takže je třeba to fotit, ale upřímně, na ty fotky jsem docela zvědavá, protože si nemyslím, že bych se na nich dokázala tvářit inteligentně, výrazem odpovídajícím kavárně. Spíš to bude vypadat jako z pomocné školky a ty hravé barvy z pozadí to jen podpoří :-)

Jídlo nás ani tentokrát nezklamalo. Předkrm ze salátu, vlašských ořechů, nivy a zalitý olivovým olejem a trochou balzamika mě oslovil a rozhodně si ho hodlám dělat doma ke druhé nebo třetí večeři :-)

Cestou jsme potkaly obchod s velkou zásobou pohledů a přání. Modří už vědí - nastala chvíle mojí pohledové nakupovací horečky, která bude mít plynulé pokračování při nejbližší příležitosti, kdy budu s jiskřícím zrakem pohledy psát :-) Z dnešního dne mám navíc tři krásná přání, kterým rozhodně hodlám pořídit slušivý zelený rámeček a pověsím si je na Hradčanské na zeď. A inspiraci na poličky na knihy třeba ještě taky dotáhnu do konce :-)

No a pak už jen dlouhá cesta do Apt. A tradičně několik marných odboček do dálek za již zavřenými kempy. A taky jedna odbočka k větrnému mlýnu, u kterého jsme uspořádaly ďábelskou fotografickou přestřelku, jejímž cílem bylo ulovit co nejvíc fotek fotících zbylých dvou aktérek.

Po dlouhé cestě a opakovaném projetí centra jsme v centru města konečně našly kemp. Mně přijde velmi luxusní a jsem ráda, že už někde jsme, večeříme, popíjímedalší z řady luxusních růžových vín a smějeme se, až nám tečou slzy.

Stan po ranním balení v dešti nakonec není tak mokrý, jak jsme se bály, neprší a dokonce už máme i plán na zítřek :-)

La Palud-sur-Verdon → Chalet de la Malin → Le Pont Sublime → La Palud-sur-Verdon (neboli cesta skrz Grand Canyon)

Neděle 10.10.2010

            Dneska jsme v podstatě celý den šly skrz kaňon. Z La Palud jsem na Chalet de la Malin dojely autem. Tam jsme ho nechaly, rpošly osmihodinovou procházkou kaňon, na konci v La Pont Sublime jsme si zavolaly taxík, ten nás odvezl k autu a pak zase zpátky do kempu v La Palud. S taxíkem se to tu takhle dělá. Kaňon lze projít jen po jedné stezce a když už člověk jednou sestoupí do kaňonu, musí holt dojít až na konec. A když nemá k dispozici dvě auta, z nichž jedno by mohl nechat na každém konci, tak mu nezbývá než vzít si taxíka, který pendluje mezi koncovými body stezky. Teda pokud se nechce zase vrátit zpátky pěšky :-)

Původní plán byl projít kaňon, nechat se odvézt taxíkem k autu a přesunout se o nějaké ty kilometry dál k jezeru do dalšího městečka. Nakonec se nám jako tradičně výlet prodloužil a my se vrátily zpátky do stejného kempu v La Palud. K velké radosti pana majitele, který nám omylem ráno naúčtoval o 2 Eura víc a hrozně ho to mrzelo. A k velké radosti dvou Italů, kteří kempovali vedle nás a výborně se bavili tím, že jsme ráno všechno sbalily a teď to zase všechno vybalujeme a stavíme :-)

Cesta kaňonem byla samozřejmě nádherná. A taky dost pestrá, po suti, po skále, po 200 schodech, co byly v podstatě žebřík ze skály do propasti :-) nebo třeba 700 metrů tunelem ve skále, jen s baterkou. Stále neuvěřitelné podzimní barvy, modrozelená řeka, pohledy ze skal desítky metrů dolů a naopak úplně od řeky pohled na stěny kaňonu, slabé šumění i hučení řeky... Nojo, kopce a voda ze mne dělají dokonalého radovana :-) A samozřejmě jsme zas udělaly milion jedna fotek.

