Castellane → Tour de Robion → Castellane

Pátek 8.10. 2010

V Office du tourism nám toho moc neřekli. Ale máme nějaké mapy a taky informaci, že mezi konci verdonského kaňonu sice podle průvodců má jezdit jeden autobus týdně a mělo by to být zrovna zítra, ale teorie neodpovídá praxi a nic tam nejezdí. Ale jde si vzít taxi. Takže vytvoření plánu na zdolání kaňonu zas odkládáme na večer a jdem na výlet :-)

Konečně kopce. Jako tradičně vyrážíme kolem poledního, protože si dopřáváme čerstvé croissanty a pain du chocolat z místní pekárny. Hned od začátku se na nás hrnou ze všech stran podzimní barvy. Klárka je teda trochu smutná, že zas není úplně jasno a všechno je jak v oparu a nebudou ideální fotky :-) Ale myslím, že její fotky budou i tak moc krásné. Jdem si, jak je komu příjemné, fotíme a kocháme se a mozek konečně dostal dovolenou (aspoň teda můj).

„...jsou ale dny kdy moře hoří vznícené vlastní rozlohou

to Neptunovi statní oři volní a říční náhle jsou

s poduškou Řípu pod hlavou pak ptáme se proč před pohořím

a před propastnou dálavou srdce se vzpíná chce blíž k mořím...“

- toho se prostě nemůžu zbavit, pořád mi zní tahle písnička v hlavě, když koukám na ty kopce kolem sebe.

Obědváme v sedle asi 1148 m n.m. s nádherným rozhledem kolem dokola. Jsme asi tak v půli cesty a udělaly jsme asi milion fotek :-) Celá naše cesta vede vlastně kolem jednoho z nejvyšších kopců v okolí a přesto, že vede jen okolo, je prostě pořád víc do kopce než z kopce – prostě nějaké kouzlo :-) Mimochodem, jen jednosměrná cesta na vrchol toho kopce byla psaná na 6 hodin chůze stejně, jako ta naše okružní, takže je to asi trochu krpál :-)

Když jsme balily batohy k odchodu ze sedla, najednou se z hloubky pod námi vzneslo asi sedm orlů, zakroužili nad námi a plachtili pryč. Byl to hodně silný zážitek. Z toho všeho dohromady jsem zas úplný radovan :-) Krásný podzim plný šípků, ostružin, trnek, barevných keřů a stromů, se mnou hrozně cvičí. V duchu si vybavuju, jak tuhle náladu se mnou párkrát někdo zažil a některé ta moje dětská radost asi docela pobavila. Holky už vypadají unaveně, tak je nechci moc provokovat a zkouším své nadšení tolik nezdůrazňovat :-) Některé věci mě ale prostě nepřestanou naplňovat úžasem a pokorou. Mohutné skály kolem nás, které vypadají, jako by se zrovna před chvílí vyvlnily na povrch odněkud z hlubin. Převisy vytvořené pláty, které budí dojem, že se během chvíle po sobě sklouznou, že si člověk hned v duchu řekne, ať se to stane až za chvíli, až projdeme kolem a budeme v bezpečí :-)

A jsme zpátky ve známém kempu jménem Camping Le Frederic Mistral. To jméno je tu všudypřítomné, až později jsme zjistily, že to byl místní věhlasný básník. V kempu prý teče i teplá voda – já jsem to dokázala až na třetí pokus, večer i ráno jsem měla prostě smůlu nebo byla nešikovná. Nu, o to větší mi bylo teplo, když jsem vylezla z té studené vody :-)

Zuzka uvařila k večeři výborné těstoviny s tuňákem a paprikou, otevřely jsme si k tomu tradičně skvělé růžové víno (tentokrát z Bordeaux) a řešíme, jak to asi chodí ve čtvrté dimenzi, mimozemský život, šamany, objednávky „tam nahoru“ a podobná témata. Teda spíš holky mluví a já poslouchám.

Taky jsem si dneska vybila celou baterku mobilu, protože se mi asi taky z radosti z krásného dne sám zapnul a celý den si vesele mezi kopci hledal signál. Marně.