La Palud-sur-Verdon → Chalet de la Malin → Le Pont Sublime → La Palud-sur-Verdon (neboli cesta skrz Grand Canyon)

Neděle 10.10.2010

            Dneska jsme v podstatě celý den šly skrz kaňon. Z La Palud jsem na Chalet de la Malin dojely autem. Tam jsme ho nechaly, rpošly osmihodinovou procházkou kaňon, na konci v La Pont Sublime jsme si zavolaly taxík, ten nás odvezl k autu a pak zase zpátky do kempu v La Palud. S taxíkem se to tu takhle dělá. Kaňon lze projít jen po jedné stezce a když už člověk jednou sestoupí do kaňonu, musí holt dojít až na konec. A když nemá k dispozici dvě auta, z nichž jedno by mohl nechat na každém konci, tak mu nezbývá než vzít si taxíka, který pendluje mezi koncovými body stezky. Teda pokud se nechce zase vrátit zpátky pěšky :-)

Původní plán byl projít kaňon, nechat se odvézt taxíkem k autu a přesunout se o nějaké ty kilometry dál k jezeru do dalšího městečka. Nakonec se nám jako tradičně výlet prodloužil a my se vrátily zpátky do stejného kempu v La Palud. K velké radosti pana majitele, který nám omylem ráno naúčtoval o 2 Eura víc a hrozně ho to mrzelo. A k velké radosti dvou Italů, kteří kempovali vedle nás a výborně se bavili tím, že jsme ráno všechno sbalily a teď to zase všechno vybalujeme a stavíme :-)

Cesta kaňonem byla samozřejmě nádherná. A taky dost pestrá, po suti, po skále, po 200 schodech, co byly v podstatě žebřík ze skály do propasti :-) nebo třeba 700 metrů tunelem ve skále, jen s baterkou. Stále neuvěřitelné podzimní barvy, modrozelená řeka, pohledy ze skal desítky metrů dolů a naopak úplně od řeky pohled na stěny kaňonu, slabé šumění i hučení řeky... Nojo, kopce a voda ze mne dělají dokonalého radovana :-) A samozřejmě jsme zas udělaly milion jedna fotek.

Večer byl plný překvapení. Ti dva Italové, co vedle nás kempovali, nás zvali na kafe. Já se Zus jsme dělaly večeři a Klárka si šla po náročném výletu zachránit život italským kafem. A když jsme už konečně po dlouhé době dokázaly dodělat večeři, přišel jeden z Italů, Sylvano, že nás zvou na večeři do restaurace ke svým kamarádům. Já nechtěla, ale naštěstí jsem byla jediná a bylo moc dobře, že jsme vyrazily. Byla to neuvěřitelná mezinárodní večeře – Italové Sylvano a Ivo, Francouzka Bridget, my tři Češky a majitelka Gite l´Escales (to bylo místo, kde jsme večeřeli), Matia Edlinger, za svobodna Martina Poláčková, Slovenka z Bratislavy. Matia je lezkyně, jediná mistryně Československa v lezení. V průběhu večera se taky dostalo na naše povolání, takže z Matii vylezlo, že jí trápí bolesti krku, slovo dalo slovo a druhý den dopoledne jsme měly se Zuzkou práci :-) Moooc příjemný večer to byl a pro mne asi největší překvapení celé cesty :-)