Večer byl plný překvapení. Ti dva Italové, co vedle nás kempovali, nás zvali na kafe. Já se Zus jsme dělaly večeři a Klárka si šla po náročném výletu zachránit život italským kafem. A když jsme už konečně po dlouhé době dokázaly dodělat večeři, přišel jeden z Italů, Sylvano, že nás zvou na večeři do restaurace ke svým kamarádům. Já nechtěla, ale naštěstí jsem byla jediná a bylo moc dobře, že jsme vyrazily. Byla to neuvěřitelná mezinárodní večeře – Italové Sylvano a Ivo, Francouzka Bridget, my tři Češky a majitelka Gite l´Escales (to bylo místo, kde jsme večeřeli), Matia Edlinger, za svobodna Martina Poláčková, Slovenka z Bratislavy. Matia je lezkyně, jediná mistryně Československa v lezení. V průběhu večera se taky dostalo na naše povolání, takže z Matii vylezlo, že jí trápí bolesti krku, slovo dalo slovo a druhý den dopoledne jsme měly se Zuzkou práci :-) Moooc příjemný večer to byl a pro mne asi největší překvapení celé cesty :-)

Castellane → La Palud-sur-Verdon

 Sobota 9.10. 2010

Tak dneska to byl den hodně na pohodu. V plánu je vlastně jen výstup ke kostelíku nad Castellane a přesun do nejbližšího kempu – buď Rougon nebo La Palud, záleží, kde nějaký najdeme.

Kostelík v Castelane je na vysoké skále nad městem a vypadá moc krásně. Celé dopoledne byl schovaný v hustých bílých mracích. Vystoupaly jsme k němu i přesto, že Klárka celou dobu hořekovala nad tím, že je nemožné vyfotit hezké fotky v takovém počasí. Jinými slovy, bylo to moc hezké, ale nebylo vůbec poznat, že v okolí jsou hory a nebylo to prý ani trochu fotogenické. Klárka ale nelenila a prostě objednala, že v poledne mraky odejdou a bude sluníčko. Nerada to říkám, ale stalo se to přesně tak :-) V půl poledne se začaly mraky pomalinku odvalovat a v poledne už svítilo sluníčko. Máme tedy i fotky a můžeme jet :-)

Cestou jsem si dopřály piknik u Verdonu. Modrozelená řeka, hladké oblázky, čerstvá bageta a vláčné brie, sluníčko v zádech... je mi moc příjemné, že to s holkama máme podobně – prostě si každá sama sedneme k řece, jen koukáme a trochu fotíme, vstřebáváme.

V La Palud je spousta kempů, ale taky spousta naprosto nejasných směrovek. Každopádně my jsme na kemp narazily v podstatě omylem, najednou byl před námi. Takový malý, rodinný, moc příjemný. Zuzka ohodnotila bystrým okem naše sousedy – „támhleti do kaňonu rozhodně nikdy nevyrazí“. Támhleti byl pár něco mezi 50 a 60 lety. Pár minut po tomto konstatování vytáhnul „támhleten“ pán opasek plný expresek a jiné horovybavení :-) Hlavně nepodlehnout prvnímu dojmu :-)

Protože jsem věděla, že bych byla hodně protivná, kdybych se dneska aspoň trochu neprošla, nechala jsem holky v kempu a šla jsem. Holky zatím vyrazily na kávičku a nakupovat. Jako tradičně jsem se dezorientovala nad mapou a domluvila se s holkama, že půjdu po trase, která vedla samozřejmě úplně jiným směrem. Sice mi to došlo brzy, ale protože mám vybitý mobil a holky by nevěděly, kam jsem změnila trasu, šla jsem dál. Nakonec jsem se docela pěkně prošla, i když jednou cestou jsem šla tam a zpět a velkou část po silnici. Cestou jsem si zpívala a fotila a bylo mi fajn. Kousek od La Palud dokonce vedle mne zastavil v autě krásný francouzský chlap a ptal se, jestli nechci svézt nahoru do vesnice. Měl auto plné lidí, tak bych si s ním asi moc nepopovídala a navíc jsem se ráda ještě trochu prošla a tak jsem odmítla. Ale krásně se na něj koukalo :-)

Večer jsme si zas daly francouzské růžové, moc dobré, seděly jsme pod oblohou plnou hvězd a povídaly o motivačkách a silných zážitcích z her. Nebe je tak nádherné, že Zus neodolala a ustlala si venku. Já jsem dneska moc zimomřivá a tak radši lezu do stanu.